Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 18. kapitola

25.08.2010 (22:00) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2562×

Anděl?

Emmett

„Na ně!“ řekla potichu Ellie a všichni se na nás vrhli. Sledoval jsem, jak bojovali jenom tři. Christian chtěl jít s nimi, ale něco ho drželo u ní a to něco se jmenovalo: rozkaz, jak s oblibou říkávala Ellie svému umu.

„Esme, Alice a Rose, běžte hledat Bellu!“ křikl na ně Carlisle, ale víc jsem neměl šanci zaregistrovat, protože se na mě vrhla ta nová. Podle jejích útoků a síly bych řekl, že je tak rok a půl stará. Zahlédl jsem jak Ellie pomalu ustupuje směrem k východu. Alice s Rose mezitím zmizely už v útrobách domu. Esme se ještě ohlížela po Carlisleovi, který byl zaměstnán Lejlou. Nikdy bych neřekl, že bude tak dobrá bojovnice. Pak v domě zmizela i Esme.

Proti Edwardovi stála Melody… Christian těkal pohledem mezi Melody a vzdalující se Ellie, ale nakonec následoval ji. Věděl jsem, co za tím vězí.

Ellie si z něj udělala další loutku! Chtěl jsem za ní jít a zničit ji, ale zapomněl jsem na protivníka. Ozvalo se kovové zaskřípění, jak mi nehty přejela po hrudi. Okamžitě jsem se na ni vrhnul a neměla šanci! Za chvíli plápolal oheň a vzduchem se nesl přeslazený pach spáleniny našeho druhu.
Viděla jsem, jak Carlisle pomalu vyhrává boj s Lejlou, ale Edward si nevěděl s Melody rady…
No tak, Emmette, přemýšlej! Co ti Ellie říkala o zabití Melody?!

„Edwarde! Musíš jí zastavit srdce!“ křikl jsem na něho, jakmile jsem si sám odpověděl. Viděl jsem ho přikývnout a šel na pomoc Carlisleovi. Lejla musela, za tu dobu, co jsem tu nebyl, dostat pořádný výcvik. Změnila se. Z obyčejného mláděte se stala nekompromisní lvice. Ale obranu měla slabou.

Ani se nenadála a už měla hlavu oddělenou od těla a sladký zápach ještě zesílil. Rozhlédl jsem se a spatřil Edward, jak se sklání nad Melody a na místě, kde bylo srdce, byl zabodnut silný klacek. Trochu neobvyklá zbraň, ale i tak účinná. Zastavit jí srdce byla jediná možnost, jak ji zabít, protože její schopnost regenerace byla nevýhoda… Pro nás.

Jak chladně jsem dokázal uvažovat a přitom zabíjet jiné. Byl to moc rychlý boj na to, aby to tu ubránila. Ona vše věděla dopředu… Věděla, že padnou, ale jí to bylo jedno. Nikdy jí nezáleželo na ostatních. Vždy se starala jen o to, aby byla sama v bezpečí.

„Emmette!“ zakřičel někdo. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikdo z nich to nebyl. Ale ten hlas patřil Rose a ta tu nebyla… Byla přece uvnitř.

Něco se děje! Edward už běžel za nimi a Carlisleovi vběhla do náruče vzlykající Esme. Ne! Doufám, že není mrtvá! Běžel jsem za tím hlasem.

Bella

Kap… Kap… Kap… Výkřik. Kap… Kap… Něčí bolestivý řev mě vytáhl z mého „spánku“. Něco se dělo! Něco se dělo tam nahoře! A já opět nic nevěděla.  

Dny a noci mi splývaly v jednu velkou bolest… Spánky mi tepaly bolestí a horkostí. Hlava se mi motala a všechno mi začalo mizet a rozmazávat se v jednu velkou šmouhu.
Pokusila jsem se zvednout na ruce, ale moje tělo bylo slabé… Příliš slabé, ale slíbila jsem, že svoje srdce udržím bijící ještě půl dne…

Slyšela jsem spěšné kroky k mé cele, znělo to jako běh. Ale byl docela daleko. Moc daleko…
Ruce neudržely tu tíhu a já zády dopadla na zem. Z posledních sil jsem se schoulila do klubíčka. Je to tady…

Srdce tlouklo pomaleji a pomaleji. Stiskla jsem víčka k sobě a před očima se mi objevily ty hodiny s rudým pískem. Viděla jsem, jak se jednotlivá zrnka přemísťují stále s větší rychlostí do dolní části… Snažila jsem se zhluboka dýchat. Už jsem byla smířená s tím, že umřu… Písek nahoře rychle ubýval a já se naposledy nadechla.

Před očima se mi objevil anděl. Můj anděl, který už mě jednou zachránil. Ale teď se na mě jen bezmocně díval. V jeho tváři je snadno čitelná bolest. Proč se anděl trápí? Neměl by se smát?

„Emmette!“ Nečekala jsem křik, proto jsem sebou nepatrně škubla. Anděl se konečně usmál.

„Promiň, holčičko, ale já se na tebe nedokážu dívat,“ zašeptal mně povědomý hlas a cítila jsem něco ledového na ruce. Esme! Ten hlas patřil Esme!

Ona je tady? Ona pro mě přijela? V tu chvíli jsem toužila otevřít oči, ale jako by na nich bylo těžké závaží. Srdce mi začalo vynechávat… Do háje! Sakra! Bij! No tak bij!

„Bello!“ Emmett! To je Emmett! Ale jeho hlas je jiný. Dřív byl hluboký a nakřáplý a teď… je až moc dokonalý. Bij!

Srdce mi vynechalo a písek v hodinách se začal přesýpat o něco rychleji. To ne! Bij! Musíš zůstat při životě! Anděl nade mnou se usmál, ale v očích mu stále byla vidět trocha té předešlé bolesti.

„Bello! Musíš ještě chvíli vydržet! Musíš vydržet! Carlisle ti pomůže! On je doktor! Belli, vydrž! Prosím!“ křičel zoufalstvím Emmett. Belli… tak mi říkal jenom on. Usmála jsem se, když jsem si vybavila některé situace. Říká se, že se vám před smrtí promítne celý život před očima a to se teď dělo… Viděla jsem všechny svoje pády, nápady, škrábance a blbosti, které jsme dělali s Emmettem.
Moje srdce poskočilo. Bij! A další úder se ozval… Údery začaly pomalu nabírat na pravidelnosti, ale stále nebylo vyhráno.

Anděl měl v očích pochybnosti. Já chci žít! Trošku se pousmál. Moje odhodlání se přeneslo i do srdce, protože následující úder byl o něco silnější…

Po celém těle se mi rozlévalo příjemné teplo a uvolnění. Anděl nade mnou se usmál. Věděl, že mám vyhráno. Oba jsme to věděli. A pak… zmizel. Naposledy jsem zahlédla jeho bronzové vlasy v rošťáckém rozcuchu a lehce pokřivený úsměv… nebo ne?

Donutila jsem se nadzvednout oční víčka a viděla opět svého anděla. Jenže jeho oči byly černé, jako ta nejhlubší noc. Sen?

Pak jsem se propadla do temnoty. Ale do té příjemné. Věděla jsem, že jsem si vybojovala svůj život a teď už vydržím cokoliv. Teplo se mi rozlilo po těle a já se blaženě usmála. Nic už mě nebolelo, netrápilo… Byla jsem volná.

Edward

Volaly mě v myšlenkách. Alice i Rose mě volaly! Na nic jsem nečekal a vběhl dovnitř. Slyšel jsem za sebou Emmetta, ale nebyl čas se ohlížet. Vedl jsem nás podle myšlenek ostatních. Sklepení bylo spletité, ale díky smyslům jsme se dostaly do velké chodby. A pak…

Vběhl jsem do kobky a zastavil se. Mozek mi zatemnila ta nejkrásnější vůně na světě. Toužil jsem zabořit svoje zuby do jejího krku a sát tu lahodnou tekutinu s tou nejomamnější vůní. Horká čokoláda s lehkým aroma pomerančů a růží…

„Edwarde! Dost!“ zakřičela na mě v myšlenkách Rose s Alicí najednou. Trochu mě to probudilo, ale neustále jsem měl mozek napůl zatemněný tou vůní.

Pohlédl jsem na nositelku té vůně. Na zemi ležel anděl. Byla krásnější než to, co jsem doposud viděl! Ani v myšlenkách Esme nevypadala tak krásně. Ale tuhle chvíli kazilo místo, čas, okolnosti a její stav. Ležela schoulená v klubíčku na zemi. Kolem mě byl šílený spěch a křik, ale pro mě jako by se zastavil čas. Dokázal jsem zírat jen na tu křehkou porcelánovou panenku, co leží na zemi. Když jsem spatřil její obličej, pochyboval jsem o dokonalosti i té nejkrásnější upírky. Její bledá a jemná pokožka tolik podobná té naší. Rty, které pozbyly barvu a přesto vybízely k polibku. Její oči mi byly schovány pod pevně svíranými víčky… Éterická, jako lesní víla a křehká, jako porcelánová panenka.

