Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 17. kapitola

18.08.2010 (21:45) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2239×

Bojovali jsme za její život, ale nemůžeme ji přinutit dýchat a její srdce donutit tlouct!

Bella

Cítila jsem ledové rty na svém čele a jakoby mnou projel blesk a všechno spálil. Moje srdce se zastavilo, moje plíce přestaly pracovat, krev mi neběžela v žilách.

„Ty to dokážeš!“ šeptal medový hlas. Rozhlédla jsem se po cele. Dívka s rudými perutěmi, které teď byly černé, mizela a s ní i přesýpací hodiny.

„Naposledy si unikla mé náruči! Naposledy!“ řekla a její hlas se ozýval jakoby z velké dálky. Všechno kolem mě zmizelo. Pak se kolem mého těla obmotala lana. Pevně svazovala mé tělo a z nich do mého těla proudila energie. Srdce se znovu rozbušilo, plíce mohly dýchat a krev opět proudila mými žilami a tepnami.

„Bello!“ vykřikl někdo poblíž. Doufala jsem, že by to mohl být ten anděl, co tu byl… Co se tu dělo? Proč si nic nepamatuju? Proč si pamatuju jen Christiana, tmu a pak ta lana…

„No tak! Prober se!“ křičel někdo. Hlas byl jasně chlapecký a s podtónem strachu. Zatřepotala jsem víčky. Byla jsem pořád v té místnosti… Cítila jsem bolest hlavy a celého těla. Asi následky útoku Melody. Nade mnou se skláněl Christian a v očích měl vidět hrůzu a strach.

„Co se stalo?“ zašeptala jsem. Nevěděla jsem, jestli mě slyšel, ale asi jo, protože mu po tváři přelétl letmý úsměv. Nechápala jsem… Nic jsem nechápala…

„Prodělala jsi klinickou smrt! Když jsem šel okolo, tvoje srdce pomalu přestalo bít. Pokoušel jsem se tě nahodit ručně, ale bohužel… Musel jsem pomocí myšlenek,“ řekl potichu a v hlase mu byla slyšet bolest a strach o někoho milovaného. Jen to ne!

„Myšlenek?“ řekla jsem už hlasitěji a on se ještě víc zamračil. Chvíli byl ticho a vypadalo to, jako když něco poslouchá. Něco, co já neslyším.

„No… moje schopnost spočívá v tom, že se ti dokážu dostat do hlavy a promítat ti v ní své myšlenky, v tvém případě rozhovory… Tak jsem s tebou neustále mluvil právě skrz myšlenky a snažil se ti znovu rozpumpovat srdce… Nevím, jakým zázrakem ses probrala, ale probrala ses!“ řekl už trochu radostněji.

„Proč?“ zeptala jsem se ho. Co mu je po někom, jako jsem já?

„Co proč?“ Christian se na mě nechápavě zadíval a propaloval mě rudým pohledem. Odvrátila jsem pohled. Ta rudá mě děsila a přitom v ní bylo něco… lákavého?

„Proč jsi mě nenechal umřít? Proč jsi mě zachránil? Stejně mě tu zabijete, nemám pravdu?“ Slzy mi tiše stékaly po tvářích, když jsem to říkala.

„Rozkaz. Musíš zůstat naživu!“ Takže rozkaz! Neudělal to proto, že by se mezi námi rýsovalo přátelství. Dělal to z rozkazu. Podívala jsem se znovu do toho rudého jezera. Jeho oči byly hluboké, tajemné, krásné a lákavé. Stejně jako jeho lehce pootevřené rty... Ne! Je to nepřítel! Srdce se přitom slově zachvělo, jakoby vědělo, že si sama sobě něco nalhávám. Ale já nemůžu!

„I rozkaz se dá nějak obejít!“ Nechápala jsem se! Přece jsem ho odmítla, nechtěla jsem to a teď mě mrzí, že to udělal kvůli tomu, že mu to bylo rozkázáno?! Ještě půl dne, vytanulo mi na mysli.

„Tenhle se obejít nedá! Pokud ho dala přímo paní, neobejdeš ho ani kdybys sebevíc chtěla!“ Zdálo se mi to, nebo v jeho hlase byla slyšet lítost?

„Prosím… odejdi!“ Potřebovala jsem být sama. Ne, nepotřebovala jsem to, já to chtěla. Chtěla jsem být sama. Byla jsem sama, jsem sama a budu sama. Nikdo na tom nic nezmění.

„Jak myslíš, stejně jsem chtěl jít za Melody,“ řekl ledabyle a pokrčil rameny. Odvrátila jsem hlavu a slyšela jsem bouchnutí dveří.

Teď už jsem zůstala opravdu sama. Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka dýchat. Byla zima, ticho a tma. Nerozeznala jsem, jestli je den, nebo noc. Nevěděla jsem, jak dlouho tu jsem, nebo budu. Neznala jsem jejich plán. Ale jedno vím. Slíbila jsem půl dne, ani o hodinu míň, nebo víc.

Nikdo:

Dívka vyhrála svůj boj se smrtí. Anděl, to byl její sen. Sen, který jí zachránil život. A teď, s úsměvem na tváři, že se tu už nebude trápit dlouho, protože ji stejně nikdo nehledal, pomalu usínala.

Tma, klid a zima… Kapky, pleskající o chladivou zem, jako by broukaly dívce na zemi tichou ukolébavku. Melodie, ani rytmus se neměnily. Možná proto dívku ukolébala ke spánku, aniž by tušila, co se děje nahoře. Tma jí nedovolila opustit to sladké snění a ona ani nechtěla. Doufala, že bude moc snít navždy. Snít o svém andělovi…

Alice

Seděla jsem v letadle vedle Rose. Ona nedokázala unést nevěru svého manžela, ale já bych Jasperovi odpustila všechno na světě. Neodvážila jsem se v nejbližší době koukat do jeho budoucnosti. Bála jsem se, co bych v ní viděla.

Přesto jsem jasně viděla to váhání. Jejich vztah byl sice založen na fyzické lásce, ale milovali se. Chtěla mu odpustit, tak moc mu chtěla odpustit, ale nevěděla, jestli by mu ještě někdy dokázala věřit…

Letadlo pomalu přistávalo a já zírala na sedadlo přede mnou. Byla jsem tu z donucení, ale kdybych byla doma, nevydržela bych to tam. Asi bych se zbláznila podruhé. Všude vidím jeho. Jak se usmívá, nebo jak přemýšlí. To váhání, když jdeme mezi lidi, jestli jim neublíží.

„Alice, musíme jít!“ Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe a nade mnou stál Edward. Na tváři jsem mu viděla soucit. Nepotřebuju, aby mě někdo litoval!

Zamračila jsem se na něj a zvedla se ze sedadla. Šla jsem za ním přes celou halu, už museli čekat venku. Jeden dokonalý pár a jeden, sice rozhádaný pár, ale stejně by pro sebe udělali cokoliv. Poprvé jsem plně chápala Edwarda. Ten se na mě podíval pohledem: Vidíš, jaké to je? A dál mi nevěnoval pozornost.

Změnil se, ale to my všichni. Došli jsme až k nim. Čekalo se jenom na nás a všichni byli už značně nervózní. Nechápu, proč?! Je to jen hloupá, lidská holka! Lidská holka, co nám zničila životy.

„Emmette, pamatuješ si přesně to místo?“ prolomil trapnou chvíli mlčení Carlisle.

„No… Esme? Na jakou dálku dokážeš vystopovat cizí upíry?“ Emmett se tázavě zadíval za Esme a té se obličej zachmuřil…

„No… přibližně sto kilometrů,“ řekla váhavě a zadívala se na zem. Nechápu, za co se styděla?

„Dobře, polohu neznám přesně, můžu se splést tak maximálně o pět kilometrů.“ Opět nastala chvíle ticha Nikdo nevěděl, co dělat nebo říkat. Měla jsem z toho jakousi škodolibou radost, ani nevím proč… Snad proto, že nám tímhle postáváním uniká čas na její záchranu?

No tak! Vzpamatuj se, Alice! Nikdy jsi nebyla pomstychtivá! Jednou to přijít muselo…

„Dobře, vydáme se na cestu. Auto, nebo běh?“ ptal se nás nervózně Carlisle. Kdyby bylo po mém, seděli bychom teď v letadle domů a nechala ji napospas osudu. Škoda, že můj skromný názor nikdo nesdílí!

„Co takhle jet prvně autem, a pak se dát do běhu?“ ozval se Edward s logickou odpovědí. Zvláštní, on jediný teď dokázal přemýšlet logicky. Já měla zatemněnou mysl Jasperem, Rose nevědomostí, Emmett lítostí a strachem… Nebo se podle toho alespoň tvářili. Na Esme s Carlisleem jsem se radši nepodívala. Netoužím po tom, abych se koukala na zamilovaný pár.

„Dobře! Vezmeme dvě auta. V jednom pojede Edward, Emmett a Alice a v druhém já s Esme a Rose!“ Carlisle se v tomhle organizování přímo vyžíval. Jsem ráda, že jedu s Edwardem a Emmettem. Bude to klidná cesta. Každý z nás máme vlastní starosti. Jen lituju Edwarda. Bude nás muset celou cestu poslouchat. Nezávidím mu.

„Lítost nepotřebuju!“ procedil skrz zuby Edward, když jsme šli k jednomu ze dvou vybraných aut. Potřebovali jsme rychlá auta, ale stejně jsem nepostřehla, co je to přesně za typ. Jen jsem pokrčila rameny. Pokud nechce lítost, nemá poslouchat mé myšlenky.

Sedla jsem si do zadu a Emmett seděl na místě spolujezdce. Už ani na místo řidiče se necpal tak jako vždycky. Všichni jsme se změnili a nikdo si to nechce přiznat.

Motor s lehkým vrčením naskočil a my jsme vyjeli vstříc neznámému. Opřela jsem si čelo o sklo a sledovala krajinu venku. I když byla docela hluboká noc, stejně jsem svým zrakem viděla všechno dokonale. Bez něj jsem stejně svojí existenci nenáviděla… Poprvé v životě.

Ellie:

Christian byl vždycky moc všímavý. Jak snadno odhalil moje plány…

Nikdy jsem nechtěla vidět Bellu mrtvou, jen zlomeného Emmetta, jak zakusí vlastní medicínu. Ať si zkusí, jaké to je…

Ten pocit euforie z toho, že se mu konečně pomstím za zlomené srdce, pomalu vyprchával. Věděla jsem, že na poslední chvíli buď uteču, nebo se nechám zabít. Já počítala s útěkem. Na druhou smrt jsem ještě příliš mladá. Ale boje, který určitě nastane, se ráda zúčastním. Jen na chvilku, aby mě zahlédl a věděl s určitostí, koho hledat. A taky jsem chtěla vidět tu jeho přítelkyni na vlastní oči.

V čem je asi tak lepší jak já? Ale na to bude dost času při útěku. Ale neuteču sama.

Tím, že jsem dala Christianovi rozkaz, přímo jsem ho přinutila jít se mnou. Bude mě krýt a bránit po celou dobu boje a nakonec bude nucen i utéct. Rozkaz je rozkaz.

Každý si myslí, že jsem jen panovačná a krutá upírka. Proč jim to vyvracet? Proč se s nimi hádat? Čím horší pověst, tím lepší pro mě.

Předtím jsem byla jiná. Ale život zanechává rány a jak se zacelují, vzniká nový člověk. Vzhledově můžeme být stejný, ale každá rána nás nějak pozmění…

„Paní, blíží se!“ ozvala se Lejla za dveřmi. Je to tady… Po tolika letech ho opět uvidím. Ne, že bych potom nějak extra toužila, ale je lepší podívat se protivníkovi do tváře, než zbaběle utečete. Šance zbavit se všeho, co mě doposud otravovalo, byly ty nejvyšší.

