Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 20. kapitola

27.09.2010 (09:30) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2993×

Smích z vedlejšího pokoje

Niky Isabella Swan:

Dva měsíce… Dva měsíce, co chodí dopisy z věznice. Dva měsíce, co je mamka dennodenně pálí, muchlá a vyhazuje. Dva měsíce, co po večerech každá z nás brečí. A každá z jiného důvodu.
Začaly jsme nový život ve Vancouveru. Ze mě se stala tichá myška. Tajemná dívka s dobrým prospěchem a neznámou minulostí. Byli jako hledači pokladů. Moji spolužáci bažili po jakékoliv informaci o mně.

Jako bych byla někdo zajímavý… Pche!

Byla jsem na cestě domů a zkracovala jsem si to přes jednu ulici. Ne zrovna s tou nejlepší pověstí. Grafity byly téměř všude, pořád někdo na někoho pořvával. Na zemi ležely odpadky a mezi nimi i bezdomovci. Temně rudé oči mě lákaly do postraní uličky…

Temně rudé oči? Zadívala jsem se na to místo, kde jsem před chvílí zahlédla ten pohled… Moje kroky se přibližovaly k té uličce, moje nohy neposlouchaly, když na ně mozek řval, ať zastaví.
Natáhla jsem ruku do tmy. Cítila jsem, jak se moje prsty proplétají s jinými, ledovými. Prudký záškub a moje tělo narazilo do něčeho tvrdého. 

Zírala jsem do karmínově rudých očí nějakého chlapce. Jeho tvář měla ostré rysy, rty zkroucené v pobaveném úsměvu, nezkrotná, blonďatá hříva mu rámovala ten dokonalý obličej.
Byl ledový jako led. Jeho pohled mě propaloval a já pocítila neskutečnou touhu polaskat ty bezkrevné rty. Pokusila jsem se o svůdný úsměv, ale spíš to vypadalo jako zoufalý škleb.

Natisknul se na mě a já automaticky ustoupila o krok zpět, ale narazila jsem na holou zeď. Jeho tvrdé tělo se na mě tisklo a jeho sladký dech mi ovíval tvář. Sklonil se ke mně a něžně se mi otřel rty o tvář. Dlaněmi mi jezdil po bocích a rty si razily cestu po mé tváři až ke rtům.

Zamotala jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si ho k polibku. Jemně se usmál a já na chvíli zahlédla jeho temně černé oči. Vášeň, touha a pobláznění ve mně doutnaly jakou oheň. Jako by mi ty pocity přímo posílal. 

Rty jsem se dotkla těch jeho. Studené, kamenné a sladké jako med. Opojné pocity vášně a touhy se mi vpíjely do každého kousku mého těla. 

Jeho rty mi začaly sklouzávat z těch mých a pomalu mířily ke krku.

„Promiň.“

Nikdo

Blonďatý chlapec se pomalu skláněl k dívčině hrdlu. Voněla tak neodolatelně. Před očima se mu objevil obrázek Alice. Jeho malé čarodějky.

Ne! Nedokázal zastavit to, čím je. On po ní toužil. Toužil potom, aby dívčina nevinná krev tekla jeho hrdlem. Už měl dost bezdomovců, feťáků a prostitutek. Toužil po ní.

Voněla tak sladce, dokonale, rozkošně a nevině. Teď to byl on, kdo potřeboval svou dávku drogy. Jemně se rty dotkl pulsujícího místa na krku. Jak opojná ta vůně byla. Nedalo se to ovlivnit, ona má zemřít a taky zemře. V rukách nejobávanější zrůdy na planetě. 

„Promiň.“ Omluva byla důležitá. Nevěřil v to, že by mu pomohlo její odpuštění, když zabíjel tisíce lidí před ní, ale cítil potřebu se omluvit.

Jeho rty sklouzly zpět po její hebké pokožce. K tomu, aby ukončil její život, mu stačil jen kousek. Naposledy se zhluboka nadechl té omamné vůně a dívka se vzrušením zachvěla. Potěšeně se sám pro sebe usmál. Svoje oběti si vybírá náhodně, ale dnes neodolal. Krása, to je to, co jeho kořist láká. 

Jeho zuby proklouzly tou slabou membránou, která ho dělila od té úžasně sladké, lákavé a teplé tekutiny.

