Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 11. kapitola

25.06.2010 (12:00) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3610×

Špína na podrážce boty

Za mnou stál ten snědý kluk a za ním se krčila jeho sestra.

„Ano, jistě,“ řekla jsem a usmála se na ně. Zazubil se na mě a společně se sestrou se posadili naproti mně.

„Já jsem Seth a tohle je moje ségra Leah!“ Ukázal na dívku vedle sebe. Ta se na mě váhavě usmála, ale bylo na ní vidět, jak jí vadí nové prostředí. Dívala se ostražitě po celé jídelně, a když se chtěl někdo seznámit, lehce zavrčela.

„Bella!“ představila jsem se. Leah mi kývla na pozdrav a Seth hned začal konverzaci.
Seth celou dobu perlil a dokázal mě rozesmát. Stačila jsem si všimnout, že se Niky začala bavit s Párkrovými a Christian na Niky koukal tak nějak chtivě. Jakoby si ji chtěl vzít na místě, ale zároveň, jakoby byla jeho potrava. Melody ji propichovala nenávistnými pohledy. Vypadali oba nebezpečně a já z nich měla husí kůži.

Co jsem pochopila z těch klepů okolo, byl Christian s Melody pár. No to se Niky zase do něčeho zapletla. Jen doufám, že se jí nic nestane. Alespoň byla trošku šťastná, soudě podle jejího lehkého úsměvu, na který vždycky balila kluky.

Obdivovala jsem ji za tu přetvářku. Ať už se děje doma cokoliv, a já se obávám, že je to, co si myslím, nedávala to nijak moc najevo. Jen obličej měla ztrhanější a oči plné smutku, bolesti a touhy.

„Nevypadají dvakrát příjemně,“ řekl někdo za mnou. Bože, to mi ti lidi nedaj dneska konečně pokoj?
Otočila jsem se a podívala se na vypracovanou postavu snědého chlapce. To ty indiány nějak přitahuju? Myslím, že už jsme se někde viděli…

„Jsem Jacob. Vrazila jsi do mě, když si tu byla první den!“ připomněl mi a zubil se u toho. Posadil se vedle mě a chvilku se díval na Setha s Leah.

„Sethe, Leah, tohle,“ ukázala jsem na Jacoba. „je Jacob. Jacobe, tohle jsou Seth a Leah,“ ujala jsem se představování. Leah se tvářila bez jakékoliv známky pocitů a Seth se rozpačitě usmíval.

Chvíli u našeho stolu vládlo trapné ticho. Pak jsem si vzpomněla, co Jacob řekl.

„Jak jsi to myslel?“ zeptala jsem se ho, aniž bych odtrhla pohled od Christiana.

Měl vypracovanou postavu, silné paže, kterými objímal Melody okolo pasu, čokoládově hnědé vlasy v mírném rozcuchu a jeho oči. Temně fialová barva, ale zdálo se mi, že to jsou jen čočky. Ale proč by si někdo proboha bral fialové kontaktní čočky?

„Co?“ Polekaně jsem sebou trhla. Jacob se na mě díval s pobaveným úsměvem a zřejmě chtěl osvětlit paměť.  Kývla jsem hlavou směrem k Párkrovým.

„Jo, tihle,“ zamručel si Jacob pod vousy. Kývla jsem.
„Bells, drž se od nich dál! Jsou nebezpeční!“ řekl najednou Seth. Jacob se na něho zvláštně zadíval a pochvilce kývnul.

„Jak to myslíš?“ Obrátila jsem se zpět na Setha. Vypadal nervózně.

„To ti nemůžeme říct, ale jsou velmi nebezpeční! Dokážou člověka pořádně oblbnout a pak dělá to, co by při smyslech neudělal. Dokázali by člověka donutit zabít sebe, nebo vlastní matku!“ řekl Seth temně a Leah se oklepala.

