Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 19. kapitola

05.09.2010 (19:30) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2391×

Hnusný pocit umírat a ještě hnusnější se probudit

Nikdo

Snědý, opálený chlapec vešel na prostranství před domem. Rozhlédl se okolo a vyděl hromádky popela. Jde pozdě, nebo ne?

Za budovou zahlédl ještě cukající se tělo. Rychle se rozeběhl tím směrem a uviděl dívku, s dřevěným kůlem vraženým těsně pod srdcem.

Poznal ji podle popisu ostatních. Otevřela oči a vytřeštila je na něj v neskrývaném úžasu.

„Pro-Prosím, pom-pomoc m-i,“ hlesla s obtížemi. S úst se jí vyvalila krev, takže když to neschytalo srdce, jedna z plic určitě. S jistým pocitem škodolibosti a radosti se na ní zašklebil.

„Ani za nic zrůdo!“ vysmál se jí kysele do obličeje. Vyžíval se v jejím utrpení. Hleděl, jak jí jeho oči prosí. Prosí o záchranu. Usmíval se na ní.

„Zab-zab-ij m-ě,“ prosila ho s obtížemi.

„Takové potěšení ti nedopřeju!“ řekl výsměšně a sklonila se nad ní. „Zrůdy jako ty, si zaslouží trpět!“ zašeptal kysele a vytáhl jí dřevo z rány.

Zalapala po dechu a z rány se začala valit zpěněná krev. Dusila se a při každém nádechu, nebo výdechu podivně syčela.

„Aspoň ti řeknu, jak budeš bolestivě umírat, ano?“ zeptal se jí a s úsměvem od ucha k uchu poslouchal ten syčící zvuk prasklých plic. Zpěněná rudá krev se jí valila z těla. Dopřával si ten uspokojující pohled.

„Máš oboustranný, otevřený pneumotorax. Protrženou plíci. Z těla se ti bude valit zpěněná krev, nebudeš moct dýchat a do plic se ti dostane krev. V podstatě se utopíš a udusíš zároveň. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale snad co nejdýl. Užij si to!“ zasmál ironicky, odhodil kolík vedle ní a s posledním pohledem na valící se krev odcházel. Tolik ho to uspokojovalo.

„Bu-budeš tr-pět, pse!“ slyšel její poslední šepot a pak se zaposlouchal do jejího slabě bušícího srdce.

S úsměvem šel dál. Bylo mu to jedno. Tolikrát už slyšel z úst protivníků, že bude trpět a ještě nic.

Došel zpět k modernímu autu a vytáhl z kapsy mobil. Vytáčel číslo svého „nadřízenýho“. Byl něco, jako Achilles. On neměl krále a on nemá šéfa. Oba dva to byli bojovníci. Oba dva zabíjeli a někdy i nevinné. A oběma to bylo ukradené.

„Culleni přežili. Bella jimi byla osvobozená, ale jestli žije, to nevím. Mise splněna, šéfe!“ Muž na druhé straně se potěšeně usmál.

„Výborně! Mám pro tebe další úkol,“ ozvalo se z druhé strany.

„Poslouchám!“

„Je to jednoduché! Podle knihy osudu, se nám naše malá Bella má zamilovat do Edwarda a počít spolu dítě. Do toho dítěte se má otisknout vlkodlak. Bella by měla porod přežít, ale tvým úkolem bude, tomu zabránit.“ Jak jen dokáže být osud škodolibí. Něco mu sudičky napíšou do jeho knihy a on se některé věci snaží změnit.

„Jak si přeješ!“ Nikdy ho nepochopil. Ale jestli to tak chce…

„Problém však bude s Edwardem. Je to její strážný anděl! Jak jeho duše, tak i tělo,“ řekl váhavě. Edward… nejsilnější strážce, kterého kdy potkal.

„Přece by ses nebál nějakého troškaře!“ Pche! Edward a troškař?! Nečeká ho lehký úkol, ale proč se nepokusit zlomit toho největší a nejsilnějšího? Soutěživost je mezi nimi už dlouho.

„Ne, nebál! Souhlasím s úkolem!“

Bella

Tma a ticho. Příjemné teplo, co mi objímalo tělo. Snila jsem a mohla se na chvíli vzdálit od bolesti, kterou jsem tak nenáviděla. Ale jednu nevýhodu tohle vše mělo.

Nic jsem nevěděla, nic jsem netušila. Ta tma možná byla příjemná, ale ta nevědomost byla ubíjející. Nedokázala jsem nic vnímat. Nic jsem neslyšela. Byla jsem v té tmě naprosto sama.

Moje srdce začalo slabě tlouct a zpomalovalo. Chtěla jsem si opět zavolat svého anděla, ať mi pomůže. Volala jsem ho, ale on nikde! Neukázal se! Zmizel, bůh ví kam.

Kde je? Proč mi nepřijde pomoct? Kam se poděl? Kam zmizel?

A pak mi něco došlo… Je to můj život, takže pokud chci žít, musím si ten nárok vybojovat. Boj o život. Jak jednoduše to zní a přitom je to tak těžké…

Konečně jsem si našla místo ve světě a bum! Dozvídám se, že můj milovaný bráška žije, od své věznitelky, která mě nechala unést svými pomocníky. Ve vězení málem umřu a pak se tam jako zázrakem objeví anděl, co mě zachrání. A ke všemu potom toho anděla vidím znovu, ale je to živá bytost. Přesněji řečeno upír.

Jaká to ironie? Přežiju v sídle upírů, přežiju špinavou, studenou a smrtelnou celu. O vlásek uteču smrti a teď, když mám na dosah štěstí, mám bojovat? Prostě ironie…

„Kde jsi?“ zašeptala jsem zoufale. Vybavilo se mi na mysli jedno jméno. Edward. V životě jsem ho neslyšela, ale něco mi říkalo, že bych měla zavolat jeho…

„Edwarde?“ zamumlala jsem zkusmo a ucítila studený dotek na mém těle. To jméno rozechvívalo mé srdce, jako lehký vánek křídla motýla.

„Edwarde?!“ zašeptala jsem už hlasitěji. Chtěla jsem slyšet nějakou odpověď. Jestli skutečně to není jen výplod mé fantazie.

„Jsem tady!“ On existuje? On opravdu existuje! Edward… Dokonalé jméno pro anděla.

„Bello,“ zašeptal opět ten sametový hlas. „Prosím, musíš ještě vydržet, ano? Za chvíli budeme přistávat a pak se o tebe budeme moct pořádně postarat.“

Takže letím v letadle…  Pokusila jsem se dát nějak najevo, že ho slyším, vnímám. Chtěla jsem otevřít oči, ale jako bych na nich měla tunová závaží.

„Nenamáhej se, Bells,“ zašeptal můj anděl, můj Edward. Co to zase dělám? Ještě jsem ho ani neviděla a už si ho přivlastňuji. Vlastně jsem ho viděla, ale sen a omámení se nepočítá!

Poslechla jsem ho a přestala se snažit. Stejně jsem věděla, že tenhle boj už mám napůl prohranej. Stačí, když se budu udržovat při životě, víc už asi nedovedu… Teplo a tma.

***

„Ale jak to, že znala tvoje jméno?“ ptal se někdo udiveně. Mě to asi nebylo… Ten hlas byl hluboký a povědomý… No jasně! Emmett!

„Emmette, já to vážně nevím! Nikdy dřív jsem ji neviděl! Dokud nepřišla do školy ve Forks, ani jsem nevěděl, že existuje nějaká Bella! Ke všemu tvoje sestra! Nemusíš žárlit,“ řekl ten sametový hlas. Hlas anděla.

„Já nežárlím!“ křikl ublíženě Emmett.

„Vážně?“ zeptal se ho se smíchem anděl, teda Edward.

„No dobře. Trošku! Je to moje malá sestřička, a místo aby volala mě, abych zahnal noční můru, tak zavolá tebe a ani tě nezná! Co kdybys byl nějaký šílenec?!“ říkal tónem: Jsem velký brácha a musím jí chránit. Bylo to k smíchu.