Pokusila se o výkřik, ale jeho ruka byla rychlejší. Přikryl svou dlaní její ústa, nikdo už v životě neuslyší ten jemný hlas, který dokázal vyvolat úsměvy na tváři.

Hltal tu sladkou tekutinu, co mu tišila oheň v krku. Bažil, toužil a pro tu touhu i zabíjel. Dívčino tělo pomalu ochabovalo, ale on nepřestával. Hasil své hrdlo, které toužilo po krvi. Něco se musí obětovat proto, aby silnější přežili. A ona byla kořist. Pouhopouhá, slabá kořist.
Její pokožka značně zbledla a srdce pomalými údery běželo těch pár posledních okamžiků jejího života do cíle. Poslední kapka krve zmizela a ozval se poslední úder.

Zhroutila se mu bezmocně do náručí. Podíval se do jejích očí, které už byly bez jiskřičky. Neodolal a naposled jí vtisknul polibek do vlasů. Ona přece nemohla za to, že byla v nesprávný čas na nesprávném místě. Nikdo nemohl tušit, že los osudu padne právě na ni. 
Položil ji do čerstvě napadaného sněhu, který pár kapek její horké krve zbarvily karmínovou barvou.

Dříve bílý sníh je karmínově zbarven
a karmínové moře po chodníku rozlévá se.
Jako motýl jsi i ty nevinného života zbaven
a slyšíš, jak z rádií hrají ti Requiem.

Ty tóny však už neslýcháš, nemůžeš.
Vodopád krve zastavit nedokážeš.
Svoji smrt proměníš ve verše,
na které si nikdo nevzpomene

Na její tělo začaly dopadat sněhové vločky. Neroztávaly, protože její tělo bylo ledové jako okolní vzduch. Chlapec jí prsty zavřel oční víčka a naposledy pohladil po vlasech.
„Promiň mi to. Ty i má Alice! Je mi to líto, ale já si to nevybral,“ zašeptal, dívajíc se do nebe. Nevěděl, jestli ho Alice vidí ve svých vizích, ale doufal, že mu snad jednou odpustí, protože tušil, že on se k ní vrátí. 

Právě zahýbal za roh ulice, když se ozval zděšený výkřik. „Zavolejte někdo záchranku! Volejte policii!“ Našli ji, věděl, že to nebude dlouho trvat. Věděl, že tím ohrozil jeho druh, ale tahle dívka si zasloužila, aby ji její rodina našla a mohla mít důstojný pohřeb. Ne, aby její rakev byla prázdná a ona byla prohlášena za nezvěstnou.

xxx

Žena v kanceláři si unaveně promnula oči. Seděla tu už několik hodin, ale práce jí nijak neubývalo. Její oči byly podlité krví od neustálého pláče a velké kruhy pod očima vypovídaly o tom, že má i nedostatek spánku.

Podívala se na hodiny, které ukazovaly něco po osmé večer, a pak svůj pohled zaměřila na dvě fotky, které si postavila na kraj stolu. Na každé z nich byly její milované dcery. I když jedna nebyla úplně její, po smrti Belly se na ni upnula a doufala, že jí se neštěstí vyhne velkým obloukem. 
Povzdechla si a opět se začala věnovat své práci. Tenhle život byl tak unavující… Její manžel byl ve vězení a stále odmítal podepsat rozvodové papíry. Dcera, ta která ji ještě neopustila, z toho všeho měla doživotní trauma. Vyhýbala se jakémukoliv nadbytečnému kontaktu s lidmi. Chtěla jí nějak pomoc, ale nevěděla jak. Zkoušela ji přesvědčit, aby zašla za psychologem, nebo psychiatrem, ale marně. 

Všechny tyhle starosti jí přidělávaly na čele vrásky. Snažila se na to nemyslet, začít nový život, ale nešlo to. Neustálé výčitky, že za to může ona. Nedívala se kolem sebe a neviděla tu pohromu, ve kterou se jí měnil život.

Viděla jen ten dokonalý život po boku milujícího manžela a snažila se to zlé nevidět. Jenže to špatné nelze přehlížet navždy. Jednou i lež a pravda vyplují na povrch a my s tím nic neuděláme. Tu moc nemáme a mít snad ani nebudeme.

Potemnělou kanceláří se rozezněl telefon. Žena skloněná nad papíry a myšlenkami zatoulaná nad nespravedlností života prudce nadskočila. Lekla se, protože v tuhle dobu volal málokdo z jejích zákazníků. 

Zmateně začala hledat telefon mezi hromádkami papírů, které se jí teď rozházely po celém stole. Systém bordelu byl zničen.

Našla to, co hledala. Malý černý telefon, který dostala k Vánocům před dvěma týdny. Rychle zmáčkla tlačítko pro přijetí hovoru. „U telefonu Renée Swan, přejete si?“ Snažila se znít všelijak, jen ne unaveně a ztrápeně. 

„Dobrý večer, tady poručík Raynolds,“ ozval se hluboký hlas muže, který se snažil skrýt lítost a nasadit profesionální tón. „Chtěl bych se vás na něco zeptat.“

„Jistě, co potřebujete?“ Policie? Něco se snad stalo? Něco s Niky? honily se jí v hlavě otázky.

„Jmenuje se vaše dcera Niky Isabella Swan?“ zeptal se jí váhavě. Jí se v tu chvíli zastavilo srdce. Telefon pevně sevřela v rukou a lapala po dechu.

Klid! Třeba se jí nic nestalo! Třeba jen něco provedla a po mně chtějí, abych pro ni dojela na stanici!

Zhluboka se nadechla a váhavě odpověděla do telefonu. „Ano. Něco se stalo? Je s ní něco? Něco provedla?“ Její srdce sprintovalo jako o život.  

„Je mi to líto,“ řekl smutně. „Našli jsme ji v jedné zapadlé uličce ve čtvrti obchodníků. Víte, kde to je?“ Nenáviděl tuto jeho povinnost.

„Jedu tam!“ Bože! Snad je to omyl! Ať je to omyl!

xxx

Telefon u ucha policisty utichl. Ozvalo se nepříjemně pípaní, které znamenalo, že ten druhý už zavěsil. Zaklapl ho taky a promnul si promrzlé ruce.

Jsou to přibližně dvě hodiny, co jim někdo zavolal, že našli mrtvou dívku v jedné z uliček v té nejhorší čtvrti v tomhle okrsku.

Vyrazila dvě policejní auta a obě dorazila na stejno. Dívka ležela na zemi pokryté sněhem, který se pomalu zbarvoval do ruda. Bylo to jasné, je mrtvá.
Za nimi se ozvalo skřípění kol, jak někdo prudce zabrzdil. Věděli, že jsou to záchranáři, jejich sirénu slyšeli už z dálky. Přesto sebou polekaně trhli. 

„Dělejte!“ zakřičel velitel záchranářů a policisté jim uvolnili cestu. Rychle k ní přiběhli, ale už napohled věděli to, co oni. Tady už nic nepomůže. 
Nebe bylo černé, stmívalo se brzo. Blikající barevná světla majáčků obou policejných vozů tvořila na zdech tajemné stíny. 

„Je mrtvá,“ řekl záchranář, co dívce měřil tep. „Nedokážu odhadnout jak dlouho, to až koroner. Ale déle jak hodinu to nebude.“

Blikající světlo přilákalo pozornost lidí. Ozývaly se výkřiky zděšení a lítosti.

„Ta není odtud!“ vykřikla jedna žena a odebrala se pryč. To je nenapadlo, ale oblečení, taška, která ležela vedle, a boty o tom vypovídaly. Ta dívka nepatřila do této čtvrti, tak co tu hledala? 

„Měli bychom najít kontakt na její příbuzné. Předpokládám, že jí je tak šestnáct,“ obrátil se na něho jeho kolega.

Ano, našli totožnost té dívky. Zavolal pravděpodobně její matce, která je na cestě. Nenáviděl tuhle práci, ale přesto ji musel dělat. Jak jednoduše oznámit rodičům, že jejich dítě mrtvé? Pokaždé to následuje výbuch vzteku, bezmoci a zuřivost, která se postupně změní v hysterii, pláč a bezmocnost.

Pokaždé to bylo stejné, ale přesto tak jiné.

„Kde je!“ vykřikla žena, která se k němu pomalu blížila. Blonďaté vlasy měla svázané do něčeho, co připomínalo drdol, na sobě černý kalhotový kostým a ve tváři zoufalý výraz.