Podívala jsem se jejich směrem a přeběhl mi mráz po zádech. Christian i Melody se dívali směrem k nám. Z Christianova pohledu čišela obrovská nenávist a pohrdání a pohled Melody byl plný výsměchu.

„Haló! Země volá Bellu!“ ozvalo se někde vedle mě. Já stále nedokázala odtrhnout pohled od těch očí. Někdo do mě lehce drcnul a já se strhnutím probudila z transu.

„Už to začíná,“ šeptla vedle mě Leah a ti dva jen kývli. Zakroutila jsem hlavou. Už začínám mít halucinace.

Nikdo:

„Paní! Našli jsme ji!“ zvolala malá dívka s černými vlasy a snažila se upoutat pozornost osoby, která seděla za stolem a skláněla se nad tlustou  knihou.

Osoba vzhlédla a upírala své zlaté oči na malou dívku před sebou. Její vlasy, barvy zapadajícího slunce, jí spadly do obličeje.

„Opravdu, Melody?“ ptala se hlasem, který by jí mohla závidět kdejaká žena i upírka.

„Ano! Právě se přestěhovala do Forks!“ oznámila hrdě maličká upírka, protože informace o dívce jménem Isabella Charlotta Swan, byla nejcennější.

„Právě tam bydlel Emmett, ale odstěhovali se. Na Bellinu ochranu zůstala jenom jedna upírka, Esme Smithová. Máme vyklizené pole! Vaše pomsta může začít, má paní!“ Paní se blaženě usmála. Její pomsta Emmettovi může začít.

„Dobře! Jeďte tam a pokuste se jí někam vylákat. Pokud možno jako člověka. Chci se mu pomstít tím, že jeho mladší sestra bude trpět a on si bude vyčítat, že ji nemůže ochránit. Chci ho vidět prosit na kolenou!“ řekla upírka malé Melody své rozkazy.

„Jistě má paní!“ rychle odsouhlasila a zmizela z její kanceláře.

Upírka se posadila do křesla a mnula si ruce. To bylo to, co chtěla! Po čem prahnula! Pomsta.

„Budeš trpět s ní, Emmette Cullene!“ vyřkla svůj rozsudek.

Melody:

Dostali jsme úkol a ten musíme za každou cenu splnit. Paní by nás zabila, kdybychom zklamali.

„Christiane!“ zařvala jsem do útrob hradu. Christian byl můj partner. Hlavně na mise.

„Ano, Melody?“ Okamžitě byl vedle mě. V naší dvojici jsem vůdce já!

„Mise!“ řekla jsem prostě a strčila mu do ruky složku papírů. Prolistoval si ji a tázavě se na mě podíval. Povzdechla jsem si, někdy byl opravdu tupej.

„Isabella Charlotta Swan, sestra Emmetta Enlyho Swana!“ řekla jsem ostře. On vykulil oči a pak chápavě kývl hlavou. Každý z nás toho zmetka nenáviděl. Už jen kvůli tomu, co provedl naší paní.

„Vidím, že si pochopil. Takže náš úkol je jasný. Paní chce Bellu živou, chce se tomu ubožákovi pomstít. My teď pojedeme do Forks, obhlédneme terén, pár dní zůstaneme a až budeme mít Bellu na háku, uneseme ji. Nikdo by po ní neměl pátrat. Má matku, která přehlíží problémy, nevlastního otce, který je na cestě do vězení za zneužívání mladistvých a nevlastní sestru, která se stala jednou z obětí a Bellu neměla nikdy moc v lásce. Máme to o to lehčí, že se ten hlupák odstěhoval i se svojí rodinou pryč a teď ji hlídá jedna upírka, Esme Smithová!“ Podala jsem mu další složku a pokračovala.

„Mělo by to být jednoduché. Esme nemá pro nás moc významné nadání. Je stopař, stokrát lepší jak Demetri, ale řekneme Chloe, aby nad nás rozmístila při útěku štít. Pochopila to tvá dutá palička?“ zeptala jsem se ho s posměškem. On zavrčel a pak mě přirazil ke stěně.

