Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 2.kapitola

17.04.2010 (19:00) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2595×

ĎÁBEL
Lidé se nikdy neponaučí. Štěstí poznají ve chvíli, kdy na dobro odchází!

V mých dveřích stál samotný ďábel. Na tváři měla ten její úsměv, který jsem tak nenáviděla! Nenáviděla jsem ji! Ten její škleb! Měla ho vždycky, než se mi něco „náhodou“ stalo.

„Tak Bellinko, čeká na tebe prácička,“ řekla posměšným hlasem. Pak po mě hodila všechny mé věci. Krabice se rozsypaly a mě bylo zase do breku. Proboha, vždyť to jsou moje věci! Ona je tak škodolibá! Ale já jsem si slíbila, že už mě neuvidí brečet, ne před ní!

„Až si vybalíš těch pár… věciček, dojdeš vybalit i ke mně. Je ti to jasný! A žádný odpor, nebo uvidíš! No to uvidíš i tak,“ opět ten její škodolibý tón. Ona mi opět ublíží. Nechápu co jí na tom tak baví! Jakoby jí nestačilo, že je ze mě lidská troska. To, co ze mě udělala jí nikdy neodpustím. Díky ní se všech bojím. Bojím se lidí, protože díky ní si myslím, že mi všichni ublíží. Jí to bylo jedno, hlavně že mě mohla před ostatníma shazovat. Bouchla za sebou dveřmi a mě nezbylo nic jiného, než si začít vybalovat a pak jít vybalit ještě jí a stejně mi potom opět ublíží. Pravděpodobně, mě prostě strčí ze schodů, nebo po mě něco hodí. Naposled to byla nějaké porcelánová váza. Střepy jsem si z ruky vyndala pinzetou, a zadržovala slzy bolesti.

Vybalila jsem si těch pár věcí, co jsem měla, jako například malířský stojan a posledních pár pláten, malířské barvy (nejraději jsem používala tempery a pak pastely, ale s těmi jsem kreslila do skicáku), tu horu knih po tátovi, to málo z oblečení a samozřejmě pár doplňků v podobě obrázku na stěnu, který mi namaloval Charlie, když jsem byla malá, byl to západ slunce nad jezerem. Hodně se mi líbily barvy, co použil. Jak žlutá pomalu ustupovala a přenechávala místo tmavě oranžové, fialové a temně modré. Jezero, které za normálních okolností bylo křišťálově modré a průhledná, teď ovládala rudá barva. Vypadalo jako by hořelo a připravovalo se na nadcházející noc. Z obrázku jsem cítila doteky zapadajícího slunce na mé kůži, nahrazoval mi ten pocit lásky, který mi tolik chyběl. V očích se mi zaleskla slza. Tahle byla však méně bolestivá, protože to byla slza nad šťastnou vzpomínkou.

„Nikdy na tebe nezapomenu, tati,“ zašeptala jsem do ticha. Rychle jsem vybalila zbytek a šla rychle do toho pekla, co mě čeká.  Nenáviděla jsem je! Matku, která dřív byla milá, ztřeštěná a tak mateřská! Otčíma, už jen proto, že sem dovedl toho ďábla. Niky za to, že mi udělala ze života peklo.

Samozřejmě, že její pokoj byl lepší, větší a hezčí, ale já jí nezáviděla! Nikdy neměla to, co jsem měla já! Nikdy neměla tu vůli být jiná a to je její slabina. Její pokoj byl vyveden do světlého tónu smetanově bílé až béžové. Parkety na podlaze, měly barvu třešně. Uprostřed stála postel s nebesy, povlečení celé bílé a nebesa tvořil lehký a průsvitný závěs. V jednom rohu stála velká šatní skříň a pod oknem byl skleněný pracovní stůl s tím nejnovějším notebookem. Na okně byly světlounce béžové závěsy. Jediný výrazný prvek tu byl rudý chlupatý kobereček. Pokoj byl přesně takový, jaký jsem si vždy přála. Přesto, že měla vše, co já si kdy přála, byl pro ni tento pokoj jen pokojem. Pro mě by byl mým královstvím, ale já jsem vděčná za to, co mám. 

Niky měla už svoje kufry a krabice v pokoji. Chtě nechtě, jsem se do toho musela pustit. Začala jsem vybalováním jejího oblečení, a že ho měla požehnaně. V podstatě na sebe nic nevzala víc jak dvakrát, maximálně třikrát. Skládala jsem ho do skříně podle jejího systému. Už jsem ho měla zaběhnutý. Musela jsem totiž pravidelně prát a žehlit a Niky byla ke všemu tak líná, že jsem jí oblečení dávala i do skříně. Jo a tady mě to čeká znova. Pořád to samé.

Jakmile jsem uklidila všechno její oblečení, zbyly mi v pokoji ze všeho toho, co měla jen dva kufry a jedna krabice.  V té krabici byly dárky od kluků, co jí balili, nebo od těch, co sbalila ona. Byly to něco jako trofeje. Její trofeje. Jelikož jsme byly často doma samy, chodila jsem se vždy v noci projít, protože hluk od ní z ložnice z ehm… postelových hrátek a chutí, se nedaly vydržet a přeslechnout. Snad každý týden měla jiného kluka. Bylo to strašné. Měla pověst, když to tak shrnu „šlapky!“ Ona se opravdu vyspala snad s každým na škole a podle mého to tady, bude pokračovat.

Já? Nikdy jsem na lásku nevěřila! Popravdě bojím se jí. Láska může být krásná, ale také neskutečně bolí! Nikdy se nechci zamilovat! Stačí, že mi ubližují mí blízcí, nechci, aby přibylo něco dalšího! Já o lásku nestojím! Láska je krutá mrcha, co vám hraje na city. A pak se proberete, odhodíte růžové brýle a začnete na tom druhém vidět chyby. Následuje odmilování a pak konec, kdy ublížíte nejen sobě, ale i tomu druhému, kterému jste vyznávali nehynoucí lásku! Ano láska je blbost, a já té blbosti nedovolím, aby mi někdy ovládla život.

Vím, trochu drsné názory, ale čemu se divit po tom všem, čím jsem si prošla? Smrt mého milovaného bratříčka, hned na to smrt zbožňovaného tatínka, odcizení mé matky a šikany a ponižování ze strany Niky. Vybalila, jsem jí poslední kufr. Měla v něm těch pět knih, co za svůj život přečetla, štosy dívčích časopisů a CD jakési pochybné kapely. Já osobně miluji Evanescence, nejoblíbenější je Hello nebo My Immortal. Ráda jsem skládala i vlastní hudbu, ale to už je dávno.
Skládání jsem se plně věnovala, když jsem byla šťastná, a to už nějakou dobu opravdu nejsem. Občas jsem i něco složila po jejich smrti. Po smrti mé rodiny. Po smrti mého šťastného, veselého a milujícího Já. Po odchodu štěstí a příchodu bolesti, smutku a strasti.

Tolik mi chyběla veselá hudba, kterou jsem skládala jako malá. Tatínek s Emmem mě v tom podporovali, ale mamka tvrdila, že to nemá budoucnost.
Chtěla jsem vyjít z místnosti, ale Niky mi zatarasila dveře.

„Ještě to tu uklidíš Belluško! Jasné?“ otázala se mě a v očích měla vepsanou skrytou hrozbu.

„Niky, potřebuji si jen odskočit,“ pípla jsem, ale věděla jsem, že to uslyší.

„Potom! Teď tu uklidíš! Dokud tu nebude pořádek, nehneš se odsud ani na krok!“ v hlase příkaz, a radost z mého ponížení. Němě jsem kývla, co jiného se dalo dělat? Zavřela za sebou dveře a na mě čekal nepořádek jejího pokoje. Dala jsem se do toho. Ani ne za hodinku jsem to měla hotové a chtěla jít pryč. Tentokrát mě Niky se škodolibým úsměvem pustila. Šla jsem do svého pokoje a vyčerpaně se svezla podél zavřených dveří. Ještě jsem se natáhla po klíči v zámku, abych alespoň na chvíli byla v bezpečí, i když Niky nic nezastaví! Začala jsem opět tiše vzlykat.

„No tak! Vzchop se! Slíbila si sama sobě, že už ti kvůli té bestii neupadne ani slza!“ šeptala jsem si sama pro sebe stále dokola. Musela jsem vypadat jako blázen. Oči upřené do prázdna a tiše z nich tečou slzy. Schoulená v klubíčku a houpající se sem tam a stále si mumlajíc jednu a tu samou větu.

Tak ráda bych věřila tatínkovi, že na mě dává pozor, ale tohle by mi přece nepřál. Tohle by zastavil! On mě měl rád. Tiché vzlyky otřásaly mým tělem a slzy mi v tichosti tekly po tvářích. Tak moc bych si přála slyšet větu z maminčiných úst: „Neboj se, nikdo už ti nikdy neublíží!“ Ale o tom jsem mohla jen snít. Jen doufat v to, že jí to snad přestane bavit, nebo odpočítávat dny do mých osmnáctých narozenin, kdy budu plnoletá a konečně odsud vypadnu. Nevěděla jsem kam, ale jedno jsem věděla. Půjdu hodně daleko. Už jen rok a pár měsíců a budeš volná!

NIKDO:

Seděla v koutku. Byla tak bezbranná, vystrašená a bázlivá. Bála se, že se rozletí dveře a v nich bude stát ta, která může za to, čím je! Za to, že je troska, nula a nicka. Strach byl jejím nepřítelem a její víra v lepší život, spolubojovníkem. Strach však většinou převládal. Byla jako vystrašená laň.