Cítila jsem, jak mi lehce zacukaly koutky. A pak jsem opět upadala do sladkého nevědomí.

Edward

Vize Alice mě vystrašila. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo! Teď pro mě byla to nejdůležitější v mém životě.

„Edwarde?“ zamumlala. Její hlas dokázal pohladit i v takovýhle chvílí. Ale nedokázal jsem pochopit, že volá mě. Třeba znala někoho s podobným jménem, i když lidí s tímhle jménem po světě moc neběhá.

„Edwarde?!“ zašeptala znovu a tentokrát naléhavěji. Okamžitě jsem šel k ní. Lehce jsem jí pohladil po ruce a její tep se trochu ustálil. Nabral na pravidelnosti.

„Jsem tady!“ řekl jsem a znovu ji pohladil po ruce. Přišlo mi to tak… přirozené. Jakoby mi nedoradil, co mám dělat a co je správná.

„Bello, prosím, musíš ještě vydržet, ano? Za chvíli budeme přistávat a pak se o tebe budeme moct pořádně postarat.“ Jí se začala nepatrně chvět víčka.

„Nanamáhej se, Bells,“ zašeptal jsem a kývnul na Carlislea. Ten už jí píchnul injekci proti bolesti. Naposledy jsem jí pohladil po ruce a odešel zpět na své místo. Měl jsem pravdu, letadlo začalo chvíli na to přistávat.

Přistávali jsme opět na Aljašce. Ve městě nedaleko Denali. Bude to tak lepší pro všechny.

Kdybychom se znovu ukázali ve Forks, zbudilo by to jen velkou pozornost a navíc, nikdy bych nedovolil Belle, aby se vrátila domů. Když si tak promítnu ty chvíle ve Forks, nechápu se.

Když jsem jí viděl stát zmrzlou na tom parkovišti a nemohl jí přečíst myšlenky, začala mě frustrovat. Ani nevím proč, ale opovrhoval jsem jí. Jako by byla něčím podřadným, ale ona je ve skutečnosti anděl! A já jsem obyčejnej vůl!

Jak trefné označení pro někoho, koho svléká polovina ženské populace očima. Ale je to pravda.

A pak ten den, kdy kolem mě prošla její nevlastní sestra. Její myšlenky byly tolik… bolestivé. Pro mou osobu už v té době, kdy jsem viděl, jak jí ublížila.

A stejně jsem s tím tenkrát nic neudělal! Byl jsem na Bellu, toho anděla, co teď bezmocně leží na sedadle první třídy, naštvaný. Do té doby byla naše rodina jakžtakž pohromadě. Byli jsme šťastní a najednou jsem viděl, jak ta pouta mezi námi povolují.

Ale to obviňování z něčeho, za co nemůže, není fér! Nikdy to nebylo fér! Ona o nás ani nevěděla!

„Budeš tady sedět ještě další půl století, než už konečně zvedneš svou zadní část těla a doneseš ji ven, do haly k ostatním?!“ křikl na mě už naštvaný Emmett a já se probudil ze svého vzpomínání. Zvednul jsem se a šel za ostatními.

Nebylo je těžké najít. Každý myslel na něco jiného, ale Alice křičela vyčítavě moje jméno. Už tady stojí pět minut.

„No konečně!“ odfrkla si. Prostě si to nemohla odpustit. Usmál jsem se na ní a ona jen protočila očima. Myslí jí proběhlo něco ve smyslu: Jako malej kluk.

Všichni jsme se jako na povel rozešli směrem ke garážím, kde jsme nechali auto. Chtěli být co nejdříve doma a Carlisle s Esme se chtěli postarat pořádně o Bellu.

***

„Ale jak to, že znala tvoje jméno?“ ptal se udiveně mě Emmett udiveně a ukřivděně. Žárlil! On byl vždycky její ochránce a teďka žárlil, protože v letadle volala moje jméno.

