Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 16. kapitola

10.08.2010 (13:45) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2364×

Never too late! Maybe…

Kam nemůže čert sám, tam pošle ženskou! Málokdo odolá svodům samotné touhy...

Jasper:

Utíkal jsem setmělou krajinou. Potřeboval jsem utéct od toho pocitu, že jsem zradil. Musela to vidět! Musela vidět, jak jsem jí málem podlehl! Musí mě nenávidět.

Zastavil jsem u nějaké vesnice. Pozoroval jsem chlapce, jak se loučí s dívkou. Nejprve je to jen letmý polibek, který se postupně prohlubuje, ale oběma dojde dech a odtrhnou se od sebe. Cítil jsem z nich všechnu tu lásku a bylo mi na nic. Ten chlapec šel zpátky domů. Měl být moje dnešní oběť, ale já to nedokážu. Nedokážu zabít někoho, kdo tak čistě miluje.

Ale jednou jsem to přeci jen dokázal. Svým chováním jsem zabil Jaspera Halea. Toho, který miloval a nikdy nechtěl přestat milovat. A pak jsem málem zabil Alici, svým odchodem, ale ona se z toho možná dostane. Samou nenávistí mě zabije, jestli se někde setkáme. Ale já ji nechám. Nebudu jí bránit. Žil jsem pro ni, pro ni i zemřu.

Otočil jsem se na patě a utíkal směr sever. Další cíl Kanada. Tam se turisti ztrácí pořád.

Esme:

Carlisle přecházel po místnosti sem tam, jako tygr v kleci. U ucha měl telefon a volal na letiště. Nevnímala jsem jeho slova, byla jsem naprosto mimo. Moje myšlenky ovládalo jediné, a to strach. Bella mi přirostla k srdci. Milovala jsem ji, jako svoji vlastní dceru a pak ten hnusný pocit, že jsem přišla jen o pár minut později… Nenáviděla jsem se za svoji hloupost! Kdybych jí pořádně hlídala, nestalo by se to! Nic z toho by se nestalo a ona by si teď užívala života.

Sledovala jsem muže, který už jednou odešel z mého života, ale já ho milovala. On byl můj život, můj osud, ale já si ho nezasloužila.

Pozorovala jsem ho, ale nedokázala vnímat nic z toho, co se děje. Moje srdce pukalo žalem.

Připadalo mi, jako bych ztratila dceru. Nedokázala jsem nic jiného, než si neustále opakovat to slovo kdyby.

„Esme, miláčku, to bude dobré!“ Carlisle přede mnou klečel a moje ruce svíral v těch svých. Dívala jsem se mu do očí a nevěděla jsem, co v nich vyčetl. Snad jen strach, zoufalství.

„Jak to můžeš vědět?“ zašeptala jsem roztřeseně. Smutně se usmál a dál mi kroužil prstama kolečka do dlaně. Dřív by mě to uklidnilo a cítila bych pocit blaženosti, že se mě dotýká, ale dnes ne.

„Věřím. Doufám v to, protože tě nechci po zbytek věčnosti vidět smutnou,“ zašeptal a jednu ruku uvolnil z té mé a pohladil mě po tváři. Jeho dotek byl příjemný. Víra… To je to, co jsem v tuhle chvíli postrádala. Nikdy jsem nevěřila ničemu, co nemělo podložené důkazy, ale tady věřit musím. Musím věřit, že to dokážeme. Že jí zachráníme a budeme všichni šťastní.

Přitiskla jsem jeho dlaň na svou tvář a blaženě se usmála. Cítila jsem, jak napětí z mého těla odpadává. Aspoň na tuhle chvíli. Nebylo to spravedlivé, ale měla jsem potřebu být jen s ním.

Jemně se usmál a já zavřela oči. V tu chvíli jsem ucítila jeho rty na těch svých. Jemně, jako motýlí křídla, se naše rty o sebe třely a já si dovolila pozvednout koutky do lehkého úsměvu.

Přitáhla jsem si ho k sobě blíž. Netoužila jsem po ničem jiném, než aby tahle chvíle trvala navěky, ale odtrhla jsem se. Výčitky svědomí mi nedovolily, abych byla šťastná.

Chápavě se usmál a sedl si vedle mě. Připadalo mi, že jsem od něj až moc daleko, proto jsem se k němu přitulila. Nejprve váhal, ale nakonec si mě stulil v náruči.

Dokázala jsem vnímat jeho pravidelný dech a uklidňovalo mě i to pohupování ze strany na stranu. Milovala jsem ho a on byl to nejlepší, co mě v životě potkalo.

