Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 9. kapitola

09.06.2010 (07:30) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4044×

Něco ke čtení!

Přátelství a spojenec uprostřed války!

Bella:

Chvíli bylo teplo. Pak jsem ucítila chladný dech na mém uchu a něco ledového na mém čele. Pak to zmizelo a po chvilce se to opakovalo. Ale napotřetí už jsem se snažila dávat pozor, co mi ledový vánek říká. Najít význam těch dotyků…

„Neboj, maličká! Vše jednou bude dobré! O to se postarám!“ šeptal hlas anděla. Musela to být dívka, protože ten hlas zněl, jako ta nejkrásnější melodie světa. A já tomu hlasu věřila. Věřila jsem, že anděl mě ochrání! Pak už jsem slyšela jen, jak něco pomalu dopadá na dřevěnou desku stolu a tiché kroky v pokoji.

„Uvidíme se, zlatíčko!“ řekl opět ten dokonalý hlas a já mu zase věřila. Anděl by přeci nelhal. A s vědomím, že mě někdo chrání, jsem usínala s úsměvem na tváři.

Ráno jsem se po dlouhé době vzbudila vyspalá. Netrápila mě žádná noční můra. Bylo to divné, hodně divné… Mám takové tušení, že se něco stane… Něco hodně zlýho. A taky jsem měla pravdu a to jsem ani nevěděla jakou…

Opatrně jsem vstala z postele, protože včerejší večer… Může to mít jisté následky. Můj zrak padl na stůl, kde se něco blýsklo. Pomalu jsem se zvedla a pomalým tempem jsem došla až ke stolu. Bolelo mě celé tělo, ale už jsem byla zvyklá.

Opatrně jsem uchopila blýskající se předmět. Na dlani mi ležel medailónek. Zlatý s jemně tepanými okraji, které vypadaly jako krajky. Uprostřed byli vytepaná křídla… Andělská křídla.
Jemně jsem uchopila okraj a otevřela jej. Byl tam vyrytý citát.

Pro celý svět můžeš být jen pouhý člověk. Pro jednoho člověka můžeš být celým světem.

Ale jak se sem dostal? Pak jsem si vzpomněla na noc…. Ale já myslela, že to byl jen pouhý sen… To tu někdo v noci byl? Jak se sem dostal?

Proč to ale vlastně řeším? Něco mi říkalo, že si mám řetízek s medailónkem připnout. Proč ne? Jen ho budu muset schovat před Niky.

Zaposlouchala jsem se do ticha. Nikdy nic, ani oddechování. To je divné, ale asi někam jeli.

Oblékla jsem tak, abych zakryla, co největší povrh těla. Rolák, kalhoty a mikinu, která mi byla volná, hodně volná. Byla to jediná památka na Emma.

Vyběhla jsem z pokoje, ale na chodbě se zarazila. Uslyšela jsem tiché vzlyky od Niky z pokoje. Počkat! Ona brečí?

Šla jsem směrem k jejím dveřím a chvilku váhala, jestli vejít nebo ne. Nakonec jsem zlehka zaťukala, ale nedostala jsem žádnou odpověď. Co když se jí něco stalo a já tomu mohla zabránit? Máma by mě nenáviděla!

Nadechla jsem se a posbírala všechnu svoji odvahu a zaklepala znova a o dost hlasitěji. Stále nic. Čekala jsem další asi tři minuty a pak už jsem byla tak nervózní, že jsem zapomněla na svůj strach a odpor k ní, a otevřela dveře. To, co jsem uviděla, to nikdy v životě nezapomenu…

Esme:

Překvapilo mě, jak snadno přistoupily na můj požadavek. Mezitím, co se Jasper, Emmett a Rose loučili s Bellou, Alice s Edwardem balili, já a Carlisle jsme zůstali o samotě. Vládlo mezi námi trapné ticho, kdy jsme bloudili pohledy všude možně, jen jsme se nedívali na sebe.

