Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 15. kapitola

28.07.2010 (14:15) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2780×

Plánovat si život je neskutečná blbost. Vždy se ocitne někdo, kdo nám naše plány zničí!

Ležíš, díváš se a nehýbeš se,
všude jen tma a ticho.
Čekáš, až vřava utichne,
až skončí tvůj život.

Bella:

Tma. Zima. Chlad. Ticho tu není. Slyším kapat vodu. V pravidelných intervalech dopadá na zem. Choulila jsem se v rohu a klepala se. Nejprve, když mě sem jen tak pohodili, to bylo jenom strachy, teď už to bylo i zimou. Moje oblečení nasáklo tu vlhkost z okolí a nepříjemně mě studilo na kůži.
Oči jsem měla opuchlé od předchozího pláče, na který jsem teď už neměla sílu. Neměla jsem sílu vůbec na nic. Od rtů mi šla pára a cítila jsem, jak mi křehnou prsty na rukou, nohy jsem už pomalu necítila.

Nevím, jak dlouho jsem tu byla, ale začínala jsem se bát víc a víc. Kdo by se nebál, kdyby seděl dlouho jenom ve tmě. Nebylo to šero, pouhopouhá tma, žádný proužek světla, který by dokázal člověka povzbudit a dát naději. V tíživém tichu, které tu bylo, jsem slyšela kapání vody napravo ode mě. Mé hrdlo sužovala žízeň, proto jsem se snažila natáhnout pro tu tekutinu.

Musela jsem si kleknout, abych tam dosáhla. Na zemi byla menší prohlubeň a v ní voda. Donutila jsem své prsty spolupracovat a dotkla se bříšky prstů hladiny vody. Sykla jsem, protože voda byla neuvěřitelně ledová a já při doteku cítila, jak kdyby mi do nich bodalo tisíce malých jehliček.

Zatnula jsem zuby a do vody šáhla znovu. Tentokrát se mi podařilo si do hrsti vodu nabrat a přiblížit si ji k ústům. Opatrně jsem se napila a ledová voda mi tekla úplně vyschlými ústy, ale byla tak ledová, že už jsem se znovu nenapila. Stáhla jsem se zpět ke zdi a stočila se do klubíčka.

Houpala jsem se sem a tam a třela si ruce o sebe. Zkoušela jsem na ně i foukat, ale nepomáhalo to. Cítila jsem takovou beznaděj.

Najednou se otevřely těžké dveře a dovnitř vešla dívka. Byla jiná než Melody. Tahle měla vlasy ohnivě rudé, oči temně rudé a na rtech úsměv a hlavně - byla vysoká.

„Lejlo, pohni si! Máme ji dovést k paní!“ Ta nová se na mě pořádně podívala, pak mě popadla za ruku a vytáhla na nohy. Kdyby mě nedržela tak pevně, ocitla bych se znovu na zemi.

Na nic nečekala a vytáhla mě z cely ven a táhla mě dlouhou chodbou za Melody, ze které jsem viděla jen její dlouhé černé vlasy a tmavě zelený plášť. Ta Lejla měla podobný, akorát byl rudý.

Dorazily jsme před velké dřevěné dveře. Melody lehce zaklepala a zevnitř se ozval krásný hlas, který jí dal pokyn, že může vejít.

„Můžeš jít, Lejlo. Já už se o to postarám,“ řekla hlasem plným autority. Pro změnu mě popadla Melody, otevřela dveře a strčila mě do místnosti. Jakmile mě pustila a i s trochou její pomoci, jsem začala padat k zemi, až jsem se ocitla na kolenou. Slyšela jsem Melody, jak se pohrdavě zasmála.

„Melody, jak se to chováš k našemu hostu?!“ pokárala ji žena, stojící u okna k nám zády. Blonďaté vlasy se jí v jemných vlnách stáčely až k pasu. Postavou byla drobnější, asi jako víla. Neviděla jsem jí do tváře, protože sledovala dění venku za oknem.