Bella:

Naivita milovat,
za lásku bojovat,
to patří k životu.

S radostí zabíjet,
jiné nechat v bolesti svíjet,
to patří k člověku.

Ač milovník či vrah,
zírá do zrcadla.
Vidí svůj odraz.
Odraz člověka.

Ale člověk se mění.
Z milovníka vrah pro lásku.
Z vraha milovník díky osudu.
A jiní bezmocně hledí.

Na to, jak jim života uniká,
skrz prsty.
Bezmocně se dívá,
jak život skomírá.

Christian odešel a já jsem se cítila na chvíli v bezpečí. Pokud je to všechno pravda a Christian je upír, musel mít neuvěřitelné problémy s mojí krví. Přesto to dokázal. Nemůže být zlý! Někteří upíří nemusí být zlí a pokud se Emmett živí zvířaty, je taky hodný! A má přítelkyni, rodinu. Zapomněl na mě?

Mohl na mě zapomenout. Byla jsem jen bezvýznamnou osobou v jeho životě. Mihla jsem se tam jako kometa. Mohl zapomenout.

Jedna slza mi stekla po tváři a dopadla na zem. Pocit nicoty se rozprostíral po těle.

A co Esme? Měla také zlaté oči, takže se taky živí zvířaty. Mohla ty city jenom předstírat? Mohla předstírat ten strach v očích? Mohla mi lhát, jenom proto, že mě měla chránit? Má Ellie pravdu?

Vedle první slzy padla druhá. Byl snad ten pocit štěstí, který jsem díky Esme měla, tak falešný?

Hlídala mě a tak cítila potřebu mě udělat šťastnou? Vykouzlit mi úsměv na tváři? Proč to tolik bolí? Proč lži tolik bolí? Ne, lži ne. Dokud se lži dají překrývat dalšími, nebolí to, ale jakmile někdo sejme závoj z pravdy, kterým byla dosud přikrytá, začne to bolet. Hodně bolet. Vzpomínky však bolí víc.

Bylo ráno. Spala jsem u Esme přes víkend. Mámě se to sice nelíbilo, ale já se vymluvila na to, že Esme přijede neteř a ona nás chce seznámit. Lhala jsem jí, ale nevadilo mi to.

Povídali jsme si s Esme dlouho do noci a já šla spát až k ránu. Mluvilo se s ní dobře, dokázala mě rozesmát svými historkami z mládí a rozplakat, když mi vyprávěla příběh její lásky ke Carlisleovi.

Esme ještě spala a já seděla na její terase a upíjela z hrnečku horký čaj. Sledoval jsem, jak se les probouzí k životu. Byl to přímo zázrak. Ptáci zpívali, v jezeru šplouchala voda, jak vítr rozechvěl hladinu a vlnky narážely o břeh. Nádhera.

„Je tu krásně, co?“ Esme se posadila vedle mě a zírala na obzor. Sluníčko nesvítilo, ale i tak bylo, na poměry ve Forks, teplo.

„Jo, to je,“ zašeptala jsem do posvátného ticha a dál sledovala dění přede mnou.

„Víš, chtěla jsem ti něco dát,“ řekla Esme po chvilce ticha. Pak zašmátral v kapse županu a podala mi klíč. Nechápavě jsem se na ní podívala.

„Je od domu. Chci, abys věděla, že jsi tu vždy vítána. Můžeš přijít kdykoliv, srdíčko,“ řekla vesele. Chvíli jsem na ten předmět zírala a pak jsem se Esme radostně vrhla kolem krku.

„Děkuji, Esme. Mám tě moc ráda!“ šeptala jsem jí do ucha. Měla jsem neuvěřitelnou radost.

„Já tebe taky, srdíčko!“ řekla a po chvíli mě pustila ze své studené náruče.

Byla tohle snad lež? Lhala mi a získávala si moji důvěru? Byl by toho někdo, jako je Esme, schopný? Ona mi dávala tu lásku, kterou jsem nikdy nezažila, byla to snad všechno lež?

Slzy mi tekly po tvářích a dopadaly na kamennou zem. Ta nicota v mém nitru se rozprostírala a rozežírala mé nitro, jako kyselina.

Emmett… Byla jsem mu vždycky přítěží. Určitě si se mnou hrál jenom z povinnosti. Musel na mě zapomenout, i když Ellie říkala, že mě moc miluje. Spíš miloval. Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že přijede princ na bílém koni a bude se chovat stejně jako můj starší milovaný bráška.

Ochranářsky. Ale pak mi zmizel ze života. Až teď, po dlouhých pěti letech, jsem se dozvěděla, že má novou rodinu, přítelkyni. Zapomněl na mě. Nedivila bych se mu.

Esme… Potom, co Emmett zmizel, tatínek ulehl k věčnému spánku, moje máma se mi odcizila. Esme mi zase dala ten pocit, který mi tolik chyběl. Dala mi pocit bezpečí a toho, že jsem milována. A teď? Teď mi někdo chce ublížit. Ale komu mám věřit?

Esme, která je daleko? Ellie, která už lhala mnoha lidem? Svářel se ve mně boj. Nevadilo mi, že moji „blízcí“ jsou upíří, ale nevěděla jsem, komu věřit.

Schoulila jsem se do klubíčka a pořádně se zachumlala do deky, kterou mi tu Christian nechal. Doufala jsem, že s Melody to dopadne dobře. Doufala jsem, že aspoň někdo bude šťastný!

Já dokázala lidem pouze ubližovat. Ubližovala jsem všem okolo a oni moje rány nevědomky přijímali. Já si nikdy nezasloužila spatřit světlo světa. Nikdy jsem se neměla narodit. Teď by všichni byli šťastní.

Podívala jsem se na jídlo, vedle sebe. Něco neurčitého, co vonělo hodně divně. Ale já nemohla nic pozřít. Moje tělo a mysl ochromil strach.

Odvrátila jsem zrak a dívala se do tmy přede mnou. Něco mi říkalo, že se blíží dvě věci. A je na té jedné, kdy přijde ta druhá. Jestli brzo, nebo až potom.

Moje tělo svírala křeč a já začala blouznit. Klepala jsem se zimou a zároveň moje tělo polívala horkost. Hlava bolela, jako by ji někdo používal místo bubnu a mlátil mě do ní paličkou o sto šest.

Zavřela jsem oči a snažila se to zahnat. Ale nešlo to. Horečka a zimnice převzaly vládu nad mým tělem. Cítila jsem, jak mi život klouže mezi prsty…

„Bello!“

Esme:

Seděli jsme v letadle a mířili do Anglie. Kdyby to bylo za jiných okolností, řeknu, že by to byla krásná dovolená, ale teď ne.

Pocit viny, zrady a strachu mě dokonale ochromoval. Nebyla jsem schopna vnímat nic, kolem sebe.

Moje myšlenky jakoby ani nebyly moje. V hlavě se mi opakovalo pořád to samé; Bella, strach a tma.
Carlisle mi pevně svíral ruku v té jeho. Dávalo mi to jen trochu útěchy. Věděla jsem, že on tu se mnou bude, ať se stane cokoliv. Nikdy jsem si ho nezasloužila, byl až neskutečný…

„Esme, klid! My to zvládneme! Nic se nikomu nestane! Ani Belle!“ uklidňoval mě Carlisle, když jsem málem rozdrtila opěradlo sedadla.

Proč mám jen takový divný pocit, že se něco děje?! Že se děje něco… špatného?! No tak! Klid! Ještě nakonec budu paranoidní.

„Esme, miláčku, prosím! Rve mi srdce se na tebe koukat, když trpíš!“ hlas Carlisle na chvíli prořízl ten mlžný opar sebeobviňování. Podívala jsem se na něj. V jeho očích byla láska a bolest. Bolest z mé bolesti…

Pohladila jsem ho po tváři a on se lehce usmál. Tak jsem ho milovala, s úsměvem na jeho ustarané tváři.

„Budeme přistávat, měli byste se připoutat!“ řekla za jeho zády letuška a zkazila tak tuhle kouzelnou chvíli. Jakoby zhasla světlo v temnotě. Zapnula jsem si pásy a letuška už mezitím pokračovala dál.

Carlisle mi kresli na hřbet dlaně uklidňující kolečka.

„Uvidíš, povede se to! Zachráníme ji!“ řekl potichu a díval se mi do tváře, asi čekal, jak zareaguju.

„Jak to můžeš vědět? Jsou to upíři, Carlisle! A pochybuji, že jsou to vegetariáni jako já a ty!“

Nechtěla jsem na něj být nepříjemná, ale stres, strach a vypětí mohlo za moji náladu. Reagovala jsem až přehnaně, ale byla jsem naprosto zmítaná ve víru strachu.

„Promiň,“ hlesla jsem a dala si hlavu do dlaní.

„Nic se neděje! Vím, jak se cítíš a já ti v tom zrovna nepomáhám, ale musíš věřit, Esme! Věřit, že jí najdeme a zachráníme!“ Měl pravdu.

Nikdo:

Chlapec zaťukal na těžké dubové dveře. Potřeboval zjistit, co se stane s jeho andělem. Věděl moc dobře, že nic příjemného to nebude a přesto riskoval a šel se zeptat.

„Co tě přivádí, Christiane?“ ozvalo se zevnitř. Už na něj čekala. Christian vešel a díval se na svou paní. Nikdy nepochopil, co ho k ní váže, ale nikdy nedokázal opustit

„Chtěl jsem zeptat na osud Isabelly,“ vyslovil otázku, která ho tížila. Jeho paní se zadívala do dálky a na rtech jí pohrával úsměv. Věděla, že se jí na to zeptá.

„Víš, já s ní nezamýšlím vůbec nic…“ řekla zamyšleně a dál hleděla do krajiny. Pršelo, jak jinak, když jste v Anglii.

„Tak proč je tady?“ Christian nikdy nepochopil myšlení své paní. Proč jí teda měli unést, když s ní nemá žádné plány.

„Christiane, to si vážně tak nechápavý, jak se zdáš?“ zeptala se ho ironicky. Nikdy neměl rád, to jak se k němu chová. Jakoby jí snad patřil… Zavrtěl hlavou.

„Emmett,“ vyslovila to jediné jméno a Christian pochopil. Jí nikdy nešlo o Bellu, nebo její utrpení. Ona chtěla Emmetta. Chtěla ho zlomit, ale proč už to neudělala dávno, proč až teď?

„Ale vždyť víte, že je jich přesila. Monica padla ve Volteře a Antonieta odešla s nějakým španělem bůhví kam! Jak je chcete porazit v případě napadení? Nemáme jedinou šanci…“ Christian se podíval té ženě do očí. Nikdy by si nemyslel, že je až tak krutá!

„O tohle vám celou dobu jde! Vy víte, že nemáme žádné šance je porazit! Vy chcete prohrát! Chcete zemřít! Všechno máte naplánované dopředu. Ale proč do toho zatahujete nás?“ Proč pravda vždycky tolik bolí? A jak se zachová diktátor, když jeho podřízený zjistí až příliš moc informací pro jeho svrhnutí z „trůnu“? Dokázal by i zabít?!

„Jsi chytrý, Christiane! Až moc chytrý!“ řekla sladce a přiblížila se k němu. Ano, je diktátor, ale diktátor s nekončící mocí. Není zvyklá na odpor, který jí byl právě kladen.

„Byla by tě škoda,“ řekla a natiskla se na jeho hruď.

„Ne, prosím, nikomu nic neřeknu! Jen mě nezabíjejte!“ prosil jí, ale ona ho umlčela tím, že mu dala prst přes ústa. Prosté sváděcí techniky, jejichž tajemství znala každá žena.

„Ale já tě nehodlám zabít, jen si trochu užijeme! Uvidíš, bude tě to bavit,“ zašeptala mu svůdně do ucha a políbila na ušní lalůček. Christian se zachvěl touhou. Bylo mu jedno, jestli měl před chvíli strach o tu dívku v kobce.

Ellie věděla, že má vyhráno. Slíbávala si cestu po jeho krku až k hrudi a zase nahoru. Měl co dělat, aby si ji okamžitě nevzal, ale ona nechtěla tělesnou touhu, tohle bylo za jiným účelem.

Rukama mu hladila hruď a polibky mířila ke rtům. Potřebovala ho zachytit v té době, kdy se bude nejméně soustředit a ona mu tak trochu pozmění myšlenky… Nechtěla o něj přijít, né teď, před jejím dokonalým plánem…

Jemně se mu otřela o rty. Ale jemu to nestačilo. Přitáhl si jí za pas a polibek prohloubil. To byla její šance.

Jsi se mnou! Nikdy nepůjdeš proti své paní! Budeš jí věrně sloužit, dokud ti sama nedá příkaz odejít! Ta slova mu vypálila do mozku, jako se dobytku vypaluje značka na boku.

Odtrhla se od něj. Nechala v něm splanout vášeň jen proto, aby si nevšiml jejího ovládání, dělala to tak vždycky.

Byl zmatený, ale věděl, že nikomu nic neřekne a nikdy odtud neodejde. Jasný příkaz zněl v jeho hlavě.

„Běž!“ přikázala mu a otočila se k němu zády. Pochopil, že už dnes nechce vidět a tak odešel.
Postupně mu docházelo, co se mohlo stát a popadl ho neskutečný vztek. Ani nevěděl, proč? Snad z odmítnutí?

Šel kolem cely „svého anděla“ a uslyšel slábnoucí srdce a jakési mumlání…

Bella

„Bello!“ vykřikl povědomí hlas. Otevřela jsem namáhavě oči a před sebou viděla… Emmetta? Co tu dělá? Nemá být někde s přítelkyní?

„Bello, poslouchej mě!“ dožadoval se mé pozornosti. Obrátila jsem k němu zrak. Byl jakoby zahalený kouřem a průhledný. Další moje halucinace, nebo sen. Takových jsem měla v dětství. Pomalu se mi klížily oči, srdce utichalo a vedle „Emmetta“ se objevila další postava. Tahle už nebyla průhledná.

Byla to dívka. Dlouhé, tmavě hnědé vlasy jí splývaly kolem obličeje. Její oči, temné jako noc, byly na chvilku plné soucitu, lásky a dobra. Na tváři měla příjemný úsměv. Postava vysoká a štíhlá. Jen ten dojem kazila ta křídla. Temně černé a rudé perutě měla nějaký varující význam, ale já nebyla schopna přemýšlet nad tím, jaký. Osoba z pláště vytáhla přesýpací hodiny. Písek byl krvavě rudý a ve vrchní části ho bylo jen málo. Zadívala jsem se do očí té dívky a jakoby mě pohltily. Písek se začal přesypávat rychleji a moje srdce slábnout. Čím dál víc perutí bylo temně rudých.

Bello, teď to nesmíš vzdát! Jsme blízko! Esme, já a rodina! Už jsme blízko!“ křičel na mě „Emmett“. Dívka se jen usmála a dál se mi vpíjela do očí. Písek ve vrchní části pomalu a jistě mizel dole.

„Prosím, ještě ji nech žít!“ hlesl Emmett směrem k dívce. Ta se odtrhla od mých očí a pohrdavě se na něj zadívala.

„Proč bych to měla dělat? Na tebe nemám právo, ale ona je jen pouhý člověk. Všimni si, její čas pomalu vyprchává! Nemá šanci!“ řekla dívka směrem k němu. Její hlas byl melodický a zněl jako ukolébavka. Chtěla jsem ho poslouchat navždy, ale něco mi říkalo, že bych udělala chybu.

„Bello, prosím, podívej se na mě!“ Pohlédla jsem po směru jeho hlasu. Stál tam, pořád stejný, jen měl kolem sebe podivnou záři… Bílou, protkanou stříbrným vláknem. Dívala jsem se do jeho očí, barvy tekoucího medu a písek se zpomalil.

„Bello! Musíš to vydržet! Musíš teď vydržet trochu bolesti! Dám ti některou sílu tvého bratra, on se o tom ani nedozví. Ty tak budeš mít šanci přežít! Bello, prosím, udělej to pro něj! Pro Esme a pro tvoji budoucí rodinu!“ On nebyl Emmett!

„Kdo jsi!“ zaskřehotala jsem. Ona není člověk, stejně jako on! Co se to tu děje!

„Jsem tvůj Anděl strážný, moji funkci pak převezme na chvíli někdo jiný, ale teď na to není čas! Bello, musíš mi slíbit, že udržíš svoje srdce tepající ještě půl dne! Půl dne! Ani o hodinu na víc! Pak přijde záchrana. Slibuji, že to bude dobré! Jen musíš vydržet!“ šeptal mi do ucha můj anděl. Jeho rysy se změnily. Najednou byl vysoký, svalnatý, ale ne tak jako Emmett, jeho vlasy byly v bronzovém odlesku a v ležérním rozcuchu. To byl můj anděl!

„Můžeš mi říct, o co se tu snažíš? Má v osudu jasně napsáno, že má zemřít!“ křičela ta dívka na mého anděla. Už vím, co je zač! Ona je smrt! On mě před ní zachrání! Musí!

„Prosím, já nechci umřít! Ještě ne!“ zašeptala jsem a anděl nade mnou se usmál.

„Nedělej to! Smrti se nemůžeš postavit! To jediné je jasně dané už po narození! Je to její osud!“ křičela na něj zděšeně dívka.

„Pleteš se! Osud se dá vždycky změnit! Má žít a bude žít!“ řekl anděl a…