Najednou se nad ní sklonil Carlisle a něco jí píchal injekcí do žíly. Podle toho zápachu to bylo morfium. Doufám, že jí to pomůže od bolesti! Nechci, aby anděl, jako ona, trpěl.
Najednou zatřepotala víčky a já se topil. Díval jsem se do těch nejhlubších očí barvy hořké čokolády.

„Anděl,“ zašeptala a já podvědomě tušil, že to patřilo mně. Pak se její víčka opět zachvěla a ona zavřela oči a mně tak zavřela bránu do její duše.

Vážně o mně řekla, že jsem anděl? A patřilo to vůbec mně? Ještě chvíli jsem pohledem propaloval místo, kde před chvílí ležela. Z mého snění mě vytrhly až obviňující myšlenky Alice, protože Bella jela s námi v autě.

Okamžitě jsem se rozeběhl ven k autu. Něco mě k ní táhlo. Moje kamenné srdce se zachvělo při každé myšlence na ni. Tu masku lhostejnosti, kterou jsem si budoval celých sto let, rozbořil a zničil jeden pohled na ni. Jeden pohled na tu tvář a já jsem zapomněl na okolní svět.

Byla porcelánová panenka a já jí toužil chránit. Ležela na zadním sedadle v náručí Emmetta. U srdce mě bodnul osten žárlivosti. Chtěl jsem být na jeho místě. Držet ji v náruči a už ji nikdy nepustit.

Z mého transu mě vytrhl až Alicino vzteklé mumlání. Seděla na místě spolujezdce a v jejích myšlenkách byly pochyby. O tom jak se chovala a jestli je tohle pro naši rodinu to nejlepší. Sice jí bylo Belly líto, ale přesto ta nenávist nezmizela. A já vlastně ani nechápu, proč ji nenávidí. Sedl jsem si za volant a nastartoval. Počkal jsem, až nás předjede Carlisle s Esme a Rose. Nevěděl jsem, jak se chtějí dostat domů, ale to se bude řešit až potom.

Alice

Náš život se změní zcela od základů jen kvůli té holce! Budoucnost se rychle měnila. Každý se rozhodoval, co bude dělat. Rose přemýšlela nad odpuštěním, protože si asi až teď uvědomila, že bez něj nevydrží. Carlisle plánoval přepravu, Esme s Emmettem omluvy a Edward… jeho budoucnost se začala měnit strašně rychle. Nemohl se nad něčím rozhodnout. A upřímně, už mě z toho bolela tak trochu hlava. Nechápala jsem je! Nechápala jsem tuhle situaci! Nechápala jsem nic, co se stalo za ty poslední měsíce. V jednu chvíli jsme byli všichni šťastní, a pak jsme se začali hádat. Zprvu byl Edward na mé straně, ale pak jsme se i my dva začali odcizovat. Trpěl tím, že jsme se všichni hádali. Miloval rodinu a dokázal by udělat cokoliv proto, aby ji udržel po hromadě. Bohužel, ani jeho snažení nám moc nepomáhalo. Tak se uzavřel do sebe. 

A teď budeme ve svém životě tolerovat tu nicku.

„Alice, jestli se ti něco nelíbí, vystup si!“ zavrčel na mě Edward. Vzpomněla jsem si na náš předešlý rozhovor. Možná měl v něčem pravdu… Možná bych se měla změnit, ale nikdo po mně nemůže chtít, abych přijala tu holku jako součást rodiny!

„Ne, to nikdo chtít nemůže, ale nemůžeš být tak sobecká a kazit to ostatním. Rose si ji oblíbila a Carlisle ji bere jako dceru už jen z principu, protože ji jako dceru bere i Esme.“ Naše rozhovory jsem měla ráda. Nemusela jsem mluvit nahlas, ale on mě přesto poslouchal. Záviděla jsem Carlisleovi a Esme, ale zároveň jsem byla i ráda za to, že se můj „otec“ zamiloval.

Pohodlně jsem se uvelebila na sedadle a opět pozorovala krajinu okolo. Snažila jsem se nemyslet, pouze pozorovat krajinu, města a vesnice z okna. Dařilo se a Edward měl po dlouhé době úsměv na tváři. Byl šťastný, rodina zachráněna. Rozhodla jsem se… Budu ji tolerovat, zůstanu se svojí rodinou, ale nikdo mě nemůže nutit se s ní bavit.

„Tak je to dobře, Alice. Kompromis,“ řekl s veselostí v hlase. Na zadním sedadle v klidu oddechovala Bella a její srdce už nabralo pravidelný rytmus. Zaposlouchala jsem se do toho rytmu a kdybych nebyla upír, tak mě uspí. Teď jsem se pouze dostala do jakéhosi stavu ztuhlosti. Dalo by se to přirovnat ke spánku. V hlavě jsem neměla nic, jen pravidelné nádechy a výdechy a tlukot srdce dívky v zadu. Edward a Emmett nedýchali, protože její vůně byla opravdu omamující a to já jsem teď potřebovala. Omámit tak, abych nevnímala realitu.

***

„Alice! Už jsme na místě!“ řekl pobaveně Edward. To jsem snad opravdu usnula?

„Něco na ten způsob. Vůbec nic jsi nevnímala. Jen tu melodii, kterou jsi měla v hlavě. Emmett na tebe schválně půl cesty mluvil,“ řekl zvesela. Nechápala jsem ten náhlý obrat v jeho náladě, ale neřešila jsem to. Lehce jsem se na něj usmála a kývla.

Chvíli mi trvalo, než jsem se „probudila“. Vystoupila jsem a zpozorovala Edwarda, jak Carlisleovi vypráví můj úspěch. Ten měl na tváři ten zajímavý výraz alá Šílený vědec. Musela jsem se usmát a Edward na moje myšlenky reagoval podobně, ale jemu jen cukaly koutky.

„Co jste vymysleli jako přepravu?“ zeptal se Emmett Carlislea. Ten se jen usmál a šel směrem ke kufru. Vyndal z něj poskládaný vozíček a v ruce držel kapačku. Nechápala jsem, co s tím chce dělat, ale když Bellu posadili do vozíčku a napíchli jí kapačku, bylo mi to jasné. Převoz, v našem případě přelet, se může uskutečnit.

Někdo ji musel během mého „spánku“ převléct. Ale proč se o ni vlastně starám? Nemusím kolem ní lítat a operovávat ji jako ostatní. I Edward.

Bella leží na posteli a vedle ní klečí Edward. Drží ji za ruku a něco jí říká. Hned potom se nahne a vtiskne jí lehký polibek. Pak se nahne k jejímu krku a zakousne. Do místnosti vletí Emmett a udělá si z něj táborák.

Nedá jí polibek a odejde nešťastný. Ale nezabije ji. Zabije. Nezabije.

„Můžeš toho laskavě nechat?! Jsi nerozhodný jak Emmett, pokud jde o úkol na matiku, nebo angličtinu!“ křikla jsem směrem k Edwardovi a promnula si spánky. Cítila jsem palčivou bolest. Asi stejnou, jako při té vizi s Jasperem. Tenkrát jsem to přisuzovala k tomu, že je to tím, jak mi ublížil, ale asi to není rozumné vysvětlení. Bellu neznám a zájem o její poznání taky nemám.

„Promiň, Alice,“ řekl potichu a upíral pohled na Bellu.

„To je v pořádku. Neboj se, měla by být v pořádku. Nevidím, že by se naskytly komplikace,“ procedila jsem skrz zuby. On jen přikývnul a po tváři se mu mihl děkovný úsměv.

„Takže, sedíme stejně jako před tím, jen já s Esme si vezmeme na starost Bellu. Tady máte letenky, letadlo nám letí za půl hodiny,“ řekl Carlisle a objal okolo pasu Esme. Odvrátila jsem pohled a automaticky zamrkala, jakoby se mi v očích nahromadily slzy.

Záviděla jsem jim. Záviděla všem a teď i dokonce Edwardovi. On si právě našel lásku svého věčného života, Carlisle už ji má taky a budoucnost Emmetta s Rosalie vypovídá jasně o tom, že budou spolu.

Jen já jsem kvůli své povaze lásku ztratila. Vlastně dodneška nechápu, kvůli čemu jsme se my dva pohádali?! Doteď jsem si myslela, že kvůli Belle, ale co když už to mezi námi bylo déle?
Bylo to mojí vinou a to zjištění je horší než smrt. Svěsila jsem ramena a následovala svoji rodiny. Utápěla jsem se ve vzpomínkách a sebeobviňovaní. Ta slabá dívka na vozíčku za nic nemůže, jenom já, svoji vlastní vinou jsem si odloučila srdce.

Sedla jsem si k okýnku a přitáhla si kolena pod bradu. Toužila jsem po jeho pevné náruči. On byl jediný, kdo mi rozuměl.