„Možná si mě dostala na starost, ale urážet mě nebudeš! Pamatuj, jsem silnější!“ řekl výhružně a pustil mě na zem. Otočil se ke mně zády a odcházel z mého pokoje.  On mě nenáviděl, ale já ho milovala.

Vzteky jsem popadla kufr a mrštila s ním na postel. Otevřela jsem skříň a házela oblečené do kufru bez toho, abych se dívala, co tam dávám. Přes slzy jsem neviděla.  Proč? Proč jsem se zamilovala do někoho, kdo mě nenávidí?  Proč mám pořád před očima jeho dokonalé tělo? Proč chci, aby mě držel v jeho pevné náruči? Prahnu po jeho polibcích! Prahnu po jeho přítomnosti! On mě nenávidí.
Našla jsem ho umírat na ulici, ale jako podřadný člen, nemám právo někoho proměnit jednoho z nás. Proto jsem ho odnesla k mé paní, a ta ho na mou žádost proměnila.

Celou dobu jsem byla s ním. Celých pět dní jsem strávila u jeho lůžka. Držela ho za ruku, omlouvala se mu a utěšovala ho. Když poprvé otevřel své karmínové oči a podíval se na mě, byly plné nenávisti. Nikdy se z nás nestali přátelé. Dostala jsem ho od paní na starost a tím to hasne. Navíc, kdo by mohl milovat někoho, kdo je mu podřadný? On je plnohodnotný tvor, ale já jsem kříženec.

Stvůra.

Popadla jsem svůj kufr a běžela do kanceláře, kde nám mají dát nové doklady. Christian už stál přede dveřmi a něčím listoval. Byl nádherný! Vzhlédl a pak mi hodil obálku. Otevřela jsem ji zkontrolovala všechny papíry uvnitř. Melody Párkrová. Moje jméno, jeho příjmení. Kéž by to bylo takhle ve skutečnosti…

„Můžeme?“ vyrušil mě Christian z proudu mých úvah na téma my dva a já jen kývla. Vyšli jsme před bránu a Christian si nasadil kapuci. Nesměli jsme si dovolit odhalení. Na letiště jsme jeli v tichosti.

Na letišti jsem všechno zařizovala já a on mě tiše pozoroval z kouta. Dřív mi byl jeho pohled nepříjemný, ale teď jsem se díky němu cítila v bezpečí. Stále jsem až moc zranitelná. Slabý článek.

Když mi slečna za pultíkem popřála hezkou cestu a já na Christiana kývla. Ten přišel ke mně a obmotal mi ruce kolem pasu. Slyšela jsem, jak se jí rozbušilo srdce. Ušklíbla jsem se, ale nekomentovala jsem to. Společně s Christianem jsem se vydala směrem k letadlu. Celou dobu měl ruku kolem mého pasu, ne že by mi to bylo nepříjemné, ale stejně je to divné. Jindy je chladný jak ledovec v Antarktidě.

„Christiane, nemohl bys dát tu ruku pryč?“ ptala jsem se ho podrážděně a snažila se zakrýt radost v mém hlase.

„Ne!“ opáčil rychle.

„Proč ne?“

„Jde po nás Volterra! Musím tě chránit!“ pošeptal mi do ucha. Zachvěla jsem se. Právě teď jsem byla jeho hračka, mohl si se mnou dělat, co chtěl. Bylo by mi to jedno.

„Ok, ale jakmile to pude, pustíš mě!“ řekla jsem mu chladně, nebo jsem se o to aspoň pokoušela.

„Ale copak? Nedělej, že se ti to nelíbí!“ Tak to přehnal! Vytrhla jsem se mu a šla si sednout na své místo. Celou cestu jsem s ním nemluvila. Pokoušel se mi omluvit, ale po chvilce to vzdal.

Od té doby, co jsme spolu mluvili v letadle naposled, jsem nepromluvila. Ani když jsme vystupovali před naším domem.  Popadla jsem svůj kufr a šla do svého pokoje. Tam jsem sebou mrskla na postel a vytáhla složku celé akce.

