Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 13. kapitola

17.07.2010 (12:45) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2287×

Únos, Anglie a nedobytná pevnost, skoro

Esme:

Po škole jsem odchytla na parkovišti Setha. Potřebovala jsem vědět, co tu dělají. Přece by tu nebyli jen tak.

„Sethe? Proč tu jste?“ zeptala jsem se ho narovinu. On se jen smutně usmál a ukázal na Bellu. Tak počkat, co s tím má co dělat Bella?

Udělala jsem nechápavý obličej a on si jen povzdychl.

„Melody a Christian. Christian je plnohodnotný upír, ale co je Melody, to nevíme. Jsme tu, abychom zjistili, proč tu jsou oni a zatím to vypadá, že jsou tu kvůli Belle. Jedno víme, oba dva mají schopnost a bojíme se, že je to nějaký oblbování mysli,“ řekl potichu. Koukala jsem na něj jak vyoraná myš. A asi máme problém.

„Proč by šli po Belle? A jak tohle všechno víte?“ To mi nešlo na rozum. Seth jenom pokrčil rameny a odešel ke své sestře a dalšímu klukovi z jejich kmene.

Jak mohli být tak informovaní? Co já vím, tak vlkodlaci žádný dar nemívali, tak proč to všechno vědí?

Za neustálého přemýšlení jsem dojela až k domu. Proč mám tak velký dům, když jsem sama? Proč taková zbytečnost, když vedu osamělý život?

Zakroutila jsem nad svými myšlenkovými pochody hlavou. Já najdu na své hodině dva upíry a vlkodlaka a starám se o to, proč mám velký dům!

Zabouchla jsem dveře od auta a v rychlosti jsem vběhla do domu. Na stole na mě čekala hora písemek, úkolů a zvláštních prací. Trochu se mi ty výlety za Carlisleem vymstili.
Neustále jsem přemýšlela nad tím, proč tu jsou Melody s Christianem. Teď by se hodil Edward a jeho schopnost číst myšlenky.

Seth říkal, že tu jsou pravděpodobně kvůli Belle, mají schopnost nějak člověka „oblbnout“ a Melody není plnohodnotný upír. Upíři, co jdou po Belle. Ale jak by se Bella dostala k upířímu světu? Co já vím, tak o nás nevěděla.

Co by mohlo přivést upíry právě k Belle, když nepočítám její lákavou vůni a výjimečnost, která blokuje mojí schopnost stopaře? Napadla mě Volterra, ale pokud není Melody upír, Aro by ji už dávno zabil. Nemá rád podivnosti, to o něm ví každý a nemusel by být ve Volteře sto let, jako já.

Takže Volterra se vylučuje. Nevím, jak by se tam o Belle vůbec dozvěděli, protože by automaticky přišli na mě a já bych tu teď jen tak neseděla.

Ale jak se, ksakru, mohla Bella dostat do ohrožení upírů? Vždyť o ní nikdo, kromě Cullenových a možná i jejich nejbližších přátel neví!

Počkat! Cullenovi… Pokud je pravda, že je Bella Emmettova sestra, jakože je a pochybuju, že Emmett má nejčistější rejstřík, takže… No, to je v háji! Carlisle mi vyprávěl o celé jeho rodině, ale o Emmettovi nejmíň, protože o jeho vzpurném období, kdy někam jen tak na dva roky odjel, moc neví.

Nikdy se s nimi o tom moc nebavil. Takže, pokud si Emmett někde udělal nepřátelé, a ta pravděpodobnost je nesmírně vysoká, je Bella v nebezpečí.

Pochybuji, že by šli upíři po něm, když má na svoji obranu silnou rodinu. Ne, jim se muselo nějak podařit vypátrat Bellu a spíš ublíží jí, protože přes její bolest bude trpět i on. Na Rosalii si netroufnou, protože je to upírka. A Bella patří mezi Emmettův citově slabý článek. Hodně slabý článek. Je u něj na prvním místě, společně s Rosalii. 

A pokud mají ti upíři schopnosti, které asi s největší pravděpodobností mají, je Bella ve velkém nebezpečí. Pochybuju, že si Emmett hnedka znepřátelil Volterru, ale někdo podobně silný to musí být.

Musím ji zkontrolovat! Hned!

Vyběhla jsem z domu do lesa, kudy se dostanu až k jejich domu. Běžela jsem lesem, který se stával zelenohnědou šmouhu a modlila se, ať se mýlím!

Zastavila jsem na kraji lesa, který splýval s jejich zahradou a chtěla sledovat jejich dům, když mou pozornost upoutalo něco jiného. Bellin pach mířil hlouběji do lesa. Rozeběhla jsem se pomalu po něm a asi po dvaceti metrech se ten pach smísil s upířím.

Počkat, ten pach už jsem někde… Škola, Christian. Takže se Seth nemýlil.
Zuřivě jsem běžela po pachové stopě a doufala, že se Belle nic nestalo. Doběhla jsem na kraj paloučku a…

Bella:

Melody se nahnula směrem ke mně a já čekala, co udělá. Nepatrně se dotkla rty na místě, kde mi na krku tepala tepna. Pak se odtrhla a vrhla na mě opovržlivý pohled. Teprve teď jsem zaslechla to vrčení za mými zády.

„Rozkaz, Melody, zněl tak, že ji máme přivést živou! A ty ji málem na místě vysaješ!“ křikl na ni Christian. Ten hlas a ta věta: ‚Takže tě Christian dovedl?‘ Teď mi to začalo dávat smysl. Začala jsem mělce dýchat. Děje se tu něco moc divného! Srdce mi splašeně tlouklo a pokoušelo se vyskočit z hrudi.

„Ten hlas,“ zašeptala jsem potichu. Melody se ušklíbla a Christian lehce zasmál.

„To jsem byl já. Moje schopnost závisí na tom, jestli si necháš do hlavy vlézt, nebo ne. Ty jsi nekladla odpor a ke konci byl jenom lehký,“ řekl pohrdavě.

„To parkoviště?“ zeptala jsem se potichu. Muselo to v tom hrát nějakou roli. Jinak by se tam s tím a hlavně se mnou nezdržoval.

„Zkouška, jak moc máš silnou vůli, když si odolala Melody, která na tebe zkoušela svou moc,“ řekl ledabyle. Melody má nějakou moc?

Než jsem se na to stačila zeptat, pohltila mě tma a vše mi zmizelo. Zděšeně jsem vykřikla.

„Klid! Poslouchej nás a nic se ti nestane! Ten šátek přes oči je jenom na chvilku. Pak ti ho sundáme.“ Šátek přes oči? Poslouchat je? Úplně cizí lidi? A jsou to vůbec lidi? Kam mě to vedou? Co se mnou chtěj dělat? Proč já?

„Teď ti chvilku nebude dobře!“ zašeptal mi důrazně do ucha Christiánův hlas. Nechápala jsem to. Najednou mě popadly ledové ruce a já se ocitla na jeho pevné hrudi. Pak se dal do pohybu.
Cítila jsem vítr, jak mě šlehá do obličeje a cuchá mi vlasy. Tím, že jsem neviděla na cestu a tou rychlostí, se mi sevřel žaludek a já myslela, že vrhnu oběd.

Běžel neuvěřitelnou rychlostí, kterou by člověk sotva vyvinul. Dala by se přirovnat k rychlosti, jakou letí stíhačka, možná i vyšší.

Pak to ustalo a já se ocitla na něčem měkkém.

„Teď se chvilku prospíš a pak tě převlékneme,“ ozvala se Melody a poprvé se do jejího hlasu vloudil jiný cit než nenávist nebo opovržení. Tentokrát tam byl náznak posměchu. Nechápala jsem, co proti mně má, ale asi to bude něco osobního.

Dál už jsem nevnímala, protože to uspávadlo začalo působit a bylo dost účinné. Ale ne dost na to, aby zahnalo moje noční můry popřípadě sny. Ale jeden účinek to mělo, hned jsem totiž zapomněla, co se mi zdálo a na co jsem předtím myslela, takže to absolutně nedávalo smysl. Zajímalo by mě, kolik a hlavně jaký druh toho oblbováku mi dali.

Probralo mě až jemné popleskání po tváři. Jemné teda dvakrát nebylo, ale co se dá dělat, když jsem v zajetí… Počkat?! Co jsou tedy zač, pochybuji, že jsou lidé!

„Bello, je nejvyšší čas se probudit! Za chvíli nám letí letadlo!“ slyšela jsem škodolibý hlas Melody. Otevřela jsem oči a nade mnou stála Melody a já zírala do jejích krvavě rudých očí. Moje srdce začalo zběsile tlouct a já se od ní snažila dostat co nejdál, ale v malém prostoru auta to dvakrát nešlo. Byly to ty oči! Oči ze zahrady! Oči z mého snu!

Asi si všimla mého rozrušení a s posměšným šklebem na tváři ustoupila.

„Promiň, zapomněla jsem si nasadit kontaktní čočky. Nečekala jsem, že budeš taková bábovka. I když Christian říkal, že toho moc nevydržíš. Vlezl ti do hlavy teprve po třetí a tu už ses sesypala. Prostě srab,“ řekla jakoby nic. Aha, takže ona si zapomene vzít kontaktní čočky, já se jí zadívám do krvavě rudých očí, ve kterých jakoby se něco přelévalo a když se začnu bát, jsem považována za sraba? Kdo by se nelekl?

Tahle barva očí není normální! Ostatně, co je na nich normálního? Ani jsem nechápala, proč musím jet s nimi? Ani jsem je neznala a už z nich mám strach. Ale není to pávě ten strach z neznáma? Nebojí se člověk především toho, co nezná? Ale důvody strachu můžou být různé. A čeho se tedy bojím? Toho, že je neznám? Esme jsem taky neznala a pustila jsem si ji do života. Tak čeho? Toho že mi ublíží? Ale já se bolesti a smrti nebojím. Bála bych se, kdybych věděla, že na mě někdo někde čeká, že se o mě bojí. Bojím se snad toho, že na mě opravdu někdo čeká s otevřenou náručí a já ho teď svojí poslušností k úplně cizím „lidem“ zklamu? Ne, nikdo takový totiž není! Tak čeho se bojím?

„Mohla bys laskavě vystoupit z toho auta a jít se mnou? Mám pro tebe náhradní oblečení, takže bych ti byla opravdu moc vděčná, kdyby ses na dámských záchodech převlékla!“ zavrčela jízlivě Melody. Asi jí je proti srsti, že tu musím být, ale já z toho taky nejsem dvakrát nadšená.

„Pohni!“ křikl na mě Christian, když jsem se šourala letištní halou. Na sobě jsem měla tmavé džíny, tmavé triko a šedivou mikinu. Melody se dokonce trefila do velikosti, za to u mě bod navíc, ne, že by jich měla nějak hodně, popravdě spíš žádný.

„Kam to vlastně letíme?“ zeptala jsem se ho zmateně. Nejsem si totiž jistá, jestli už jsem se ho na to neptala. Ale to je jedno, důležité je vědět, kam mě vezou.

„Severní Anglie,“ odpověděla prostě. To je daleko, hodně daleko.

„A proč s vámi letím já?“ ptala jsem se ho opatrně. Nejsou lidi, tak jsem ho nechtěla rozzuřit, když nevím, co by mi byl schopný udělat.

„Osobní důvody té, která tě chce vidět,“ řekla stále klidně. Ale co mi kdo chce? Pokud vím, v severní Anglii nemám ani žádné příbuzné, přátelé, nebo tak něco. A nepřátelé mám jenom v tom místě, kam se momentálně nastěhujeme. A někteří si z mé osoby dělají fackovacího panáka, ať jsem kdekoliv a s kýmkoliv.

„Neboj, to, co si prozatím prožila, nebylo nic proti tomu, co tě čeká!“ ozval se mi Christiánův hlas v hlavě. Už zase. Asi ho to bavilo, protože já tím byla trochu víc vynervovaná.

„Prosím, nech toho,“ zašeptala jsem slabým hlasem a on se na mě podíval s divným výrazem v očích. Poprvé na jeho tváři nebyla žádná maska, ale mírné zděšení. V očích měl i něco jiného, než opovržení a vztek.

Když viděl, jak ho pozoruji, otočil se zpět a trochu zpomalil, abych mu stačila. Šli jsme vedle sebe potichu a já na sobě cítila jeho zkoumavý pohled.

Když se nemračil, byl docela hezký. Na co to zase myslím! Já teď jdu s naprosto cizím člověkem po letišti, nastoupím do letadla, které letí kamsi do severní Anglie k nějakému pošahanci a bůh ví, co tam se mnou budou dělat. Tak proč neutíkám? To už nemám žádný pud sebezáchovy? Proč se sakra nemůžu donutit zdrhat? Mám strach, ale já prostě nemůžu utéct, něco mi v tom brání!

„Christiane, já se vás bojím, vy nejste lidé, že ne?“ zašeptala jsem smířeně. Byla jsem smířená s bolestí a se smrtí. Christian se zastavil a pak mi pokynul na plastovou židli. Všechno už bylo zařízené, teď jen musíme počkat na letadlo.

Sedla jsem si a on si sednul vedle mě. Melody šla pro něco k jídlu. Strachy jsem se celá klepala, ale nebránila jsem se jim. Bylo mi fuk, co se se mnou stane.

„Máš pravdu, nejsme lidé a bát by ses nás měla. A hodně,“ řekl hlubokým, melodickým hlasem, ze kterého se mi ježily chloupky na krku. Už vím, proč se jich bojím! Jde z nich něco špatného, zlého. Nejsou dobří. Jako bych z nich cítila tu temnotu, která je provázela na každém kroku.

Prudce jsem se zvedla ze židle, dala si ruku zděšeně přes pusu a začala couvat. Pak jsem se otočila a dala na úprk. Skoro by se mi to podařilo, kdyby mě okolo paže nesevřela ledová ruka. Prudce se mnou škubl a otočil směrem k sobě.

Zírala jsem do obličeje Christiana a klepala se hrůzou. Právě jsem překročila jeho hranice, kdy ještě dokázal být v klidu.

Zírala jsem do černých očí, které měl sevřené v uzounké škvíry. Měřil si mě rozzlobeným pohledem. Jeho tělo byla napnuté jako struna a lehce vrčel.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ řekl vztekle a vypadalo to, že mě jen tak nepustí. Klepala jsem se po celém těle a ze rtů mi vyklouzl vzlyk.

Když jsem tvrdila, že nemám strach, jenom jsem ho hluboko v sobě potlačovala. Ale teď se strach dostal plně na povrch a dával o sobě pořádně vědět.

Moje, doteď čisté, myšlení zachvátila panika. Nohy se mi roztřásly a po zádech mi tekla stružka ledového potu.

„Prosím, nech mě. Prosím,“ šeptala jsem, ale on mou ruku nepouštěl a napjatý postoj neuvolňoval.

„Děje se něco?“ ozval se mu za zády hlas nějaké ženy.