Já se ale pohledu na něj neubránila. Ani jsem se nechtěla bránit. Už ve Volteře jsem si všímala, jak vypadá a později jsem došla názoru, že je krásný. Vypracovaná hruď, ostře řezané rysy, světlé blonďaté vlasy a vždy chování gentlemana. Jeho zlaté oči, v nichž jsem se dokázala pokaždé utopit, mě donutily k tomu, přejít na zvířecí stravu. Pamatuji si jeho vlídný úsměv, který jsem častokrát viděla, když s někým mluvil, jeho soustředěný výraz, když studoval v knihovně. Tajně jsem ho sledovala, ale stejně o mně musel vědět.

Obdivovala jsem ho za to, že dokázal žít mezi těmi, co nezachovávali lidský život a přitom zůstat u své stravy. Jeho moudrost a dobrota mě denně udivovaly.

Do té doby než přišel do Volterry, jsem neznala nic jiného, než boje, promarněné životy upírů, lidskou krev a soudy.

Aro s bratry velmi dbali na dodržování zákonů. Jakmile se jakýkoliv upír provinil, byť to bylo sebemenší provinění, hned byl potrestán.

V nejlepším případě smrt, v nejhorším vstup do gardy.

Já se do Volterr dostala díky Eleazarovi, který u mě tenkrát vycítil velký potenciál a dovedl mě tam.

Tehdy mi bylo asi dvacet. Aro mě nechal ještě asi pět let naživu a pak mě proměnil.
Asi století po mé proměně dorazil Carlisle. Zpočátku jsem se mu vyhýbala a pohrdala jím, ale pak jsem na něj jednou narazila v knihovně. Zrovna jsem četla nějakou knihu, když mě vyrušil ten nejkrásnější hlas světa.

„Dobrý den. Já jsem Carlisle. Ještě jsem vás neměl možnost potkat, slečno.“ Opravdu byl vždy gentleman. Otočila jsem se a začalas topit v jeho očích. On si odkašlal a vrátil mě do reality.

„Esme,“ řekla jsem potichu. Byla jsem vychovávána tak, jak se tehdy slušelo na mladou dámu. Málomluvná, skoro vůbec jsem na veřejnosti nejedla, nechávala jsem si svoje názory pro sebe, poslouchala muže a jejich tlachání o všem možném.

On se na mě usmál a mě to zahřálo u srdce. Byl to zvláštní pocit, ale tehdy jsem mu nevěnovala tolik pozornosti.

„Těšilo mě, Esme, snad se ještě uvidíme,“ řekl a popadl nějakou knihu. Za chvilku byl pryč. A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Začala jsem vyhledávat Carlisleovu společnost. A pak…

Byl u nás už století, když se od nás chystal odejít. Když mi to oznámil, pukalo mi srdce. Ale on nechtěl odejít sám a já ho nechtěla pustit. Ani jeden z nás nevěděl co se s námi děje, ale nechtěli jsme být jeden bez druhého.

Tak jsme začali plánovat můj útěk. Když bylo vše pečlivě naplánované a přichystané, odešel. Řekl mi, kde se sejdeme a můj útěk se měl uskutečnit přibližně o půlnoci, protože to si každý upír na hradě, dělal, co chtěl. 

Když jsem dorazila na smluvené místo, stál tam a v měsíčním světle byl ještě krásnější než předtím.

„Tak se ti to povedlo,“ zašeptal a podíval se mi zpříma do očí. Na rozdíl od mých, ty jeho byly karamelově zlaté. Měla jsem neodolatelnou touhu ho políbit. Jemně jsem zatřepala hlavou. On to určitě takhle necítí! Jsi jen hloupá upírka, co se až po uši zamilovala do upíra.

