Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 12. kapitola

09.07.2010 (20:45) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3019×

Sladké vábení a nástrahy temného lesa

Bella:

Tma, postel, vítr, který foukal pře otevřené okno, šepot. Vábení toho sladkého hlasu, který mi říkal, ať jdu za ním, nešlo mu odolat, ale přesto jsem nevstala.

Tušila jsem, že je v tom něco nebezpečného. Moje podvědomí to vědělo.

„Bello! Pojď za mnou! Pojď!“ ozývalo se pořád dokola a dokola. Ten hlas zněl jako samet a med.

Podobné hlasy jsem už jednou slyšela, ale tehdy tam bylo něco víc… Láska a starost.
Když se ten šepot opakoval asi po sté, nevydržela jsem to a vstala.

Opatrně jsem došla k oknu a vyklonila se ven. Temné postava stála ve stínu noci na naší zahradě.  Hlavu měla skloněnou a zakrytou černou kapucí. Postava byla drobná a spíše dívčí, než chlapecká. Najednou, jakoby vycítila moji přítomnost a vzhlédla.  Dívala jsem se do temně rudých očí, ve kterých plál oheň nenávisti. Zapomněla jsem, jak se dýchá a jenom se dívala do těch očí.

Najednou se osobě na tváři mihl posměšný škleb a zmizela.

„Já zase přijdu a už mi neunikneš!“ doneslo se ke mně nočním vzduchem. Dál jsem zírala z okna do temného lesa. Strachy jsem se chvěla. Co to bylo? Kdo to byl? Co chtěl? Co to bylo za šepot? Jsem snad už blázen?

„Zítra si to zopakujem!“ Slyšela jsem z vedlejšího pokoje Philův hlas. Ne! Prosím! To snad ani nemůže být pravda! Počkala jsem, až bouchnou dveře o kus dál, které vedly do jejich ložnice a opatrně otevřela ty svoje. Rozhlédla jsem se po chodbě a v rychlosti přeběhla k pokoji Niky.
Otevřela jsem dveře a zahlédla to klubíčko, které se klepalo na kraji posteli.

„Ne! Už ne! Prosím!“ zašeptala Niky a pevně k sobě tiskla víčka, jakoby chtěla zahnat zlou noční můru, jenže tohle nebyla noční můra, tohle byla krutá realita.

„Niky, klid to jsem já!“ zašeptala jsem a pomalu přešla k posteli, kde jsem si před ní klekla. Rozlepila oči a dívala se do těch mít. Byla v nich bolest, strach a stud.

„Bello,“ zavzlykala. Natáhla ke mně ruce a já na nic nečekala a sedla si k ní na postel. Stulila se vedle mě do klubíčka a hlavu mi položila do klína. Konejšivě jsem ji hladila po zádech a nechtěla myslet na to, co se tu před chvíli stalo.

Stále se klepala a plakala. Nedivím se jí, muselo to pro ni být strašné.

„Niky, ššš, už se tě ani nedotkne!“ šeptala jsem konejšivě a ona se začala uklidňovat. Věděla jsem, že jí lžu, protože tomu jsem zabránit nedokázala. Nechtěla jsem, aby jí Phil ubližoval, ale co jsem mohla dělat? Slovo někoho, jako jsem já, proti slovu řediteli známé firmy. A i kdybychom ho dostali před soud, určitě by ho z toho vysekal ten jeho právník.

„Lžeš a ty to víš,“ zašeptala Niky. Neměla jsme nic, co bych jí na to řekla. Obě jsme znaly pravdu a věděly jsme, že tato situace je bezvýchodná. Jen jsem tam tiše seděla a poslouchala její tichý pláč.
Nakonec usnula a já zvedla z postele. Přikryla jsem ji dekou a ona se při doteku jemné látky zachvěla.

„Neboj se, vše jednou bude v pořádku!“ řekla jsem potichu u dveří a odešla.

Alice:

Houpala jsem se sem a tam. V dlani jsem svírala zlatý kroužek. Prsten, který byl podobný tomu mému. Prsten, kterým jsme si nesčetněkrát dokázali lásku, když jsme stáli před knězem a opakovali po něm náš slib. Pokaždé jsme si přísahali věrnost a lásku do konce naší existence. A teď? Ted jsem svírala v ruce zlatý kroužek, který ho kdysi poutal ke mně a naopak. On ho zahodil, jakoby pro něj nikdy nic neznamenal.

Je možné, aby vám někdo sliboval nehynoucí lásku a pak vás přestal milovat? To přece nejde! Nemůže vás člověk přestat milovat během několika dní, když si lásku vyznáváte sto let! To přece nedává rozum! Ale, co v mém životě dává rozum?

Zamilovala jsem se do upíra, který si prošel tím nejhorším. Prošel si válkou a měl v náručí mnoho upírek, tak proč jsem doufala ve stejnou lásku, jakou jsem k němu cítila já?

Ale on mě miluje! Musí! Jen to pro něj bylo těžké! On se vrátí! Musí…

„Alice,“ ozvalo se zašeptání ode dveří.

„Odejdi!“ zavrčela jsem na osobu, co tam stála. Nezajímalo mě, kdo tam stojí, chtěla jsem být sama. Dveře zaklaply a já se opět utápěla ve své lítosti a bolesti.

Láska, kvůli ní se zabíjí.
Láska, jež pocit naplnění dává.
Láska, co odchází.
Láska, miluje duše, těla.

Sledovala jsem zeď před sebou a vzpomínala. Vybavovaly se mi jeho medově blonďaté vlasy, které měl rozházené kolem obličeje, svalnatá hruď a pevná náruč, která mi poskytovala bezpečí.

Ale je láska tak krásná,
jak všichni říkají?
Nebo jim falešná slova
z úst vycházejí?

Pokaždé, kdy mě sevřel, políbil do vlasů a uklidňoval, moje mrtvé srdce poskočilo radostí a já se do něj zamilovávala víc a víc. Každý jeho dotyk mě na kůži pálil. Každý jeho polibek se mi vrýval do paměti. Někdy něžné otření našich rtů, jindy vášnivý tanec lásky. Tolik ho miluji a on mě tu stejně nechal a opustil. Proč?

Na křídlech lásky,
milenci vyletí do nebe.
Pak vášnivé city,
svrhnou je do pekel.

Každý jeho úsměv, pro mě byl důvod dýchat. Tehdy jsem si nedovedla představit, jaké by to bylo, kdyby mě opustil. Teď už to vím. Je to, jako když vám někdo vyrval duši a nechal jenom prázdnou schránku, která už není schopná cítit. Není schopná žít, ale dokáže fungovat. Nežije, pouze přežívá.
Ale, i když je to jen prázdná schránka, neschopná citů, něco přece jenom cítí. Ta bolest, nicota a temnota se staly mými společnicemi. Mají škodolibou radost z toho, že se jim tak snadno poddávám.

Na lásku musí být dva,
Láska není nemoc,
není nakažlivá.
Ale má neuvěřitelnou moc.

A mě už je to jedno. Ať mě klidně pohltí temnota a nicota! Ať mě klidně denně zavaluje nekonečné množství bolesti! Pokud tu není on, je mi to jedno. Bez něho jsem prázdná schránka. Odešel, vzal mi srdce a duši. Jen doufám, že se vrátí.

Nakoukla jsem do svých vizích.

Jasper se tiše plíží temnou uličkou města. Nikdo tu není. Oči má sklopené a vlasy zplihlé. Déšť, který dopadá na zem v prudkých provazcích, mu zmáčel vše, co měl na sobě.

Pak se ozvaly další kroky. Byly lehké a pospíchaly. Na konci ulice, pod jedinou lampu, která ještě svítila, se objevila malá dívčí postava.

Jasper se ležérně opřel o roh ulice a zadíval se jejím směrem. Ona se k němu váhavě rozešla. Když přišla až k němu, začala drmolit něco ve smyslu, že se ztratila. Jasper na ni promluvil a ona na něj nevěřícně vykulila oči. Pak na chvilku zaváhal, ale nakonec se k ní nahnul, jakoby jí chtěl něco pošeptat a pak. Jeho zuby proťaly její tenkou pokožku a ona se mu po chvilce zhroutila do náručí.

Pohled do jeho divokých rudých očí a na roztrhané oblečení byl strašidelný.

V hlavě mi znělo jediné slovo… nevydržel. Tak dlouho se zříkal lidské krve kvůli mně, až to nevydržel. Slabá vůle.

Možná má moc,
ale nepřemůže,
zlou noc
a jeden z milenců odejde.

Doufám, že se vrátí na zvířecí krev. Milovala jsem, a miluji, pohled do jeho zlatých očí. Ale budu ho vždy milovat, ať je jakýkoliv.

Pro lásku se obětoval,
do pekel odešel.
Aby dál miloval,
tu, od níž odcházel.

Snad se vrátí, jednou. Snad mě zase sevře ve svém náručí. Řekne: ‚Miluji tě!‘ a polibek mi vtiskne. Snad jednou zase budeme spolu a nic už nás nerozdělí. Kdyby si to přál, přejdou kvůli němu i na lidskou krev, jen abychom byli spolu po zbytek věčnosti.

Jasper:

Odhodil jsem prstýnek směrem k ní a slyšel jsem, jak cinknul o zem. Nechtěl jsem ji opustit, ale musel jsem. Nemohl jsem se dívat na to, jak jí pořád ubližuji! Proto odcházím. 

Nevím, kam mám jít.  Jen vím to, že musím odejít. Bude to tak lepší…

Milenec odešel
a ona spadla.
Bývala anděl,
a teď je sama.

Utíkal jsem ztemnělým lesem dál od toho domu. Dál od ní. Zastavil jsem a sotva popadala dech. Nebylo to kvůli fyzické námaze, ale kvůli té prázdnotě. Celého mě sžírala a ničila. Celou tu dobu, co jsem byl pryč, jsem byl vlastně neustále poblíž, ale tak, aby mě nezasahovaly emoce v domě.

Přesto jsem ji nebral sebou, musel jsem být sám, potřeboval jsem přemýšlet.

Vzhlédl na horu,
spatřil ji.
Pln starého citu,
chtěl jí ochránit.

Miloval jsem ji, a přesto jsem od ní odešel. Znovu jsem se dal do běhu. Nevím, jak dlouho a jakým směrem jsem běžel, ale ocitl jsem se na kraji města. Velkého města.

Spalovala mě žízeň. Už jen z důvodu, že jsem nebyl dlouho na lovu, ale i díky obrovskému množství lidí.

Proč se držet zvířecí stravy? Proč potlačovat to, čím jsem, když už nemám důvod? Ano, dřív jsem to zkoušel kvůli Alici a držel jsem se. Miloval jsem svoji rodinu, obdivoval je, ale já pro tohle nejsem.

Byl jsem zabiják a zabijákem navždy budu. Jsem stvůra.

Stál jsem v tmavé uličce a vybavoval si léta bez Alice, těsně po útěku od Petera a Charlotty.

Stál jsem v temné uličce. Oči jsem měl černé, už dlouho jsem nic neulovil. Spíš nikoho. Snažil jsem se to omezovat, ale pořád jsem musel lovit.

Neděl jsem rozdíly mezi mužem či ženou. Prostě se mi vždycky někdo připletl do cesty a už nikdy nespatřil světlo dne.

Ozvaly se potácivé kroky a na konci uličky se objevil opilý muž. Na nic jsem nečekal a…

Ne! Na to vzpomínat nechci. Nemůžu! Minulost se opakovala, akorát to bylo jiné město, jiná ulička a jiná oběť. Na konci uličky jsem spatřil malou siluetu dívky. Měla zrychlený tep i dech. Bála se. Pak zahlédla mě a já z ní cítil úlevu.

Svými rty vpíjel se do jejích,
jak rozzuřené moře.
Jako když den přijde po nekonečných nocích,
milovali se naposled.

Kdyby tak věděla, proč tu jsem, utíkala by. Rychle se rozešla ke mně a stále se ohlížela přes rameno, jakoby ji předtím někdo sledoval a ona utíkala.

Došla až ke mně. Na chvíli se zastavila a vykulila oči. Jistě, naše krása, která byla pouhým lákadlem pro kořist.

„Mohla bych se zeptat, kudy se dostanu do centra?“ řekla potichu a stále na mě zírala. Cítil jsem z ní okouzlení. Co jiného, že? Naklonil jsem se k ní a její tep se opět zrychlil. Dech se jí zadrhával a ona mě sledovala.

„Promiň,“ zašeptal jsem jí do ucha a já cítil, jak se zachvěla. Pak už jsem na nic nečekala a zakousl se jí do krku.

Její krev mi tryskala do hrdla a příjemně hasila ty plameny, které mě sužovaly. Byl to ráj, opět cítit to teplo vycházející z čerstvé krve. Ta lahodná chuť, ta síla, byla tak sladká.

Dívka se mi bezvládně zhroutila do náručí. Ale já nepřestával. Vysál jsem ji do poslední kapky krve. Pak jsem ji odhodil od sebe.

Už není Jasper Hale, upír, co miloval a živil se zvířecí krví. Je jen Jasper Whitlock, který kdysi býval postrachem celého Mexika.

Tímto činem jsem dokázal, že Alice nejsem hoden. Ona si zaslouží něco lepšího.

Bella:

Celou noc jsem se převalovala. Nemohla jsem strachy usnout. Bála jsem se té neznámé osoby, ale i Phila. Ale nejvíc mě děsilo to, že mě někdo sledoval. Někdo věděl, kde bydlím. Sledoval každý můj krok. Kolem žaludku jsem měla divný pocit a neustále jsem na sobě cítila něčí pohled.

Převalovala jsem se sem tam a nemohla usnout. V rohu místnosti jsem viděla postavu. Opět má bujná fantazie.

Na nic nemysli! Na nic nemysli! Opakovala jsem si stále dokola v duchu. Soustředila jsem se na pravidelné nádechy a výdechy. Pocit závratě pomalu mizel, ale stále měl vládu nad mým tělem především strach. Ten pocit mrazení z toho, že se na vás někdo dívá. Sleduje vás a vy s tím nemůžete nic udělat, protože nevíte, kdo to je a kde je.

Podívala jsem se do okna. Zdálo se mi to, nebo jsem tam zalehla pár rudých očí a rty zkroucené do posměšku?! Opět jsem k sobě pevně stiskla víčka.

Tma! Nic! Nikdo! Opakovala jsem si. Trochu to pomáhalo a mně se hned lépe dýchalo. Jakoby mi z hrudníku zmizel těžký balvan, ale nahradil ho jiný, lehčí.

Tep se mi zklidnil a já se pomalu propadal do toho sladkého nevědomí. Myslela jsem si, že aspoň tam budu ušetřena od různých starostí a hlavně od bolesti. Pletla jsem se…

Tma. Ticho. Ne, ticho ne! Je tu slyšet pomalé odkapávání vody. Kap, kap, kap… V pravidelných intervalech dopadá na chladnou kamennou zem. Moment! Kde to jsem?!

Pokoušela jsem se otevřít oči a podívat se, ale povedlo se mi to až na třetí pokus. Všude bylo šero, ale po chvilce si moje oči zvykly. Malá kulatá místnost, podlaha asi z mramoru, stěny z kamene. Žádné okno, světlo, nebo žárovka. Nic, jen šero.

Ze stropu odkapávaly jednotlivé kapky vody. Všude byl cítit pach zeminy, hniloby a plísně. Takže nějaké sklepení.

Ležela jsem na studené zemi a na sobě měla nějaký kus… hadru. Klepala jsem se zimou a strachy. Nevěděla jsem, kde to jsem a co tu dělám. A hlavně… proč tu jsem?

Masivní dveře se otevřely a do malé cely vešla osoba. Byla malého vzrůstu a dívčí postavy. Nepoznala jsem ji, protože tvář měla zahalenou krvavě rudou kapucí.

Hodila po mě nějakou nádobu. Podívala jsem se dovnitř a z jejího obsahu se mi chtělo zvracet. Hnědá, hrudkovitá hmota s ne moc příjemným zápachem.

„Jídlo, ty chudinko!“ řekl opovržlivě osoba ve dveřích. Její rudé oči plály zlostí. Chtěla jsem po ní vystartovat, ale nemohla jsem… Mé tělo mě neposlouchalo.

Dveře se zavřely a já se opět ocitla sama a…

„Nádech, výdech! Klid! Byl to jen sen!“ Posadila jsem se zprudka na postel a snažila se uklidnit. Ta dívka… Někoho mi připomínala a ten pohled do těch rudých očí… byl stejný jako ten, do kterého jsem se dívala, než jsem šla spát. Ten cizinec… byla to ta samá osoba jako u mě na zahradě!

Co se to tady k sakru děje? Hlavně klid, třeba to byl jenom výplod mé „bujné“ fantazie.

Podívala jsem se na budík, který byl na nočním stolku společně s medailonkem. Půl šesté. Opatrně jsem se postavila na vratké nohy a přešla po pokoji. Oblékla jsem se a vyrazila dolů udělat snídani.

Vzbudila jsem Niky a byl tak akorát čas vyrazit do školy. Pokud to vezmu přes les, jakože nevezmu, protože ten včerejší zážitek se mi vryl do paměti, byla bych u školy v předstihu. Pokud půjdu normálně, budu mít asi takových pět minut na to, abych došla do třídy a snažila se být nenápadná.

Pochybuji, že po boku Setha to půjde.

Takže jdeme normální cestou po chodníku, žádný les, takže můžu být v klidu a přestat se bát. Snažila jsem se uklidnit, ale moc to nepomáhalo.

Připadala jsem si, jako ten první den. Kolem mě jezdila auta mých spolužáků, pro které jsem byla vzduch, nic, prostě ta holka, co chodí z hodiny na hodinu a s nikým se nebaví.

Přibližně za dvacet minut jsem byla na parkovišti. Cítila jsem na sobě, jako každý den, opovržlivé pohledy. Nechápu je! Nic jsem jim nikdy neudělala a oni? Oni se mi vysmívají, ponižují mě. Byla jsem na to všechno zvyklá, ale stejně to bolelo. Tam někde uvnitř jsem pořád doufala, že se to jednou změní.

„Ahoj, Bello!“ volal na mě Seth, ale já ho ignorovala. Netoužila jsem po pozornosti a to, že se mnou včera seděli u stolu, neznamená, že se chtějí spřátelit. A navíc… Já o to ani nestála. Na samotu už jsem si zvykla. Zrychlila jsem a šla do školy. Na rameni jsem ucítila horkou dlaň.

„No tak, Bello! Počkej!“ vykřikl znova, když jsem se mu vymanila. Vím, jak to dopadá, když si někoho pustím k tělu. Rozeběhla jsem do třídy a nevnímala jsem, do koho narážím. Bylo mi jedno, že na mě pokřikují urážky. Chtěla jsem být daleko od toho nebezpečí. Nebezpečí někomu věřit.

Zabočila jsem do třídy. Měla jsem mít dějepis. To znamená, že uvidím Esme. Včera jsem ji nikde neviděla. Bála jsem se, jestli není nemocná, nebo tak, ale jeden učitel mi řekl, že si vzala volno.
Posadila jsem se do poslední lavice a schoulila se na židli. Absolutně jsem nechápala, proč jsem utíkala. Ano bojím se přátelství a lidí, ale tohle jsem nemusela.

Většina mých spolužáků už tu byla a chvilku před zvoněním do třídy vešli i Seth, Melody a Christian. Seth ty dva propaloval nedůvěřivým pohledem a na mě se váhavě usmál.

Jakmile mě zaregistrovala Melody, škodolibě se usmála a lehce žďuchla do Christiana. Něco mu pošeptala a pak kývla směrem ke mně. Tak to se mi nelíbí!

Rozešli se směrem do třídy a Melody si to okamžitě zamířila ke mně. Prosím, ať je Seth rychlejší! Prosím! Zavřela jsem oči, protože jsem opět cítila tu úzkost, kterou jsem cítila i v noci. Židle vedle mě zavrzala a já otevřela oči. Bohužel, vedle mě seděla Melody.

„Ahoj, já jsem Melody Párkrová! Ty musíš být Bella!“ zašvitořila vesele. Já její nadšení nesdílela a Seth očividně taky ne. Sedl si do lavice přede mě a šlehal po Melody výhružný pohled.

„Hm… Jo, jsem Bella,“ řekla jsem a otočila se zpátky k tabuli. Hned na to přišla do třídy Esme. Došla ke katedře a vzhlédla k třídě. A pak ztuhla…

Esme:

Do háje! Už takhle jdu pozdě na svojí hodinu. Teď ještě do toho nový upíří a jeden neznámý pach.

Rychle jsem šla po chodbě a modlila se, aby ředitelka byla ve své kanceláři. Stačí, že jsem si vzala volno a ona za mě musela hledat náladu, nepotřebuju se ještě dostat na kobereček.
Vstoupila jsem do třídy a upíří pach ještě zesílil.

„Dobrý den třído!“ Vzhlédla jsem od papírů na dnešní hodinu a ztuhla. Přímo vedle Belly seděla ta malá, co nevoněla jako upír, ani jako člověk a o uličku dál ten upír, kterého jsem cítila. Pak tu byl ještě takový podivný puch. Znovu jsem očima prolítla třídu a můj zrak spočinul na indiánském chlapci. Takže je tu i zástupce La Pusch?

„Takže, dnes si probereme… Válku Severu proti Jihu.“ Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky. A hlavně přijít na to, co je zač ta dívka…

Bella:

Celý den se vlekl a to hodně pomalu. Seth byl neustále u mě a hlídal mě na každém kroku. Neustále se mračil na Christiana s Melody a s nimi byla i Niky. Občas se mi zdálo, že se začíná chovat jako předtím. Zase ta stará Niky. Ta mrcha. Bála jsem se o ni. Najednou mi někdo poklepal na rameno.

Nebyla to horká dlaň, kterou jsem očekávala, ale tahle byla ledová. Otočila jsem se a zpříma se podívala do očí osobě, která za mnou stála. Topila jsem se ve fialových očích. Zdálo se mi, že se ta barva hýbe, jako by tekla…

„Do háje,“ zamumlal chlapecký hlas a já odtrhla pohled od těch očí a poznala Christiana, který se ke mně otáčel zády. A tohle bylo co?

Zatřepala jsem hlavou a vydala se směr domov. Přes les jsem se bála, takže jsem šla stejnou cestou, jakou jsem ráno přišla.

„Utíkáš?“ zašeptal vánek, který se kolem mě prohnal. Nebyla to vánek, ale byl to stejný hlas jako včera… Zavrtěla jsem hlavou.

„Bojíš se?“ Oklepala jsem se. Nebylo to zimou, ale strachy.

„Přiznej, že se bojíš! Bojíš se něčeho, co je jen ve tvé hlavě!“ šeptal ten podlézavý hlas. O co se snaží? Je přece vidět, že se bojím, tak proč mě nenechá? Nenechá na pokoji?

„Přece by ses nebála?! Jsem jen hlas, ale můj majitel ti může ublížit! Boj se! Neposlouchej mě! Nikdy se mnou nenech vést!“ varoval mě. Ohlížela jsem se kolem sebe, ale nikde nic! Žádný člověk jdoucí po ulici,žádné auto jedoucí po silnici...

„Nenajdeš mě! Ještě stále nepřišel správný čas! Ale blíží se… Čas ti utíká, Bello! Protéká ti mezi prsty!“ šeptal škodolibě hlas.

„Ticho!“ rozkřičela jsem se a popadla za hlavu. Rozeběhla jsem se po ulici směrem k nám domů. Hlas ustal, ale je hodně zvláštní slyšet někoho mluvit, i když tam nikdo není. Rychle jsem přeběhla trávník a okamžitě si odemkla. Jen, co se za mnou zavřely dveře, svezla jsem se po nich dolů.

„Neutečeš! Čas se ti krátí a štěstí se na chvíli přibližuje! Předtím však pocítíš chladný dotyk zrady, zklamání a bolesti. Klesneš si na dno a pak vystoupáš do oblak. Ale stejně jako tvůj strmý vzestup, tak pád bude ještě horší! Sbohem, ještě mě uslyšíš! Brzo!“ zašeptal hlas a zmizel. Konečně jsem se mohla nadechnout, už jsem na hrudi neměla ten balvan.

Stále mě jímala lehká závrať, ale hlava už byla v pořádku. Připadala jsem si jako blázen. Slyším hlas, ale nikdo na mě nemluví.

A navíc mi pořád vrtalo hlavou to, co se stalo na tom parkovišti. Co měl znamenat ten pohled? Proč mě Seth celý den doprovázel a dával si na Melody s Christianem bacha? Co ksakru znamená ten hlas? 

Na příjezdové cestě jsem zaslechla auto. Zvedla jsem se ze země a doufala, že se mi nezatočí hlava a já se opět neskácím k zemi.

Za neustálého podpírání jsem došla až do svého pokoje. Jen co jsem se svalila na postel, už se otvíraly dveře mého pokoje. Dovnitř nakoukla Niky. Usmála se na mě a zase odešla. Na chvíli jsem zavřela oči a představovala si, jaké by to bylo, kdybych žila normální život.

Nikdy bych nezažila nic z toho, co dosud. S Niky bychom skvěle vycházely. Phil by se neprojevil a moje máma se tolik nezměnila a byla by s námi doma. Je to nádherný sen, ale právě… Je to jen sen.

Otevřela jsem oči a můj zrak spočinul na budíku. Bylo půl páté večer a Phil se vrací v půl šesté.

Nejvyšší čas jít dělat večeři.

Zrovna jsem chtěla jít vyndat maso z trouby, když se kolem mého pasu obtočily něčí ruce. Nebyly ledové, ani horké tyhle ruce byly… slizké. Ztuhla jsem. Cítila jsem jeho ruce, jak mi kloužou po těle a jeho slizké rty se dotýkaly mého krku. Nereagovala jsem.

„No tak, kotě, spolupracuj! Bude se ti to líbit!“ šeptal rozvášněně a byl z něj cítit odér alkoholu. Pak mě prudce otočil a přitlačil na zeď.

Vyhrnul mi triko a jeho ruce se teď dobývaly do podprsenky. Vnikl mi jazykem do úst a já už nebyla schopná protestovat. Jen jsem tam tiše stála a plakala. Byla jsem jako jeho loutka, mohl si se mnou dělat, co chtěl. Cítila jsem, jak jeho ruce zanechávají na mém těle špínu.

„Dej z ní ty pracky pryč, ty hnusný prase!“ zavřeštěl mě povědomí hlas. Otevřela jsem oči a viděla Niky, jak stojí vedle mě a v ruce drží nůž. 

„Až řeknu teď, tak utíkej, ano? Co nejdál! Já už si to s ním vyřídím!“ zašeptala vztekle. Nechápala jsem ji. Ale ona mi dala možnost utéct. Utéct pryč! Zapomenout, snad. Phil zaregistroval Niky a ten nůž, co držela v ruce a nechvíli povolil sevření.

„Teď!“ zakřičela na mě. Prosmýkla jsem se kolem Phila a utíkala k hlavním dveřím. Nevěděla jsem, kam běžím. Teď na to nebyl čas.

Myšlenkami se mi honily vzpomínky na ten předchozí zážitek. Byla jsem tak bezmocná… Jako hadrová panenka. Mohl si se mnou dělat, co chtěl a já se mu nebyla schopná bránit.

Zastavila jsem. Nevěděla jsem, kde se nacházím, ale musela jsem být pěkně daleko od domu.

„Pojď za mnou!“ Už zase! Ale proč ne?! Šla jsem za tím hlasem a došla na nějakou loučku.
Uprostřed stála postava v rudé kápi a dívala se opačným směrem, než jsem já přišla.

„Takže tě Christian dovedl?“ Počkat? Ten hlas… Za to může Christian? Najednou ta osoba nebyla uprostřed loučky, ale stála přede mnou a…