„Ne nic, jen tady sestra viděla něco, co se jí nelíbilo, ale už je to v pořádku!“ odsekl rychle Christian a na mě se podíval výhružně. Mohla jsem využít šance a říct té ženě, že mě chtějí unést, ale za prvé by mi nevěřila a za druhé, myslím, že těm dvěma neuteču. 

Pouze jsem přikývla a nervózně si skousla ret. Osaměli jsme.

„Tak tohle jsi udělala naposledy! Je ti to jasné!“ šeptal rozčíleně. Roztřeseně jsem přikývla a on povolil stisk. Ale nepouštěl mě. Otočil se na patě a táhnul mě směrem k hale, odkud jsem předtím utekla. Musela jsem za ním, svíral mou ruku sice už volněji, ale pořád dost pevně na to, abych se mu nemohla vysmýknout.

Když jsme došli zpět k místu, kde jsme seděli, prudce do mě strčil a já se posadila. Stále jsem se klepala strachy a těkala očima z místa na místo.

Doufala jsem, že někde vyskočí nějaký kluk s kamerou a řekne vtip nebo něco takového. Ničeho takového jsem se nedočkala a začala jsem být poměrně ve stresu. Poprvé jsem se o sebe bála! Poprvé jsem se chovala jako opravdový sobec a starala jsem se jen o to, ať já přežiju a vydržím!

Nenávidím strach! Donutil mě stát se sobcem a myslet jen na sebe, na to, aby se mi nic nestalo, abych přežila! Nikdy jsem nechtěla být sobec a strach ze mě udělal opět tu nicku, kterou jsem byla předtím. Ale předtím jsem měla alespoň malou naději, šanci, říkejme tomu, jak chceme, ale teď? Jaká je šance, že mu uteču, že se ho zbavím? V mém případě a smůle téměř nulová.

Chtěla jsem být doma v posteli, opět v té době, kdy jsem se bála jenom Niky a posměchu ostatních, na které jsem si zvykla. Nechci sedět tady vedle něj, když vím, že mi může ublížit.
Teď jsem si přála o to víc, abych tenkrát poslechla Emmetta a vylezla. Teď bychom byli všichni šťastní a já bych neseděla na letišti, vedle někoho, kdo mě má někam dovézt a dál nevím, co se mnou bude.

Dovolila jsem si uvolnit jednu jedinou slzu. Rychle jsem ji setřela, ale stejně jsem věděla, že můj hlídač ji zpozoroval, protože se na mě tázavě zadíval. Jemu rozhodně nebudu vykládat, co mě trápí. Co mě ničí, už celý můj život. Moje vlastní blbost.

Pak si Christian stoupl a mě postavil taky. Došli jsme až k letušce a Christian ukázal naše letenky, v tu chvíli mu byla po boku i Melody.

Nevím, proč se namáhali s první třídou, když s nimi letím jen já, ale asi to bylo pro jejich vlastní pohodlí. Seděla jsem u okýnka a vedle mě seděl kdo jiný než Christian. Melody seděla za námi a nenávistně si mě prohlížela. Nevím proč, ale zdálo se mi, že žárlí na to, jak mám Christiana v blízkosti. Ne, že bych o to dobrovolně stála, ale její reakce na každé přiblížení jeho těla, směrem ke mně, jasně vypovídaly o tom, že k němu něco cítí. A jak to tak vypadá, on její city neopětuje.

Nevím proč, ale měla jsem z toho škodolibou radost.

Pevně jsem stiskla víčka k sobě a snažila se potlačit ten strach, který ve mně začal opět narůstat. A k němu se přidávala i panika.

Poprvé za život jsem si přála, aby to letadlo spadlo a já se přinejlepším utopila, nebo zabila při pádu. A k mé smůle letadlo letělo bez všech obtížích.

Christian sledoval každý můj pohyb a mně to byla nepříjemné, ale bála jsem se ohradit. Stále jsem si živě pamatovala ten výstup na letišti. Nechtěla jsem to zažít znovu.

Snažila jsem se pravidelně dýchat a potlačovat tu paniku a tmu, která se plížila. Stávalo se to vždycky, když jsem byla ve stresu. Prostě jsem omdlela.

Teď nesmíš omdlít! Vždyť tě vezou cizí „lidé“ do cizí země! Nemůžeš omdlít a nevědět, co s tebou dělají. Snažila jsem se touto myšlenkou udržet při vědomí. Teď to není bezpečné, ale dřív jsem to pokaždé přivítala s otevřenou náručí. Mohla jsem tak utéct od skutečnosti. Ale teď jsem se bála svého snění nejvíc, mohlo by odvést moji pozornost a já bych se v nestřeženém okamžiku stala obětí, kterou se stejně stanu.

Najednou se mi do mysli začala vtírat jakási melodie. Nutila mě zavírat oči a podlehnout sladkému spánku. Bránila jsem se, ale bylo to silnější.
Po těle se mi rozlil pocit únavy a následně i uvolnění. Zavrtala jsem se hlouběji do sedadla a oddávala se tomu krásnému pocitu

Nevědomost je tak sladká jako sny v noci, ale skutečný život je noční můra, ze které se strachy budíš.

Došlo mi, že za to může Christian, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Hlavně že jsem daleko, daleko od skutečnosti. Daleko od toho, že mě někdo unáší do Anglie. Daleko od těch dvou, kteří mě odvlekli pryč. Daleko od pocitu, že si za to můžu sama, protože jsem neutíkala. Šla jsem více méně dobrovolně. Byla jsem daleko a to je hlavní.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudil mě až prudký náraz na něco tvrdého. S úlekem jsem otevřela oči a rozhlížela se kolem sebe. Nic než tma.

Rozhlížela jsem se okolo sebe a opět jsem pocítila nával strachu a paniky. Do háje! Já to věděla! Na chvilku nebudu dávat pozor a oni mě co? Šoupnou někam, kde to páchne a je tu tma. Měla jsem na sobě ještě navíc jednu mikinu, do které jsem se pořádně schoulila a přitiskla se do rohu ke zdi.

Strach, tma, nic, strach, panika, nenávist, smutek, strach, bolest... To byly mé pocity a strach, ten převládal. Bála jsem se, nic jsem kolem sebe nepoznávala, uvnitř mě bylo podivné prázdno, nechápala jsem, co se děje a rozhodně jsem nebyla v klidu, nenáviděla jsem Christiana a Melody za to, že jsem tu. Smutek snad pramenil z toho, že jsem věděla, že mě nikdo nebude hledat a zároveň to i bolelo.

Můj život nikdy nestál za nic a já jsem věděla, že teď to bude ještě horší. Něco mi říkalo, že se ze mě stane opět ta troska. Troska bez života.

Esme:

Nikde nic nebylo! Všude jen tma, ale byly tu ty pachy. Melody, Christian a Bella. Pachová stopa je stará přibližně deset minut. Nemám šanci je dohnat! Bůh ví, kde můžou být!

Schoulila jsem se do klubíčka a rukama si zajela do vlasů. Dostavil se ve mně pocit, že za to můžu já. A taky že za to můžu! Být rychlejší, přemýšlet rychleji, jsem tu v čas a Bella by byla tady, doma. Čekala bych na to, až uběhne dohodnutý čas a pak jí řekla o naší existenci.

Takhle ji nemůžu ani najít, protože jakmile byl někdo v Bellině blízkosti, blokovali mojí schopnost.
Mohla bych jít podle pachu, ale ten končí tam, kde začínal… na silnici. Museli tu mít poblíž auto.
Jsem špatná! Emmett mě zabije! Měla jsem ji chránit a hlídat a já jsem zklamala! Zklamala na plné čáře! Musím ji najít, ale sama to nezvládnu a jediní, kdo by mi mohli pomoct, jsou Cullenovi, ale ti mě mohli připravit i o život za moje zklamání v tomto úkolu.

Jenže já mám o Bellu vážně strach! Nezbývá mi nic jiného, než požádat je o pomoc, i když tím riskuji svůj krk za zklamání, pro moji „dceru“ cokoliv.

A věřím, že Emmett to snad pochopí, pokud bych mu řekla svoji teorii. Ale nikdy nemůžu vědět, jak se doopravdy zachová. Teď jsem poprvé děkovala za svůj výcvik z Volterry.

Běžela jsem lesem, jako dravec, šelma. Strach a vztek mě popoháněly k větší rychlosti. Potřebovala jsem pomoct s hledáním a zároveň jsem si chtěla potvrdit tak svoji teorii. Teorii o nepřátelích a pomstě. Pokud mám pravdu, potřebujeme Bellu najít co nejdříve, než se jí něco stane nebo jí něco udělají. V nejhorším případě ji… Na to nemůžu myslet, pořád je naděje!

Les se kolem mě začal pomalu měnit. Ve Forks to byly převážně listnaté stromy, ale tady v Denali se začaly podmínky měnit. Listnaté stromy mizely a nechávaly prostor pro jehličnany. Sem tam byla i lehká pokrývka sněhu a já poznala podle pachu Carlislea a ostatních, že se blížím k jejich domu.

Stála jsem nerozhodně, ukrytá ve stínu lesa, před jejich domem. Všichni byli doma. Carlisle byl na opačné straně domu ve své pracovně, Emmett seděl na pohovce a Rose byla asi v jejich pokoji.

Alice byla také v nějakém pokoji a v tom protějším byl Edward, který seděl na velkém parapetu a poslouchal Debussyho. Ale někdo chyběl. Jasper, jeho jsem nikde v okolí nevnímala. Můj dar funguje nějak podobně, jako termo-kamera, akorát byl zaměřen na větší vzdálenost a dokázala jsem od sebe rozlišit jednotlivé upíry.

Vykročila jsem směrem ke dveřím a než jsem k nim stačila dojít, stál v nich Carlisle a koukal na mě, jako bych se zbláznila.   

„Esme, co tady děláš?“ ptal se vyděšeně a zavíral za sebou dveře. Přišel ke mně a vrátil mi neposlušný pramínek za ucho. Natáhl se pro polibek, ale já mu uhnula. Kvůli tomu tady nejsem.

„Co se děje, lásko?“ zašeptal zmateně a díval se na mě se strachem v očích. A za tím strachem byla schovaná láska. Nekončící a pravá. Milující, spalující a krutá.

„Bella,“ zašeptala jsem její jméno a v tu chvíli stálo na verandě o další tři upíry navíc. Edward tam byl asi z důvodu, že už slyšel mé myšlenky, a když už, tak klidnit Emmetta. Ušklíbl se na mě, ale z očí mu čišela lhostejnost.

„Co je s Bellou?“ ptal se Emmett. Z jeho hlasu byl slyšet strach. Bál se o ni a já také. A on ani nevěděl, co se stalo.

„Ona… je pryč,“ řekla jsem potichu. 

„Jak pryč? Co se tam stalo? Co je s ní?“ křičel na mě Emmett a třásl mými rameny.

„Když jsem se vrátila po menším volnu do školy, byly ve škole čtyři noví žáci. Dva vlkodlaci, jeden upír a jeho společnice, bohužel nevím, co je zač. Myslela jsem si, že to bude nějaký omyl, hloupá sázka, ale když mi Seth na parkovišti řekl, že jde nejspíš o Bellu, zpanikařila jsem. Nevěděla jsem, jak by se Bella dostala k upířímu světu. Pak mě něco napadlo a běžela jsem k nim domů, ale její vůně směřovala hlouběji do lesa. Pak se začala mísit s Christianovou vůní a nakonec se přidala i vůně Melody. Ale už tam nebyly a moje schopnost je nedokázala najít. Bojím se o Bellu,“ řekla jsem s očima upřenýma do země.

Emmett měl ruku na mém rameni a nevypadalo to, že by ho měl pustit, protože zkameněl a zíral na mě. Bála jsem se toho, co se teď stane. Nikdo se k ničemu neměl a všichni na mě zírali.

„Počkat, co tě napadlo?“ zeptal se jako první Edward. A teď určitě Emmetta křivě obviním, ale žádné rozumější vysvětlení mě nenapadlo.

„No, jelikož je Emmett Bellin bratr, musel něco udělat a někoho si znepřátelit. Nic rozumějšího mě nenapadlo."

„Co Volterra?“ ptal se Carlisle.

„Tu jsem vyřadila. Protože kdyby mě našli, nestojím tu teď před vámi a neříkám vám tohle a navíc, ani nevím, jak by se o Belle dozvěděli!“ namítla jsem.

„Ellie,“ zašeptal Emmett zničeně. Tak tohle jsem nechápala a zřejmě jsem nebyla jediná.

„Jaká Ellie! Emmette!“ křičela na něj Rose, kterou držel Edward, aby nikomu nic neudělala.

„To je dlouhý příběh,“ řekl a z nebe se spustil déšť.

„Pojďme dovnitř a, Emmette, ty vyklopíš všechno ohledně té ženské!“ varoval ho Carlisle. Šla jsem za nimi a Carlisle mi nenápadně stisknul ruku na znamení útěchy. Potřebovala jsem cítit jeho přítomnost.

Všichni se posadili a já si sedla do křesla. Chyběla tu jen Alice s Jasperem.

„Jasper odešel, Alice dolů nepřijde!“ řekl hrubým tónem Edward. Proč se mi jen zdá, že mě dvakrát nemusí? Uchechtl se, takže mám pravdu.

„Tak spusť, Emmette,“ vybídl ho Carlisle. Všichni jsme se na něj zadívali, ale on pozoroval déšť za oknem. Pak se nadechl a začal vyprávět.

„Prvně bych chtěl ubezpečit Rose, že je jediná láska mého života, kterou jsem kdy miloval. Doufám, že mi to odpustíš,“ řekl a podíval se na Rose, která jen nepatrně přikývla a v očích měla zděšení. Nevěděla, co za minulost skrývá její manžel, ale asi se nám nebude moct líbit. Emmett se znovu podíval z okna a tam taky pohledem zůstal.

„Moje rodina ví, jak jsem byl proměněn. Napadl mě medvěd, když jsem hledal Bellu. Tam mě našla Rose a donesla domů, kde mě Carlisle proměnil. Vydržel jsem tu půl roku jako novorozený. Živil jsem se zvířecí krví, zamiloval jsem se do Rose, ale přesto jsem odešel. Nechápu proč, ale musel jsem jít. Něco mě nutilo odejít. Proto jsem jednou během lovu utekl a už se nevrátil. Nevím, jak jste to nesli, ale tehdy mi to bylo jedno. Utíkal jsem, až jsem se dostal k oceánu. Byla hluboká noc, nikdo mě neviděl. Vždy jsem se chtěl někam jet podívat, ale naši na to neměli čas ani peníze.
Proto jsem se rozhodl a přeplaval oceán. Tím jsem se dostal do Anglie. Nevím, kde jsem byl, ale bylo to někde na severu. Bloudil jsem osamoceně krajinou, narážel na různé vesničky, ale dál jsem lovil zvířata. Nedokázal jsem nikomu ublížit, protože jsem se nemohl dívat na bezvládné tělo mé oběti. Stačilo mi to jednou a chuť krve mi za ten pohled nestála.

A pak jsem narazil na pach dalšího z našeho druhu. Běžel jsem podle něj a doběhl k nějakému sídlu. Bylo daleko od lidí a cítil jsem z něj asi deset upírů. Nejdříve jsem si myslel, že jsem narazil na další sídlo Volturiových, ale něco jako by mě vábilo dál. Ve své hlavě jsem slyšel: Pojď, pojď. A tak jsem šel. Dostal jsem se až před masivní dubové dveře.

‚Pojď dál, Emmette!‘ Překvapilo mě, že ten někdo za těmi dveřmi zná mé jméno. Chvilku jsem váhal, ale pak mě ten hlas vybídl znovu. Zněl jako med a samet. Prostě vábnička.
Neodolal jsem tomu hlasu a vstoupil do místnosti. U okna stála blonďatá žena. Vlasy do pasu, postava menšího vzrůstu a taková zaoblená ženská.

‚Co tě ke mně přivádí?‘ řekla a dál sledovala dění z okna. Nechápal jsem, co se to dělo a pak se otočila. Koukal jsem do krvavě rudých očí a něco ve mně se začalo poutat k té ženě, dívce, upírce, přede mnou. Nedokázal jsem se od těch očí odtrhnout, až uhnula sama. A já jsem věděl, že už mě nic nedonutí odejít, snad jen, když mě ona pustí z toho vězení? Ano, dá se tomu tak říkat, vězení,“ odfrkl si a mi ostatní jsme ho zděšeně pozorovali.

„Přišla ke mně blíž a pohladila mě po tváři. Pak se usmála a já byl lapen do jejího kouzla. Až později mi řekla, co má za moc, ale k tomu se ještě dostanu.

‚Jsem Ellie, Emmette. Můžeš tu u nás zůstat, dokud budeš chtít,‘ řekla a opět se na mě usmála. Ellie, to jméno mi přišlo jako ta nesladší a nejkrásnější píseň na zemi. Ale něco mi říkalo, že místo slova můžeš má být: musíš a budeš chtít mělo být nahrazeno: nikdy neodejdeš, ale tenkrát jsem se tím nezaobíral. Moje instinkty mi říkaly: utíkej, moje mysl však říkala: zůstaň. Nedokázal jsem z té místnosti odejít, neviditelné pouto mě poutalo k té ženě přede mnou. Opět se usmála a na její kamenné tváři se vytvořilo cosi, jako ďolíčky. Pod jejím vlivem jsem tál jako vosk. Bylo to něco jako otisk, ale v koncentrovanější formě a hlavně... bylo to vynucené.

Ona se mezitím přiblížila až ke mně, natáhla se na špičky a váhavě mě políbila. Její rty bylo to nejsladší, co jsem kdy ochutnal. Jako jahody a med. Nevím, co to do mě vjelo, ale objal jsem ji kolem pasu a přitáhl si ji blíže. Její vůně byla neskutečně podmanivá, jako čokoláda. Připadala mi jako ztělesněná Afrodita, bohyně lásky. Její rty se třely o ty mé a poutaly mě k ní ještě více. Teď už nebylo úniku.

Později jsem se dovídal čím dál tím víc podrobností o ní, její pevnosti a upírech, kteří tu jsou. Byla pro ně něco jako útočiště. Brala je pod svá ochranná křídla a bránila je před Volterrou. Byli to většinou talentovaní upíři, kteří se nechtěli dostat do gardy. Mezi nejtalentovanější a jediné upíry, kteří sídlo obydlovali patří: Ashley, Katharina, Monica, Antonieta, Noemi a Lejla. Ale nevím, jestli jsou tam dodnes. A pak je tam dvojice, která byla ve škole. Melody a Christian.

Christian s Melody jsou velmi mocní. Christian je plnohodnotný upír, ale jeho proměna trvala prý nezvykle dlouho. Pak jsem se od Ellie dozvěděl, že ho Melody políbila a tím na něj přenesla část svojí schopnosti, kterou si jeho tělo muselo uzpůsobit. Melody totiž není ani upír, člověk, vlkodlak, nebo měnič. Ona je něco velmi zvláštního.

Melody má částečně upíří geny, což jí poskytuje rychlou regeneraci, nesmrtelnost, rychlost, sílu a v neposlední řadě i krásu. Byla tou nejkrásnější upírkou, jakou jsem kdy v životě viděl. Ale nemá jenom upíří geny. Ona je z části Blanda. Což se dá přeložit jako vábivá.

Díky svojí podstatě má i podobné schopnosti. Tou nejméně škodnou je to, že se vám dokáže dostat do hlavy a udělat z vás něco, co jste v životě nebyli. Jí je úplně jedno, jestli jste před tím byli mírumilovní jako tady Esme, nebo sadističtí jako Jane Voltury. Z tebe, Esme, by dokázala vytvořit vraždící stroj a z Jane udělat toho největší andílka a neškodného upíra, jakého jste kdy viděli. Nedá se proti tomu bránit a nikdo neví, co se s ním děje. Pro tu chvíli je její loutkou, ale funguje to jenom do doby, kdy ho má na očích a může ho udržovat v tom stavu, v jakém chtěla.

Další její schopností, ze všech tří, je její neskutečná krása a hlas, nejsvůdnější, jaký jste kdy slyšeli. Bájné sirény by oproti ní zněly jako já, když zpívám. Vábila vás a vy jste jí podlehli téměř okamžitě. To byla její podstata z Blandy. Její matka jí byla a otec byl upír.

Ale o svou třetí schopnost přišla při přeměně Christiana. Její polibek mu dal schopnost vábit pomocí myšlenek. A komunikovat pomocí myšlenek.

Dokáže vám vnutit spánek, neskutečnou touhu nebo strach. On děsí už jen tím, když vám do té hlavy mluví, protože jeho hlas je stejně vtíravý jako ten Melody.

Nevím, jak to dokážou, ale Volterra je ještě nikdy nenašla. A že se o to pokoušela mnohokrát. Tohle jediné jsem nezjistil. To jak se dokážou schovat před nimi.

Ashley vám dokáže odříznout kterýkoliv smysl nebo i víc nejednou. Něco jako Alec, ale ona vám může odříznout sluch a budete pouze hluší. Může vám odříznout kterýkoliv smysl.
Katharina je fyzický štít, ale poněkud slabý. Když na ni útočí upír, nedokáže svůj štít udržet dýl, jak dvě minuty.

Monica dokáže měnit svou podobu. Může vypadat jako kterýkoliv z nás.

Antonieta má něco jako dar neviditelnosti, ale taky ho nedokáže udržet dlouho.

Noemi je psychický štít a dokáže ho roztáhnout na neuvěřitelnou dálku.

A Lejla, ta nemá nijak významnou schopnost. Jen dokáže komunikovat s mrtvými upíry a popřípadě je „oživit“. Ale ani jedna z těchto upírek nedokáže svůj dar ovládat. Jen Noemi a to velmi špatně. A nikdo z nich neumí bojovat. Jo, Christian umí pár hmatů, ale toho by porazil i Carlisle, nic ve zlém, tati, ale prát se neumíš. Ale všechno se za ty dva roky mohlo změnit!

Výhodu, kterou máme na svoji straně je ta, že Ashley je mrtvá. Omylem jsem ji zabil při jednom našem souboji. Pak další výhoda je, že Antonieta, Lejla a Katharina se v sídle moc nevyskytují.

Nás je šest a jich je pět. Pokud pujde Alice, máme početní převahu, ale musíme si dávat pozor na Melody, Christian a Ellie. Ellie se nikdy nedívejte do očí, Christiana nevnímejte, prostě se soustřeďte na boj. Melody je trochu tvrdší oříšek, ale ona vám nedokáže říct, aby jste se obrátili proti nám, jen vám přetvoří povahu a když to dělá je velmi zranitelná!“ Emmett chtěl dál pokračovat, ale Edward mu skočil do řeči.

„Jsi si jistý, že tam Bella je?“ zeptal se ho.

„Nemůžu si tím být jistý, ale pokud tu byla Melody s Christianem, je to víc jak pravděpodobné. A navíc, je to pomsta. Pomsta mně, za to že jsem Ellie opustil a utekl od ní.
Byli to přibližně dva roky potom, co mě Ellie zlákala, abych s nimi zůstal, kdy na mě její kouzlo přestalo působit. Ten půl rok, co jsem tam byl navíc, jsem se otočil za každou sukní, co tam byla. A Ellie měla pocit, že mě ztrácí a byl oprávněný.

Nikdy jsme si moc nerozuměli, kromě doby, kterou jsme trávili v posteli při…  No to je jedno. Snažila se mě k sobě opět připoutat tak silně jako předtím, ale já si při jejím posledním pokusu vzpomněl na Rose. Vzpomněl jsem si na náš první polibek a zatoužil jsem být u ní.

Ta vzpomínka mě donutila odejít. Opět jsem odešel stejně originálně bez rozloučení při lovu. Ellie si na mě vypěstovala něco jako závislost. Musela si o mě něco víc zjistit, je pravda, že jsem o Belle před ní mluvil, protože mi tenkrát chyběla. Nikdy jsem Ellie neřekl o Rose a o mojí rodině.
Já o ní věděl vše, ona o mně nevěděla nic. Ale asi jí to vyhovovalo. Náš vztah byl založen na tělesné touze, ne na lásce. Ona to věděla, já to věděl, ale nikdy jsme se nesnažili nijak moc sblížit. Ale pak se to právě zvrtlo, ona se do mě opravdu zamilovala. Utekl jsem a pak jsem se vrátil sem,“ dořekl Emmett svůj příběh.

„Mám o Bellu strach! Ellie je úplný fanatik a pokud její city nevychladly, ona touží po pomstě a věřte, že dokáže být stejně krutá jako Aro, někdy i horší.“ Vyslovil obavy všech v místnosti. Strach.