Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 14. kapitola

21.07.2010 (07:30) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2968×

Krutost lidí je neuvěřitelná stejně jako krutost lží

Co je život? Jen snůška lží. Co je lež? Zachránce před smrtí. Co je smrt? Jediná pravda za život. Co je pravda? Pravda je láska!

Jasper:

Chvíli jsem ještě pozoroval bezvládné tělo dívky na chodníku. Je zajímavé, jak málo stačí, a vy jste znovu spadli do toho nejhoršího svinstva. Tady už nejde říct: Jenom jednou!

Když jsem cítil dívčin tep pod mými rty, bylo mi jasné, že už nejde vzdorovat svému přirozenému pudu. Pudu monstra. Stačila jediná kapka té sladké, teplé, krve a moje víra v lepší život se zhroutila. Lepší život by byl pouze s Alicí, ale tam já se už nesmím vrátit. 

Zvedl jsem bezvládné tělo do náruče a chtěl ho někam schovat. Chvíli jsem se rozhlížel a pak se nočním tichem roznesl zvuk mobilu. Chvíli vyzváněl a pak se přepnul na hlasovou schránku.

„Lásko, kde jsi? Čekám na tebe v restauraci, jak jsme se domluvili! Stalo se něco, Natali? Ozvi se a rychle. Derek.“

Ona byla zamilovaná. Měla přítele, který na ni čeká, a já ji zabil! Co jsem to udělal?! Měla lásku, budoucnost, touhu a sny!

Upustil jsem tělo na zem a utíkal pryč. Vyhýbal jsem se městům, protože můj krk stále sužovaly plameny, ale už ne v takové míře. Jedna slabá dívka nestačí na zahnání žízně, ale na krátkou chvíli ovládaní ano. Utíkal jsem sám před sebou a před svým činem. Kdyby to šlo, chtěl bych zmizet z povrchu zemského. Jak jsem to mohl jen udělat? Já věřil, že budu lepší a někdy si plně zasloužím důvěru a lásku mé malé Alice, ale teď se moje víra zbortila. Alice byla nosnými pilíři mé existence a já ji teď ztratil.

Zastavil jsem, až když jsem si uvědomil, že krajina se kolem mě změnila. Žádné husté lesy věčně pod mrakem. Tady bylo sucho a začínalo být i horko. Tohle mi připomíná můj život, který jsem vedl před proměnou a po ní také.

Můj život byl věčný boj. Zabíjel jsem, abych sám mohl zůstat na živu. Jih. Co si pamatuju, tak byl většinou pustošen. Bylo po občanské válce, ale stále se zde umíralo. Ovšem už nezabíjeli lidé lidi, ale upíři válčili mezi sebou o teritoria. Armáda novorozených nehleděla na to, jestli po nich zůstanou stopy. Vyvraždili klidně celou vesnici a pak jenom utekli.

Maria jim to ochotně promíjela, pokud jsme vyhrávali. A my vyhrávali. Vedl jsem nejúspěšnější armádu novorozených. Byli vycvičení, dokázali se rvát a nepřítel utíkal. Pak se ještě dlouho nad bitevním polem vznášela nasládlá vůně spálených těl našich nepřátel. Za každou vítěznou bitvu jsem byl odměněn. Noc pak byla nekonečná, plná vášně.

Zprvu jsem si myslel, že to co mezi námi s Marii je, je láska, ale později jsem zjistil, že jsem jen loutka v její moci.

„Jaspere? Jsi to ty?“ ozval se za mnou hlas, který už jsem víc jak padesát let neslyšel. Stál jsem před nějakým stavením. Bylo stejné jako to, kde jsme se skrývali. Pomalu jsem se otočil a pohlédl na ni. Nezměnila se, jako by snad mohla. Středně vysoká postava, dlouhé černé vlasy, plné rty a karmínově rudé oči.

„Dlouho jsme se neviděli, Mario,“ řekl jsem chladně. Ostatně jsem nevěděl, co tu dělám, proč tu jsem a proč jsem se objevil zrovna tady. Zdá se, jako by mě mé kroky vedly automaticky tam, kde to všechno začalo. Jako by mě něco donutilo jít proti proudu času a znovu jsem se ocitl na tom místě, kde to všechno začalo. Můj nový život, armáda novorozených, první boj a v neposlední řadě i můj odchod.