„Ano. Co bude teď?“ K tomuto tématu jsme se ještě nedostali. Jemně pokrčil rameny a na tváři omluvný úsměv. A znova ta touha ho políbit. Ochutnat jeho rty a cítit jeho tělo na mém. Opět jsem tu touhu zahnala do koutku mysli a připomněla si, že on to určitě necítí stejně.

Najednou si mě strhl za sebe. Nechápavě jsem se dívala na jeho záda a snažila se přijít na to, co ho tak zaujalo. Nasála jsem vzduch a uhodila mě do nosu sladká upíří vůně. Konkrétně Alec, Demetri, Felix a Alex. Byly to upíří, kteří mě měli hlídat na každém kroku. Pro Ara mám nevyčíslitelnou cenu.

„Až řeknu teď, tak utíkej. Musíš se odtud dostat, snad se jednou setkáme, Esme,“ zašeptal, když se před námi objevili temné siluety v pláštích.

„Ale…“ chtěla jsem něco namítnout. Přece tu na ně nemůže zůstat sám.

„Prostě jenom uteč!“ umlčel mě přísným hlasem.

„Teď!“ zakřičel.

„Miluji tě!“ zašeptala jsem a dala se do běhu. Utíkala jsem, doku jsem se nedostala k oceánu.
A pak jsem se dostala do Ameriky. Žila jsem dlouhých sto let v přesvědčení, že je moje láska mrtvá.

Slíbila jsem si, že budu jako on. Že už nikdo neokusí lidskou krev a to jsem také od vstupu na tuto pevninu dodržovala.

Teď tu stojí přede mnou. V pořádku a stejně krásný.

„Dlouho jsme se neviděli,“ řekl prostě, ale jeho oči říkali něco jiného. Byli plné bolesti.

„To je pravda. Myslela jsem si, že si mrtvý,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu.

„Byl jsem. Celých sto let, jsem byl mrtvý!“ řekl a zvedl mi bradu tak, aby mi viděl do obličeje.

„Jak to myslíš?“ zašeptala jsem a topila se v těch jeho očí.

„Celých sto let jsem byl bez tebe, lásko,“ zašeptal a sklonil se ke mně…

Emmett:

Doufám, že jsem pro Bellu udělal to nejlepší. Dal jsem ji tím šanci na normální život, ale opravdu jsem to tak chtěl?

„Emmette, Rose! Jde se na lov!“ zavolal na nás Edward vesele. On byl jediný z nás, kdo neměl pohřební náladu. Rose byla smutná už jen kvůli tomu, že já taky zrovna neoplýval nadšením a Jasper cítil moji bolest. Tak jsem se ani nedivil, že není doma. Alice na něj byla naštvaná a já nechápal proč. Kdyby ona měla jeho dar, taky by nebyla dvakrát nadšená z té atmosféry tady.

Carlisle ani nebyl doma. Odletěl sice s námi, ale od té doby, co jsme přiletěli sem do Denali, je buď zavřený ve své pracovně, nebo je v nemocnici. Ani jsem se mu nedivil. Taky bych se nemohl dívat na svoje „děti“, jak se trápí.

Do Denali jsme přijeli před dvěma dny. Máme tu vlastní dům a o kousek dál bydlí naši staří známí. Bereme je jako rodinu.

„No tak Emmette! Dělej! Dřepíš tady už dva dny v kuse!“ zahulákal mi Edward do obličeje.

„No a?“ Proč mu to tolik vadí? Je to přece moje věc, ne?

„Ne to teda není! Rose, řekni mu něco!“ Obracel se na Rose s prosbou. Nechápal jsem ho! Nikdy mu přece nezáleželo na nikom jiném, než na něm samotném.

„Tak to se teda pleteš,“ zašeptal Edward zlomeně a zmizel ve dveřích. Nechápal jsem, co jsem zas udělal. Pak mi to došlo… Ta jeho schopnost číst myšlenky.

No tak to jsem zase něco udělal! Ale já říkal pravdu! Nikdy nedal sebevíc najevo, že se zajímá i o někoho jiného než o sebe.

Edward:

Tak podle Emmetta jsem takový sobec? Ale proč si to myslí? Udělal jsem snad něco? Ne! Jen jsem ho chtěl vytáhnout na lov. 

A on? On si o mně myslí, že jsem sobec. Možná kdybych je nechal mě poznat… Poznat jaký ve skutečnosti jsem… Ale pustit je pod tu sobeckou slupku, by znamenalo, otevřít se jim a to jsem nechtěl. Ne, že bych je neměl rád, to ne, oni jsou moje rodina, ale nevěřím jim dost na to, abych jim řekl něco ze své minulosti. Abych jim odhalil kus toho opravdového Edwarda.

Ale já se bojím…

Bella:

Otevřela jsem dveře do pokoje Niky. Zprvu jsem ji nikde nemohla najít, ale pak jsem ji zahlédla. Ležela stulené v klubíčku v rohu pokoje a třásla se. Jejím tělem otřásaly vzlyky a ona měla obličej schovaný v dlaních. Bylo to poprvé, co jsem ji viděla takto zranitelnou,

Mohla jsem ji tam nechat. Mohla jsem ji něco udělat, tak jako ona tolikrát v těchto chvílích. Ale já nemohla.

Nikdy jsem nedokázala nikomu ublížit. Ani když se mi naskytla sebevětší příležitost, já to prostě nedokázala.

Navíc… já nikdy nechtěla být jako ona. Nechtěla jsem se vyžívat v bolesti ostatních. Nedovedla bych se potom dívat na tu zkázu, kterou bych měla svým jednáním na svědomí.

Teď jsem si chtěla dokázat, že jsem lepší jak ona. Že já mám navíc, než ubližovat ostatním v takovýchto slabých chvílí.

Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. Klika jemně cvakla, ale v tomto hrobovém tichu to bylo slyšet jako rána kladivem o železo.

Niky zvedla svůj obličej a chvíli se na mě dívala tou bolestí, kterou jí musel způsobit někdo jiný, a pak se její pohled změnil. Byl nenávistný. Opět si schovala tvář do dlaní a snažila se vzlyky potlačit.

Přešla jsem celý pokoj až k ní. Pomalými pohyby si sedala a přitom nespouštěla oči z ní. Její reakce mohla být jakákoliv. A tohle mohla být taky jenom past. Niky moc dobře věděla, že já snáším lidské neštěstí špatně a teď toho mohla využít. Teď když jsem seděla vedle ní, mohla udělat cokoliv a já bych neměla možnost se bránit. Ale já opět pokoušela své štěstí. Jestli opravdu potřebuje pomoct, později bych si vyčítala, že jsem neměla dost odvahy a nepomohla jí. Ale jestli je to jen past… Aspoň jsem to zkusila.

Pořád věřím, že pro její chování je nějaký důvod. Člověk nemůže být takto zlý sám od sebe. Třeba Niky něco zažila a tohle je jen obrana proti okolí. Proti světu, který jí ublížil. Položila jsem jí ruku na rameno. Nesetřásla jí, jako když jsem s ní zezačátku chtěla být za dobré. A to byl dobrý začátek, ale taky známka něčeho špatného. Někdo ji musel ublížit, pokud se ještě nepokusila o útok a to tady jsem už asi pět minut. Ale třeba to je jen její taktika?

„Niky? Co se stalo? Proč brečíš?“ ptala jsem se jí opatrně. Neodpovídala, jen tiše vzlykala. Dala jsem jí ruku kolem ramen a ona si položila hlavu na mé rameno.

„Niky, co se stalo?“ ptala jsem se jí znova.

„Nic,“ zašeptala roztřeseně. Zapírá, je to poznat. Kdyby se nic nestalo, normálně by na mě řvala, že nemá připravenou snídani a něčím po mě hodila.

„Niky, já ti nic neudělám! Mě můžeš říct pravdu!“ šeptala jsem jí do vlasů a hladila po zádech, zatímco ona plakala jako malé dítě. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle potichu byly, ale pláč už přestal a ona se jenom chvěla.

„Pojď, lehneš si do postele a já nás dnes omluvím ve škole,“ řekla jsem jí a pomohla jí, se zvednout. Ona jen přikývla. Lehla si do postele a já jí přikryla dekou. Oči měla zavřená a stále se celá chvěla.

„Kdybys cokoliv potřebovala, jsem dole v kuchyni, anebo v obýváku, ano?“ Nepatrně přikývla a já šla pomalu ke dveřím.

„Bello?“ Zastavil mě její hlas.

„Ano Niky?“ Pomalu jsem se otočila k ní a čekala zradu. Nic. Ona jen ležela na posteli a upírala na mě svůj zrak.

„Moc i děkuji, ale já ti to nemůžu říct! Prosím, už se mě na to neptej,“ zašeptala a její hlavy opět dopadla bezmocně na polštář. Chápala jsem jí.

Nechce se jí o tom mluvit, kvůli tomu co by si ostatní myslely.

„Jak myslíš,“ řekla jsem potichu a odešla. Jestli mi o tom bude chtít říct, řekne mi to. Teda aspoň doufám.

Ráda bych jí pomohla i přes to, co mi udělala. I přes to, že ze mě udělala trosku, chci jí pomoct. Snad moje peklo skončilo…

Carlisle:

Po sto letech jsem konečně spatřil tu, která se stala paní mého srdce. Po sto letech jsem ji zase našel a opět se s ní loučím. Ale tady mám naději, že ji znovu uvidím, že se opět shledáme.

Prohloubil jsem náš polibek a dal do něho všechnu tu bolest z odloučení a všechnu tu lásku, kterou jsem k ní choval.

Už když jsem ji poprvé spatřil ve Volteře, už tehdy jsem za ni byl ochotný položit život. Už tam jsem ji miloval a bylo mi jedno, jestli se živí stejně jako já, nebo lidskou krví. Bylo mi jedno, že je to monstrum, protože ona jím být nemohla.

Její oči, barvy karmínově rudého oceánu, mě pokaždé polapili a nechtěli pustit ze svých spárů. Teď, když mě propalovala očima, jako roztavené zlato, teď už jsem se nemohl touze a chtíči bránit.
Potřeboval jsem jí cítit. Cítit její tělo na mém.

Byla tak drobná, tak křehká, na upíra a já jí musel chránit. Rukama jsem ji hladil po zádech a ona si přitáhla můj obličej blíž ke svému.

Oplácela mi polibky se stejnou touhou jako já a přesto byly tak něžné jako motýlí křídla.
dokud mi té osudné noci, jejího útěku a napadení gardy, neřekla, že mě miluje, nebyl jsem si jist, že cítí to samé co já.

A teď, když ji konečně můžu držet ve své náruči, odcházíme. Mohla by jít s námi, ale na novém mítě učitelky je teprve dva týdny.

Nechtěl jsem, ale jednou bychom se stejně odtrhnout museli. Opřel jsem si čelo o její a trhavě dýchal. Bylo to něco nepopsatelného, něco tak krásného a o to horší bude to odloučení.

„Čekal jsem na tebe dlouho,“ zašeptal jsem a přímo hleděl do zlatého oceánu jejích očí. Trochu zesmutněli.

„A teď…“ nedořekla to. Je tak křehká a já jí tu mám nechat nechráněnou?

„Odcházím,“ zašeptal jsem bolestně a zavřel oči. Cítil jsem její dotek na tváři. Přitiskl jsem si její ruku k tváři, jako bych se bál, že se mi rozplyne. Že už jí nikdy nespatřím. Tohle je krásný sen! Až na to, že upíří nemohou spát, takže je to skutečnost.

„Shledáme se!“ řekla odhodlaně.

„Já vím, ale to odloučení…“ odporoval jsem jejímu optimismu.

„Mysli na mě každý den a já ti každým dnem budu blíž. Mysli na náš polibek a já ti ho přijdu vrátit. Nemysli na bolest a štěstí, si najde cestu samo,“ šeptala a já poslouchal její melodický hlas, který dokáže pohladit a utěšit. Ryl jsem si do paměti její tvář, její hlas, její úsměv… Ten rok bude nejdelší v mém životě.

Dokud jsem nevěděl, že žije, mohl jsem žít aspoň trochu normálně, ale teď… Teď když vím, že ji mám na dosah ruky a můžeme být šťastní? Teď pro mě bude každý den utrpením.

„Sbohem,“ zašeptala smutně a odtáhla se.

„Sbohem,“ řekl jsem s bolestí v hlase a nastoupil na místo řidiče. Chvilku na to nastoupili Rose, Emmett a Jasper a vyjeli jsme k letišti.

Naposledy jsem pohlédl na její siluetu mizící v dálce.

Bella:

Dnes jsme zůstali s Niky doma. Ani jedné z nás to nevadilo, i když já měla trochu strach, co tomu řekne Esme.

Ta mi během dopoledne zavolala a já jí řekla, že nám není dobře, asi nějaká střevní chřipka. Hned k nám chtěla jet, ale já jí to rozmluvila. Někdy jsem se divila, proč se zajímá zrovna o mě.

Niky se celí den nehnula z postele, ani na jídlo. Občas jsem slyšela po patře nějaké kroky, které vedly do koupelny a hned zase zpět do pokoje.

Bylo mi jí líto. Je zlá, ale tohle si nezasloužila. Nevím, co se jí stalo, ale muselo to být něco hrozného, protože, takhle jsem jí nikdy v životě neviděla.

Vařila jsem večeři, když domů dorazili máma s Philem. Mamka se usmívala jako sluníčko, to nebylo nic neobvyklého. Vždycky byla optimista. Ale Phil se choval divně.

Pořád někam těkal očima a byl strašně nervózní.

Jeho nervozita se zhoršila s příchodem Niky na večeři. Hrál si s rukama, pořád si šahal do vlasů, které mu pomalu ustupovaly, a na tváři měl křečovitý úsměv.

Niky ho okatě ignorovala a nepatrně se chvěla. Kdybych byla normální, jako ostatní puberťáci, řekla bych si, že se asi pohádali a nevšímala si toho, ale tady se stalo něco jiného. Horšího.

Niky by přece nebrečela kvůli hádce, ti dva se hádali pořád. Kdybych jí ráno neviděl v tom otřesném stavu, nechala bych to plavat, ale takhle ne.

Renné samozřejmě to napětí necítila. Asi takhle, cítila, ale snažila se v sobě potlačit. Ona je prostě taková. Děje se jí něco přímo před očima, něco, o čem ona ví a nezabrání tomu. Ona si nikdy nic nedokázala připustit.

Niky ihned po jídle opět odešla a Phil s mámou šli do obýváku, kde se koukali na televizi a cukrovali spolu. Já se vydala nahoru do koupelny, dokud je volná a šla se osprchovat.

V pyžamu jsem vklouzla do svého pokoje a sedla si na okenní římsu. Nevím jak, ale okno už otevřít šlo.

Sledovala jsem noční krajinu. Lesy byly tiché a člověk by řekl, že v temných zákoutí opravdu žijí nadpřirozené bytosti.

Měsíc plul po obloze a jeho stříbrné světlo v krajině jen protahovaly stíny. Hvězdy nebyli vidět, protože baldachýn z mraků byl neprostupný. To jen měsíční paprsky si našli svou cestu.

Nechala jsem okno otevřené a v posteli se zavrtala do deky. Usnula jsem poměrně rychle, ale asi kolem jedné ráno jsem se vzbudila, protože jsem dostala žízeň.

Když jsem si šla pro sklenici vody kolem pokoje niky, opět jsem uslyšela pláč. Okamžitě jsem zapomněla na vodu a vešla k ní do pokoje.

Seděla na posteli, rukama si objímala kolena a houpala se sem tam. Oči měla zalité slzami a koukala do prázdna. Ihned jsem k ní přiběhla a zatřásla s ní.

„Niky! Co se stalo?“ Nereagovala. Znovu jsem s ní zatřásla.

„Co se stalo?!?“ ptala jsem se jí zoufale. Otočila svůj obličej ke mně a podívala se mi zpříma do očí. V těch jejích byla bolest, strach, zoufalství a ponížení. V těch mých pouze strach. Ale ne strach o mě, ale o ní.  Dívala se na mě a pak promluvila…

„Neříkala jsem ti náhodou, že mě máš nechat na pokoji? Nestarat se o mě?“ křičela.

„Ale já ti chci pomoct!“ řekla jsem a ona se na mě podívala s opovržením.

„Ty? Ty, která si nedovedeš pomoct sama sobě? Ty, která do sebe nechá mlátit a nebrání se? Ty, která se smířila se životem a nebojuje za to, aby byl lepší? Ty?“ ptala se mě s opovržením.

„Pleteš se!“ zašeptala jsem a stáhla svoji tuku, z jejího ramene.

„Nemyslím si!“ řekla tvrdě.

„Teď vypadni! Nevšímej si mě tak, jako já si nebudu všímat tebe! Nech mě na pokoji a já už se tě nikdy ani nedotknu!“ řekla a já kývla. Co jiného mi zbývalo?

Nikdo:

Dívka, která chtěla pomoc jiné, byla hloupě odbyta a ponížena. Chlapec, který chtěl svou rodinu rozveselit ze smutku, tomu bylo ublíženo.

Ve své vlastní bolesti člověka, nezajímají ostatní. Ve své vlastní bolesti se člověk stává sobcem. Nehledí na ostatní a kolikrát si ani neuvědomuje, že jim ubližuje. Dává kolem sebe rány a nevidí komu je dává a kam ho zasahuje.

A dnes se oba mladí lidé ptali proč? A odpověď… tu nedostanou.

Bella:

A tak jsem vyměnila její neštěstí za svoji svobodu. Z Niky se stala samotářka uzavřená do sebe. Známky se jí prudce zhoršily, ne, že by to její učení bylo někdy slavné, ale z dvojkařky a trojkařky se stala pětkařka.

A takhle to šlo dál, asi tři měsíce. Svůj veškerý volný čas jsem trávila u Esme, kde jsem opět začala hrát a skládat.

Dozvěděla jsem se, že školu po našem nástupu opustili Cullenovi. Všichni z toho vinili nás.
Dnes je neděle a zítra mají nastoupit noví spolužáci. Clearwaterovi a Párkrovi. Nic zajímavého. Po dlouhých pěti letech konečně volně dýchám a žiju a neřeším takové blbosti, jako nové spolužáky. A to jsem netušila, jak moc mi změní život.  

Byla jsem od Esme na cestě domů, když mi volala mamka.

„Ano mami?“ zeptala jsem se otráveně.

„Broučku, chtěla jsem ti jenom říct, že dnes nepřijedu domů, takže vás bude mít na starosti Phil, ano?“ A kvůli tomu mi volá?

„Ano, mami. Měj se hezky!“ loučila jsem se s ní.

„Ty taky, broučku!“ řekla vesele a už mi to položila.

Dorazila jsem domů. Niky byla jako každý den ve svém pokoji a Phil se rozvaloval u televize.
Zamručela jsem něco jako pozdrav a šla k sobě do pokoje.

Zrovna jsem začala zabírat, když se s vrznutím otevřely dveře do mého pokoje.
A po třech měsících svobody začala doba temna…