„Renée Swan?“ zeptal se jí smutně. Přikývla.

„Je mi to moc líto, nedalo se jí pomoct. Už když jsme přijeli, byla mrtvá,“ oznamoval jí se zastřeným hlasem. Žena na něj zírala a po tvářích se jí spustily slzy.

xxx

„Ne! To není možné, ne!“ zakřičela Renée unaveně na policistu. Nevnímala jeho slova a rozeběhla se směrem ke žluté pásce. 

Zahlédla ji. Její pokožka byla mrtvolně bílá. Pak jí výhled zastínil muž v policejní uniformě. Snažil se ji uklidnit, zadržet. Jenže ona ji chtěla vidět. Potřebovala se přesvědčit, že je to vážně pravda.
Vložila do svých rukou co největší sílu a policistu odstrčila. Nečekal to od tak slabé ženy a skončil na zemi.

Rozeběhla se za ní. Ležela na zemi a záchranáři v čele s nějakým mužem ji chtěli vložit do nějakého pytle a naložit na nosítka. Prorvala se skrz ně až k ní.

Je to ona… Její poslední smysl života. Žila pro ni, protože ona ji ještě potřebovala, jenže i ona je teď pryč.

Klesla na kolena vedle jejího studeného těla a prsty se nevěřícně dotkla její studené kůže. Přikryla si rukou ústa, aby tak zabránila zděšenému výkřiku a naplno se rozvzlykala. Vtáhla si ji do náruče a kolébala s ní ze strany na stranu. 

„Bože proč? Proč ona?“ ptala se zoufala a stále smáčela svými slzami její obličej. Byla v šoku, teď i její poslední naděje na normální život je pryč. 
Bella a teď i Niky. Obě je milovala a obě jsou pryč. Proč je život tak krutý? Čím si to zasloužila? Vždyť nechtěla nic víc než klid a zapomenout na minulost! 

„Madam, musíme ji odvézt,“ položil jí ruku na rameno jeden ze záchranářů. Vztekle se na něj podívala, ale on se ani nehnul.

„Kam? Co s ní budete dělat?“ vykřikla zděšeně. Nechtěla ji nikam pustit.

„Chceme udělat pitvu, abychom přišli na příčinu její smrti.“

„Pitvu?! Nikdy! Do mojí dcery nebude nikdo řezat!“ křičela jak smyslů zbavená. Ne! Nikdo už jí nesmí ublížit. Nikdo se jí už ani nedotkne. Ne nějakej podivnej páprda v bílém plášti. Už si toho vytrpěla dost a ani po smrti nemá mít klid?!

„Jak si přejete, tak tedy rovnou do márnice.“ Na ní teď bylo, aby naplánovala pohřeb.

xxx

Dne 8. 1. byla nalezená mrtvá dívka Niky Isabella Swan. Zemřela na neznámou příčinu, nikdo neví, co se jí stalo. Její matka nedovolila pitvu. Policisté a záchranáři se domnívají, že vykrvácela na řeznou ránu na krkavici. 
Je to jedna asi z deseti obětí, které nespojuje nic kromě příčiny úmrtí.

xxx

Renée Swan kráčela za bílou rakví své nevlastní dcery. Bylo tu jen pár lidí, které ona i Niky považovaly za přátelé.

Sníh na cestičce byl jen lehce prošlapán a ona se musela lehce brodit v nových černých lodičkách. Na očích měla brýle, ostatní nemuseli vidět tu trosku, kterou z ní udělal život.

Vrátila se ji pohřbít do Forks, vedle Belly. Chtěla, aby byly pohromadě, ale nikdo z přihlížejících nevěděl, že ona mezi nimi bude za pár hodin taky. 

Se slzami v očích pozorovala rakev, kterou pomalu spouštěli do země, a poslouchala slova kněze. Znovu pohřbívala svou dceru. A tentokrát nebyla rakev prázdná. To je tak špatná matka? Nedokázala ochránit ani jednu ze svých dcer.

„Je mi to moc líto, Renée!“ Paní Weberová, jediná rozumná osoba tady ve Forks. Renée jen přikývla a pak už neposlouchala vyjádření upřímné soustrasti. Nestála o jejich lítost a ihned po obřadu se odebrala domů. Nikdy jejich dům neprodala, věděla, že se dřív nebo později vrátí.