Konečně budu mít pokoj od Melody. Možná pro mě někdy byla jako dcera, ale to okouzlení postupně vyprchalo. A ty ostatní upírky… Možná jsem jim poskytla „domov“, ale nikdy jsem netoužila po společnosti. Milovala jsem samotu a ponurost tohoto místa. A oni tu posvátnost narušili. Přesto jsem je nevyhodila… Mít spojence se hodí.

Vím, kdo jsem… Ellie Miracles. Sobecká, podlá a intrikánská mrcha. Nikdy mi nezáleželo na nikom jiném než na mě a teď… Ostatní už to věděli a teď to poznají na vlastní kůži.
Budou umírat, já budu prchat… 

Dokonalý plán. Ale i dokonalý plán může mít mezery… A od toho tu je Christian. Ať chce, nebo ne, bude za mě bojovat do jeho konce…

Alice:

Noční krajina se začala pomalu rozjasňovat. Nebylo to moc vidět, teda lidským okem, ale začalo se pomalu rozednívat. Jeli jsme dlouho, ani nevím kudy. Byla jsem plně ponořená do hlubokého jezera mých myšlenek. Dřív bylo čisté a teď je zakalené.

Znovu jsem si promítala poslední týdny svého života. Vstoupila nám do života, nikdo ji neznal a přesto nám je obrátila úplně naruby.

Je nepříjemné vědět, že vám někdo pomalu zničil život a vy o něm nic nevíte…

„Alice! Mohla bys toho nechat! Ona za nic nemůže!“ Zprvu jsem myslela, že je to Emmett, ale on neuměl číst myšlenky, já nemluvila nahlas a on by se nikdy neopovážil odporovat, protože věděl, že je to pravda. Takže Edward… I on do toho spadl. Už i on se jí zastává…

Myslela jsem si, že budeš na mojí straně! Ona nám ničí rodinu, Edwarde! Demoluje všechno, co mezi námi bylo! Já a Jasper, Emmett a Rose! Nechápu tě! poslala jsem mu v myšlenkách.

„Alice, to, že tě Jasper opustil, nemůžeš neustále svádět na ostatní! Podívala ses někdy pořádně do zrcadla?! Ty totiž nejsi tak dokonalá, jak se tam vidíš! Ty máš svoje chyby! Zamysli se nad sebou! Možná si za jeho odchod můžeš sama, sestřičko!“ Co? Já… nerozumím tomu! Co se to s ním děje?

„Se mnou, Alice?“ zeptal se mě ironicky. Kývla jsem.

„Se mnou se neděje nic. To akorát ty se neustále topíš v té sebelítosti!“ To jsem od něj nečekala. Kdybych byla člověk, rozpláču se. Proč to dělal?

„Pravda bolí, Alice! A někdo ti ji říct musel,“ řekl už o poznání klidněji. Ano, pravda bolí… Ale já mám na tohle právo! On neví, jaké to je, přijít o někoho blízkého! O někoho, pro koho by se nechal i zabít! On si někoho takového nebyl schopen ani najít!

„Tak dost! Možná na to máš právo, ale to ti nedává tu moc obviňovat z něčeho mě! Alice, ty můj život neznáš! Nevíš, kdo jsem byl před proměnou a ani po ní, než jste k nám přišli!“ zavrčel na mě temně. Zmlkla jsem.

Možná měl pravdu… Možná jsem se jen poslední dobou sobecky utápěla v sebelítosti a na ostatní nebrala ohled. Možná ostatní měli vážnější problémy, ale…   

„Není žádné ale, Alice,“ řekl v klidu Edward.

To už jsme stáli na nějaké louce. Emmett, který si nás doteď nevšímal, se na nás ohlédl. V tváři se mu zračila lítost.

Emmett:

Hádali se. Zase… A opět jsem za jejich hádku mohl já svým činem. Litoval jsem toho, že jsem se kdy zapletl s Ellie. Že jsem ji opustil, protože kdybych to neudělal, Rose, rodina a Bella by byli v bezpečí.

„Emmette, všechno se to vyřeší, neboj!“ řekl Edward a vystoupil z auta.