„Emmette, já to vážně nevím! Nikdy dřív jsem ji neviděl! Dokud nepřišla do školy ve Forks, ani jsem nevěděl, že existuje nějaká Bella! Ke všemu tvoje sestra! Nemusíš žárlit,“ řekl jsem klidně.

„Já nežárlím!“ křikl ublíženě Emmett.

„Vážně?“ zeptal jsem se ho se smíchem.

„No dobře. Trošku! Je to moje malá sestřička, a místo aby volala mě, abych zahnal noční můru, tak zavolá tebe a ani tě nezná! Co kdybys byl nějaký šílenec?!“ vyšiloval. Chtě nechtě jsem se začal smát a zpozoroval jsem, že na Bellině tváři zacukaly koutky.

„Emmette, běž prosím pryč! Měla by mít klid,“ napomenul jsem ho vážně. Doslova jsem si vydupal, že se o mého anděla postarám. Nikdo nevěděl, že jsem do ní zamilovaný. Nikdo kromě Alice a ta to nikomu nepoví.

Emmett přešel k posteli a pohladil Bellu po vlasech. „Dobrou noc, sestřičko. Kdyby něco, křič a já tě přijdu zachránit!“ Smutně se usmál a pak už byl z pokoje ven.

Ležela na velké posteli a skoro se v ní ztrácela. Po našem příjezdu ji Esme převlékla, Carlisle ještě jednou zkontroloval a pak jí nechali spát v pokoji pro hosty, který byl hned vedle toho mého. Její stav nebyl nijak přízniví. Její tělo bylo hodně zesláblé z toho všeho. Ze stresu, strachu a z nedostatku příjmu potravy a vody. K tomu všemu měla lehký otřes mozku, pár podlitin, jedno nalomené a jedno zlomené žebro, vykloubené rameno a pohmožděnou ruku.

Někdo ji musel pořádně zřídit a ten někdo má teď štěstí, že se válí na louce jako hromádka popela. Protože jinak bych si ho našel a vlastnoručně ho co nejbolestivěji zabil!

Tím, jak jí Esme převlíkala, se jí odhalila ta dlouhá jizva na ruce. Měla jí od Niky. Alespoň nějakou památku na její milovanou rodinu.

Klekl jsem si vedle postele a vzal její dlaň do své. Sametově jemná pokožka pomalu stejně bílá jako ta moje, slabě hřála. Ale byla studená, na to že je člověk.

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem. Něco mě nutilo se omluvit.

„Za to, jak jsem se choval, když si přišla poprvé do školy! Za to, že jsem Emmettovi neřekl o tom, co ti udělala Niky. Za to, že jsem dneska málem přišel pozdě,“ šeptal jsem jí svoje omluvy a přitom svíral její dlaň.

Její prsty se začaly lehce hýbat. Myslel jsem, že chce, abych jí pustil, ale opak byl pravdou. Její prsty se propletly s těmi mými a ona si mojí ruku přitáhla blíž k obličeji.

Líbilo se mi to. Víc, než by mělo. Ona je křehký člověk, já bych jí mohl jediným dotykem zabít. A pak bych toho dokonce své existence litoval.

Chtěl jsem se od ní odtáhnout, ale ona nesouhlasně zamručela a začala si moji ruku opět přitahovat blíž. Potěšilo mě to, ale zároveň jsem si uvědomoval, že je to naposledy.

Jak by mohla chtít někoho, jako jsem já. Takovou stvůru? Zabíjel jsem, ničil a nenáviděl. Ona je něco čistého, krásného.

„Edwarde! Stůj! Neodcházej,“ zašeptala potichu, ale i tak v tom byl poznat ten podtón zoufalství.

„Prosím, neodcházej!“ Měl jsem potřebu ji nějak utěšit, ale jak? Mluví ze spaní, ale nejsem si jist, jestli mě i slyší. Její myšlenky jsou pro mě skrytým tajemstvím.

„Ššš, Bello klid. Jsem tady! Nikam nejdu!“ zašeptal jsem jí do ucha důrazně a vtiskl lehký polibek na čelo. Její vůně mě dráždila. Nepříjemně, ale dalo se to snést.