Emmett Enly Swan kdysi naší paní hodně ublížil. Těsně po jeho proměně utekl od Carlislea, Rose a Edwarda do Anglie. Tam se potloukal dnem i nocí v temných uličkách a vysával jednu oběť za druhou. Jednou narazila na blonďatou upírku, naší paní. Zůstali spolu, ale on potom odešel a vrátil se ke své rodině. Chtěla jít s ním, ale on jen zbaběle utekl. Nic pro něj neznamenaly společné noci. Nic, prostě ji opustil a nechal být.

Isabella Charlotta Swan je kapitola sama o sobě. Potom, co ji Emmett opustil, v paní rostla zlost a nenávist. A také touha po pomstě. A chce se pomstít právě přes jeho sestru, protože poznala, jak moc mu na ní záleží, a jak by ho zlomilo, kdyby se jí něco stalo.

„Melody! Dělej, musíme do školy!“ zařval ze zdola Christian. Vstala jsem z postele a šla do koupelny.

Po pravidelné ranní očistě jsem si oblékla černý rolák, černé džíny a vlasy nechala tak, jak jsou. Sešla jsem dolů do předsíně, kde na mě čekal Christian. Hodil po mě bundu a kopl mým směrem i tenisky. Zavrčela jsem, ale bez protestů jsem to na sebe navlíkla a obula se.
„Naše role je, nevlastní sourozenci, co tvoří pár. Chodíme do druhého ročníku, stejně jako Bella, máme tak větší šanci se k ní dostat. Tvoje matka s otcem mě adoptovali, ale před dvěma lety umřeli. Stará se o nás teta, která za námi přijede z Anglie,“ vysvětlil mi v rychlosti krytí.

„Počkat! Pár?“ Tak teď jsem na něj zírala jak puk. On jen pokrčil rameny a kývl. Dál jsme spolu nemluvili a šli k autu.

Jeho stylem řízení nám to ke škole trvalo asi pět minut. Když jsem viděla ty lidi, kteří se shromáždili na parkovišti, mírně jsem se oklepala.

„Připravená?“ optal se mě Christian a já jen kývla. Vystoupila jsem a chvíli na to i on. Nečekala jsem na něj a vydala se směr škola.

Kluci na mě volali, jestli s nimi někam nepůjdu, ale já jsem je úspěšně ignorovala. Což se ale nedá říct o Christianově ruce kolem mého pasu. Takhle jsme došli až ke kanceláři. Christian se usmál na zrzavou ženu za pultem.

„Dobrý den, jsem Christian Párkr a tohle je moje nevlastní sestra Melody Párkrová. Máme zde dnes nastoupit do druhého ročníku,“ řekl a usmál se na ní. Té se rozbušilo srdce jak o závod.

„A-ano, j-jistě. Tady máte s-své rozvrhy.“ Podávala nám nějaký štos papírů.

„Ty papíry dejte podepsat vaším vyučujícím. Přeji hezký den!“ řekla už o trochu klidněji. Ušklíbla jsem se a společně jsme vyšli na chodbu.

Už dávno zvonilo, takže všichni studenti byli v učebnách a mi mohli v klidu najít učebnu angličtiny.
Celou cestu jsme mlčeli. Christian měl stále tuku kolem mého pasu a já nechápala proč…

Došli jsme ke dveřím učebny a já lehce zaklepala.

„Vstupte!“ ozval se pisklavý hlas nějaké ženy.

„Dej tu ruku z mého pasu, Christiane!“ sykla jsem podrážděně. Nepouštěl, a tak jsem se mu vyškubla a vešla do třídy.

„Dobrý den, omlouvám se, že jdeme s bratrem pozdě, ale jsme tu noví a nevyznáme se zde,“ řekla jsem předem připravenou frázi.