„Má paní, dovedla jsem k vám Isabellu, jak jste si přála,“ řekla Melody s lehčí pokorou v hlase. Ale moje jméno vyplivla, jako by bylo jedovaté. Dělala, jako bych jí byla nějak podřadná, ale pletla se. Já jsem člověk, zatímco ona je nějaká zrůda. Možná je silnější, krásnější, ale nemá to, co já. Nemá srdce.

„Těší mě, Isabello. Dlouho jsem čekala, až tě budu moct poznat,“ řekla žena a stále se dívala z okna.

„Od-odkud m-mě zná-znáte,“ vykoktala jsem ze sebe. Byla mi dost zima a klepala jsem se strachy.

„Emmett mi o tobě vyprávěl. Má tě moc rád a strašně jsi mu chyběla,“ řekla lhostejným tónem.

„Lžete!“ křikla jsem na ni a v tu ránu mi přistála něčí ruka na mém obličeji. Melody.

„Melody, nech toho!“ rozkázala pevným hlasem a Melody na mě zasyčela. Pak se ta žena obrátila a já koukala do těch zlatavých očí. Zdálo se mi, jakoby mi na hlavu útočila nějaká síla. Ta žena zalapala po dechu, ale hned na to se křečovitě usmála. Co se to tu děje?

„Proč si myslíš, že lžu?“ ptala se pobaveně. Bohužel mi otevřela staré rány vyslovením Emmettova jména.

„Emmett, můj bratr, je po smrti. Nenašlo se tělo, prostě zmizel,“ zašeptala jsem zlomeně.

„Ale Emmett žije! Jen už není to, co býval,“ řekla potichu. Její melodický hlas se nesl místností.

„Můžeš jít Melody, až bude potřeba, zavolám tebe, nebo Christiana.“ Melody přikývla a vytratila se z místnosti. Pokynula směrem ke křeslu a sama se posadila do velkého, koženého křesla. S obtíží jsem vstala a posadila se do křesla, které bylo sice menší, ale bylo pohodlné. Okamžitě jsem se zády natiskla na opěradlo, skrčila kolena a položila si na ně bradu. Nevěřila jsem jí. Šlo z ní něco špatného, jako z Melody. Z Christiana šlo té temnoty jenom málo, jakoby k tomuhle byl nucen. 

„Takže začneme od začátku. Jsem Ellie. Budu ti vyprávět svůj příběh a následně pak i o Emmettovi,“ řekla a tázavě se na mě podívala, jakoby čekala na souhlas. Byla první, kdo se mě tu zeptal, jestli s něčím souhlasím. Kývla jsem a nespouštěla z ní oči. Kdyby mi chtěla ublížit, nic jí nebrání, ale přece jenom je lepší mít nepřátelé na dohled.

„Takže. Narodila jsem se tady v Anglii. Bohužel, si na svoje lidství moc nepamatuji. Je to dávno. Upírem jsem asi sto let. Proměnil mě jeden upír, když mi bylo sedmnáct. Ten den si pamatuju přesně. Byl listopad roku 1909. Odcházela jsem od jednoho písaře, u kterého jsem pracovala. Domů to bylo docela daleko a navíc už se stmívalo. Nikdy mě nenapadlo, že existují něco jako upíři, ale v ten den jsem tomu uvěřit musela. Šla jsem přes les, protože to bylo kratší. Docela jsem se i bála, protože se tu pár lidí i ztratilo a jejich těla se nenašla. Pokud ano, byli už dávno mrtví. Do toho všeho začala bouřka. Oblečení jsem měla promočené až na kost. Klepala jsem se zimou. Někde v dálce zavyl vlk a pak křupla větvička. Zvýšila jsem své tempo a domů pomalu utíkala.

Pak se přede mnou objevil chlapec. Hnědé zplihlé vlasy se mu lepily k obličeji, byl vysoký a měl vytrénovanou postavu. Co mě však vyděsilo, byl ten pohled do těch očí. Zvedl hlavu, otevřel oči a já se dívala do karmínově rudého oceánu. On se na mě jenom usmál a pak se ke mně přiblížil. Zpočátku jsem nechápala, co se děje, ale když se ke mně sklonil, myslela jsem si, že mě chce políbit. Pak se naklonil k mému krku a mnou projela ostrá bolest. Jakoby mi pustil oheň do těla a mě to upalovalo za živa. Vím, že znáš a víš, co je bolest. Ale tohle bylo něco jiného, horšího. Bylo to tisíckrát horší, než když tě Niky zkopala do bezvědomí.

Žár se mi rozléval po celém těle a já jen křičela bolestí. Myslela jsem, že už bude konec mého života a já se dostala do pekla. Křičela jsem, aby mě zabil. Ale on ne! Nechal mě trpět, ale pak se za to své odměny dočkal. Vždy jsem patřila k těm oko za oko a zub za zub.

Když jsem poprvé otevřela své oči, můj pohled na svět se ještě zhoršil. Nikdy jsem nebyla optimistka, ale teď jsem se změnila ve zrůdu, co měla zabíjet lidi pro vlastní potěšení a přežití. Nechala jsem si vysvětlit pravidla našeho světa, řekl mi o Vloturiových, popsal lov, ale nikdy mi neřekl, že je i jiná možnost, jak se jako upír živit. Byla jsem donucena pít lidskou krev a hned po prvním lovu se ze mě stala zrůda. Zabila jsem dítě! Malé nebohé děvčátko, co v lese upadlo a rozedřelo si kolena.

Když jsem viděla téct ten tenký pramínek krve, neodolala jsem a vrhla se po ní. Chuť krve mi v ústech způsobovala extázi. Když mi ta sladká a horká tekutina proudila ústy, nemyslela jsem na to, že jsem zabila bezbranné dítě, na které doma čekají milující rodiče. Když jsem si uvědomila, co jsem udělala, bylo už pozdě. Děvčátko mi leželo bez známky života v náruči. Vinila jsem z toho Michaela, který mě proměnil. Vrátila jsem se k němu, ale nepřežil. Jelikož jsem byla v tomhle věku silnější a sílu mi přidávala i dychtivost po pomstě, zabila jsem ho a spálila. Bylo tak nějak uklidňující zírat do těch plamenů a dýchat ten vzduch, prosycený sladkým dýmem mého stvořitele.

Když se v roce 1914 rozpoutala první světová válka, o potravu nebylo nouze. Spousta vojáků umírala. Byla to nejkrvavější válka vůbec. Vojenské plyny, kulomety. Upír si o sobě myslí, že je stvůra, ale když se podíváš zpátky v minulosti, zjistíš, že někteří z vás lidí, byli tisíckrát horší, než naši největší zabijáci. Ti alespoň byli po právu potrestáni.

Během těch čtyř let, kdy válka trvala, jsem se potloukala okolo Německa. Válečných obětí tam bylo dost, nikdo si ani nevšinul, jestli někdo chybí.

Pak jsem se vrátila zpět do Anglie. Našla jsem tenhle polorozpadlý dům, opravila jsem ho a začala tu žít. Jelikož je to daleko od lidí, nepotřebovala jsem se stěhovat. Později se ke mně přidalo pár upírek, některé tu zůstávají, některé se vrací po určité době. Pak jsem jednou přede dveřmi našla proutěný košík a v něm děťátko. Byl u něj lísteček, ve kterém mi řekli základní informace, abych věděla, jak se o malou Melody postarat. Byla mi dcerou, než se začala bouřit.

Pak našla na ulici Christiana. Jeho tělo bylo rozervané na cáry, ale srdce stále tlouklo. Donesla ho ke mně a požádala mě, abych ho přeměnila. Ona se do něj zamilovala a z lásky porušila jediné pravidlo, které jsem jí dala. Ona ho během přeměny políbila a tím se jedna její schopnost přenesla na Christiana. Díky tomu, trvala přeměna o dva dny déle. Tehdy jsem se na ní neuvěřitelně rozzlobila a udělala z ní jenom poskoka. Do té doby, než udělala tuhle chybu, jsem jí tolerovala skoro všechno. Ať se to týkalo toho, že vždy zabíjela pouze muže, určitého typu, nebo toho, že vždy vyvolávala rvačky!