Dveře za ní zaklaply a ona se sesunula k zemi. Objala si kolena a naplno se rozvzlykala. Slzy ji pálily, ale ona nepřestávala brečet. Už tu nebyl nikdo, kdo by jí řekl: „Velké holky nepláčou, mami!“ 

Sebrala poslední zbytky sil a zvedla se z dřevěné podlahy. Skopla boty někam do rohu a vratkými kroky došla až do kuchyně ke stolu. Láhev, ve které ještě včera byla poslední kapka alkoholu, se válela na zemi a jí se podařilo ji rozšlápnout. Nevnímala tu bolest, ani tu krev, která se jí řinula z rány na chodidle. Nevnímala nic kromě té bolesti vevnitř. 

Byla špatná… Pochovala manžela, syna, jednu vlastní a druhou nevlastní dceru a její nynější manžel byl za mřížemi. Rozvodové papíry byly stále nepodepsány.

Vytáhla zažloutlý list papíru, Charlieho služební zbraň, která tu po něm zůstala, a natáhla se přes stůl pro propisku. Podařilo se jí rozbít skleničku a ta se s tichým řinčením rozbila na milion kousíčků. Nevšímala si toho a pokoušela se roztřesenou rukou napsat alespoň pár řádků na rozloučenou.

Umírala jsem nešťastná, osamocená a se slzami v očích. Moje poslední přání, které si jako zlomená žena ještě dovolit můžu, je, abych byla pochována vedle svých dcer, syna a manžela.

Renée Swan

Propiska jí vypadla z ruky a spadla přímo do střepů a vytvořila tak další vlnu hluku, která se rozléhala po prázdném domě. Nelekla se toho, proč taky, je to její poslední chvíle života. 

Podívala se na čtyři zmuchlané fotky. Na jedné byla on a Charlie při svatebním dni. Tenkrát ještě byla šťastná. Na druhé byla celá její rodina, když bylo Belle asi deset. Emmett jí dělal na fotce rohy. Vzpomněla si na svého malého chlapečka. Tolik jí chyběly jeho lumpárny.

Na té druhé byla samotná Bella a na poslední byla Niky. Poslední kapka neštěstí v jejím životě jí to spočítala. Bývala to silná žena, jenže tohle už bylo moc. 

Roztřesenýma rukama chytla rukojeť revolveru. V zásobníku byly přesně dvě náboje. Stačila by jedna, ale co kdyby to na poprvé nevyšlo?

Přiložila si hladký, studený kov ke spánku. Stačí jen zmáčknout kohoutek a je to za ní.
Slzy jí stékaly po tvářích, ale byla odhodlaná to udělat. Stejně ji tu nic nedrží. Doufala, že tam nahoře na ni čeká celá její rodina i s Niky. 

Naposled se podívala na fotky, které ležely před ní na stole, a zmáčkla kohoutek…

xxx

U pěti náhrobků nikdo nestál. Nikdo už dlouhé měsíce nevyměnil květiny. Nikdo si nevzpomněl na pět lidí. Na rodinu a jednu dívku, co se stala její součástí. Jenže nikdo ani netušil, že dva z těch hrobů jsou prázdné a dva členové žijí dál.

Vítr tříštíc se o koruny stromu
rozbíjí poslední kousky víry.
Ležet na spadaném listí a pouštět do větru
ta nic neříkající slova a věty.

Sledovat padající list a ptát se,
kam ho vítr zanese, kde skončí?
Otázky, na které nikdy nedostaneš odpověď
a přesto po těch slovech tak toužíš.

List narazil do zrcadla,
střepy se řítí k zemi.
Ztratila ten tajemný odraz
a vodopády krve se řítí.

Některé kapky zachycené na prstech,
pozvolna spouštíš a bojíš se.
Kam se dostanou a co stane se?
Krev se zachytává na listech.

Jemné pohlazení větru po tvářích,
zacuchání vlasů ve víru.
Otázky pokládáš ve změti.
Odpověď je psaná na spadlém listu.

Ty už ji nečteš, nemůžeš.
Vodopád krve zastavit nedokážeš.
Svoji smrt proměníš ve verše,
které už nikdo nezapomene.