Dalo se to vydržet, protože jsem věděl, že tahle chvíle je moje poslední! Bude se mi vyhýbat, bude mě nenávidět!

Rose

Vešla jsem do našeho pokoje. Teď jen spíše mého. Emmett se neoficiálně přestěhoval na gauč. Bylo mi to líto, všechno! Poslední měsíce, ta pravda, že kdysi nemiloval jenom mě.

Dosedla jsem na postel a z té se zvedla lehká vrstva prachu. Pro lidské oko nepostřehnutelná.

Posledních 48 hodin bylo pomalu nejhorších v mém životě. Nejen kvůli dálce, kterou jsem byla vzdálená od emmetta, ale i kvůli Belle.

Podruhé za svůj „život“ mi na někom záleželo víc než na mě. Když jsem jí viděla ležet stočenou v klubíčku v té hnusné cele, chtělo se mi brečet. Už jen kvůli tomu, jak moc to zraní Emmetta.

Emmett… na jednu stranu moje životní láska, pro kterou bych snesla modré z nebe, ale na druhou stranu mi lhal. Ale jak řekla Alice: Dělat chyby je lidské, ale odpouštět je božské. Jenže na odpouštění je ještě brzo. On si možná plně uvědomuje svou chybu a lituje toho, ale jak můžu mít jistotu, že to se mnou ještě myslí vážně? Že to se mnou vůbec někdy myslel vážně.

Ale chyběl mi. Jeho dotyky, polibky. Jeho slova lásky, které mi šeptal při každé příležitosti. Naše romantické večery, kterými mi udělal radost pokaždé, když ostatní byli pryč z domu.

Sedla jsem si do tureckého sedu, popadla polštář a objala ho. Zabořila jsem do něj obličej a začala vzlykat. To objetí mi poskytovalo částečnou úlevu, ale připomínalo mi to, že já bych teď měla objímat někoho jiného. Někoho tvrdšího, studenějšího a většího.

Chtěla bych mu zase věřit! Miluji ho, ale co důvěra? Dveře lehce vrzly a já ucítila známou vůni. Tolik milovanou vůni lesa a horského jezera. Mého Emmetta.

„Rose,“ zašeptal bolestně. Nezvedla jsem k němu svůj obličej, ale cítila jsem, jak si sedá vedle mě a bere do své obrovské náruče. Cítila jsem se jako malá holka.

„Rose, jsi pro mě to nejdůležitější na světě. Pochopím, když ty mě už nebudeš chtít vidět, ale chci ti něco říct.“ Poslouchala jsem jeho hlas. Jindy býval tolik veselý a plný života, dnes byl vážný, ale zase plný lásky, bolesti a viny.

„Když jsem se vrátil sem domů, věděl jsem, že chci udělat jednu, jedinou věc. Chtěl jsem tě požádat o ruku, protože jsem tě miloval a plně jsem si uvědomoval svůj hnusný prohřešek vůči tobě. Chtěl jsem se toho zbavit, zbavit se toho pocitu viny a tak jsem tě požádal o ruku.

Miloval jsem tě, miluji tě a milovat tě budu víc než svůj vlastní život. Jsi můj anděl, se kterým chci prožít věčnost. Jsi anděl, co mě zachránil od jisté smrti, anděl co mě očaroval.

Nechtěl jsem ti říkat o tom, co jsem dělal během těch dvou let, protože jsem věděl, že by ti to ublížilo a andělovi se ubližovat nemá.

I když se na mě teď zlobíš, to mlčení mě ničí. Nic neříkáš, nekřičíš na mě. Cokoliv by bylo lepší než tohle mlčení! I kdybys mě měla zabít za to, jak moc jsem ti ublížil, i kdybys mě měla poslat pryč a říct mi, ať už se nevracím, to všechno by bylo lepší než tohle mlčení.

Teď nevím, jestli mám nějakou šanci, že mi jednou odpustíš. Jen mlčíš, nic neříkáš. Zabíjí mě to Rose, zabíjí! Nesnesu, když se takhle trápíš, nesnesu.