„Právě jsem se vracela z lovu. Za chvíli vyjde slunce, měli bychom jít dovnitř, teda pokud nechceš, aby tě někdo viděl,“ řekla hlasem, kterým mě dřív sváděla, a z jejích pocitů jsem cítil hlavně překvapení, co tu dělám. Já to sám nevěděl.

Jen jsem přikývl a šel za ní. Vedla mě dlouho chodbou až k ložnici, ve které bylo jen to nejdůležitější, co potřebovala ke své existenci. Postel, kam ulehla s mužem, kterého svedla a následně si ho dala jako svačinku. Několik šatů na převlečení a malé umyvadlo, ve kterém měla trochu vody. Nic se tu vevnitř nezměnilo. 

Dřevěné obložení už bylo ztrouchnivělé. Vybavovaly se mi ty chvilky, které jsme tu spolu strávili.
Najednou jsem cítil dotek na rameni, jak pomalu sjíždí po odhalených zádech. Triko jsem odhodil v lese, protože bylo značně potrhané a špinavé.

Její rty mi klouzaly po krku, až se dostala k uchu. Sváděla mě a na mě teď bylo, jestli jí podlehnu nebo ne. To, že jsem odešel od Alice, neznamená, že jsem ji přestal milovat.

„Tolik jsi mi chyběl, ale co že ses objevil tady, miláčku. Ta malá už ti nestačila? Nevydržel jsi na zvířecí krvi?“ šeptala smyslně a dál mě líbala na krk. Její ruce mi jezdily po zádech. Ovládla mě touha, kterou jsem z ní cítil.

„Poddej se tomu. Vím, že to chceš! Ta maličká ti nemohla dát to co já. Uvolni se, miláčku,“ šeptala mi a její ruce se přesunuly na mou hruď. Objížděla prstama každý můj sval.

Otočil jsem se a přirazil ji na stěnu. Cítil jsem z ní očekávání a touhu. Spojila naše rty v okamžiku, kdy jsem nedával pozor, a dlaněmi mi přejížděla po těle. Líbala mě vášnivě, ale já jí nedokázal oplácet tu slast. Nedokázal jsem to.

„Jaspere, já vím, že to chceš! Já přece vím, po čem toužíš! Ty víš, že se mnou ti bude nejlíp,“ šeptala v polibku. Zavřel jsem oči a uviděl jsem tvář Alice. Nejprve tu šťastnou, když jí něco udělalo radost a pak tu s výrazem bolesti a zklamání.

Ve mně se rozhostil boj. Mám se poddat té touze po těle, nebo jít pryč. Známost na jednu noc, nebo láska na věčnost?

Popadl jsem ji za zápěstí a přirazil je ke stěně. Odtrhl jsem se od jejích rtů a sklonil hlavu. Miluji Alici, nechci jen tělesný kontakt. Chci svou malou vílu, kterou miluji a kterou jsem chránil.

Zhluboka jsem nadechl a otevřel oči. Podíval jsem se na Mariin vyjevený obličej a cítil z ní to očekávání, co udělám.

„Ne, nechci to! Miluji Alici, Mario, s tím nic neuděláš a já se nebudu poddávat tělesné touze s tebou. V takové nouzi opravdu nejsem,“ řekl jsem tvrdě a pustil ji. Popadl jsem košili, která tem zbila po nějakém nešťastníkovi a šel pryč.

„Že ji miluješ, neznamená, že mi musíš odolávat. Kde je? Kde je teď, když ty jsi tady? Kde máš tu tvojí Alici, lásku až dokonce tvé existence?“ Otočila mě k sobě a dívala se mi zpříma do očí. Zuřila. Zuřila, že jsem ji odmítnul. Byl tam i náznak ponížení. Odstrčil jsem ji od sebe a zavrčel jsem na ni.

Natiskla se na stěnu a z jejích očí čišel strach. Bála se mě.

„Sbohem, Mario! Nevyhledávej mě! Je to naposledy, co se vidíme!“ řekl jsem tvrdě a odešel. Nechala mě jít. Znala mě dobře na to, aby věděla, že to nemá cenu. Nevěděl jsem, kam půjdu, ale něco mi říkalo, že bych se měl vrátit na sever. Někam do Kanady.

Alice:

Maria je přitisknutá pod tělem mého manžela. Pod Jasperem. Hladí ho po celém těle a líbají se.

Dál jsem se nedívala. Věděla jsem, co bude následovat. Vášnivá předehra a ještě lepší konec. Jak mi to mohl udělat? To už mě vážně nemiluje? Proč to udělal? Copak neví, jak mě to zraňuje? Jak mě ničí? Nebo zapomněl na mé vize? Nebo mi chtěl ublížit, abych ho přestala milovat?

Chytla jsem se na místě, kde kdysi bylo srdce. Cítila jsem se, jako by mi ho chtěl někdo vyrvat z hrudi a já se ho snažila chránit. Sice netlouklo a teď bylo i bez lásky, ale já stále věřila, že se Jasper vrátí.

Musím pryč! Musím pryč z tohohle pokoje. Našeho pokoje. Vlna vzteku ve mně stoupala. Prudce jsem se vyhoupla na nohy a třískla rámečkem, ve kterém byla naše svatební fotka, o zem. Sklo narazilo o zem a rozlétlo se na milion malých kousků. Stejně tak jako moje srdce.

Zhluboka jsem dýchala a koukala se na fotku, která ležela mezi střepy. Tehdy jsem byla šťastná.

Tehdy jsme se oba milovali. A pak je to několik dní, co odešel. Nevím kolik, společnost mi dělala především tma a bolest s nicotou.

Popadla jsem další fotku a opět jí mrštila o zem. A pak další a další. Při tomhle ničení mi probíhala hlavou jedna vzpomínka za druhou a působily mi neskutečnou bolest.

Bylo jaro. Okvětní lístky jabloní a třešní padaly k zemi a celá krajina jimi byla pokrytá. Vypadlo to, jako když sněží. Foukal lehký větřík a donášel k nám lehkou jarní vůni květin.
Bylo nádherně. Slunce sice bylo schované za mraky, ale bylo příjemné teplo. A tento den byl pro mě a Jaspera výjimečný. Naše první svatba. Po dvou letech se rozhoupal a tím nejkrásnějším způsobem mě požádal o ruku. Kývla jsem. Naše láska byla něco výjimečného a nyní jsme ji chtěli potvrdit slibem.

Kráčela jsem uličkou a dívala se do očí toho nejúžasnějšího upíra. Do očí mé lásky.
Měla jsem na sobě bílé šaty s dlouhými rukávy a čelenku, ke které byl připevněn závoj. Hosté za mě nemohli spustit zrak. Tomu jsem se lehce zasmála a na Jasperově tváři se vytvořil ten nejkouzelnější úsměv. Chtěla jsem se rozeběhnout uličkou. Chtěla jsem mu padnout do náruče a nikdy ho už neopustit. Chtěla jsem cítit jeho pevné paže kolem mého těla a jeho rty na těch mých.

Carlisle mě dovedl až před něj, kde mojí ruku vložil do té jeho. Stáli jsme před knězem a opakovali svůj slib.

„Já, Jasper Whitlock, si beru tebe, Mary Alice Brandon, za svou právoplatnou manželku a přísahám, že tě budu ctít a milovat až do konce své existence, dokud nás smrt nerozdělí!“ řekl a mně se z jeho hlasu podlamovala kolena, jako bych byla nějaká pubertální patnáctka.

„Já, Mary Alice Brandon, si beru tebe, Jaspere Whitlocku, za svého právoplatného manžela a přísahám, že tě budu ctít a milovat dokonce své existence, dokud nás smrt nerozdělí!“ odříkala jsem stejný slib jako on a nemohla jsem se dočkat, až budeme svoji.

„Můžete políbit nevěstu,“ řekl kněz a já v tu chvíli pocítila odhrnutí závoje a jeho rty přitisknuté na těch mých. Obtočila jsem mu ruce kolem krku a postavila se na špičky. Jemu se zvedly koutky a za chvilku náš polibek přerušil.

„Jsou tu lidé. Neboj, na tohle bude ještě dost času,“ řekl lehce pobaveně. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval. Znovu jsem dostala chuť políbit ho.

Ne! Nesmím vzpomínat! Moc to bolí! Ale ta svatba byla nádherná. Všechno bylo dokonalé! Tam jsem existovala jen já, on a naše nehynoucí láska. Dívala jsem se na fotky, které ležely na zemi, a vynořila se nová vzpomínka.

„Kam mě to vedeš, Jaspere?“ zeptala jsem se ho zvědavě, když mi zavazoval oči tmavým šátkem, přes který jsem neviděla. Měl pro mě překvapení, proto jsem se nedívala do naší společné budoucnosti. Chtěla jsem se nechat překvapit a jemu udělat radost.

„Uvidíš, miláčku,“ řekl mi potichu do ucha a pak mě políbil na čelo. Usmála jsem se. My dva měli nádherný vztah. Já milovala jeho, on miloval mě.

Pak si mě vyhoupl do náruče a já cítila, jak mi vítr cuchá vlasy. Bylo to příjemné a hlavně osvěžující. Nastavila jsem svoji tvář větru a slyšela jsem, jak se Jasper zasmál.

„Co je tady k smíchu?“ ptala jsem se ho naoko uraženě.

„Nic, miláčku, ale kdybys věděla, jak moc jsi roztomilá!“ Pak jsem ucítila jeho rty na čele. Ještě chvíli běžel se mnou v náručí a já poslouchala jeho pravidelný dech. Najednou zastavil a postavil se za mě. Cítila jsem, jak uvolňuje uzel na šátku a opatrně ho sundává.

„Jsme tady, miláčku!“ zašeptal mi do ucha a sundal šátek z očí. Podívala jsem se okolo a vydechla. Taková nádhera. Stáli jsme na kraji jezera a kolem byl jen les a malá loučka, na které kvetly květiny nejrůznějších barev a velikostí.

„Líbí se ti tady?“ zeptal se po chvilce Jazz.

„Ano, moc, děkuju za překvapení! Je to nádhera, ale na tebe nemá, lásko!“ řekla jsem a otočila se mu v náručí tak, abych mu viděla do obličeje. Hladově jsem se vrhla na jeho rty. On mi polibek ochotně oplácel a pak se odtrhl. Zmateně jsem se na něj dívala.

„Nepůjdeme si zaplavat? Voda je tu nádherně čistá,“ zeptal se mě a já kývla. Šli jsme ruku v ruce blíž k jezeru. Pak se naše ruce rozpojily a já sledovala, jak ze sebe svlíká všechno to oblečení.

Sledovala jsem jeho nahou hruď při skoku do vody. Jeho tělo se nádherně třpytilo, a i když byl poset jizvami po celém těle, byl nádherný.

„Pojď za mnou!“ křikl na mě a já se nenechala dlouho pobízet. Chvíli jsme plavali jen tak a pak mě zničehonic políbil. Polibek jsem mu s radostí oplácela a tiskla se k němu, jak nejvíc jsem mohla. Naše těla se proplétala a hrála stejnou hru. Hru lásky. Byli jsme jedno tělo a po chvíli jsme se vynesli až k vrcholu.

Ani nevím, jak jsme se dostali na břeh, ale ležela jsem mu v náručí, zády opřená o jeho hruď. Pozorovala jsem západ slunce a jeho ruce kolem mého pasu, které se třpytily jako diamanty. Vnímala jsem jeho polibky do vlasů a snila. Snila jsem o tom, jak krásný budeme mít život.

„Mary Alice Whitlock, miluji tě celým svým mrtvým srdcem. Přísahám, že ti nikdy neublížím a že tě nikdy neopustím, miláčku,“ řekl do toho kouzelného ticha a já se musela usmát.

„Miluji tě, Jaspere. Nikdo a nic nás od sebe neodloučí!“ řekla jsem a opět cítila jeho rty na svém krku.

On pro mě byl a stále je celým světem, stejně jako jsem byla já pro něj. Nedokážu ho nenávidět, dokážu ho jen milovat. Táhne mě to za ním, ale zároveň vím, že když odešel, asi už mě nechtěl. Chtěla jsem za ním jít, ale nebyla jsem si jistá, jestli by mě odehnal, nebo ne.

Koukala jsem na tu spoušť kolem sebe. Oblečení na cucky, nábytek na třísky a naše společné fotky na malinkaté kousky.

Nemohla jsem tu být! Všechno mi ho připomínalo. Vyskočila jsem z otevřeného okna a utíkala do lesa. Myslela jsem na svou vizi a ta mě hnala kupředu a z domu jsem uslyšela Edwardův hlas: „Ten hajzl!“ Pak nic, byla jsem moc hluboko.

Potřebovala jsem krev! A to okamžitě. Skočila jsem po krku prvnímu zvířeti, které jsem uviděla, ale bohužel to nestačilo. Běžela jsem dál a ucítila jsem medvěda. Emmett bude zuřit, ale co, je to moje věc!

Vztek ze mě ještě úplně nevyprchal, proto jsem měla víc síly než obvykle. Hrála jsem si s tím dvoumetrovým medvídkem na život a na smrt. Umřel, jak jinak. Vysála jsem ho do poslední kapky krve a cítila se podivně plná. Ale na místě srdce bylo prázdno.

Vracela jsem se domů pozdě v noci, potřebovala jsem přemýšlet. Stejně jsem se nedobrala k žádnému rozumnému konci. Moje city říkaly, ať jdu za ním, ale můj rozum to odmítal s tím, že už mě nemiluje, pokud se vrátil k Marii.

„Alice, musíš nám pomoct!“ slyšela jsem křičet Emmetta, když jsem vešla do dveří. S čím pomoct? Hodila jsem na něj nechápavý pohled.

Edward:

Emmett dovyprávěl svůj příběh. Na každého z nás to zapůsobilo jinak. Mě to bylo v celku jasné, protože Emmett nikdy nebyl svatoušek, ale překvapilo mě, že mu ta upírka unesla sestru jenom proto, že od ní utekl. Já se mu ani nedivím.

Rose zuřila, protože fakt, že ji Emmett podváděl s nějakou blonďatou fuchtlí, ji vytáčel a ona na něj byla neskutečně naštvaná. Ranilo ji to a ponížilo. Doteď mu věřila, ale její důvěrou jeho nevěra silně otřásla. Zvedla se z gauče a utekla do jejich pokoje.

„Rose, promiň mi to. Snad mi jednou opustíš,“ šeptl za ní Emmett. Slyšela ho, ale momentálně ležela na posteli a vzlykala.

Carlisle to horko - těžko rozdýchával. Vždy si myslel, že má poctivé syny, kteří jsou věrní a zamilovaní, teda až na mě. Esme nebyla nijak překvapená. Emmetta neznala, ale byla na správné stopě. Ze všech těch myšlenek jsem cítil zoufalství a strach.

Esme si vybavila obličej dívky. Měla světlou pokožku skoro jako my. Byla menší postavy, tmavě hnědé vlasy jí rámovaly obličej. Její hluboké oči, ve kterých se dalo utopit, měly barvu čokolády. Její plné, tmavě růžové rty vybízely k polibku. Byla krásná a této dívce patřilo jméno Isabella, Bella.

Nad čím to zase přemýšlím?! Tahle holka mi rozvrací rodinu a já o ní řeknu, že je krásná! Měl bych ji nenávidět! A také ji nenávidím! Díky ní už Emmett nevtipkuje! Kvůli ní odešel Jasper a Alice se dostala do deprese! To ona za to může! A kvůli tomu, že ji teď unesla nějaká upírka, ji pojedeme zachraňovat a Rose je kvůli pravdě nešťastná! Nenávidím ji! Nenávidím! Nebo si to aspoň snažím namluvit.

Ale něco mě k ní táhne. Jakýsi ochranný instinkt chránit slabšího, ale tohle je něco silnějšího. Chtěl jsem ji utěšit, říct jí, že všechno bude dobré, že se není čeho bát. Vzít ji do náruče a skrýt ji před světem, aby se nebála!

Sakra, co to se mnou je? Ani ji neznám! Ale to něco bylo strašně silné! Nedokážu to ani popsat.

„Alice, musíš nám pomoct!“ zakřičel Emmett směrem ke dveřím a mě tak vytrhl z mého myšlenkového pochodu nad tím, jak moc nenávidím jeho sestru, ale zároveň ji chci chránit.
Alice nahodila nechápavý obličej. Opravdu nevěděla, o co tu jde, protože byla celou tu dobu mimo.

Z jejího pokoje jsme všichni slyšení tříštění skla, praskání látky a zvuk křupajícího dřeva. Nikdo jsme tomu však nevěnoval pozornost, všichni jsme poslouchali Emmettův příběh.

„Bellu unesla bývalá Emmettova přítelkyně, protože se mu chce pomstít za jeho odchod. Zlomené srdce,“ řekl jsem jí potřebné informace. Alice zavřela oči a začala zhluboka dýchat a ruce svírala v pěst.

„Pomůžu vám, protože je Emmett rodina, ale nejradši bych tu holku na místě zabila. Tou nejbolestivější smrtí!“ řekla hlasem, který i u mě vyvolal husí kůži. Poprvé za život jsem viděl Alici pouštět hrůzu na ostatní. Vypadala jako opravdový upír. Inkoustově černé vlasy neměla v obvyklých střapečkách kolem hlavy, ale měla je rovné a některé prameny jí padaly do obličeje.

Oči byly temnější než noc a lehce vrčela. V myšlenkách jsem jí četl tu nenávist a bolest. Byla přesvědčená, že Bella může za Jasperův odchod! A v podstatě měla pravdu.

„Alice, jestli ti to dělá problémy tak…," začal Emmett, ale ona ho přerušila.

„Jsme rodina a rodina si pomáhá, ale nepočítej s tím, že z nás budou kdo ví jaké kamarádky, Emmette. Je to sice tvoje sestra, ale to neznamená, že já ji budu přímo milovat, jasné?!“ řekla tvrdě pravdu Emmettovi do očí. On si celou dobu naivně myslel, že Bellu všichni bez problému přijmeme do rodiny, ale tohle mu podkopalo jeho sebevědomí. Byl z toho nešťastný. Nechápal, proč Jasper odešel, ale nikdy by ho nenapadlo, že se pohádají kvůli Belle. On svou sestru miloval a tohle ho ničilo. Na druhou stranu chápal Alici, věděl, jak moc se milovali, a teď od ní odešel.

„Děkuji,“ řekl tiše, smutně a smířeně. Uvědomil si, že Bellu asi rádi mít nebudeme a on s tím nemůže nic udělat. Tohle není ten Emmett, který mi každé ráno sypal svědící prášek do bot v domnění, že je to stále vtipné i po dvaceti letech. Docela mi chyběl Emmett, který se mi pokaždé při lovu snažil podkopnout nohy a shodit do bahna. Tenhle Emmett se mi vůbec nelíbil. Byl vážný, jeho jindy usměvavou tvář zdobil výraz pokerového hráče a jeho myšlenky se pořád točily kolem jednoho tématu. Bella, strach a Rose.

„Emmette, nemůžeš po nás chtít, abychom ji přijali do rodiny, dokud se neseznámíme. Pro Alici to bude hodně těžké, Jasper odešel po hádce, která byla kvůli tomu, jak není doma, a pak se stočila na Bellu. Ale teď se běž omluvit Rose a se mnou můžeš počítat, bráško,“ řekl jsem a objal ho okolo ramen. Děkuji, poslal mi v myšlenkách a já jen přikývl. Rodina je pro mě důležitá a doufám, že se snad vypořádáme i s touto šlamastikou. Teď však musíme naplánovat záchranu Belly. Dívky, která se mi proti mé vůli dostala do myšlenek.