Pak se tu jednoho dne objevil Emmett, tvůj bratr,“ řekla už o poznání klidněji, než když mluvila o Melody. Nechtěla jsem věřit tomu, co mi tu říkala. Pokud říkala pravdu, je upír a můj bratr také. Pak mi podala jednu fotku a na ní byl… Emmett! S tím svým úsměvem od ucha k uchu, ale se zlatýma, upřímnýma očima.

„To nemůže být pravda! Emmett je…“ Nedokážu to vyslovit! Nedokážu!

„Upír? Ano to je, ale on se živil jinak než my. Za celou tu dobu, co tu byl, se nedotkl člověka. On pije jen zvířata. Líbil se mi, tak jsem ho přinutila, aby tu zůstal. Byl úžasný milenec. Niky mi neřekl, že na něj čeká v Americe žena a jeho rodina. Nepochlubil se, že má dva bratry, jednu sestru a otce, který ho stvořil. Ale stále mi vyprávěl o tobě. Nemohl tě jít navštívit, protože si nebyl jistý, jestli se dokáže ovládat. Miluje tě, chybíš mu.

Pak se náš milenecký vztah přenesl čistě do jiného duchu. Já se do něj zamilovala. Takovéto lehké poblouznění. Chtěla jsem po něm víc a víc a on jednoho dne prostě utekl. A já mu ten den chtěla říct, že jsem kvůli němu přešla na zvířecí krev. V tu chvíli jsem dokázala myslet jen na jedno, pomstu. Dala jsem se do pátrání, kde momentálně bydlí Emmett a zjistila pravdu. Bylo to pro mě ponížení. Já ho milovala a on měl milující ženu! Pak mě napadla dokonalá pomsta. V té době jsem už necítila lásku, uvědomila jsem si, že ten cit byl falešný.

Emmett je tvůj bratr. Udělal by cokoliv pro to, abys byla v bezpečí, ale nedokázal tě uchránit. Víš, jak si od něj byla kousek? Stačilo hned ten první den ve škole, kdybys šla na oběd a touhle dobou byste byli jedna velká, šťastná rodinka. Jenomže Niky ti sebrala peníze, což se mi mimořádně hodilo a ty už jsi po škole neměla žádné vyučovací hodiny. Nemohla ses s ním sekat. A pak, jak ti způsobila řeznou ránu a ty jsi byla jeden den u Esme a nešla do školy, další úžasná náhoda.

Potom, co tě Esme vysadila doma, měla u sebe návštěvu. Udělali dohodu a Esme zůstala ve Forks na tvojí ochranu. Ostatní odjeli. A v tu chvíli přišla vhodná doba na můj plán. Do školy nastoupili Christian s Melody. Bylo to tak snadné! Zatímco ty ses klepala strachy, tvoje ochránkyně byla se svým milencem. Vidíš, jak moc Esme na tobě záleží? Záleží jí na tobě tak moc, že mi tě skoro dobrovolně vydala do spárů. Ne, že by o mě věděla, to ne, ale i tak. Na to, že jsi na ochranu měla nejlepší upíří stopařku s výcvikem z Volterry, tě moc neubránila. A ty jsi jí co? Ty jsi jí přece věřila a ona tě takhle zradila! No není to podlé? Měla tě chránit a skončila jsi tady. Kdyby tě chránila, nemusela bys mrznout v té hnusné kobce a teď bys byla doma a užívala by sis té falešné lásky, kterou ti dávala!“ Vím, o co se pokoušela! Ale já jí nevěřím! To by Esme neudělala!

„Nevěřím ti! Nevěřím! Esme by tohle neudělala! Ona mě má ráda!“ křičela jsem na ni plná vzteku, že obviňuje osobu, která mi teď byla oporou.

„Ale drahoušku, proč se zlobíš na mě? Já přece za nic nemůžu!“ řekla přeslazeným hlasem. Snažila se napodobit ten maminkovský, jaký měla Esme. Moc jí to nešlo.

„Nemáte pravdu! Vy můžete za všechno! Vy... Vy hnusná, podlá, sobecká mrcho!“ křičela jsem na ni, a až pozdě jsem si uvědomila, že by to mohlo mít následky. Najednou z ní byla jenom šmouha a pak stála přede mnou a vrčela mi do obličeje. Oči měla plné nenávisti a zlosti. Strach se přihlásil o slovo.

„Tak tohle si, holčičko, dovolovat nebudeš. Doteď jsem byla ještě hodná a nechávala jsem tě na pokoji. Ale teď. Teď si zažiješ peklo! Melody!“ zaječela a ve dveřích se objevila moje trýznitelka.

„Odveď jí zpátky a dělej si s ní, co chceš!“ vyslovila můj rozsudek. Jestli jsem se nikdy nebála smrti, tak teď se bojím. Melody se mnou prudce trhla a já se chtě nechtě musela postavit a jít za ní. Táhla mě stejnou chodbou, jako předtím, když jsme šly sem. Najednou jsme stály před masivními, dřevenými dveřmi. Moje cela, vězení, to místo kde trpím. Otevřela dveře a mrskla se mnou dovnitř a já hlavou narazila do země.

„Nejenže odoláváš mým schopnostem, svádíš Christiana, ale ty ještě budeš drzá na naši paní?!“ vykřikla a uhodila mě docela silně, že jsem si druhou pěst koupila o zem. Palčivá bolest na spánku, to bylo jediné, nad čím jsem byla schopná přemýšlet. Ale jí to nestačilo. Chtěla jsem, aby se objevil můj ochranný stav. Chtěla jsem upadnout do nevědomí, ve kterém nic necítím. Ale tentokrát nepřicházel. Tolik jsem potom stavu nevědomosti toužila, že nepřicházel.

Melody si kopala, mlátila, jak chtěla. Nevnímala jsem počet ran, jen tu bolest, kterou po sobě zanechávaly. Čas přestal existovat a byla jen přítomnost, složená z bolesti a utrpení. Rána, jako rána, ale bolest byla pokaždé úplně jiná.

Pevně jsem sevřela víčka a před očima si promítala šťastné chvíle mého života. Moc jich nebylo, ale přece jenom, ty které mi zbyly, jsou nádherné. Věděla jsem, že jestli Melody někdo nezastaví, je tohle moje poslední minuta. Znova mi chtěla dát pár facek, když se dveře rozlítly dokořán a v nich stál Christian.

„Melody, běž si lehnout! Já už se o ni postarám!“ řekl vzteklým hlasem. Melody nesouhlasně zavrčela a přikrčila se. Když to samé udělal i Christian, narovnala se zpět a naposledy se na mě podívala. Kdyby uměla vraždit pohledem, jsem dávno mrtvá. Pak se sebrala a odešla. Instinktivně jsem se zády přitiskla na kamennou stěnu a vyčkávala. Christian na chvilku vyšel ven a vypadalo to, jako když se rozhlíží. Pak vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Strach mi ochromoval mysl.

Christian se přiblížil a já začala vzlykat. Slzy mi tekly po tvářích a třásla jsem se. Co když to bude ještě horší než předtím?

„Bello, prosím, neboj se mě,“ řekl potichu a smutně. Proč bych se ho neměla bát?! Jsem v cizí zemi, v cizím sídle a přede mnou stojí ten, co mě sem dovedl!

„Nechci ti ublížit! Chtěl jsem, ale už nechci. Chci ti pomoct, tak sebou moc necukej, ano?“ Proč je najednou tak hodný? Proč změnil názor? Koukala jsem na něj a on se ke mně opatrně přiblížil. Tentokrát jsem neucukla. Jemně se usmál a najednou, jakoby se změnil. Už to nebyl ten věčně naštvaný „kluk“, co mě hlídal na každém kroku. Teď byl docela sympatický! Teprve teď jsem si všimla, že sebou má něco jako krabici. Začal z ní vytahovat věci a já posléze pochopila, že to bude na ošetření mých zranění. Ale tímhle dokáže ošetřit jen ty na povrchu. Ty duševní, ty mi navždy zůstanou.

Nikdo:

Temná cela. V tom těsném prostoru seděl predátor a jeho oběť. Mohl ji kdykoliv zabít, ale zatím jí jen stíral krev a čistil špinavé rány. Věděl, že kdyby tohle neudělal, zemřela by a to on nechtěl.

Nevěděl, co se to s ním děje, ale jakoby ta dívka měla nějaké kouzlo, kterým ho táhla k sobě. Omýval a čistil jí rány a přitom se jí stále díval do těch hlubokých očí. Pro ni by v tu chvíli udělal cokoliv. Lehce se k ní naklonil. Chtěl ochutnat její rty, chtěl, aby byla jeho. Jeho anděl.
Dívka tušila, k čemu se schyluje, ale ona to tak necítila.

„Nejsem pro tebe ta pravá. Měl bys jít za Melody,“ zašeptala dívka bezmocně a sklonila hlavu. Řekla mu pravdu a teď se bála toho, co bude následovat. Opět se vzepřela svému osudu a on byl mnohokrát silnější. Mohl ji i zabít.

Zarazil se. Ona ho odmítla? Řekla mu, že by měl jít za Melody? Proč? Jeho k Melody nic netáhlo.

„Promiň, nechtěla jsem ti ublížit,“ řekla po chvilce ticha dívka a sklopila zrak. Chlapec se smutně usmál. Měl to vědět. Tenhle anděl pro něj byl až moc dobrý na to, aby jeho city opětoval.

„Nevadí. Co jsi to říkala o Melody?“ ptal se jí chlapec s hranou radostí a lhostejností. Dívka se na něj překvapeně podívala. On se na ni nezlobí? A ptal se na Melody? Že by si konečně všiml?

„Ty sis nevšiml, jak na tebe kouká? Jak žárlila cestou v letadle?“ zeptala se ho překvapeně. Měla pravdu, Melody se na něj opravdu dívala tak zvláštně.

„Myslíš, že ke mně něco cítí?“ zeptal se jí chlapec nejistě. Sice ho k sobě dívka před ním jakýmsi způsobem vábila, ale když ho nechce, co s tím má dělat? Nedokáže jí ublížit. Když se díval do těch očí, viděl v nich duši. Její krásnou duši, která trpěla! Proto by jí nedokázal ublížit. Moc mu na ní záleželo. Opravdu moc. Jen doufal, že až se do někoho zamiluje, tak s ním bude šťastná.

„Ano, měl bys za ní jít a zeptat se jí, ale můžu ti říct, že to asi bude láska,“ zašeptala dívka a sykla bolestí. Chlapec se na ni vyděšeně podíval.

„To nic, jen mě trošku bolí hlava,“ řekla a usmála se na něj. Chlapec přikývnul a dál pokračoval v ošetřování. Neustále přemítal nad tím, jestli k němu může Melody něco cítit. Když skončil, podíval se na ni. Dívka naproti němu byla zesláblá a třásla se zimou. Uvědomil si, že jí donesl deku. Natáhl se pro ni za sebe a podával ji jí. Pak mu došlo, že není schopna pohybu, proto ji do ní opatrně zabalil a užíval si její blízkosti. Položil vedle ní mističku s jídlem a otevřenou láhev s vodou.

„Neboj se, budu se ji snažit udržet, aby ti již nic neudělala.“ A zvedl se.

„Počkej, nevíš, co se mnou chtějí udělat?“ Christian neznal plány své paní, proto jí nemohl s určitostí říct, co paní chystá. Jen zakroutil hlavou a svěsil ramena. Ať to bude cokoliv, nebude to příjemné, ani lehké. Odešel a nechal ji tam. Napospas osudu. Víc než tohle pro ni udělat nemohl. Byl vázán slibem ke své paní. Kdyby zradil, čekal by ho trest. Trest smrti.

Někdo musí zemřít pro to, aby přežili ti další. Nabídnout pomoc slabším se v dnešním světě považuje za trapné. A jen málo lidí dokáže najít odvahu, postavit se davu a pomoct.

Rose:

Utekla jsem před skutečností jako zbabělec. Nedokázala jsem se s tím smířit. S tím, že můj muž není ten, za koho jsem ho považovala.

Už zase jsem proklínala svoji existenci kvůli neschopnosti plakat. Myslela jsem si, že ho znám. Ty dva roky, co je zpět, byly úžasné.

„Emmette!“ křikla jsem a vběhla mu do nastavené náruče. On se vrátil! Vrátil se mi! Moje láska je zpět. Smála jsem se jako malá. Natáhla jsem se pro polibek, který mi ochotně věnoval. Všichni byli překvapeni tou náhlou změnou mého chování. Alice a Jazz mě viděli smát se poprvé. Carlisle s Edwardem si oddechli, že se mnou bude zase řeč.

„Rose, miláčku! Tolik se mi stýskalo!“ zašeptal mi do ucha a já se začala zase usmívat.

„Potřeboval bych s tebou mluvit. O samotě!“ rozhlédl se kolem nás a já mu kývla. Vzal mě za ruku a vyvedl ven ze dveří. Tehdy jsme bydleli na kraji Port Landu. Chvíli jsme šli po lesní stezce a pak odbočil a my došli na malou mýtinku. Tam přede mnou poklekl a já jen zatajila dech.

„Celé dva roky jsem byl pryč. Něco jsem hledal a až teprve na cestách jsem si uvědomil, že to, co hledám, jsem měl celou dobu u sebe. Teprve když jsem odešel, uvědomil jsem si, že moje srdce a duše zůstala u tebe. Proto se tě ptám, Rosalie Lilian Hale, vezmeš si mě? Nikdy jsem nepotkal někoho, jako jsi ty. Miluji tě, celým svým mrtvým srdcem!“ A já mu kývla.

Byl to nejšťastnější den mého života. Myslela jsem si, že jako manželé před sebou nebudeme mít žádná tajemství, ale asi jsem se spletla.

Otevřely se dveře a do nich nakouknul Emmett. Když mě viděl, obličej se mu stáhl do grimasy bolesti. Jakoby snad trpěl se mnou. Schovala jsem svůj obličej do polštáře a cítila jsem čím dál tím větší bezmocnost a potupu. Bolelo to! Tam uvnitř. Ta ostrá bodavá bolest, když vás někdo zradí. Ale nedokázala jsem ho nenávidět. Byl pro mě celým světem.

„Rose, promiň mi to, ale sama jsi slyšela, ona měla moc!“ řekl Emmett potichu na svoji obhajobu.

„Ale ten půlrok, když už jsi nebyl pod její mocí? A jak jsi proháněl i jiné, než tu fuchtli?!“ zavrčela jsem na něj. Ano, půlrok! Půlrok mě podváděl z vlastní vůle.

„Moje blbost,“ řekl potichu.

„Ano, Emmette! Tvoje blbost! A na tu tvoji blbost, teď doplácí náš vztah! Jak ti teď mám věřit? Jak mám vědět, že mi nelžeš?!“ křičela jsem na něj svoje otázky. Nechtěla jsem na něj křičet, ale nemohla jsem se udržet. Tímhle křikem jsem dokazovala svoji bojovnost.

„Ale já ti nelhal, když jsem přijel domů a vyprávěl ti, co jsem dělal, řekl jsem, že jsem byl v Anglii!“ řekl nahlas. Nedovolil by si na mě křičet! Teď na to neměl právo a on to věděl! Moc dobře to věděl!

„Ano! Ty jsi řekl, že jsi byl v Anglii, ale nějakou Ellie, jsi vynechal!“ vmetla jsem mu do tváře a čekala na jeho odpověď. Zajímalo by mě, jak se z tohohle chce vykroutit?!

„Nepodstatný detail,“ řekl ledabyle.

„Tak nepodstatný detail?! Ty mě dva roky podvádíš se ženskou a ona je jen nepodstatný detail?! Uvědomuješ si, že ti ten tvůj „nepodstatný detail“ unesl sestru? A je to jen tvoje vina! Můžeš si za to sám!“ V tu ránu jsem se chytla za pusu. Co jsem to proboha řekla? Jak jsem mu mohla takhle ublížit?

„Emmette já, omlouvám se,“ hlesla jsem. Teď jsem to byla já, kdo udělal chybu v našem doteď bezchybném vztahu.

„Ne, Rose, máš pravdu. Můžu si za to sám. Jen jsem se přišel omluvit a zeptat se, jestli s tebou můžu počítat?“ Hleděla jsem do tváře muže, který trpěl. Tohle nebyl můj Emmett!

„Ano, můžeš se mnou počítat. Slíbila jsem Belle, že všechno jednou bude v pořádku a já svůj slib dodržím!“ řekla jsem pevně. Sledovala jsem, jak se mu po tváři mihnul úsměv. Sice jen na okamžik a byl smutný, ale stále to byl úsměv.

„Ale, odpustit ti teď nedokážu. Později ano, ale teď ne!“ Odvrátila jsem hlavu a dívala se z okna. Chtěla jsem se vyhnout tomu, jak se bude tvářit, ale v odrazu skla jsem spatřila strhanou tvář s unavenýma očima. Teď vypadal tak lidsky. Nikdo není bezstarostný, ani on ne.

„Děkuji, za naději i za pomoc.“ Odešel. Dveře se za ním zaklaply a já zůstala dál hledět z okna. Déšť ještě nepřestal a silně bičoval okolní krajinu. Vítr, jenž se proháněl korunami stromů, jim lámal větve. Dnes byl obzvlášť silný.

„Rose, pojď dolů! Potřebujeme se dohodnout na podrobnostech!“ křikla na mě Alice, mezitím, co ona sama šla dolů. Obdivovala jsem ji. Ona se dokázala postavit tomu čelem. Já jsem zbaběle utekla.

Seběhla jsem dolů do jídelny. Ostatní už seděli kolem stolu a o něčem se bavili. Carlisle mi pokynul k židli, jež byla mezi Alicí a Edwardem. Vděčně jsem se usmála a zdálo se mi, že Emmett trochu posmutněl. Má to, co sám chtěl.

„Dobře, takže asi hlavní otázka je, jak se tam dostaneme. Máme na výběr plavání, loď, nebo letadlo.“ Carlisle se rozhlídl po nás ostatních. Jednoznačně se odsouhlasilo letadlo.

„Emmette, pamatuješ si polohu natolik dobře, aby jsi trefil z Londýna?“ Emmett přikývnul a dál nic neříkal. Chvíli bylo ticho, ale Carlisle opět začal.

„Emmett říkal, že jsou neskutečně špatní v boji, ale jsou to dva roky, mezitím se toho mohlo hodně změnit. Doufám, že si všichni pamatujete výcvik, který nám uděloval Jas…“ nedořekl to, protože pozoroval Alice, které se při vyslovení jeho jména, stáhl obličej, jako kdyby ji mučili. Všichni jsme přikývli a zadívali se na Esme.

„Výcvik z Volterry,“ řekla a potvrdila tak to, co jsme už všichni ostatní věděli.

„Zkusím objednat letenky, jak nejdřív to půjde, ale pokud chceme odletět co nejdřív, nemusíme počítat s tím, že bude volná první třída, jasné?“ Všichni opět přikývli. Byli jsme zvyklí na luxus, ale tohle děláme kvůli… Kvůli komu to vlastně děláme? Nikdo tu holku nezná, jen Emmett a Esme. Nikdo ji nezná a přesto kvůli ní riskujeme svoje životy. Snad se to vyplatí…