„Alice,“ zašeptala vedle mě Rose. Obrátila jsem svou pozornost na ni.

„Ano?“ zeptala jsem se jí a v hlase jsem měla podtón pláče.

„Chci jen, abys věděla, že za mnou můžeš kdykoliv a s čímkoliv přijít. Tím, že to budeš všechno dusit v sobě, tím si nepomůžeš. Prosím, netrap sebe a ani nás ostatní!“ Nikdy bych od ní nic takového nečekala. Ona vždycky byla tak… tak chladná a najednou stačí jeden nový příchod do rodiny a bum! Je z ní milá, hodná holka, co vám sama od sebe nabídne pomoc.

Jaká ironie osudu! Někde dá změnu k lepšímu, holt se musí někde objevit i ta k horšímu.

„Díky, Rose, nikdy bych si nepomyslela, že se takhle změníš. Je to změna k lepšímu,“ usmála jsem se na ni. Jí se na tváři objevil potěšený úsměv a přikývla. Uvnitř jsem jí však tiše záviděla. Viděla jsem její rozhodnutí. Odpustí mu, protože ho miluje.

Teprve teď jsem poznala, že jejich láska není jenom pouze fyzické přitažlivost, ale že je pomalu silnější jak moje a Jaspera. Au, to jméno zabolelo.

Emmett ztrápeně střílel očima mezi Rose, které na tváři pohrával lehký, smutný úsměv a Bellou, která klidně spala na další sedačce mezi Carlisleem a Esme, která si kvůli jejímu pohodlí odsedla od něj, jen aby na ni mohl dávat pozor.

Ale přestože seděli od sebe, viděla jsem ty drobné náznaky jejich lásky. Ty pohledy, úsměvy, občasné, nesmělé doteky. Bylo mi z toho všeho na nic.

Podívala jsem se na Rose. Ta upírala svůj zrak na Emmetta, který sice šlehal pohledy od jedné k druhé, ale i tak seděl zhroucený v sedačce a vypadal, jako by měl každou chvíli umřít. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla se trápit tak v obrovské míře. Teda, on se trápil už dřív, ale to jsem neměla šanci postřehnout. Byla jsem sobecká!

„Měla bys mu odpustit,“ řekla jsem tiše. Ona se na mě podívala a vypadal, že nechápe, o čem to mluvím.

„Co?“ Přesně jak jsem si myslela.

„Že bys mu měla odpustit, Emmettovi. Udělal to v období, kdy byl ještě mladý upír. Ovládaly ho hormony a tužby,“ řekla jsem na vysvětlenou.

„Myslíš, že už jsem o tom nepřemýšlela?! Že jsem nezvažovala všechny okolnosti?! To, že byl pod nějakou mocí a že byl moc mladý, bych ještě chápala. Ale půl roku byl volný, mohl svobodně uvažovat o tom, co dělá a stejně se otáčel za každou sukní!“ řekla plná zloby, vzteku, zoufalství a ponížení. Tak trochu jsem ji chápala.

„A pak si klidně nakráčí domů, jako by ho minulost ani netrápila a požádá mě o ruku!“ řekla ironicky.

„Miluješ ho?“ zeptala jsem se na tu nejpodstatnější věc.

„Eh… no,“ snažila se ze sebe vysoukat odpověď. Nebylo jí příjemné mluvit o svých citech a přijmout moji pomoc. Stejně jakoby bylo nepříjemné mě přijmout pomoc od ní.

„Miluješ ho?!“ zeptala jsem se znova. Ona se podívala na Emmetta, který na ní zoufale a s láskou v očích zíral, ale když mu začala pohled opětovat, uhnul jím. Ona si jen smutně povzdechla a obrátila svou pozornost opět na mě.

„Ano. Miluji ho víc, než by si zasloužil, ale trápí mě to. Trápí mě, že mi o tom ani neřekl. Že lhal a dokázal si užívat našich společných chvílí.“

„Miluješ ho, to je to hlavní. Dělat chyby je lidské, ale odpouštět je božské, Rose!“ řekla jsem a zavřela oči. Vybavila jsem si jeho tvář.

Masochisto! Ale já si nemůžu pomoct. Ostře řezané rysy, plné ústa a oči. Hluboké, krásné a plné lásky. Tak jsem si ho chtěla zapamatovat! Milující a oddaný pohled…

Bellino srdce začalo opět vynechávat. Tlouklo slabě, dech se jí zadrhával. Začala někoho volat.

„Carlisle! Bella!“ zakřičela jsem na něho a moje vize se začala okamžitě plnit…