Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 6. kapitola

15.05.2010 (13:30) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3164×

Otázky a odpovědi!

Esme:

Řítila jsem se městem plnou rychlostí. Chtěla jsem jí pomoct a strašně jsem se o ni bála. V mysli se mi odehrávaly ty nejhorší scénáře a musím přiznat, že v nich většinou figurovala ta holka z odpoledne, jako hlavní příčina, proč mi teď volala.

Dorazila jsem před dům a ucítila závan čerstvé krve.

Esme, ty se ovládneš! Dokážeš to! Znělo mi stále dokola v mysli. Pak jsem zjistila, čí je to krev.

Bella seděla před domem, schovaná pod schody, a kolem ruky měla uvázaný obvaz, který rychle prosakoval. Co mě však překvapilo, byla velikost rány. Táhla se jí od ramene pomalu do půlky předloktí. Takže tohle si nemohla udělat sama!

Bella:

Seděla jsem schovaná pod schody, protože jsem se bála. Bála jsem se, protože jsem Niky znala a mohla mi udělat i něco horšího.

Nebylo to však poprvé, co na mě vytáhla něco ostrého. Asi před rokem mi chtěla ublížit nůžkami. Nepovedlo se jí to, protože jsem jí tenkrát utekla. 

Teď to však bylo horší! Konečně se jí málem povedlo mě zabít, a kdybych neutekla do té koupelny, teď bych ležela v kaluži krve s nožem zabodnutým do břicha a čekala, kdy mě buďto dorazí, nebo zemřu v bolesti a sama. 

Slyšela jsem, jak před domem parkuje auto, ale nemohla jsem si být jistá, jestli to je Esme, nebo matka.

„Bello?“ volal mě sametový hlas, ze kterého zněl strach. Takže je to Esme. Stoupla jsem si a málem zase spadla, protože bolest mě úplně ochromila. Hned byla u mě a podpírala mě.

„Bože, Bello! Co se ti to stalo?“ ptala se vystrašeně a já pozorovala, jak se jí oči mění ze zlaté na černou. Tak to jsem nepochopila.

„To nic, na stole byl blbě položený nůž a jak jsem padala, tak jsem se řízla.“ Odříkala jsem předem připravenou verzi, můžu si za to sama, cizí vinu v tom nehledej. Nevěřícně se na mě dívala.

„Prosím, Esme, věř mi! Možná ti to někdy vysvětlím,“ zašeptala jsem a ona kývla.

„Děkuji.“

„To ale neznamená, že na to zapomenu!“ řekla vážně. Já jen přikývla. Usmála se na mě. S její pomocí jsem se dostala až na sedadlo spolujezdce. Jakmile se za mnou dovřely dveře, Esme hned otvírala dveře na straně řidiče a sedala si za volant. Trochu mě to překvapilo, ale co já vím, já dokážu být často nevšímavá. 

Celou cestu k nemocnici se mě Esme vyptávala na moji rodinu. Vyslechla si můj příběh, a když jsem se dostala ke ztrátě svého milovaného brášky a sebevraždě mého tatínky, cítila jsem její chladnou ruku na té mé, jak mi kreslí uklidňující kolečka.

Byla výborný posluchač. Nikdy mi neskákala do řeči, zbytečně se nevyptávala a nikdy nevypadala na to, že jí nudím, což jsem určitě musela. Byla by z ní dobrá psycholožka! Ta, kterou jsem navštěvovala po smrti táty, stála za nic a Esme nesahá ani po kotníky!

„Tak jsme tady!“ oznámila mi asi po deseti minutách jízdy. Nadechla jsem se, ucítila jsem pach krve, která se rychle prosakovala obvazem, vydechla jsem. Z nemocnice jsem neměla nikdy dobrý pocit. Esme se na mě povzbudivě usmála a naznačila mi, ať ji následuji. Šli jsme v tichosti a já se začala třást strachy. Na co se jim vymluvím?

„Co se děje?“ Esme si mého třesu, samozřejmě všimla.

„Bojím se,“ špitla jsem a připadala si jako dítko, které jde k doktorovi se svou maminkou a moc se mu tam nechce.

„Není čeho! Jenom ti to zašijí a všechno bude v pořádku!“ Ona ke mně, ale opravdu mluvila jako matka k dítěti. Sice jsem slyšela v jejím hlase malé pobavení, ale byly tam hlavně obavy. 

„O to nejde,“ odpověděla jsem. 

„Tak o co jde?“ ptala se mě nechápavě.

„Nevím, co jim říct. Určitě se budou ptát, jak a kde jsem k tomu přišla a kdybych řekla pravdu, už ani nemusím chodit domů!“ vysvětlila jsem ji. Chápavě se na mě podívala a díkybohu nevyzvídala, co jsem tím „nemusím chodit domů“ myslela. 

„Neboj, nemáš povinnost, jim to říkat!“ řekla mi povzbudivě a já tušila, že ona něco vymyslí. Znala jsem ji asi necelé tři hodiny, ale byla mi neuvěřitelně sympatická. A já jí věřila! Věřila jsem jí, že mě neprozradí, že u nás doma není něco v pořádku.

Došly jsme až do čekárny a já byla hodně nervózní. Marně jsem v mysli hledala výmluvu, ale nemohla na nic přijít. 

Ani ne za deset minut si nás volala sestra. Zvedla jsem se a šla za ní. Než se za mnou zavřely dveře, naposledy jsem se obrátila na Esme. Ta se jen usmála a já věděla, že všechno bude dobrý.

„Tak, co se vám stalo…,“ začal doktor, ale jakmile uviděl mojí ruku a sestřičku, která se musela podpírat, ihned ke mně přiskočil a vedl mě ke koženému lehátku. 

„Proboha, co se vám to stalo?“ ptala se vyděšeně sestřička.

„To nic není.“ Pokrčila jsem rameny a oba dva na mě zůstali vyděšeně koukat. Sestřička už radši nic neříkala a hledala moji složku v kartotéce. 

„Já jsem doktor Carlisle Cullen, a vy slečno?“ ptal se mě mezitím, co mi opatrně sundával obvaz.

„Isabella. Isabella Swanová. Nemáte tu moji kartu, teprve před dvěma dny jsme se přistěhovali.“ Odpověděla jsem tak zároveň na snažení sestřičky, najít mě pod příslušným písmenem. Ta si viditelně oddechla, protože asi nechtěla doktorovi Cullenovi vysvětlovat ztrátu mé karty.

„Tak Isabello. Co se vám stalo?“ Bylo vidět, jak ho to zajímá a snaží se odvrátit mojí pozornost od rány, které nevypadala moc hezky.

„Ani nevím.“ Opět jsem hrála lhostejnou. On jen pokýval hlavou, ale viděla jsem, že tomu nevěří.

Opatrně mi ránu čistil a já cítila, jak z něj sála chlad. Teprve teď jsem si ho pořádně prohlédla. Byl vysoký, blonďatý, vypracované tělo, ostře řezaný obličej, plné rty, oči barvy roztaveného zlata… počkat! Podobnou barvu očí má i Esme! Ale vždyť říkala, že bydlí sama a rodinu nemá! To mi lhala?

Ne to by neudělala! Na to byla až moc nevinná. Třeba je to jen shoda náhod! Doktor se stále na něco vyptával a přitom mi šil ruku. Nevím kolik to bylo stehů, ale hodně určitě! No, to bude hodně ošklivá jizvy! Ne, že bych jich po těle už tak neměla dost…

****

Emmett:

Tak a dost! Ti dva se furt budou hádat a mě ani neřeknou o čem!

„Tak co se tady děje?“ ptal jsem se dnes odpoledne už po sté.

„Nic!“ vykřikl Jasper, ale Edward už to se mnou nemohl vydržet, tak spustil.

„Jde o tu novou dívku! Jasper má neustálý pocit, že ji musí chránit, a že nějak zamíchá našimi životy,“ řekl posměšně Edward.

„Novou dívku?“ No, na to, že jsem upír, mi uniká dost věcí a ani tentokrát jsem nevěděl, o co jde.

„Bella, tak se mi představila,“ řekl klidně Jasper. Počkat Bella? Ale Emmette, neblázni. Na světě je spousta holek co se jmenuje Isabella! 

„A příjmením?“ ptal jsem se nedočkavě. Přece jen by to mohla být moje sestřička! Edward na mě vyjeveně koukal. No, já se tak trochu pozapomněl zmínit, že mám sestru, a že Edward čte myšlenky. 

„Swanová,“ odpověděl za něj Edward. Takže by to přeci jen mohla být pravda? 

„Emmette? Co by mohla být pravda?“ ptal se opatrně Edward.

„Ona… já jí možná tak trochu znám! Ale nejsem si jistý, jestli to je skutečně ona,“ vysvětlil jsem mu.

„Počkat! Jak znáš?“ ptal se nechápavě pro změnu Jasper.

„No když jsem měl lidskou rodinu, měl jsem i malou sestřičku. Na rozdíl ode mě, byla drobná, vlasy měla trochu světlejší než já, a když byla malá, měla je dlouhé a vlnité. Její oči připomínaly horkou čokoládu. Dalo se v nich utopit! Bohužel, ona nikdy nikam nezapadla. Byla moc slabá a toho každý využíval. Pokaždé se našel někdo, kdo jí chtěl udělat ze života peklo. Vždycky jsem ji ale ochránil.“

Povzdechl jsem si. Bylo to tak dávno, co jsem ji ochraňoval. Ona byla jak panenka z porcelánu. Tak strašně mi to chybí! Rose je upírka, ta se o sebe umí postarat sama, ale Bell ta to nebezpečí přímo volá.

Jak pak se jí dnes asi daří? Co táta? No mámu jsem neměl moc rád, vždy se totiž k Belle chovala chladně a ona byla za mého lidského života číslo jedna. Tak rád bych ji znovu viděl! Ale, co si bude myslet?

Jsem pořád stejný, až na to, že jsem vyšší, silnější, rychlejší, piju krev a jsem nesmrtelný. Ona by si toho určitě všimla a dřív nebo později, a u ní asi dřív, bych jí to musel říct.

„Pokračuj,“ vybídl mě Jasper, který hltal mé každé slovo. Já ho nechápu, ale on byl vždycky divnej.

„No, a jednoho dne jsem vzal Bellu do lesa. Chodili jsme tam spolu často, protože se tam cítila bezpečně a doma. Vždy mi vyprávěla o svých problémech. Povídala mi svoje příběhy a já hltal každé slovo. Na to, jak byla malá, byla až moc rychle vyzrálá. To svět ji ochudil o něco tak krásného jako dětství. Ale ona to snášela statečně, ale někdy to nemohla vydržet a utekla pryč. Sice jen svou myslí, ale pokaždé, jak se skryla do své fantazie, byla jako v transu a máloco jí z něj dostalo. Byla velmi vnímavá, co se lidí týče.“ Musel jsem nabrat vzduch, i když jsem upír, kyslík k mluvení potřebuju.

„A co se stalo v tom lese?“ ptal se nedočkavě Jasper.

„No, ona se mi schovala, ale já věděl, že hrozí nebezpečí a to především od medvědů. Volal jsem ji, ale ona nevylézala. Hledal jsem jí a pak… Narazil jsem na obrovského medvěda a on na mě zaútočil a jak to bylo dál, to víte sami,“ řekl jsem a zamyšleně se zadíval z okna. Tolik jsem ji chtěl zase vidět, obejmout a chránit ji. S Rose jsem našel smysl mého „života“, ale kdybych měl u sebe i svojí malou sestřičku, byl bych ten nejšťastnější upír pod sluncem.

Jasper:

Emm nám vyprávěl o jeho sestře. Bylo neuvěřitelné, co cítil a to o ní jen mluvil. Z každého jeho slova, byla slyšet neuvěřitelná láska, ale i smutek nad tím, že ji svým upírstvím ztratil.

„Všechno nemusí být ztracené! Pokud je to ona a bude tě chtít opět pustit do svého života, tak ty už se ovládáš, když cítíš vůni lidské krve. Kdyby chtěla, nebyl byl problém, aby jste zase byli spolu.“ Chtěl jsem ho povzbudit, ale i já jsem ji strašně toužil poznat. 

„V tom je ten háček Jaspere. Ublížil jsem jí a ona tohle nezapomíná! Bylo by velmi těžké získat její důvěru zpět,“ zašeptal zlomeně Emmett a cítil jsem z něj tu lítost nad situací a bolest nad tím, že ztratil milovanou osobu. Ale ono to nějak pude, jako že se Jasper Whitlock jmenuju!