Kde kdo si myslí, že náš vztah záleží na fyzické lásce, ale já vím, že ne! Oba víme, že bez sebe nemůžeme žít. Jsme jedna duše ve dvou tělech, ale pokud jsem ti tak moc ublížil, pochopím a odejdu. Stačí říct, Rose.“ Nikdy mi nic tak hezkého neřekl. Věděla jsem, že mě miluje, ale nevěděla jsem, že až tak moc.

Jeho slova rozechvívala mé mrtvé srdce. Přitiskla jsem se k němu blíže a vdechovala tu svěží vůni. Vůni, kterou tolik miluji, stejně jako jejího majitele.

Připadala jsem si jako malá holka, co se schovává před světem ve velké náruči své lásky. Emmett byl můj princ na bílém koni, moje světlo na konci temného tunelu, kterým jsem dosud šla.

Ale i přesto, co pro mě všechno znamená, i přesto se cítím ublížená a zrazená.

„Emmette,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy, které nikdy nepřetečou přes okraj.

„Ano lásko?“ Cítila jsem jeho rty ve vlasech.

„Čas. Dej mi to jediné, co teď chci. Dej mi prosím čas. Miluju tě, ale potřebuju čas,“ zašeptala jsem mu do košile a on si mě ještě víc přitisknul k sobě.

„Pro tebe všechno, moje malá princezno,“ zašeptal mi do vlasů a políbil mě na čelo. Po té mě položil zpátky na postel a já tak opustila na dlouhou dobu jeho náruč.

Odešel z pokoje a já se opět přitulila k polštáři.

„Bolí to,“ zašeptala jsem do polštáře. Potřebovala jsem se někomu svěřit, ale nebylo komu. Carlisle a Esme si užívali už jen přítomnost toho druhého, Emmett nebyl ten pravý pro tohle mluvení, Alice by mi jako vrba neposloužila a Edward trávil všechen svůj volný čas u Belly.

„Bolí mě, ho posílat pryč,“ zašeptala jsem znovu do polštáře. Deník jsem si nikdy nepsala, ale tohle bylo příjemné. Říct někomu všechny svoje pocity, někomu, kdo nemluví.

Edward

Klečel jsem u její postele a bál se někam odejít. Její srdce tlouklo v pravidelném rytmu, zhluboka oddechovala a na tváři měla uvolnění výraz. Spala. Vypadala jako princezna, jako anděl.

Občas ještě něco zamumlala a stále si držela mojí ruku. Jen by mě zajímalo, jak jí to vysvětlím, až se probudí.

Tep zrychlil a dech už nebyl tak hluboký. Probouzí se. Hned za mnou se objevil Carlisle s Esme a Emmettem. Rose byla v pokoji a něco tam tiše mumlala a Alice si snažila nalhávat, že je jí Bella úplně ukradená.

Její víčka jí zacukala a já svou ruku stáhnul zpátky. Těžko by se to vysvětlovalo. Stoupnul jsem si za ostatní a ostražitě ji pozoroval.

Zamžourala a pak stiskla víčka pevně k sobě. Něco si sama pro sebe zamumlala. Snažila se uklidnit. Její srdce běželo maraton a pomalu se vracelo do normálu.

„Bello?“ zeptal se jí opatrně Emmett. Bál se o ni. Bál se její reakce. Kdybych jí dovedl číst myšlenky, bylo by to o tolik jednodušší!

„Takže je to pravda?“ zeptala se unaveně. Otevřela oči a já znovu spatřil tu hloubku a plachost, které mi tolik chyběly.

„Co?“ zeptal se udiveně.

„Všechno! Jsi upír?“ zeptala se na rovinu. Zalapal jsem po dechu, takže o nás ví. Řekla jí to.

„Ano,“ hlesl smutně Emmett.

„Jak jsi mohla, Esme? Jak jsi mi mohla lhát?“ plakala. Dotklo se jí to. Brečela, protože jí její blízcí lhali.