Bála se jakéhokoliv vztahu, citu a slibu. Tatínek slíbil, že jí bude ze shora chránit. Nesplnil, ona tady teď trpí. Veškerou svoji lásku dala rodině, která se teď rozpadá. Měla velice silný vztah s bratrem, on ji tu nechal. Bála se, nikomu nevěřila, byla sama… Co horšího se může stát? Když se jí do strachu, samoty přidá i bolest a ponížení. Díky lidské sobeckosti a nenasytnosti po utrpení jiných, se stala *introvertem. Její nitro jí poskytovalo bezpečí. Na venek musela být ta silná, které nevadí, jak s ní zacházejí, ale ve svém nitru řvala bolestí nad každou ránou.

Její duše plakala, křičela a toužila po svobodě! Toužila po něčem, co nemohla mít. Nikdy nemohla mít svobodu, protože osud byl jako rakovina, zákeřný a smrtelný. Každý máme svůj osud, ale nikdo neví jaký. Proč ti, co si zasloužili trpět, žili šťastné životy? Proč ti, kteří jsou životu oddáni a žijí ze dne na den, trpí? Je na světě vůbec něco spravedlivého? Je na světě něco dobrého?
Každý máme určitý důvod, proč jsme, jací jsme. Ale kdo dostal oprávnění zničit jeden nevinný život? Kdo si mohl dovolit, udělat z krásné dívky, trosku? Noční oblohu proťal výkřik zlomené duše.

„Proč já?“ křičela a nebyla sama. Na světě byli miliony duší, co tuhle větu křičeli do světa! Miliony duší, jež zlomila pouhá lidská sobeckost, bezohlednost a touha po moci. Ta dívka nebyla sama, kdo dnes takovouto větu vykřikl do noci, i když věděl, že odpovědi se nedočká!

Na malé kruhovité mýtince seděl chlapec. Měsíc ozářil jeho ostře řezanou tvář. Byl velmi krásný, ale nešťastný.  Jeho obličej byl stažený do jakési grimasy bolesti, smutku a nenávisti zároveň. Bolest pro to, že už není ve své existenci schopen milovat. Smutek z důvodu, že každý z jeho rodiny miloval a měl svojí druhou poličku. Nenávist za to, čím je. Za to, že je zrůdou. Zrůdu, která zabíjela nevinné. Z celého svého mrtvého srdce toužil po lásce. Ano, teď tady byl sám sebou. Pro širokou veřejnost byl jen ten chudáček, co mu rodiče nenašli partnerku, jako ostatním. Díky tomu byl dnes a denně obletován holkami, které ho chtěli jen na jedno… Pro veřejnost byl ten bezcitný Edward Cullen.
Život je krutý a přežijí jenom ti nejsilnější. Znova noční ticho porušil vzlyk bez pláče.

„Proč já?“ vzlykal chlapec. Bohužel bez slz. Díky tomu čím je… Díky tomu nemůže milovat! Díky tomu nemůže plakat! Kvůli své existenci zabíjel! Je netvor!  Schoval si tvář do dlaní, před světem. Nechtěl, aby svět viděl toho netvora! Nechtěl se světu ukázat!
Začalo svítat… Byl tu celou noc, ale teď je na čase vyrazit domů. Do domu, kde každý někoho má… Kde každý někoho miluje… Kde se bude muset připravit na svoji roli „bezcitného“…  Nenáviděl se za to, co kvůli němu musí snášet rodina… 

Ve stejnou chvíli se probouzela i dívka ze snu, který jí pronásleduje už pět let. Už pět let ta samá noční můra. Emmetovo volání, Emmetův bolestivý řev. Tátův uplakaný obličej a později - obrázek, který se jí vryl do paměti – tatínek pověšený na stropě. Pak je tam ještě jeden. Mámina svatba… Den kdy začalo její peklo.

Bella:
Usnula jsem. Tak jak jsem se schoulila u dveří, tak jsem usnula. Bolelo mě celé tělo. Koukla jsem na budík, na mém nočním stolku. 5.00! No nejvyšší čas jít připravovat snídani, vyžehlit Niky oblečení do školy a další na mém pomyslném seznamu povinností. Matka si naivně myslela, že to dělám s radostí, ale pravda byla taková, že kdybych odmítla, jakýkoliv rozkaz Niky, nedožila bych se deseti minut. Šla jsem pomalu připravovat snídani. Nevěděla jsem, co udělat a tak jsem postavila na kávu a udělala obložené chleby.  Ze shora, se ozval rozčílený dupot a na schodech se objevila rozčílená Niky.

„Co to má znamenat?“ ptala se naštvaně a v ruce držela úplně zmuchlané oblečení. O-ou, tak to bude bolet. Ani se nenamáhala čekat na moji odpověď. Prostě jsem zapomněla vyžehlit a automaticky je to moje vina. Začala do mě mlátit hlava nehlava, nebránila jsem se…

introvert=člověk uzavřený do sebe, svého nitra...

3.kapitola

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pláčeš? I v slzách je síla... 2.kapitola: