Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 5. kapitola

09.05.2010 (18:15) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2519×

Noční můra

Usmívej se na ty, co ti ublížili, aby nepoznali, jak moc tě to bolí…

Neposlouchala jsem a běžela k východu školy.  Slyšela jsem za sebou něčí lehký běh, ale nezastavovala jsem. Můj pud sebezáchovy byl nízký, ale jedno jsem věděla jasně. Musím si chránit záda a musím najít spojence.

Běžela jsem jako o život přes celé parkoviště, až jsem se dostala k bráně. Zahnula jsem za roh a opřela se o studenou zeď. Předklonila jsem se a rukama se podepřela o kolena. Musím se vydýchat. Tohle uběhnout v kuse a ani jednou nespadnout… 

Nádech, výdech. Nádech, výdech. Můj dech se uklidnil, ale moje srdce stále běželo jako splašené. Bylo to strachy. Bála jsem se toho, že mi ublíží? Bála jsem se toho, že mě poníží? Nevím, protože na to vše jsem byla zvyklá od Niky.

„Aaaa, naše Bellinka! Copak tady děláš takhle sama?“ ptal se mě někdo. Vzhlédla jsem a nade mnou se skláněla Niky a nějaká partička holek. Ne, tak tohle znamená problémy! Vyděšeně jsem na ně koukala. Museli to vědět!

„Víš Belli,“ začala přeslazeně Niky, chytila mě za límec a zvedla na úroveň svých očí. „nechci ti ublížit, teda ne tady před ostatními, ale mám pro tebe prácičku!“ řekla významně. Já jen nechápavě zamrkala a oni se začali smát.

„Všimla jsem si, že se s tebou baví jeden ze sourozenců Cullenů.“ mluvila dál, ale já ji pořád nechápala. Co po mě sakra může chtít?

„No a Edward, ten s tím rozcuchem, je volnej a tak neuvěřitelně sladkej. No a ty mi o něm něco zjistíš ano? Máš týden!“

Přitáhla si můj obličej za límec blíž k tomu svému a posměšně si odfrkla. Poznala jsem, že kouřila a taky si něčeho „lokla“. Její rty se stočily do posměšného úšklebku a pak ona mě odhodila proti zdi.  Otočila se na podpatku a společně s těmi husami odešla. Asi vymetat kluby, pokud jsou nějaký v okruhu dvaceti kilometrů!

Ale co to po mě chtěla? Abych udělala podrazárnu na kluka, které ho ani neznám? Abych se kamarádila s někým z první třídy, když mi oni ubližovali? To chce, abych vlezla do doupěte nepřátel? Jo, to se Niky podobá!  Ale já jí v tomhle nevyhovím.

Koukala jsem na jejich záda, jak se ode mě vzdalují. Když konečně zahnuli za roh a já byla v bezpečí, ozval se nade mnou ženský hlas. Poznala jsem Esme.

„Bello! Jsi v pořádku?“ ptala se mě starostlivě. Musela jsem se nad tím usmát, takovou starost o mě měl naposledy tatínek.

„Ne, nic mi není.“ řekla jsem naprosto klidně. Můj stav tomu neodpovídal, a i když neumím lhát, dokážu být trošku přesvědčivá.

„Vážně?“ ptala se pochybovačně.

„Vážně, nemějte starost!“ Sice mi bylo milé, že se o mě konečně někdo stará, ale já chtěla, aby to byla má vlastní máma. Usmála jsem se na ni a ona mi pochvíli úsměv opětovala.

„No tak dobře. Nechceš třeba jít do kavárny? Musí ti být zima!“ Osud je vážně nespravedlivý, pokud někdo jako ona, nemůže mít dítě!

„Ne děkuji. Musím jít domů, mám ještě nějakou práci. Nashledanou Esme.“ Rozloučila jsem se s ní.

„Ahoj Bello. Uvidíme se zítra ve škole.“ Opravdu o mě měla starost, bylo to znát na tónu hlasu, který použila. Jen jsem kývla hlavou a rozešla se domů. Nechtělo se mi z její společnosti, ale měla bych problémy, pokud bych všechno nestačila udělat v čas.

Esme:
Viděla jsem všechno! I to, jak ji ta holka narazila na stěnu a slyšela jsem, jak jí vyhrožovala. Chtěla jsem tam jít a pomoc jí, ale já jen ztuhla na místě strachy. Strachy o Bellu. Ona přece jenom byla člověk a neskutečně křehký člověk!

To jak mě ve třídě objala, ve mně vyvolalo neskutečné pocity. Já opět, po skoro sto letech samoty, jsem něco cítila!

Když se ty holky vzdálily, šla jsem za ní. Chtěla jsem jí jakkoliv pomoc. Ptala jsem se, jestli jí něco není. Všechno zapřela a nakonec se se mnou rozloučila.

Chvíli jsem jí pozorovala, abych si byla jistá, že jí nic nehrozí a pak jsem se vydala na druhou stranu zpátky ke škole, kde jsem měla auto.

Pomalu jsem vyjížděla ke svému domu hluboko v lese. Alespoň tam jsem nemusela dávat pozor na to, jestli mě někdo uvidí. Mohla jsem se chovat přirozeně.

Celou dobu mi však v hlavě vrtala Bella.

Vypadla, jakoby jí něco trápilo. Musela se něčeho bát a něco strašného zažít!

Bella:
Došla jsem domů. Venku nebylo ani jedno auto, takže máma s Philem byla v práci a Niky s její novou partičkou jsou někde, no někde, a je mi to jedno.

Jen co jsem vešla do dveří kuchyně, čekal na mě seznam, co vše mám udělat.

Umýt nádobí
Uvařit
Uklidit obývák a pokoj Niky
Nakoupit
Vyprat
Vyžehlit

No tak to mám co dělat celý odpoledne. Snad budu mít večer trochu času, ať si nedělám úkoly pozdě v noci. Chtěla bych se taky jednou pořádně vyspat!

Vrhla jsem se na to. V kuchyni byla halda neumytého nádobí.

Pustila jsem si k tomu nějakou zpěvačku, aby šla ta hora práce líp od ruky.  Myla jsem, drhla jsem a vztekala se u toho. Kdo to sakra takhle upatlal? Po dlouhé půlhodině nadávání na členy mé rodiny a saponát, jsem měla hotovo.

Teď se vrhnem na úklid pokoje Niky. Vyšla jsem schody a otevřela dveře jejího pokoje. Vytřeštila jsem oči a hlasitě polkla. Jak mohla udělat takovej bordel za pár hodin? Postel vypadala, jako kdyby se tam odehrávala válka a ne jen její spánek. Všude po zemi se válelo oblečení, ať nové nebo staré.
Mně je z ní normálně špatně! Člověk by řekl, že když je holka, bude tu mít pořádek.

„Ach jo, to mám zas co dělat!“ Povzdechla jsem si. Přešla jsem k jejímu rádiu, dala svoje oblíbené CD a začala jsem uklízet.

Nechápala jsem sama sebe. Nechápu, jak jsem mohla nechat dovolit, ať si ze mě udělá služku. Nechápu, jak jsem jí mohla dovolit, takhle mě zničit. Nechápu, proč jí dovoluji, ať mi ubližuje. Nechápu, proč se nebráním! Proč si to nechám líbit!

Sesunula jsem se k zemi a začala vzlykat. A pak jsem si vzpomněla proč… Byla to jedna jediná věta, která mě dostala na dno a já si začala nechat vše líbit.

„Za všechno můžeš ty! Kdyby ses tvému bráchovi neschovávala, nezmizel by a tvůj otec by se nezabil! Jsi stvůra!“

To je věta, kterou mi Niky mile ráda neustále opakuje. Věta, které věřím. Věta, co ze mě udělala poskoka a služku.

Slyšela jsem dole bouchnout dveře. Okamžitě jsem se zvedla ze země, setřela slzy a nahodila neutrální výraz. Dveře pokoje rozrazila Niky a byla jaksi v náladičce.

„A tady je ta naše malá ubožačka!“ zvolala vesele a hodila po mě jednu botu, následovanou druhou.
„Copak? Uklízíš?“ ptala se posměšně a já tušila, kolik toho kobližně vypila. Přiblížila jsem se k ní. Musela do postele a okamžitě. Nedělala jsem to proto, že bych chtěla, ale protože by mi mohla něco udělat.

„Niky si teď pude hezky lehnout.“ řekla jsem velmi opatrně. S tímhle jsem už měla hodně zkušeností.

„Ale Niky nechce! Nepřibližuj se!“ zavrčela na mě.

„Niky! Pojď si lehnout!“ řekla jsem tónem, který nedovoloval námitky.

„Nech mě na pokoji!“ křičela. Tohle se nestávalo! Většinou se prostě nechala odvést do postele, zamumlala pár nadávek mým směrem a usla. Teď byla až moc agresivní, začala jsem se bát.

„Neblbni a pojď si lehnout!“ Začala jsem znova. Pomalu jsem k ní přišla a vzala za ruku.

Pak jsem ucítila bolest na té druhé, volně svěšené podél těla. Bolestí se mi rozšířily oči a já se koukla pořádně na Niky.

Ve volné ruce držela nůž, ze kterého teď kapala krev. Moje krev! A sakra.

Podívala jsem se na svou ruku a od ramene do půlky předloktí se táhla rána, ze které vytékala krev.

„Říkala jsem ti, ať mě necháš bejt! Teď si to vypiješ!“ řekla a začala mi mávat nožem před obličejem. Pustila jsem její ruku a utíkala pryč.

Utíkala jsem chodbou až do koupelny a cestou o zem pleskala dopadající krev a nechávala po sobě stopy.

Když jsem za sebou zavírala dveře do koupelny, málem jsem omdlévala bolestí. Niky začala na dveře bušit a křičet.

„Vylez ven, ty ubožačko! Zrůdo! Vrahu! Srabe!“ zakřičela naposled. Já stála nad umyvadlem a omývala jsem si ránu. Poté jsem jí obvázala a věděla, že tohle bude chtít zašít.

„Zrůdo!“ Ozvala se znova Niky, ale to už jsem slyšela, jak za sebou bouchá dveřmi. Mohla jsem ven!

Musím do nemocnice, ale jak se tam dostanu? Nemám jak. Auto jsem v životě neřídila a ani tu žádné není, matka s Philem jsou v práci a Niky nepřipadá v úvahu. Kdo by mi mohl tak pomoct? Pak jsem si vzpomněla na dopoledne:

„Bello,“ zastavila mě, když jsem vycházela ze dveří. „kdybys cokoliv potřebovala, jsem tu pro tebe, ano?“

Mohla bych přeci zkusit zavolat paní Smithové, teda Esme. Dala mi na sebe číslo, prý kdyby se cokoliv dělo, že jí mám zavolat. Nahmatala jsem ten malý lísteček v kapse u kalhot. Došla k telefonu a vytočila číslo. Zvedla to na první zazvonění.

„Ano? Tady Esme Smithová! Kdo volá?“ řekla klasickou frázi. Odhodlala jsem se jí odpovědět.

„Esme, potřebuju pomoc,“ šeptla jsem do telefonu.

Esme:
Zrovna jsem opravovala nějaké písemky, když se mi rozdrnčel mobil. Zvedla jsem ho a slyšela něčí rozrušený dech.

„Ano? Tady Esme Smithová! Kdo volá?“ odříkala jsem tu klasickou frázi slušnosti. Chvilku jsem čekala a pak se ozval rozrušený hlas Belly.

„Esme, potřebuju pomoc.“ šeptala, ale já jsem jí slyšela, jako kdyby stála vedle mě a mluvila na mě. Ihned jsem se polekala, ale snažila jsem se udržet klidný hlas.

„Co se děje, Bello?“ Povedlo se! Zněla jsem docela klidně, ale uvnitř jsem o ní měla neuvěřitelný strach. Znala jsem ji den a už jsem cítila, že k sobě nějak patříme.

„Potřebuju do nemocnice a nikdo není doma, aby mě odvezl. Dojedeš pro mě prosím? Pokud neotravuji!“ řekla tiše a vážně.

„Hned jsem tam! Kde bydlíte?“ ptala jsem se jí, když jsem nastupovala do auta a v rychlosti ho startovala.

„Ten nový dům na kraji města. Směrem na La Push.“

„Hned jsem tam, čekej na mě před domem!“ řekla jsem přísně a zavěsila jsem. Sešlápla jsem pedál a vyjela plnou rychlostí na opačnou stranu města. Nevěděla jsem, kde se to ve mně bere.

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pláčeš? I v slzách je síla... 5. kapitola: