Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 7. kapitola

23.05.2010 (09:30) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4043×

Čekání, nedočkavost a zklamání.

Bella:

„Tak. Hotovo! Jen tu ruku moc nenamáhat, ať se ty stehy nepotrhají!“ nabádal mě doktor Cullen, jen co naposledy projel nití a jehlou skrz mojí kůži.

„Hm,“ zabručela jsem, protože se tomu namáhání nevyhnu.

„Na zítřek vás omluvím ve škole, ještě si odpočiňte!“ pokračoval. No, odpočinek? Doma? No, tak to bude ještě zajímavé. Jen jsem kývla. Nechtěla jsem, aby nějak poznal mé obavy, které by byly slyšet z mého hlasu.

„Za týden se mi přijďte ukázat!“ zavolal ještě za mnou, když jsem vycházela ze dveří. Jen jsem kývla hlavou a zrakem hledala Esme. Seděla pořád na stejném místě a možná i ve stejné poloze.

„Esme!“ oslovila jsem ji a zamávala rukou před obličejem. Trhla sebou a okamžitě mi začala věnovat pozornost.

„Tak co říkal doktor?“ ptala se starostlivě.

„No, že s tím mám být v klidu, nenamáhat to a zejtra zůstat doma, v klidu. I když pochybuju o tom klidu,“ řekla jsem narovinu. I přes to, že mi musela něco tajit, věřila jsem jí. Věřila jsem, že by mi nelhala, kdyby nemusela. Tázavě se na mě zadívala. Povzdechla jsem si.

„Mám to doma trošičku těžší než většina dívek,“ odkryla jsem kousek svého skutečného života. Zvedla pochybovačně jedno obočí.

„Tak dobře. Mám to o hodně těžší než ostatní,“ přiznala jsem pravdu a trochu se mi ulevilo.

„Tak pojď na ten jeden den ke mně! Stejně mám zítra volno,“ řekla nadšeně.

Esme:

Přiznala se, že to má doma těžké a já jí nabídla, že na ten jeden den může jít ke mně.

„Esme, to nejde!“ vykřikla.

„Proč ne?“ Nechápala jsem to. Ona nechce být doma, ale zároveň nechce jít jinam?

„Nechci tě otravovat!“ vysvětlila. Aha, tak o tohle jí šlo. Proč si myslí, že mi bude na obtíž? Já budu spíš ráda!

„Neotravuješ,“ odporovala jsem jí.

„Matka mě nepustí!“ oponovala mi nazpátek. Všimla jsem si, jak slovo matka přímo z pusy vyplivla a řekla ho tak chladně.

„Já jí zavolám!“ řekla jsem odhodlaně. Má být v klidu, tak na to dohlédnu.

„A co jí chceš říct? Pravdu ti neuvěří! Znám ji.“

„Nech se překvapit! Dáš mi, prosím, její číslo?“

Mezitím:

Rose:

Vrátila jsem se domů z lovu a všimla si zamyšleného Emma na pohovce.

„Ahoj, lásko!“ pozdravila jsem ho zvesela. Měla jsem dobrou náladu a to se moc často nestává.

„Hm, nazdar,“ řekl a já už šla do našeho pokoje. Pak mi něco došlo.

Emmett… zamyšleně seděl na pohovce… Televize je vypnutá… On kouká z okna…, kde se nic neděje… Řekl mi: Hm, nazdar! Bože! Co zase proved?

„Emmette McCarty Cullene! Co jsi zas provedl?“ začala jsem na něj křičet.

„Říkala jsi něco?“ Počkat? On mě nevnímal? Proč já? Zavrčela jsem, vyběhla schody a bouchla dveřmi. Co se to tady děje?

Slítla jsem na postel a dala si tvář do dlaní. Vzlykala jsem, sice jsem nemohla plakat, ale vzlyky mi to nahrazovaly. Byla jsem nešťastná. Co když si Emmett našel jinou? Co když už mě nemiluje?
Vrzly dveře od našeho pokoje, ale já jsem hlavu nezvedala.

„Rose, promiň mu to! On teď musí hodně přemýšlet,“ zašeptal Edward a pohladil mě po zádech. Sice jsme spolu moc nevycházeli, ale v takovýhle chvílích se hodil.

Přemýšlet? Ale o čem? ptala jsem se ho v myšlenkách.

„On… Možná se našel někdo jemu hodně blízký z jeho lidské rodiny. Někdo, koho miloval,“ zašeptal a nepřestal mě hladit po zádech. Pomalu jsem se uklidňovala.

Přítelkyně? Snoubenka? Nebo dokonce manželka? Co když už někoho měl a miluje ji víc, jak mě?

„Ne, Rose, sestra.“ Uf, takže sestra! Počkat… Sestra? Emm se nikdy nezmínil, že měl sestru!

„Nikdo z nás o tom nevěděl.“ Aha, takže se na to přišlo jen tak z ničeho nic? No. to je mu podobný!

„Ne, Rose, on tě nechtěl jen zatěžovat!“ uchechtl se Edward. Aha, ale on… Mám jen strach.

„To je pochopitelné, Rose.“

Utěšoval mě jak malé dítě, ale kupodivu to zabíralo.

„Děkuju, bráško!“ zašeptala jsem skoro neslyšně, protože jsem nerada dávala najevo pocity ve svých slabých chvilkách. Obzvlášť ne před ním.

„Za málo, sestřičko!“ řekl ve dveřích a už byl pryč. No někdy je výhoda, mít za bratra čtenáře myšlenek. Nikdy jsme si s Edwardem nebyli moc blízcí, ale občas na nás padne taková nálada a mi si do rána povídáme.

Bella:

Ani nevím jak, ale najednou jsem seděla v autě a jela s Esme k ní domů. Nevím, co mámě napovídala a ona mi to nechtěla říct, ale bylo mi to jedno. Momentálně jsem se soustředila jen na to, že budu daleko od Niky a budu mít klid. Tak jak mi doktor nakazoval! No jo, doktor!

„Esme?“ ptala jsem se opatrně. „Proč máš ty a doktor Carlisle Cullen stejný oči?“ Ona se na mě jen nevěřícně podívala, ale bylo vidět, že nad odpovědí přemýšlí.

„Povím ti to někdy příště! Ano?“ Já jen kývla, pokud o tom nechce mluvit, nutit ji nebudu. Ona ostatně taky zbytečně nevyzvídala.

Během pár minut auto zastavilo před krásným domem. Vystoupila jsem a nevěřícně zírala na dům přede mnou.

„No, to je něco!“ vykřikla jsem.

„Líbí?“ ptala se stydlivě Esme.

„Ano, moc! Ten kdo to dělal, je génius!“

„No, nenazývala bych se géniem…“

„Tos dělala ty?“ ptala jsem se ohromeně. Ona jen kývla. Koukala jsem střídavě na ni a na tu nádheru přede mnou.

„Tak půjdeš dovnitř, nebo ne?“ optala se po chvilce trapného ticha a já jen kývla. Byla jsem si jistá, že kdybych otevřela pusu, budu hledat bradu až někde na zemi.

Vešly jsme do prostorné haly, která volně navazovala na obývák. Odtud vedlo schodiště a dveře do kuchyně.  

Schodiště vedlo do podkroví, kde byly dva pokoje a jedna koupelna. První pokoj patřil Esme a byl sladěn do modrobílé barvy. Ten druhý, pro hosty a pro dva dny můj, byl do oranžova.

„Esme?“ ptala jsem se. Potřebovala jsem se ujistit, že jí tu nevadím.

„Ano, zlatíčko?“ Trošku mě zaskočilo oslovení.

„Opravdu ti nevadí, když tu dneska večer a zítra zůstanu?“

„Ne! Naopak, alespoň tu nebudu sama. Dojdu udělat něco k jídlu, ty se tu zatím zabydli.“ Je tak neuvěřitelně ochotná. Kdo by přijal někoho, koho nezná, pod svojí střechu, jen aby byl v bezpečí?

Uznejte, že takovýhle lidí je málo. Osaměla jsem. Teprve teď jsem si pokoj prohlídla. Velká postel, skříň, stůl, na kterým byl notebook, poličky s knihami. Jednoduché a naprosto kouzelné. Z velkého okna byl výhled na menší jezero.

Parapet byl dost široký na to, aby se na něj dalo sednout.
Pozorovala jsem západ slunce. V tuhle chvíli jezero připomínalo ohnivou pláň a já si vzpomněla na jednu básničku, kterou jsem kdysi napsala.

Laskavé plameny ohně
hladí dřevo v ohništi
a všechno jednou zajde
v plamenné náruči.

Hřeje a chrání,
ničí a pálí.
Laská a miluje,
vezme a zabije.

Spojenec i nepřítel,
stvořitel a ničitel.
A všechno zahyne
ohněm a popelem.

Patřila mezi mé první básničky a zdaleka se nepodobá ničemu, co mě inspirovalo. Napsala jsem ji, když jsem přišla o celou svou rodinu. Měla vyjadřovat moji bolest nad touto ztrátu. Ta bolest mě zevnitř pálila právě jako oheň.

Rozežírala mě zevnitř jako kyselina. A já dokázala jen plakat a občas něco nesmyslného napsat do veršů. Není to hezké, ani dokonalé, ale přesně to vyjadřovalo mé pocity a já s tím jsem dodnes spokojená.

Nikdy jsem nebyla na nic talentovaná, ale tohle mi docela šlo. Jo, taky to byla moje jediná radost. Pamatuju si, jak Emm moje pohádky přímo miloval, i když byl v pubertě.

V oku se mi usadila slza. Už tolik nebolelo vzpomínat, ale stále jsem se trápila. Před očima se mi začaly míhat vzpomínky.

Hráli jsme s Emmettem fotbal. On stál v bráně a já mu ten míč měla kopnout. Dělal si ze mě srandu, že to nedokážu a já mu to chtěla nandat! Rozeběhla jsem se, ale místo toho, abych kopla do míče, mi noha podklouzla a já se válela v bahně. On se začal smát, ale jako správný brácha mi šel pomoct. Když mi podával ruku, trhla jsem s ní a on se válel v bahně se mnou.

„Hele, špunte!“ vykřikl a okamžitě mi do obličeje hodil bahno. Já jsem mu to samozřejmě nezůstala dlužná, a tak místo fotbalu propukla válka.
Když se táta vrátil domů a uviděl nás, jak se válíme v bahně, protočil oči v sloup, sepjal ruce a pravil:

„Bože! Za co mě trestáš?“ My s Emmem jsme propukli v hlasitý smích a táta se k nám přidal. Horší to bylo s mámou, ale ta nám to odpustila.

Jo, mi dva byly dvojka.

„Emme, pojď, já ti povím pohádku!“ Přilítla jsem jednou k němu do pokoje.

„Špunte, nemyslíš si, že na pohádky jsem už velkej?“ zeptal se mě s pobavením. Hlavně, já přezdívku špunt nesnášela. Oproti němu byl špunt každej.

„Ne, nejsi! A neřikej mi špunte! Já ti taky neřikám obře!“ Já jsem mermomocí chtěla, aby si tu pohádku poslech. Byla to moje pohádka! Sama jsem ji vymyslela.

„A proč ne, ty špuntíčku?“ provokoval mě dál. Já mu dám špuntíčka.

„Jak chceš, ale já už ti nikdy nic nepovim!“ oznámila jsem mu a okamžitě zmizela ve svém pokoji. Trvalo mu dva dny, než si mě usmířil gumovými medvídky.

Setřela jsem si slzy z tváře. Dodnes jsem nepochopila, co se stalo. Ale jedno vím… Za jeho ztrátu můžu já!

Kdybych ho tenkrát v lese poslechla, nemusela bych teď snášet tyranii od Niky a byli bychom jedna šťastná rodina. Já, táta, Emm a mamka. Takhle kvůli dětské tvrdohlavosti,jsem tu zůstala sama.

„Bello, pojď dolů! Máš tu jídlo!“ zavolala mě Esme. Naprosto jsem nechápala, co se tu děje, ale jedno bylo jisté, nic nebude tak jako dřív.

Edward:

Naprosto jsem je nechápal. To s nimi udělala jedna hloupá, lidská holka? Co je na ní tak zvláštního? No tak byla Emmettovou sestrou, toho bych ještě pochopil, ale co se to děje s Jasperem?

Vždyť ji ani nezná a přesto má takové nutkání ji chránit? Tohle je divný! Hodně divný. Musím pryč, protože se to nedá vydržet.

Emmett stále vzpomíná a i na Rose zapomněl. Ta se utápí v lítosti a v určitém druhu nenávisti a myslí jí koluje jedno a to samé: Proč, a co je ta holka zač? Jasper přemýšlí, jak dát Emmetta s tou jeho sestrou zase dohromady a Alice se vzteká, protože ji vůbec neposlouchá.

Díkybohu, že Carlisle je v práci. Jeho myšlenky zabývající se nad prací a nad tím, co se tu děje, by mě už totálně odrovnaly.

Pro nás dva je to však nejhorší, když se oba dva páry odeberou ke svým nočním „zálibám“. Ani já a ani Carlisle jsme si nikoho nenašli. Ale poslední dobou stále víc myslí na Esme. Je to učitelka ze školy, taky upírka „vegetariánka“.

Vyskočil jsem oknem ve svém pokoji a utekl pryč, pryč od těch myšlenek. Nikdy jsem se s tímto darem nesmířil.

Je hrozné poslouchat myšlenky dvou zamilovaných párů a jednoho upíra, zcela ponořeného do své práce v nemocnici. V nemocnici si bral co nejvíc směn, aby nemusel být doma. Měl nás rád jako svoje opravdové děti, ale nedokázal se smířit se svojí existencí a už vůbec ne s tím, že to samé provedl i někomu jinému. Kdyby se dozvěděl, že Emmett má sestru, kterou musel opustit, jeho nenávist k sobě samému by se ještě prohloubila.

Vždycky jsem ho obdivoval za jeho sebeovládání, ale nechápal jsem ho. Na jednu stranu je vděčný za to, že je na světě tak dlouho a může zachraňovat cizí životy, ale na druhou zase tuhle existenci nenávidí a nenávidí sám sebe za to, že nám udělal to samé. Že nás odsoudil k věčné žízni a odolávání.

Dorazil jsem na svoji louku a konečně ticho. Můžu přemýšlet a nikdo mě nebude rušit.
Domů jsem dorazil se svítáním.

Jasper:

Celou noc jsem přemýšlel nad jednou a tou samou věcí. Jak dát Emmetta zase zpátky dohromady s jeho sestrou. Taky jsem to však dělal kvůli sobě. Chtěl jsem tu dívku poznat.

Alice na mě celou dobu něco křičela, ale já ji nevnímal. Pořád jsem myslel nad tím, co nám Emmett vyprávěl. Naprosto mě to dostalo. Na to, jak byla malá, byla až moc rychle vyzralá. To svět ji ochudil o něco tak krásného jako dětství. Ale ona to snášela statečně, ale někdy to nemohla vydržet a utekla pryč. Sice jen svou myslí, ale pokaždé, jak se skryla do své fantazie, byla jako v transu a máloco ji z něj dostalo. Byla velmi vnímavá, co se lidí týče.

Nakonec to Alice vzdala a práskla dveřmi. Ale já stále přemýšlel nad tou dívkou. Cítila tolik strachu, když jsem se k ní i s Alicí přiblížil. Bála se mně a to jsem na ní jen promluvil. Taky jsem si všímal, jak se snaží vyhýbat lidem, jakoby s nimi neměla dobré zkušenosti.

Divil jsem se, že s tím strachem a s tou bolestí ještě žije. Ale já měl podivné tušení, že ona do našich životů nějak patří, ale netušil jsem jak.

Bella:

Po neskutečně dobrém jídle, jsem si s Esme povídala v obýváku.

Bavily jsme se o všem možném a já si při našem rozhovoru všímala těch malých zvláštností, které na ní byly. Například skoro vůbec nemrkala, vydržela v jedné pozici strašně dlouho a neošívala se tak často jako člověk. Taky se podobu našeho rozhovoru ani jednou nenapila, při tom já vypila tři skleničky vody.

Bylo na ní něco hodně zvláštního, ale nechala jsem to být. Kdyby chtěla, řekne mi pravdu.
Nakonec jsem se v půl jedenáctý odebrala do postele, ale ona nebyla vůbec unavená.
Nejdříve jsem šla do koupelny, ale až když jsem šahala po ručníku, uvědomila jsem si, že sebou nemám žádné oblečení. Doufala jsem, že Esme myslí na všechno…

A taky že myslela. Když jsem vycházela z koupelny, na posteli ležely volné tepláky a tílko. Oblékla jsem se a okamžitě jsem skočila do té velké postele, ale ruka se poprvé ozvala a já zasyčela bolestí.

Ani ne za minutu klepala Esme na dveře a dovnitř vešla se skleničkou a nějakým práškem v ruce.

„Napadlo mě, že by tě to mohlo bolet, tak jsem ti něco donesla. Mělo by ti to tu bolest utišit,“ řekla trošku stydlivě. Tak takovouhle mámu chce snad každý.

„Díky moc! Za všechno!“ řekla jsem upřímně, když jsem zapíjela tabletku.

„Není zač! Vždycky u mě najdeš útočiště!“ A to bylo poslední, co jsem slyšela, než jsem upadla do sladkého snění. Ale tak sladké zase nebylo…

Utíkala jsem dlouhou chodbou. Byla stále rovná, nikde žádné dveře, za které bych se mohla schovat. Běžela jsem, na sobě měla jen bílé šaty, které byly potřísněné rudou tekutinou.

Moje bosé nohy dopadaly na kamennou zem, ale já její chlad necítila. Utíkala jsem před něčím. Nevím, co to bylo, ale bála jsem se toho.

Chodbou se nesl smích. Strašidelný smích. Smích šílence. Instinkty mi říkaly utíkej, rozum ať stojím, že stejně neuteču. Ale já věřila instinktům a běžela dál.

Dech jsem měla přerývavý a sotva jsem ho popadala. V boku mě ostře píchalo, ale já běžela dál.
Srdce mi bušilo šíleně rychle a já se bála, že mi vyskočí z hrudi.

„Stejně mi neutečeš!“ ozval se někdo za mnou. Byl to dívčí hlas, ale teď v něm bylo slyšet to šílenství, které tu osobu ovládalo. Dech se mi zrychlil a já ještě přidala.

Pak jsem ale narazila na zeď. Nikde žádný únik. Jen chodba a ta holá zeď. Ne! Tohle ne! Já přece nemůžu umřít!

Začala jsem pěstmi bušit do zdi v naději, že se najde něco, co mi pomůže. Nic, akorát jsem si odřela klouby prstů a ztratila tak drahocenný čas mého života.

„Já ti to říkala! Přede mnou neutečeš! Všude si tě najdu!“ ozvalo se mnohem blíž, než bych chtěla. Otočila jsem se čelem do chodby a zády natiskla na studenou zeď. Když zemřít, tak tváří v tvář.

Přede mnou se objevila Niky a v náruči držela malou holčičku. Měla krásné bronzové lokýnky a čokoládové oči. Viděla jsem tam určitou podobu mezi mnou, ale jak já mohla mít dítě?

Pak jsem si všimla lesklého předmětu v její ruce. Měla nůž. Niky ho pomalu zvedala a já si chvíli myslela, že zabije mě, ale pak najednou změnila směr.

Nožem probodla hrudníček toho uzlíčku u ní v náručí a pustila ho na zem. Přede mnou leželo mrtvé, nevinné dítě. Moje dítě.

Svezla jsem se podél zdi a ten uzlíček vzala do náruče. Marně jsem se mu snažila vdechnout život. Její srdíčko tlouklo pomaleji a pomaleji. A pak… bylo ticho.

Já najednou zatoužila po smrti. Vytáhla jsem nůž z malého tělíčka a chtěla jsem si s ním probodnout srdce, ale někdo mi nůž vytrhl. Niky.

„Ještě nepřišel tvůj čas! Nejprve budeš trpět tak, až zešílíš bolestí a strachem. Pak možná najdeš věčný klid!“ zasyčela mi do obličeje a zmizela. Já jsem plakala a v náručí houpala mrtvé tělíčko děťátka. Děťátka, které jsem milovala! Které jsem porodila! Ona mi ho zabila! Chce, abych trpěla a daří se jí to. Právě mi vzala smysl mého života.

Moje slzy padaly na tvářičky mé holčičky, když se ze stínu chodby vynořila další postava…

„Áááá!“ vykřikla jsem a posadila se do sedu. Co to bylo? Co to bylo za děťátko? Proč mě to tak bolelo? To, že se v mých nočních můrách objevuje Niky, na to jsem si zvykla, ale tohle bylo něco nového.

Tenhle sen… Ale dalo mi to inspiraci. Ten strach, co jsem cítila, mi dal inspiraci. Je to zvláštní, ale občas se něco takového stává, obzvlášť mě.

Koukla jsme na hodiny, co byly nade dveřmi do chodby. Šest ráno. To už neusnu, ale nechce se mi budit Esme, tak se musím nějak zabavit…

***

Seděla jsem u stolu a dopisovala poslední verš, mé nové básničky. Jo, docela se mi povedla:

Strach…
Je jen píseň bezmocných,
toužících po svobodě.
Ale někdo jim zapomněl říct,
že svoboda v srdci je.

Plačící bytost,
krčící se v koutě.
A člověk nemá dost,
pořád mu ubližuje.

To strach pláče, bojí se,
zlosti v lidských srdcích.
A člověk vlastně zapomněl,
čeho se bojí.

No nic moc, ale je to docela dobré. Je to dávno, co jsem něco napsala. Byly to jen krátké příběhy, se kterými jsem přestala, protože mi příliš připomínaly Emmetta. A s veršováním jsem přestala po fyzickém a psychickém útoku Niky. Je zajímavé, jak je příjemné se z něčeho vypsat. Najednou mi papírek zmizel zpod ruky. Já se otočila a spatřila Esme, kmitající očima přes řádky.

„To jsi napsala sama?“ ptala se užasle. Jen jsem přikývla a sklopila pohled. Do tváře se mi nahrnula červeň.

„To je dobré! Moc dobré!“ pochválila mě.

„Přišla jsem ti jen říct, že máš dole snídani.“ Vrátila se k důvodu, proč je asi tady. Viděla jsem jí na očích otázku, ale neptala se, tak jsem to nechala být. Ale u snídaně už to nevydržela.

„Píšeš často?“ vyhrkla, jen co odložila dopitý hrneček, asi s čajem, protože to bylo červené.

„Psala jsem,“ odvětila jsem neurčitě.

„Psala?“ opakovala po mně. Kývla jsem. Ona jakoby vycítila, že se o tom nechci bavit, tak změnila téma. Chvíli jsme se bavily jen tak neurčitě.

„Co je v plánu? Přece kvůli mně nebudeme celý den doma!“

„Co bys řekla výletu do Port Angeles? Šly bychom na nákupy, pak na oběd a můžeme i do kina.“

Štěbetala vesele dál a já jí to odkývala. Byla jsem šťastná, že ona je šťastná. Cítila jsem, jak k ní začínám cítit důvěru, obdiv a přátelství. To, co jsem už k nikomu nechtěla cítit…

Emmett:

Celou noc jsem byl jako na trní. Neustále jsem myslel na to, že to musí být ona! Ale co když mě už nepustí do svého života? Ona si tyto věci pamatuje a strašně špatně odpouští. Vzpomínám, jak jsem jí dal slib, že ji neopustím, budu ji chránit a neublíží jí nikdo ani já, ale já to porušil.

Byl slunečný den a na houpačce přede mnou seděla Bella. Dnes jsem s ní šel do parku. Její dlouhé vlasy měla svázané do copu, na sobě lehké šatičky a na nohou sandálky. Usmívala se na mě a houpala se sem a tam.

Pak se zhoupla trochu víc, neudržela rovnováhu a spadla na zem. Okamžitě jsem byl u ní, ale ona neplakala. Jen se usmála, ale já věděl, že ji něco bolí.

„Belli, není ti něco?“ ptal jsem se jí vystrašeně. Jen záporně zakroutila hlavičkou, ale rukama si kryla koleno. Povzdechl jsem si a vzal ji do náruče. Odnesl jsem ji na deku o kousek vedle. Posadil jsem ji a opatrně sundal ruce z kolene.

Měla ho pořádně odřené a tekla z něho krev. Opatrně jsem jí ho vyčistil, ale i tak se jí do očí dostaly slzy.

„Emme?“ otočila se na mě s otázkou, když jsem jí ho chtěl zalepit náplastí.

„Ano?“ Co asi potřebuje?

„Slíbíš mi něco?“ ptala se vážně.

„Cokoliv!“ Ale to jsem nevěděl, že ten slib nebudu moct dodržet.

„Slíbíš mi, že mě budeš chránit? Že mě neopustíš? Že se mnou zůstaneš?“ ptala se a v hlase jsem slyšel zoufalství. Proč se na to ptá? Já jí to slíbil, už když jsem ji poprvé uviděl v porodnici.

„Slibuju, Belli!“ odpověděl jsem jí, zalepil koleno a ona se mi vrhla kolem krku.

„Já na ten slib nezapomenu!“ zašeptala mi do ucha.

„Já taky ne.“

Ale já nezapomněl! Já ho rovnou porušil. Bůh ví, jak se má? Co když jí někdo ubližuje? Nemohl jsem se dočkat, až jo uvidím ve škole. Věděl jsem, že mě nepřijme jen tak snadno, ale zkusit to musim…

V životě jsem se tak netěšil do školy! Stál jsem na parkovišti a netrpělivě ji vyhlížel. Zazvonilo a ona nikde. Vydal jsem se na hodiny. Celý den jsem ji nezahlédl a ani na obědě nebyla.

Měl jsem o ní šílený strach, co když se jí něco stalo? Najednou kolem nás prošla ta nová a Edward zavrčel.

„Co se děje, Edwarde?“ zeptal jsem se ho.

„Ona, Belle…“

Já si myslim, že je to nudný. A jaký je váš názor?

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pláčeš? I v slzách je síla... 7. kapitola: