Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 3. kapitola

24.04.2010 (17:00) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2701×

Štěstí neexistuje…

Štěstí je jako sen po probuzení… Málokdo si totiž pamatuje dobu, kdy byl šťastný.

http://www.youtube.com/watch?v=MiNFbTz5OJI&feature=related

„Neřekla jsem ti to snad jasně už minule? Chceš to zopakovat?!“ křičela na mě jako smyslů zbavená. Mlátila do mě pěstmi a já jsem jen bezmocně stála. Nemělo cenu se bránit. Přestože byla mladší, byla silnější a temperamentnější než já, vyhublá s propadlým obličejem. Já byla celá tak nějak ochablá. Najednou se na schodech ozvaly lehké, ale zrychlené kroky. Niky zpozorněla a okamžitě toho nechala. Za chvilku se v kuchyni objevila mamka. Obě jsme se na ni zářivě usmály a ona nám úsměv rozpačitě opětovala. Chvíli si nás zvědavě prohlížela.

„Co se tu děje holky?“ ptala se zvědavě, ale pravda jí stejně nebude zajímat nebo jí nebude věřit!

„Nic mami, jen jsem zapomněla Niky vyžehlit košili. Včera jsme se na tom dohodly. Víš?“ ona jen přikývla a šla se nahoru převléknout z pyžama do jejího obleku do práce.

„Jestli sis myslela, že ti budu vděčná, pleteš se! Dobře víš, že by ti to nevěřila, ani kdybys jí tu udělala scénu!“řekla s naprosto ledovým klidem. Já se zmohla jen na přikývnutí. V tomhle měla pravdu. Nevěřila by mi! Hodila po mě oblečený a s tím jejím posměšným šklebem, mi naznačila, že čeká, až to vyžehlím. Dala jsem se do práce. Opravdu jsem už dneska nechtěla mít další problémy. 

Jsem její posluhovač, nic víc. Smířila jsem se s tím. Je zákonem dáno, že mě se bude štěstí vyhýbat obloukem. Vlastně už jsem na něj ani nevěřila. Štěstí mě opustilo a už se nevrátilo. Podala jsem jí vyžehlené oblečení a ona si pohrdavě odfrkla. Ani za jedno slovíčko „díky“ jí nestojím! Nemělo cenu se vztekat, stejně by mi to v ničem nepomohlo, ba naopak, ještě by se to zhoršilo… Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Uklidni se! To je to co ona chce vidět! Chce tě vidět zlomenou! To přece nedopustíš! Uklidňovala jsem se v mysli. Kdyby Niky viděla, že brečím, teror by se ještě zhoršil.

Šla jsem nahoru do svého pokoje. Zásadně jsem s rodinou nesnídala. Oblékla jsem si tmavé džíny, tmavý rolák a make-upem jsem zamaskovala ty modřiny, které byly vidět. Byly to hlavně ty z dnešního rána, mohly by se ve škole ještě vybarvit. Měla jsem ještě půl hodiny a tak jsem se posadila na proleženou matraci, které mi sloužila jako postel. Podívala jsem se z okna a napadlo mě, že bych ho zase mohla zkusit otevřít. Alespoň by se vyvětralo. Pomalu jsem k němu přešla. Zkusila jsem to, ale nepovolilo ani na desátý pokus a tak jsem to vzdala. Znova jsem si vzpomněla na Emmetta. Po tvářích mi stekla slza a já jsem jí rychle setřela hřbetem ruky, protože jsem slyšela jak se ke dveřím mého pokoje, blíží něčí kroky. Dveře se otevřely a k mé úlevě v nich stála jen mamka.

„Měla bys vyrazit, nebo to nestihneš. Vím, jak nerada jezdíš autem.“ měla pravda. Né, že bych nerada jezdila autem, ale jezdím nerada autem s Niky! Kývla jsem a hodila si na záda batoh. Seběhla jsem schody, obula se a zavřela za sebou venkovní dveře. V dálce jsem za sebou slyšela mamčino přání Niky, ať se jí ve škole líbí.

Šla jsem po chodníku, ale všude byly louže. S mojí šikovností jsem se jim nevyhnula. Pršelo… No jak jinak, že? Mě to normálně někdo dělá naschvál!

Kolem mě projelo auto a v tu ránu jsem byla mokrá od hlavy k patě. Stačil jsem zhlédnout značku a vztyčený prostředníček. Takže Niky… No co se dá dělat. Kdybych se obrátila a šla domů, nejenže nestihnu školu, ale je ště dostanu vynadáno, že ničím věci. Co mě vlastně čeká tak hroznýho? Už na minulé škole jsem byla terčem posměchu, tak jim tady k tomu dám aspoň důvod. Nikdy jsem neměla ráda lidi, co se mi smějí bez důvodu. S povzdechem jsem se vydala dál po cestě ke škole.

Oblečení jsem měla úplně promočená a studený vítr mi ho lepil na tělo. Třásla jsem se zimou a rty jsem musela mít promodralé. Cítila jsem, jak mi tuhnou vlasy. No to je prostě pech. Kolem mě projelo pár aut, ale ani jedno nezastavilo. Pokaždé vždycky jen zpomalilo a pak jsem slyšela výbuch smíchu.

Měla jsem na krajíčku. Když už se tohle stalo asi po páté, moje slzná hranice přetekla. Bůh ví, proč existuje spojení mezi mými myšlenkami a slznými kanálky. Je to prostě k nezaplacení a Niky téhle mé slabosti, náležitě využívá. Ví, že když mě něco hodně rozruší, začnu brečet. Celá zmrzlá jsem došla na parkoviště. Lidi po mě nevěřícně koukali a pak propukli v hlasitý smích. Cítila jsem, jak se na mě dívalo celé parkoviště. Smáli se všichni a jenom mě. To se zase Niky jednou něco povedlo! Po zamrzlé tváři mi tekla slzy. Rychle jsem jí setřela. Nesmíš ukazovat svoje slabost! Nesmíš!

Jediný kdo se po mě nekoukal, byla skupinka neuvěřitelně krásných lidí. Bylo jich pět. Překrásná blondýnka a kolem ramen jí držel obrovský hromotluk. Byl ke mně zády, ale i tak mi připomínal Emmetta. Zatřásla jsem hlavou. Už blouzním! Dál tam byla malá černovláska. Strašně mi připomínala malou elfku z mé pohádkové knížky. Vedle ní stál blonďák. Byl neskutečně bledý, ale přesto se mi zdálo, že musel být odněkud z jihu. Na tváři měl výraz, jako by neskutečně trpěl. Otočil se na mě a najednou se jeho pohled změnil, byl lítostivý.

Začala jsem zuřit! Nepotřebuju lítost ani pomoc! Vedle něj pak stál ten poslední bůh. Měl vlasy v bronzovém odstínu, skvěle vypracovanou postavu. Sice ne tak jako ten hromotluk, nebo trpitel, ale přesto… Byl z nich nejhezčí. Otočil se na mě, ale jeho výraz byl jiný. Byl plný pohrdání, zloby a frustrace. To mě zranilo, neskutečně zranilo! Ani mě nezná a už mnou opovrhá! Odvrátila jsem pohled a do očí se mi dostaly slzy. Párkrát jsem mrkla a byly pryč.  Nemysli na zdejší prachatý, zazobaný a povrchní lidi! Tak tebou opovrhují, přece se přes to dokážeš přenést! Kolikrát si už tohle zažila? Milionkrát, takže teď, ti to může bejt ukradený! Tvůj hlavní úkol je dostat se do kanceláře! Křičelo na mě moje vědomí. Častokrát jsem komunikovala jen se svojí hlavou. Jsem hodně uzavřená do sebe a moje hlava a má fantazie mi poskytují absolutní bezpečí. Můžou mi způsobit fyzické rány, ale psychické už ne! Jsem proti tomu tak nějak obrněná.

Dostala jsem se před dveře kanceláře, ale ty se najednou otevřely a mě shodily na zem. Opět do louže, takže jsem byla opět mokrá – né že bych stačila uschnout. Podívala jsem se nahoru, kdo za to může a kdo jiný, než Niky. Tak tohle bude peklo. Zářivě se na mě usmála a překročila mě. A jakoby „náhodou“ zakopla a vylila na mě vodu. No dobře, takže dnešek je začátek, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.

„ÓÓ! Promiň! Mě je to táááák strašně líto!“ mluvila na mě přeslazeným hlasem s notnou dávkou ironie. Opět jsem měla na krajíčku. Tenhle den už asi po páté a to je teprve ráno. Zvedla jsem se a šla do kanceláře. Pokusím se jí ignorovat, ale stejně mi to nepomůže. Ona je… tyran první kategorie. Najde si mě! Nemůžu nikam utéct. Jsem jako divoká šelma zavřená v kleci.

Dveře kanceláře se za mnou zavřely a já pocítila teplo. Starší žena, tak kolem čtyřicítku, zrzavá vlasy a na nose brýle, na mě zděšeně zírala. Pokusila jsem se o úsměv, ale spíš to byl takový škleb.
Vzpamatovala se a tázavě se na mě zadívala. Ach jo a já si myslela, že v tomhle městečku se nic neutají ani taková nicka jako já! No mýlila jsem se.

„Dobrý den, jsem Isabella Charlota Swanová. Jsem tu nová. Před chvíli u vás byla moje nevlastní sestra Niky.“shrnula jsem to. Chvilku to vypadalo, jakože přemýšlí a pak bylo téměř slyšitelné, jak jí kolečka cvakla a ona si konečně vzpomněla.

„Ano, dnes máte nastoupit.“ Říkala si spíše pro sebe. Začala se prohrabávat nebezpečně se kymácející hromadou. Po chvilce z toho vytáhla pár papírů a já pochopila, že to bude moje a tak jsem přistoupila blíže k pultu. Podala mi je a já si je od ní vzala. Chvilku mi vysvětlovala rozvrh, trasu do jednotlivých učeben a něco ke školnímu řádu.

„Tak a tady máš papír, který dáš podepsat všem vyučujícím na začátku hodiny a mě ho na konci dne, přineseš zpět.“ podávala mi nažloutlý papír s kolonkami pro podpis na jednotlivé předměty, které jsem dnes měla mít. Poděkovala jsem a rychle šla pryč.

Venku mě opět do tváře uhodil studený vítr a začínalo mrholit. Déšť mi nikdy nevadil (občas na něj nadávám, ale to jen proto, že je mi momentálně nepříjemný), proto jsem mu nastavila alespoň na chvilku tvář a zbavila se na ten vzácný okamžik všech myšlenek, bojkotujíc, už moje tak dost nízké, sebevědomí. Sklonila jsem hlavu zpět a zamrkala, abych se zbavila zbylých kapek na řasách. Všimla jsem si, jak na mě všichni koukají. Teď jsem si uvědomila, že mi spadla kapuce a odhalila tak můj obličej. Rychle jsem jí nandala zpátky. V očích ostatních se zračil děs, jakoby spatřili smrt a já se jim nedivím. Obličej jsem měla propadlý, moje čokoládové oči mdlé, bez života a ty šílené kruhy pod očima, podtrženo sečteno… o Halloweenu můžu jít opravdu za smrt. Vydala jsem se svižným krokem na svou první hodinu. Měla jsem mít matematiku, za což jsem vděčná. Matematiku mám ráda, protože jsou jasně daná pravidla a ty jen tak někdo, změnit nemůže. Miluju na ni tu logiku a řád. Pak na mě čeká občanka. Ten předmět moc nemusím, už jen proto, že mám říkat vlastní názor a na to já nejsem zvyklá.

Vstoupila jsem do třídy a všechny pohledy se automaticky upřely na mě. Šla jsem ke stolu, za kterým seděl učitel. Podala jsem mu papír. Podepsal ho a mlčky mi ukázal na volné místo v zadní lavici. Byla jsem mu vděčná, takhle na mě nemají šanci zírat. Teda ne všichni najednou. Když jsem si začala připravovat věci, zahlédla jsem Niky. Jak to tak vypadá, máme společné i hodiny. Já jí vážně neuteču a neschovám se před ní. Otočila se na mě holka z lavice přede mnou.

„Ahoj já jsem Jessika. Ty budeš Isabella?“ Bylo jasné, že je to jedna z těch holek podobné Niky. Jedním gestem ruky jsem jí odmítla a naznačila jsem jí, že se s ní odmítám bavit. Očima po mě metala blesky, ale to mi bylo tak nějak jedno. Za dva roky stejně vypadnu a už si na mě nikdo ani nevzpomene. Hodina skončila a já chtěla jít na další, ale u mého stolu se objevila Niky. Nastavila dlaň a já přesně věděla, co chce. Dala jsem jí všechny svoje peníze. Jen se nad tím ušklíbla a hodila po mě výraz: Víc nemáš?, ale nechala mě dnes být. Přece jenom kousek štěstí!

Jasper:
„Miláčku, obleč si to a za chvilku vyrážíme do školy.“ Houkla na mě moje láska. Oblékl jsem si vše, co mi tam nechala a šel dolů.

„Emmette McCarty Cullene! Ten svetr si prostě a jednoduše oblečeš!“ křičela Alice na Emmetta. On byl jediný ještě s Edwardem, kdo jí vzdoroval. Moje Alice byla jako tornádo, co se oblečení týče. Ještě chvíli ji vzdoroval, ale nakonec ho přesvědčila Rosalie. Z jejich pocitů mi bylo na zvracení.

„Nejsi sám, neboj,“ řekl mi znechuceně Edward. Jo on to má horší. Chudák, vidět jim do hlavy při těch jejich nechutnostech…

„Dík.“ ozval se znova a pak zamířil směr garáž. Nevím proč, ale cítil jsem se dnes nějak jinak a Emm taky. Jako by se mělo stát něco, co nám převrátí život na ruby. Vydal jsem se za Edwardem do garáže a nasedl do jeho Volva a čekal na ostatní. Alice si přihopkala jako malý skřítek a sedla si na místo spolujezdce. Rosalie a Emmett se v autě objevily hned po ní. Konečně jsme byly všichni a mohly vyjet. Dojely jsme ke škole a vystoupily z auta. Během pěti minut vjelo na parkoviště nové nablýskané auto. To budou ty dvě nové spolužačky. Chvíli jsme čekaly, ale z auta opravdu vystoupila jen jedna. Vypadal jako jedna z těch slepic, co se zajímají jen o to, s jakým klukem budou dnes večer.

Rozhlédla se a vypadala tak nějak, jako když přemýšlí, i když jsem pochyboval, že to vůbec umí. Přejela pohledem všechny kluky a bylo z ní cítit zklamání, ale pak se pohledem zasekla u nás… A je to tady zase! Cítil jsem z ní odhodlání a poblouznění… No jistě, naše krása! Stejně to bylo jenom lákadlo pro kořist. Pak jsem pocítil to, co na mě přicházelo od Edwarda. Zhnusení, nenávist a chuť něco rozbít. Rychle sem se na něj otočil a v myšlenkách mu sdělil, ať se laskavě uklidní. Kývl. Za necelých pět minut, po příjezdu té nány, dorazila na parkoviště další dívka. Otočil jsem se na ní.

To co jsem uviděl, mi vyrazilo dech a nebyl jsem sám. Jindy chladná Rosalie, teď byla plná soucitu.
Na parkoviště dorazila dívka. Byla vyhublé postavy, propadlým obličejem… S těmi kruhy pod očima, vypadla jako mi, když jsme nebyly dlouho na lovu. Ale následně mě naprosto dorazilo, to co měla na sobě. Její oblečení bylo úplně mokré a lepilo se na ni. Ve zdejším podnebí, to není to nejlepší, protože to na ni určitě muselo začít tuhnout. Pak jsem se jí zpříma podíval do obličeje a očí. Měla je čokoládově hnědé, ale bez jiskřičky života a naděje, ve vlasech jinovatka a na zamrzlých tváří se jí objevila slza.

Dívala se mi do očí, ale pak pocítila vztek. No a ke všemu se probudil můj ochranářský instinkt… prostě vstal z mrtvých a zavelel: Chránit! Pocítil jsem určitý druh lásky, míšené se starostlivostí. Ne, nebyla to taková láska jako k mé Alici, ale přesto tam byla. A pak jsem si uvědomil, že by to mohlo být něco jako bratrská láska. Strašně jsem toužil tu dívku poznat. Pak jsem znova ucítil pocity Edwarda… Opovržení míchané s frustrací…

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pláčeš? I v slzách je síla... 3. kapitola: