Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... - Prolog + 1. kapitola

10.04.2010 (16:00) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2607×

Všichni jsem stejný. Nenávidíme ty dobré a zbožňujeme ty špatné. Každý jsme sobec, protože jsme vždy chtěli něco jen pro sebe.

Prolog:

Seděla sama. Sama uprostřed hlubokého lesa, jen v bílých letních šatech. Vítr a stromy šeptaly její jméno, ale ona je neslyšela. Plakala, protože musela utéct ze svého domova. Zůstaly jí jen vzpomínky, které jí donutily plakat. Stříbrný paprsek měsíčního světla ozářil tu malou mýtinku, na které seděla. Na obličeji se jí zaleskly slzy. Plakala, i když neměla pro koho. Nikdo už jí dávno nemiloval. Rodinu ztratila a teď se tu sama utápěla v bolesti. Nikdo jí nezbyl. Nenašel se nikdo, kdo by jí pohladil po zádech a zašeptal: „Všechno bude v pořádku! Uvidíš!“ Ne, nikoho takového neměla. Seděla a zima začala pomalu ovládat její tělo. Chvěla se, a přesto se nezvedla. Už neměla kam jít. Nikde se nenašel nikdo, kdo by jí měl rád. Ti, kteří jí milovali, jí tu nechali opuštěnou. Vstala a pomalu se vydávala směrem k jejímu „domovu“. Sama pro sebe se ušklíbla. Neměla domov. Ne bez těch co odešli z jejího života. Kdyby tak věděla, že nebyla sama. Celou dobu tam byl někdo, kdo jí opatroval a hlídal, aby se jí nic nestalo. 
Seděl tam celou dobu a sledoval jí. Nechápal, jak takový "anděl" může plakat. Sledoval ji. Nespustil z ní pohled svých zlatých očí. Nedokázal to! Musel se dívat na toho anděla.
Když odešla, seděl tam dál a pozoroval nebe. Nemohl však vidět hvězdy. Před očima měl stále tu nádhernou uplakanou tvář. Chtěl by jí alespoň ještě jednou potkat. Ještě jednou se podívat do její tváře. Co když jí už nikdy neuvidí? Ne, to se nestane. Něco v jeho podvědomí mu říkalo, že se setkají. Toužil ji hladit po jejích vlnitých, mahagonových vlasech. Chtěl jí držet v náruči a ochránit jí před celým světem a hlavně před tím, co jí tak ubližuje. Nemohl si nevšimnout jejích modřin, když na sobě měla jen lehké, průsvitné letní šaty. Když její pokožku ozářil svit měsíce, zděsil se. Její tělo zdobily modřiny a šrámy. Některé už zahojené, jiné byly čerstvé. Její bělostná kůže byla poseta modrými až nafialovělými fleky, velikost by odpovídala pěsti. Kdo by mohl ubližovat takovému nádhernému stvoření? Co za zrůdu jí dokázalo ublížit? Ten její uplakaný pohled ho trápil a hodně. Toužil potom, aby jí mohl utěšit, ale nemohl! On byl zrůda, která si nezasloužila lásku! Zrůda, která by neměla existovat! Přesto tajně doufal, že se jeho přání vyplní a oni jednou snad, budou spolu. On by pro ni udělal cokoliv. Trpěl by pro ni!
Začínalo pršet, ale on tam zůstal dál sedět a pozoroval nebe, které pomalu přecházelo z noci do dne. Svítalo. Pomalu se zvedal k odchodu. Ještě jednou se zadíval na to místo, kde jeho anděl plakal. Jeho? Nikdy nebude jeho, on byl zrůda! Chtěl by alespoň jedno. Chtěl by znát jméno anděla, který mu ukradl jeho mrtvé, kamenné a tiché srdce. Jméno dívky, co ho očarovala.

DOMOV? NE! PEKLO …

A je to tady. Stojím před dveřmi mého nového "domova". Zlehka prší, ostatně co čekat od městečka Forks ve státě Washington? Odemkla jsem si a sebrala z mokré země tašku, ve které jsem měla své nejdůležitější věci. V mém autě na mě ještě čeká pár krabic, ale opět je to jen to nejdůležitější. Vešla jsem do malé předsíně, a když myslím malé tak opravdu malé. Vejde se sem akorát tak malá skříňka na boty a věšák. Pokračovala jsem dál, protože tady se nemá cenu zdržovat, opravdu ne. Vešla jsem do další o dost větší místnosti, podle zařízení to musela být kuchyň. Skříňky byly do žluta, asi trocha oživení do stále zamračeného města, takže nápad mé matky. Pracovní plocha byla celá v černém a samozřejmě ty nejnovější spotřebiče, což nechápu, když nikdo z máminy rodiny doma nejí. Ano máminy! Já už do téhle rodiny nepatřím.

Moje matka Renné se znovu vdala za Phila, čímž do rodiny přivedla i mojí nevlastní sestru Niky. Udělají pro ni cokoliv, jen co jí to na očích uvidí. Samozřejmě jsem potom opomíjena. Né že by mi to vadilo, ale víc mi vadí, jak se ke mně Niky chová. Chová se ke mně jako k nicce. Jakou ironií života ji matka přijala jako svoji dceru a mě, to automaticky odstrčilo na druhou kolej. To bych ještě přežila, ale to Niky je ta která je ta špatná a nikdo mi to nechce věřit. Před mojí matkou a jejím otcem si hraje na toho "andílka", ale jakmile se naši vytratí z domu, je jako ďábel a další ironií života je, že i když je mladší, šikanuje ona mě.

Mám od ní nesčetně modřin a poranění a já to stejně pořád svádím na svoji nešikovnost. Jednou nebo dvakrát mi i zlomila ruku, ale nikdo mi nevěřil, že by toho byl takový andělíček schopný! Pak jsem to vzdala. Nikoho jsem tím nepřesvědčila a každého akorát vytočila. Je mi sice líto že mi moje vlastní matka nevěří, ale proč ne? Osud to takhle musel určit a je to jen kapka v oceánu v mém doslova zpackaném životě. Nic kromě hudby a kreslení mi nikdy nešlo. Ano ještě také učení. Jsem ten šprt, co ho shazuje nevlastní sestra. Rodinu jsem ztratila a je to dávno!!

Přešla jsem do další místnosti dole v přízemí. Byla o trochu větší než kuchyně a i podle moderního zařízení (jak jinak že, co by si to matka nedovolila, když ona a její manžel vydělávají opravdu hodně peněz!) se dalo snadno poznat, že jde o obývák. Vzala jsem z jedné židle v kuchyně tašku, co jsem tam nechala a vydala se nahoru po schodech.

Ani jsem nebyla nijak natěšena, samozřejmě že Niky dostane to nejlepší a mě ubytují do nějakého kumbálku, jako i předtím. V New Yorku jsem taky byla vyhoštěna ze svého vlastního pokoje do máminy bývalé pracovny. Šla jsem chodbou a hledala. Hledala jsem dveře s mým jménem. Tady to je: Isabella. Otevřela jsem dveře a nahlédla jsem do malého prostoru. Mohlo to mít tak deset metrů čtverečních, víc ne. Byla tam postel, dvě skříně, ta větší bude na knihy a cd a ta menší na oblečení. Oblečení jsem nikdy moc neměla, stačily mi troje džíny, pár trik a mikiny. Možná by, jste tam našly ještě společenské kalhoty a sáčko, ale to jsem nenosila od máminy svatby.
Od ní totiž na tyhle akce chodí má "milovaná" sestřička. Samozřejmě to bylo myšleno ironicky. Milovaná!! Pche! Jak já jí nenáviděla!!

Naproti posteli byl stůl, hned vedle okno a pod ním klávesy. Do očí se mi vlily slzy, když jsem si vzpomněla, že jednou Niky potřebovala hodně peněz na nějaký zájezd a moje matka prodala můj klavír po babičce. Byl koncertní a hrálo se na něj skvěle, místo něj teď však mám ubohou náhradu.
V místnosti bylo šero a puch nevětrané místnosti. Došla jsem k oknu a snažila se ho otevřít. Po pěti minutách jsem to vzdala. Kéž by tu byl Emmett, můj bratr. Znovu jsem dosedla na postel a stulila se do klubíčka. Bylo mi jedno, že tak do dvou hodin tu bude ten ďábel se ženou, co si říká matka a mužem který mi chce nahradit otce.

Emmett můj bratříček! Byly jsme od sebe sice tři roky, ale byl to typický velký bratr. Měl tmavě hnědé kudrnaté vlasy, ale měl je hodně krátké, byl neuvěřitelně vtipný, až to někdy lezlo na nervy. Ano byl! Když mě bylo dvanáct a jemu patnáct, šli jsme spolu po lese a já jsem se mu schovala. Volal na mě, že to není bezpeční, že tu jsou medvědi a že bychom se měli vrátit domů. Neposlechla jsem ho a zůstala dál schovaná. Hledal mě a volal mě, zatímco já jsem se smála ve svém úkrytu. Tenkrát jsem nevěděla, jak velkou chybu jsem udělala. Volal mě a pak jsem uslyšela jeho bolestivý řev. Rychle jsem vyběhla ze svého úkrytu, ale nemohla jsem ho najít. Okolo cesty byly akorát stopy medvěda. S brekem jsem utekla domů a vše řekla tatínkovi a ten se zhroutil. Několik dnů nevycházel z pokoje a tak jsem tam za ním jednou šla. Podíval se na mě a začal mluvit.

„Bells, ty jsi tak podobná Emmettovi. Máš přesně jeho vlasy a barvu očí!! Taky hnědé. Vlasy tmavé jako on a oči jako mléčná čokoláda. Jsi prostě celý on,“ zašeptal směrem ke mně a pak jsem uviděla poprvé v životě brečet muže. Plakal jako malé dítě a já ho chtěla utišit, ale nemohla jsem. Odešla jsem z jeho pokoje a ráno za ním šla z nova i s nějakým jídlem. To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Můj tatínek Charlie měl provaz kolem krku a houpal se na stropě. Nehýbal se a nemluvil, ani nedýchal. Pod ním ležel papír.

Pro moji malou Bells,
prosím nezlob se na mě. Nemohl jsem to vydržet. Jsi mu tak podobná a mě to trápilo. Nechtěl jsem, abys mě viděla jako trosku. Tvoje matka si najde určitě někoho jiného a lepšího na výchovu dítěte, než nějakou trosku, jako jsem já. Nic si nevyčítej Bellinko. My s Emmettem na tebe budeme dávat pozor. Nic se ti nestane a nikdo ti na tomhle světě už neublíží tolik jako já. Tvůj vlastní táta!! Miluju tě Bellinko, jak jen otec svojí dceru může milovat. Snesl bych ti modré z nebe, ale teď musím odejít. Věř mi, nezabíjej se jako já. Ty žij. Máš svůj život před sebou!! Žij, jak jen můžeš i za mě a tvého bratra. Miluju tě!!

Táta =)

Vzpomínala jsem na tátův obličej. Kudrnaté vlasy, které po něm zdědil Emmett, mu ustupovaly, mimické vrásky, přívětivý úsměv a moudré oči. Byl na mě hodný, nikdy na mě nekřičel a nikdy mi nic nevyčítal. Brečela jsem a brečela, když najednou někdo rozrazil dveře a v nich stál samotný ďábel.

„Je tady a brečí. Opět. Slaboch jeden,“ tu poslední větu si zamumlala pro sebe, aby jí nikdo neslyšel. Doufat v to, že se tu něco změní, ani nemusím, protože vím, že na lepší život nemám šanci!

2.kapitola

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pláčeš? I v slzách je síla... - Prolog + 1. kapitola: