Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 8. kapitola

31.05.2010 (21:30) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3598×

Lež a pravda

Edward:

„No tak, co je s Bellou, Edwarde?!?“ křičel na mě Emmett, když jsem neodpovídal. Proč bych jim to, ale měl říkat? Co mě je do toho? No tak ji včera večer pořezala, co já s tím? Je to jejich věc!

„Ne, nic,“ odbyl jsem je. Jasper se na mě tázavě podíval, protože samozřejmě cítil ten nával vzteku a asi si i domyslel, že jim lžu.

Co to mělo znamenat, Edwarde?!? Křičel na mě svojí otázku v mysli. Jen jsem pokrčil rameny a dělal, že nevím, o čem mluví.

Tak ty nevíš? Ptal se mě sarkasticky. Kývnul jsem hlavou.

Aha, takže ten nával vzteku , jak u starý báby, který nedorazil důchod, to nebylo nic, o čem ty víš? Já přímo miluje ten jeho smysl pro humor. Znovu jsem pokrčil rameny.

Zvednul jsem se od stolu a šel odnést tác s nedotčeným jídlem. Jídlo smrtelníků je tak nechutné! Rodina se na mě nevěřícně dívala a co jsem se dozvěděl z jejich myšlenek, Emmett zuří. A nejenom na tu holku, protože jaksi odtušil, že má něco společného s tou jeho povedenou sestřičkou, ale také proto, že jsem mu nechtěl říct, co jsem si přečet v u té Niky v mysli.

Kdyby to bylo něco důležitého a zajímavého tak jim to řeknu. Mě přece můžou věřit.
Vcházel jsem do třídy, čelit dalším pokusům dívek mě někam pozvat a nudnému výkladu učitele.

Bella:

„Tak na co půjdeme?“ ptala se mě Esme, která pozorně pročítala program kina. Zaujal mě jeden film, protože jako malé mi četl Emmett knížku se stejným názvem.

„Alenka v říši divů!“ vykřikla jsem nadšeně. Esme se zvedly koutky a já si pozdě uvědomila, že jsme mezi lidmi. Všichni na mě upírali svůj zrak a já sklopila hlavu a zrudla.

„Doře, tak já dojdu koupit lístky. Počkej tady na mě.“ A odešla. Nervózně jsem koukala po lidech, tady kolem a nebyl snad nikdo, kdy by na mě nezíral. No to se mi zas něco povedlo. Já musím být přímo dítě štěstěny!

„Tak můžem?“ ozval se za mnou hlas a já lehce nadskočila. Obrátila jsem se a za mnou stála Esme.

„Nechtěla jsem tě polekat,“ řekla kajícně, ale cukající koutky jí prozradily.

„To nic,“ řekla jsem a mezitím jsme se dali do pohybu. Seděli jsme v úplně poslední řadě a tak jsem měla dokonalý výhled na všechny okolo a nikdo mě naopak nemohl pozorovat, aniž bych ho načapala. Navíc, cítila jsem se takhle bezpečně, protože nejsem ráda, když mám nechráněná záda.

Sál potemněl, ale za chvíli se rozzářilo plátno a začaly reklamy, po nichž přišel samotný film.

Celý film jsem sledovala s úžasem. Bylo to sice jiné, než mé představy, ale i tak se jim film velmi podobal a naprosto mě vtáhnul do děje.

Ani jsem se nenadála a film končil. Celou cestu k autu, ale i v něm, jsem vesele štěbetala. Už jsem dlouho nebyla takhle uvolněná a s Esme jsem si připadala jako s vlastní mámou.

Pak mi ale něco došlo. Dnes končí můj pobyt u ní a zítra opět jdu do školy. Esme, jakoby vytušila, na co myslím a konejšivě mě pohladila po vlasech. Já jen sklopila hlavu. Vzpomněla jsem si na větu, kterou jsem si jednou zapsala do mého sešitu.

Ve svém největším rozkvětu, každá růže zvadne. I za chvilku štěstí se platí obrovská daň.

A moje chvilka štěstí právě vypršela. Co jsem si já bláhová myslela? Že se před realitou schovám navždy? Že Niky někdy uteču?

Já svou daň splatím, svojí bolestí.

Ale, proč nedoufat, že to jednou bude dobré? Ptalo se mě jedno já.

Protože, stejně je to marné! Nikdy to nebude dobré! Křičelo to druhé.

Ale proč? Nedalo se to první jen tak odbýt.

Protože si za to můžu sama! Já si můžu za své neštěstí! Setřelo ho to druhé. Ale je to pravda! Já si opravdu můžu za to, že trpím. Kdybych tenkrát Emmetta poslechla…

Srdce opět začalo bolet. Už jen při myšlence, že jsem tomu mohla zabránit…

„Klidně ještě můžeš zůstat u mě!“ ozvala se po chvilce Esme, která si musela všimnout, že si objímám hrudník a lapám po dechu. Zavrtěla jsem hlavou. Jednou se tomu musím postavit. Stejně bych se jednou musela vrátit a, čím později, tím horší by to pro mě bylo.

Nesmím si zvykat na klid, protože mi stejně nikdy nebude dopřán. Možná až odejdu a ani to není jisté. Vše se může změnit každou minutu, vteřinu.

„Ne, Esme, to není ten nejlepší nápad!“ zašeptala jsem, ale zároveň jsem kladla důraz na každé slovo.

„Proč? Stejně se tam nevracíš ráda!“

„Jednou se vrátit budu muset a bude lepší, když to bude dřív!“

„Ale…“ začala mě znova přemlouvat, ale já na tohle neměla náladu. Esme je neuvěřitelně milá osoba, to jo, ale do mých osobních věcí jí nic není!

„Prostě ne! Odvez mě prosím domů!“ řekla jsem rázně. Bylo vidět, jak jí to ublížilo. Bello bože, co si to zase provedla? Vždyť ti nic neudělala! Jen chtěla, abys byla v bezpečí a ty co?!? Prostě na ni vyjedeš! Ona si to vůbec nezasloužila!

„Esme, promiň, jak jsem na tebe vyjela, ale věř mi, že bude lepší, když se teď vrátím domů a nebudu si zvykat na pocit bezpečí, než když se vrátím později. Bylo by to pro mě horší! Věř mi!“ mluvila jsem k ní zoufale a v očích měla slzy.

„Zlatíčko, nic se nestalo, já tě chápu!“ řekla s povzdechem.

„Díky, za všechno! Za obtěžování jeden de a jednu noc. Za to, že jsem se po dlouhé době cítila uvolněně, za pocit, že mě má někdo rád,“ šeptla jsem a až teď jsem si všimla, že stojíme. Ona se na mě jen otočila a ani jsem se nenadála a už mě drtila ve svém chladném objetí.

„Teď si zapamatuj vše, co ti řeknu, ano?“ Kývla jsem.

„Tak, zaprvé si mě vůbec neobtěžovala, jsem moc ráda, že si se u mě a se mnou cítila uvolněně. Ten pocit, že tě má někdo rád, je oprávněný, protože, i když se známe krátce, si pro mě skoro jako dcera. Ani si neumíš představit ten neskutečný strach, co jsem o tebe měla, když si mi volala a já tě pak uviděla s tou řeznou ránou. Nedovedeš si představit tu radost, kterou jsem já cítila celé dnešní odpoledne. No a teď k druhému bodu. Nezapomeň, že u mě si vždy vítána s otevřenou náručí! I kdybys přišla o půlnoci úplně na mol, máš u mě útočiště, ano?“ Zmohla jsem se jen na přikývnutí.

Je možné, aby vám někdo přirostl k srdci za dva dny? Ano, je, protože já to teď sama prožívám. Zamilovala jsem si Esme. Moje slzné kanálky přetekly a já ji objala stejně pevně. Vzlykala jsem jí do košile a ona mě hladila po vlasech.

Takhle se má chovat máma ke svému dítěti. Ne ji odbývat s tím, že se to nějak vyřeší. Svoje dítě by měla chránit a nenechávat napospas ostatním! Tohle je správná máma, ale je to i máma bez dítěte.

„Víš, že jsem ti málem řekla mami?“ řekla jsem s úsměvem, když jsem se od ní odtáhla.

„Nějak podvědomě ano.“ Usmála se na mě. Ona je naprosto dokonalá.

„Víš, napadlo mě…“ nervózně se odmlčela. To se jí ještě nestalo, teda, alespoň ne se mnou.

„Co?“ ptala jsem se jí nechápavě, ale možná jsem tušila, o čem bude řeč. O mojí rodině.

„No, pořád mi vrtá hlavou to tvoje zranění,“ přiznala. Ale já na tohle nebyla ještě připravená. Nebyla jsem připravená na to, mluvit o Niky nahlas. Je to můj problém a já si ho chci zatím nechat pro sebe. I když jsem Esme věřila, nebyla jsem schopna odhadnout, jak bude reagovat.

„Esme, prosím, teď ne! Až budu připravena o tom mluvit, dozvíš se vše o mé nepodstatné existenci!“ zašeptala jsem a ona kývla hlavou.

„Nebudu na tebe spěchat! Jen chci, abys věděla, že jsem tu kdykoliv pro tebe a se vším se mi můžeš svěřit. Tak, jsme tady!“ oznámila mi a snažila se to říct trochu vesele, ale bylo poznat, že ji trápí to, co se tu děje.

„Já vím! Opakuješ mi to pořád a neboj, kdyby se cokoliv dělo, čekej mě před tvými dveřmi!“ Snažila jsem se také usmát, ale muselo to vypadat jako škleb. Pohlédla jsem směrem k domu. Niky se na mě šklebila za závěsem a já věděla, že si to schytám, protože tu naši nejsou, pěkně se rozjede. Hlasitě jsem polkla, rychle nasadila úsměv a otočila se na Esme.

„Tak ahoj zítra ve škole!“ Ona se jen usmála a kývla na souhlas. Zavřela jsem za sebou dveře od auta a počkala, až odjede, ještě jsem ji zamávala a pak se znovu s úzkostí podívala na moje peklo.

Niky už nestála za oknem, ale ležérně se opírala o rám dveří a úsměv měla od ucha k uchu. Tak to bude zlý! Hodně zlý! Ale čeho se vlastně bojím? Zbila mě už tolikrát, že bych to ani nespočítala, ponižujeme mě každý den a před rodiči si taky servítky nebere. Tak čeho se bojím, když už to vlastně všechno znám?

„Ááá, naše vlezlo prdelka je doma!“ Uvítala mě se šklebem a šťouchnutím do zad. Ale to je teprve začátek. Počítám s úklidem jejího pokoje, praním, žehlením, ponižováním a záchvatem zuřivosti.

„Víš, za tu dobu, co si tu nebyla, se ti tu nahromadila trocha prácičky!“ řekla a otevřela dveře. Já jen vyvalila oči. Všude byly kelímky, konfety, láhve od piva a jiného alkoholu, špinavé prádlo a někde i zvratky…

„Víš, mamka s taťkou mi dovolili takový menší večírek. No a na tobě je teď, dát to do pořádku za tři hodiny. Pak se naši vrátí a měla bych z toho průser a to ty ve svém nejlepším zájmu nechceš!“ mluvila na mě sladkým hlasem, až jí od pusy kapal med, ale v jednom měla pravdu.

Opravdu jsem nechtěla, aby Niky měla průšvih, protože pak by si zlost vybila na mě. Zmohla jsem se jen na přikývnutí.

Niky mě začala pěstí bouchat do zad, přátelské poplácání po zádech v její verzi pro mě.

„Tak se mi líbíš! Tak já si teď du lehnout a ty to tu mezitím uklidíš.“ A už si to šla po schodech nahoru. Nechápu, jak ji naši mohli dovolit nechat udělat večírek v týdnu! Nebo jsou naši zase na služební cestě a nemají o tomhle humbuku ani potuchy!

Povzdechla jsem si, utřela zbytečné slzy ponížení a dala se do úklidu.

Emmett:

Cože? On něco nakousne a pak si klidně odejde s větou: nic se neděje?!? Jestli se Belle něco stalo a já se to dozvím, jakože se to dozvím, a on o tom věděl a mohla za to ta holka, co kolem prošla, tak ho roztrhám na malinkaté kousíčky a ty podpálím, ať si Carlisle říká, co chce.

„Emmette, klid! Jestli lhal a tvé sestře se něco stalo, osobně ti ho pomůžu zabít!“ uklidňovala mě Rose. Počkat! Ona ví, že mám sestru? Tázavě jsem se na ní zadíval.

„Edward mě včera uklidňoval, když ty sis mě nevnímal a tak mi taky řekl, že si myslíš, že jedna z těch nových dívek je tvá sestra,“ řekla a mě udivoval ten klid. Ona, která neměla ráda lidi, mě tu ještě podporuje v zabití mého bratra. Teda, ne že by je neměla ráda, ale bojí se o rodinu, proto si drží odstup, ale že tohle vezmu v klidu…

Bál jsem se jí o Belle říct, protože jsem se bál její reakce, ale překvapila mě. Asi viděla, že přemýšlím a tak pokračovala dál ve své řeči.

„Vím, že pro tebe musela asi hodně znamenat, takže pokud je to ona, budu se snažit chovat se mile a přátelsky a kdo ví. Možná by z nás byly i kamarádky,“ vysvětlila mi to, čemu jsem se tak divil. Nezmohl jsem se na odpověď a tak jsem jí vášnivě políbil.

„Emme!“ zaúpěl Jaspere. No jo, to jeho vnímání pocitů. Odtrhl jsem se od mé dokonalé ženy a on si viditelně oddych. Stejně nás pozorovala půlka jídelny.

„Zlato, ty si prostě dokonalá!“ zašeptal jsem jí do ucha a ona mi věnovala zářivý úsměv a zamilovaný pohled. Ale je to pravda! Je dokonalá!

Naráz jsme se všichni zvedli a vyšli vstříc naprosto fantastickému výkladu učitele! Samozřejmě ironie. Výklady učitelů byly asi tak zajímavý, jako jídlo ve školní jídelně chutné. No divte se, když za sebou mám střední školu snad dvacetkrát. 

Ale já měl teď jiné starosti než školu. Dělala mi starost Bells. Co když jí ta holka něco udělala?
A to jsem netušil, jakou mám pravdu…

Bella:

Konečně jsem douklízela poslední stopy po mejdanu. S námahou jsem se zvedla z podlahy, kde jsem právě drhla nějakou skvrnu na koberci, a chtěla jsem jít nahoru do pokoje se vyspat, když mi Niky zahradila cestu.

„Koukám, že máš uklizeno! No ještě na tebe čeká praní a žehlení, ale to počká. Teď mi pověz, kde si celej ten den byla, ty jedna malá mrcho!“ Popadla mě za vlasy a přitáhla blíž ke svému obličeji.

„Odpověz!“ křičela na mě a já měla na krajíčku. Nechtěla jsem jí nic říkat!

„No dobře! Nedovim se po dobrym, tak to bude po zlim!“ řekla posměšně. Za vlasy mě dotáhla do svého pokoje a já věděla, že je zle. Ale teď je mi to jedno! Pro ty chvilky štěstí s Esme to přetrpím. Odhodila mě na zem a zavřela za sebou dveře.

„Tak bude to!“ vykřikla znova. Nechápu, proč to chce vědět. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou a přilítla mi první rána.

„No já jen doufám, že si tady Belluška neztěžovala paní učitelce na rameno!“ mluvila ke mně sladkým hláskem a přitom do mě kopla. No a pak si začala vybíjet vztek. Křičela po mně. Házela na mně věci. Kopala, mlátila a škrábala. Já jen tiše ležela na zemi a nebránila se. Byla jsem zvyklá. Její záchvaty vzteku byly častým jevem.

„No, tak abys snad šla!“ křičela na mě.

„Máš ještě hodně práce a já tě upozorňuju, jestli někomu cekneš, nebo se byť jen slovíčkem zmíníš, že za tvá zranění můžu já, budiž ti země lehká. A abych nezapomněla! Zítra můžeš na oběd. Máma mi dá ráno kapesný a tvůj úkol stále platí!“ křičela za mnou, když jsem scházela schody.

Bolelo mě celé tělo, ale dalo se to snést. Bývá to i horší. Dokulhala jsem až do sklepa k pračce a marně přemýšlela, co mám za úkol.

Pak se mi ale vybavil ten hnusný zážitek z odpoledne, hned po škole… Mám Niky zjistit něco o nějakém Edwardu Cullenovi. Ale tohle už je i na mě moc. Nebudu nějakému klukovi ničit život!

No tohle bude můj první vzdor po dvou letech. Niky bude vyvádět a bude to hodně bolet, tím jsem si jistá, ale pořád je lepší, když trpím jenom já, než aby kvůli ní trpěl i někdo jiný.

Esme:

Odjížděla jsem od Belly s těžkým srdcem. Opravdu pro mě byla jako dcera, kterou já kvůli své existenci nemůžu mít. Je to divné, ale přírodě se poručit nedá a Bella ve mně vyvolala dlouho skrývaný mateřský instinkt. Něco mi říkalo, že to mám otočit a vrátit se pro ni, protože se ta určitě neděje nic pěkného, ale já se jí nemůžu neustále plést do života. Za dva, za tři roky odejdu a už jí nikdy neuvidím.

Jen to pomyšlení mi rvalo mrtvé srdce na kousky, přece ji tu nemůžu nechat nechráněnou. U nich doma se něco děje. A to něco nebude zrovna nejpříjemnější.

Z Belly jsem přímo cítila strach a zoufalství, když vystupovala z auta a tyto pocity se ještě zvětšily, jakmile vystoupila z auta a podívala se do toho okna.

Něco se děje! Musí to být vážné a musí se to týkat především jí, protože jinak by se o tom nebála mluvit. A musí v tom mít prsty za z odpoledne, protože to vypadalo na to, že se znají a taky mi to připomínalo pokročilou šikanu…

Bože! Co když je to domácí násilí? Oběti se za to většinou stydí a bojí se o tom mluvit. Jsou plaché, co se týče okolí a špatně se jim navazují vztahy a kontakty.

Ale může se stydět kvůli milionu věcí a to, že se o tom bojí mluvit, může to být cokoliv! Vážná nemoc, ztráta někoho blízkého. Její plachost by se dala vysvětlit tím, že je tu nová a ještě si nezvykla a nové prostředí. To že nekomunikuje se svým okolím, může mít vlastní důvody.

Ale její nevlastní sestra Niky je sebevědomá, ctižádostivá a užvaněná. Měla jsem jí na jednu hodinu a už teď mě z ní bolí hlava, ale taká jsem si všimla nepatrné známky agrese.

Mohla by mít v Bellině bolesti svojí roli? Možná dokonce tu hlavní? Ale to se potom vše mění. Bells mi vyprávěla, že její bratr se ztratil, otec oběsil, matka znovu vdala, Phil často pracuje, ale tématu Niky se vyhýbala velkým obloukem.

Snad se to jednou dozvím… Mám o ní takový strach, ale přece ji můžu zkontrolovat zítra ve škole.

Emmett:

Můj vztek na Edwarda pomalu vyprchával. Začínal jsem věřit tomu, že kdyby to bylo důležité, řekne nám to. Ale, co když nám něco zatajil? I on si nechává některé věci pro sebe.

Najednou Alice vyjekla. Jasper hned stál u ní a hladil ji po vlasech. Už mi tak nějak docvaklo, že má vizi.

Tiše se třásla v Jasperově náruči a oči vytřeštěné do prázdna.

„Bella…“ hlesla po tichu a mě polil strach. Co když se jí něco stalo?

„Alice, co se děje?“ ptal jsem se vyděšeně. Bylo to poprvé, co jsem za svou upíří existenci pocítil strach. Já se nebál ani medvěda, který měl pomalu tři metry, když se postavil na zadní, ale teď se bojím! Bojím se o svou malou sestřičku.

„Ona je s Esme. Je u ní doma.“ Počkat… Esme, to mi něco říká! Esme, to je přece učitelka historie a literatury a taky je to upír. Já vždycky věděl, že má Bella nízký pud sebezáchovy, ale ona vleze do domu upírovi. Kdyby se neovládla, je pro ni jako večeře, kterou jí číšník donese pod nos.

„Jdeme na návštěvu!“ oznámil jsem rodině.

„Teď tam nemůžeme,“ šeptla Alice. To jsem nechápal.

„Proč ne?“ Ale já se potřeboval ujistit, že Belle nic není a ona mi za ní zakazuje jít!

„Stejně nejsou doma,“ řekla prostě.

„A kde jsou?“ Chtěl jsem co nejdřív získat informace, abych ji mohl vidět.

„Esme asi tak za pět minut Bellu doveze k ní domů a pak se sama vydá do jejího domu. Mohli by jsme jít tam a zeptat se, proč u ní Bella byla,“ navrhla Alice. Sice to nebylo podle mého gusta, ale co se dá dělat. Alespoň o ní něco zjistím. Jak moc se asi za tu dobu změnila?

Edward:

Aha, takže jedné hloupé, lidské dívce se něco stane a hned to musí řešit celá rodina? Ale proč? Co je mi po té dívce? Je pravda, že Emmettovo vyprávění jsem poslouchal se stejným nadšením, jako Jasper, ale to ještě neznamená, že se poženu zjistit o ní další informace. To Jasper s Emmettem jsou přímo nadšení.

A já musel s nimi. Takže právě teď sedím za volantem mého Volva, na sedadle spolujezdce sedí Alice a vzadu se mačkali Emmett s Rosalie a Jasperem.

Alice mně navigovala a my se za pár minut objevili před krásným domem. Rychlostí blesku z něj vyletěla Esme. Moc jsme se neznaly, i když to byla naše učitelka, nestýkala se s námi. Jen když to bylo nutné. 

„Děje se něco?“ ptala se hned vyděšeně. Myšlenky měla ve strašném chaosu, ale jedna převládala… Strach o tu Bellu. V myšlenkách jsem jí zahlídl jednou usměvavou, ale po druhé už měla obličej ztrápený a plný bolesti.

„Esme? Co tu dělala Bella?!“ vypálil na rovinu Emmett. Ta jen zalapala po dechu, ale pak si vzpomněla na naše schopnosti.

„A co je vám po tom?“ zeptala se vztekle. Ostatně jsem stejného názoru.

„Já jsem asi její bratr,“ zašeptal zlomeně Emm. Rose ho hned objala okolo ramen.

„Jak jsi se jmenoval před přeměnou?“ ptala se užasle.

„Emmett Swan. McCarty jsem si vymyslel, protože jsem se o svou rodinu, tedy Bellu, strašně bál,“ šeptal zlomeně. Ale mě napadala jediná otázka. Jak to přede mnou dokázal tak dlouho tajit?

Esme zalapala po dechu.

„A ty se s ní chceš setkat.“ Ona má dobrou intuici, takže ho odhalila. Emmett jen kývnul.

„Ale to asi nebude nejlepší nápad,“ šeptla Esme a bála se Emmettovi reakce. Ten to vzal v klidu.

„Proč ne?“ ptal se zklamaně.

„Bella na tebe často myslí. Vyprávěla mi o tobě a bylo poznat, jak moc tě měla a má ráda. Ale je tu jedna věc…“ odmlčela se.

„Jaká?“ ptal se nedočkavě. To, že ho má Bella stále ráda, ho udělalo šťastným a Jasper se taky culil.

„Bella je na tom psychicky hodně špatně. Myslím, že by neunesla tvůj návrat, ale můžeme se dohodnout.“ Esme byla strašně nervózní.

„Jak jako dohodnout?“ ptal se nechápavě Jasper.

„No…“ začala, ale nevěděla jak pokračovat, tak, aby nepřišla o život.

„No?“ zopakoval po ní Emmett. Alice zděšeně vykřikla. Měla vizi a myslím si, že to Emmetta s Jasperem úplně odrovná.

„No, že by jste se odstěhovali než tě Bella pozná, Emmette a já…“ nestačila to doříct, protože ji Emmett držel ve vzduchu pod krkem a měl plán jí zabít.

„NE! Teď ji našel! Proč se jí mám zase vzdát?“

Emmett:

Ona po mně chtěla, abych se Belly vzdal, jen co jsem jí opět našel? Teď, když na ní konečně můžu dávat pozor? Teď když jí můžu chránit tak, jak by starší bratr měl? Kdy jí můžu vynahradit vše, co jsem zameškal? Ne! To přece nejde! Já jí tu nemůžu jen tak nechat, když jsem jí znovu nalezl!

„Emmette! Pust ji dolů! Takhle ničemu nepomůžeš! Vyslechni jí!“ prosila mě Rose. Poslechl jsem jí a pustil Esme na zem. Ta elegantně dopadla na špičky a smutně se usmála.

„Musí to být pro tebe těžké!“ řekla smutně.

„Co ty, o tom můžeš vědět?!“ křičel jsem na ni. Co ona může vědět o té bolesti, co mi cupuje srdce na malé kousíčky? Nic!

„Máte asi hodně silné pouto. Pokaždé, když se o tobě Bella zmínila, čišela z ní láska, ale i bolest. Pak se mi svěřila s tím, že si myslí, že za tvoje zmizení může ona sama,“ řekla zdrceně. To mi srdce rvalo ještě víc. Ona si myslí, že za to může? Blázínek…

„Tak zpět k věci… O čem si chtěla mluvit?“ Vrátil mě do reality Jasper touto otázkou mířenou na ni.

„Dobře. Chtěla bych vám navrhnout, že až by Bella oslavila svoje osmnácté narozeniny, které má za rok, nabídla bych jí útočiště. Vím, že je všímavá, proto bych jí řekla vše o naší existenci. Pak bych jí opatrně sdělila, že stále žiješ a pokud by chtěla, jakože chtít bude, odvedla bych ji k vám. Ale teď by to pro ni nebylo nejlepší,“ řekla ledově klidným hlasem, jako by právě vykládala studentům novou látku.

Ale tady jde o Bellu. Počkat, a co myslela tím, že to pro ni teď není nejlepší?

„Co si myslela tím, že to pro ni není teď nejlepší?“ Já se musel zeptat! Jestli má Bella problémy, nikam nejedu.

„Víš, mám dvě schopnosti. Ta jedna je něco na způsob Jasperovi. Ale já cítím pouze lidské emoce a nedokážu s nimi manipulovat. Dnes jsem Bellu vezla domů a cítila z ní bolest a obavy!“ řekla vyděšeně. Něco se doma děje.

„Nemůžu,“ zašeptal jsem.

„Emmette, musíš! Ona by neustále, kdyby tě měla teď znovu objevit!“ mluvila na mě naléhavým a prosebným hlasem Esme. Cítil jsem, že ona chce pro Bells jen to nejlepší.

„Emmette, dej mi čas do jejích osmnáctých narozenin. Pak ji vezmu k sobě a vše jí vysvětlím!“ naléhala na mě. Já jen kývnul. Kývnul na největší blbost mého „života“!

„Jak nás ale potom najdeš?“ ptal jsem se zoufale. Potřeboval jsem mít jistotu.

„Právě v tom spočívá můj druhý dar. Jsem stopař. Lepší než Demetri.“ Aha, takže máme čest s bývalou členkou gardy?

„Volterra?“ zeptal se Edward. No jo, jemu nikdy nezáležela na nikom jiném než na sobě.

Neodpověděla, jen si vyhrnula rukáv a ukázala nám lilii, vytetovanou na kůži. Lilii, jakou nechával Aro vytetovat jeho gardě.

„Můžete mi věřit! Z Volterry jsem utekla za pomoci Carlislea, znovu jsem ho potkala až zde!“ odpověděla na naši nevyřčenou otázku. Kývl jsem.

Otočil jsem se zády k ní a mé rodině, svěsil ramena a díval se do neznáma. Právě se stmívalo. Je tu další konec… Konec dne… Konec něčeho, co ani nedostalo šanci začít… Konec další kapitoli v mé existenci…

„Emmette, věř mi! Je to pro ni nejlepší!“ ozvala se Esme. Ale ona netušila, jakou bolest mi způsobuje! Mám svoji malou sestřičku, která potřebuje chránit, na dosah ruky a stejně mi opět unikne!

A ona dostala co? Dostala rok! Rok, o který opět přídu! Rok, kdy ji nebudu moc chránit! Přijdu o rok, kdy jsem se mohl pokusit to vše napravit! Rok, kdy jsem jí mohl být na blízku! Rok, kdy jsem si to u ní mohl začít žehlit a odprošovat!

Sledoval jsem obzor a stále přemýšlel.

„Mám prosbu,“ šeptl jsem směrem k Esme, ale stále se neotáčel.

„Jakou?“ ptala se, ale už musela tušit, co chci…

„Chci se s ní rozloučit! Chci se ujistit, že je to ona, stále ta moje malá sestřička! Nechci zmizet bez rozloučení jako tenkrát,“ zašeptal jsem bolestně a přikryl si obličej dlaněmi. Začaly mnou otřásat vzlyky. Nechci jít bez rozloučení!

„Emmette, bude to bolet ještě víc! Jak ti asi bude, když zjistíš, jak na tom je a stejně budeš vědět, že ji nemůžeš ochránit? Že musíš odejít?“ ptala se mě Esme. Chtěl jsem jí odseknout, že ji do toho nic není, ale místo toho jsem se otočil a podíval se jí do utrápených očí. Proč ona se trápí? Vždyť dostala rok! Já mám mizivou šanci, že mě bude chtít ještě vidět!

„Vydržím to! Chci se jen rozloučit!“ řekl jsem tvrdě.

„Dobře. Počkáme, až usne. Pak se můžeš jít rozloučit,“ řekla smířlivě.

O něco později:

„Můžeš, Emmette. Ale nevzbuď jí!“ šeptla mi Esme, když jsme stály pod Belliným oknem. Teď nastala ta těžká chvíle. Musím se rozloučit…

Opatrně jsem se dostal až po stromě k jejímu oknu. S tichým zavrzáním ho otevřel. Potřebovalo by namazat.

Vklouzl jsem do malého pokojíku. Chvíli jsem po ní pátral a pak jsem ji zahlídl. To co jsem viděl, mi málem vyrazilo dech. Ale jsem upír…

Ležela na kraji postele, odkrytá, schoulená do klubíčka a třásla se. Byly z ní kost a kůže, propadlý obličej a vlasy bez lesku. Co se to s ní stalo? Proboha! Vždyť vypadá jak mrtvola!
Popadl jsem přikrývku a okamžitě jí přes ni hodil.    

Stál jsem nad ní a díval se do jejího strhaného obličeje, dokud se třas neuklidnil. Pohladil jsem ji po vlasech a sklonil se k ní.

„Omlouvám se, sestřičko! Nikdy jsem ti nechtěl ublížit! A co jsem udělal? Z jedné krásné dívky, trosku… Přísahám, ještě se uvidíme a já tě ochráním před celým světem!“ šeptal jsem ji bolestně do ucha. Pak jí políbil na čelo a otočil se k oknu. Vedlo něho stál Jasper s Rose.

„Chci se rozloučit,“ šeptl na vysvětlenou Jasper.

„A já chci poznat svoji švagrovou a sestru manžela. Dívku, kterou máš rád ty, mám ráda i já,“ ozvala se Rose. Na nic jsem se zbytečně neptal a vyskočil z okna.

Sbohem, sestřičko! Uvidíme se a já budu celou dobu doufat, že mi odpustíš!

Rose:

Jasper jí jen pohladil po vlasech a zmizel oknem. Muselo to být pro něj těžké! Odolává lidské krvi teprve krátce.

Já přistoupila k její posteli a upřeně se zadívala do obličeje dívky, kterou jsem ještě před pár dny pohrdala a žárlila na ni.

Její obličej byl strhaný a přesto, si zachoval jistou krásu a kouzlo. Stačil by malý úsměv… Vlasy, které měla rozházené kolem hlavy, postrádaly lesk mládí a zdraví.

Byla by to krásná dívka, jen trochu péče…

Najednou se začala vrtět a já rychle zmizela v koutě, v domnění, že se probudila. Ale ona se jen převrátila na druhý bok a trochu jí sklouzla deka.

Došla jsem k ní, a když jsem ji chtěla přikrýt, všimla jsem si modrého fleku na jejím rameni. Opatrně jsem jí odkryla a naskytl se mi neskutečný pohled, co mi způsobil bolest.

Její tělo, teda to se bylo vidět, pokrývaly modřiny, šrámy a škrábance. Zděsila jsem se, protože mi to připomnělo moji minulost…

Opět jsem ji přikryla a naklonila se k ní.

„Neboj, maličká! Vše jednou bude dobré! O to se postarám!“ šeptla jsem jí do ucha a políbila na čelo. Něco mě nutilo nechat jí tu nějakou věc, která by jí něco připomínala…

Odepnula jsem si svůj medailonek a položila jí ho na noční stolek. Pak se otočila k oknu, kde jsem se zastavila a koukla na ni přes rameno.

„Uvidíme se, zlatíčko!“ pronesla jsem do ticha a vyskočila z okna. Už na mě čekalo auto, které řídil Carlisle. Jasper s Alicí jedou s Edwardem.

Sedla jsem si na zadní sedadlo k Emmettovi. Ten měl obličej schovaný v dlaních a jeho mohutným tělem otřásaly vzlyky. Objala jsem ho okolo ramen a naposledy se zadívala směrem k oknu.

„Emmette, to bude dobré! Děláš pro ni to nejlepší!“ uklidňovala jsem ho. Mířili jsme na letiště, odkud pojedeme do Denali, k přátelům. Pevně věřím, že Esme dokáže Belle zajistit bezpečí, protože, jestli se jí něco stane, roztrhám ji na malé kousíčky a ty pak spálím!