„Ještě se ho zastávej,“ řekla potichu Alice a už byla venku. Vystoupil jsem a rozhlédl se kolem. Přede mnou stála moje milovaná rodina. Rodina, kterou jsem přivedl do nebezpečí.

Podíval jsem se do tváře své milované ženy a viděl ten smutek a bolest. Trpěla, protože jsem se vrátil. Alice měla ve tváři vepsaný vztek a nenávist. Nechápal jsem ji, ale nebyl jsem v tom sám. Edward jí to řekl pěkně od plic v autě.

Edward… poslední dobou sloužil jako hromosvod. Všechno to dopadalo na něj. Carlisle s Esme stáli opodál v láskyplném objetí a Esme se zračil z tváře strach.

„Jdu sám!“ řekl jsem odhodlaně a pět tváří na mě zůstalo zírat v šoku. Nechtěl jsem svojí rodinu uvést do nebezpečí.

„Teď už je pozdě, Emmette! Jdeme s tebou, ať se děje, co se děje!“ řekl Carlisle a kouknul se po všech ostatní. Ti kývli, jen na Alici bylo vidět to váhání.

Jestli se jim něco stane, bude to jen moje vina a to si v životě neodpustím!

„Esme, můžeš?“ Věděla co dělat. Odešla dál od naší malé skupinky a zavřela oči. Všechno jakoby se najednou uklidnilo. Ticho… Nikdo z nás nemluvil a každý jen užasle pozoroval Esme. Byla strnulá jako kámen, jen její obličej prozrazoval, že je „živá“. Vypadala, jako když nad něčím přemýšlí a to ji vysiluje. Uprostřed čela se jí utvořila vráska a ona si prsty mnula spánky.

„Pět kilometrů od nás na sever cítím Christiana!“ řekla a dala se do běhu. My ostatní ji okamžitě následovali.

Museli o nás vědět! Musela tohle všechno mít naplánované! Jak jsem mohl zapomenout na její podlost?

Stáli tam… Bylo jich pět. Ona, Christian, Melody, Lejla a nějaká nová. Postavili jsme se před ně. Musela mít nějaký postranní plán, protože by dobrovolně nešla proti přesile.

„Vítejte! Dlouho jsme se neviděli, že, Emmette.“ Byla v klidu. V takovém klidu až mě to překvapovalo. Něco chystá! Něco, co se nám nebude líbit!

„Představíš mi svou rodinu?“ zeptala se přeslazeným hlasem. Nechápal jsem ji! Absolutně nechápal! Zavrčel jsem, ale postupně jsem představil svou rodinu.

„Těší mě,“ řekla se stále se rozšiřujícím úsměvem.

„Nejsme tu proto, abychom se seznamovali! Ellie, kde je Bella?!“ zavrčel jsem na ni. Všichni už jsme stáli v obraném postavení. Jak oni, tak i my.

„Ale, proč hned tak nepřátelsky?“ zeptala se sladce. Zavrčel jsem a se mnou i Edward, který mi stál po boku, asi si něco přečetl v jejích myšlenkách Něco, co se mu nelíbilo. Lehce kývnul.

„Nezdržuj!“ křikl jsem na ni a ona se ještě víc usmála. Tahle situace se mi přestávala čím dál tím míň líbit!

„Ráda jsem vás poznala! Obzvlášť tebe, Rose! Sice nevím, v čem jsi lepší jak já, ale je to Emmettova volba!“ Rose na ni zavrčela.

„Doufám, že to stihnete včas… umírá!“ řekla s úsměvem a já měl chuť po ní teď hned skočit. Edward na mě nesouhlasně kouknul a já se snažil uklidnit.

Její rty se zkroutily do posměšného šklebu. Všechny svaly v těle se mi napjaly. Byl by to jen okamžik, než bych po ní skočil a ona by skončila v plamenech.

Na její obranu se postavil Christian. Musela ho ovládat, protože kdyby měl pud sebezáchovy, nestaví se k ní zády.     

„Na ně!“