„Pro dnešek vás omluvím, ale ať se to příště nestává! Sednout!“ rozkázala a ukázala na dvě volná místa. Jedno bylo vedle holky s mastnými vlasy, s kruhy pod očima, a kdyby se upravila, odpovídá popisu Niky.

„Jdu si sednout vedle té dívky, ty se běž sednout vedle toho kluka,“ šeptla jsem jen pro jeho uši.  Pak jsme se rozešli daným směrem.

Posadila jsem se na židli a natočila se na tu holku vedle. Musíme se k Belle nějak dostat a jako kamarádka Niky bych mohla mít úspěch.

„Ahoj! Já jsem Melody. Melody Párkrová!“ zašvitořila jsem tak, jako to dělají ty barbie ve filmech.

„Těší mě. Niky Swanová,“ řekla a podala mi ruku. Jo! Když se daří, tak se daří! Takže akce začíná…

„Mě taky těší, Niky. Mohla bych tě o něco poprosit?“ Udělala jsem na ní smutný kukuč a ona přikývla.

„Jsme tu s bratrem noví, a potřebovali bychom provést po škole. Prosím!“ Teda, to prošení je vážně divná věc… Proč prosit, když si to můžu jen tak vzít?

„Dobře,“ řekla prostě a dál mi nevěnovala pozornost. Že by na ni můj dar nefungoval? Blbost! Ještě jsem ji na ni nezkusila.

„Melody, teď ne!“ zašeptal pro moje uši Christian sedící o pár lavic vepředu. Otráveně jsem vzdychla. Takže naší loutku z ní uděláme později.

Obrátila jsem svojí pozornost na učitelku, která mlela nějaký kraviny. Nudila jsem se, a tak jsem trochu pobláznila kluka vedle Christiana. Mike, myslím, že se tak jmenoval, se teď na Christiana díval oddaně a zamilovaně. Málem jsem vyprskla smíchy, když Newton začal jezdit Christianovi rukou po stehně. Ten jen tiše zavrčel a odstrčil Mika tak, že slítnul do uličky. Celá třída se rozesmála a já s nimi a díky tomu, že jsem se přestala soustředit, Mikeovo okouzlení vyprchalo.

„Tak ti teda pěkně děkuju!“ procedil skrz zuby Christian, když jsme společně s Niky šli do učebny matematiky. Já se na něj jen usmála a začala se přehrabovat Niky v hlavě.

Hledala jsem nějaké zbytky té mrchy uvnitř ní. A povedlo se, teď to jenom dostat trochu víc na povrch, teď ještě trochu ponížení, bolesti a pokory, přidáme poblouznění do Christiana a máme dokonalou loutku.

Tahle mise začíná být čím dál, tím víc úspěšnější!

Kdesi v severní Anglii:

Drobná upírka seděla ve velkém koženém křesle. Celou dobu přímo hypnotizovala fotku muže, kterou měla na svém stole. Její zlatavé vlasy jí padaly do obličeje a zakrývaly tak oči, které byly pološílené smutkem a steskem.

„Tak rychle jsi mě opustil,“ zašeptala dívka směrem k fotce. Vzala ji do drobných bílých rukou a podívala se na ní zblízka.

„Tak rychle jsi na mě zapomněl,“ řekla a přiblížila dlaň ke sklu, za nímž se skrývala fotka mladého, usměvavého muže, se zlatýma očima, ve kterých bylo plno lásky, něhy a radosti. Dřív tato radost patřila jí, ale dnes už ne.

„Tak rychle sis našel náhradu!“ řekla smutně, položila rámeček a vyndala jakousi obálku. Vyndala z ní fotky a rozložila je na stůl. Byla na nich ona a ten muž. Objímali se, smáli se, líbali se…

„Ani ses nerozloučil!“ zašeptala zlomeně. Pak opět sáhla do šuplíku a vytáhla další obálku. Opět rozložila fotky na stůl. Byl na nich ten samí muž, jen žena byla jiná. Vysoká, blonďatá bohyně.

„A teď? Teď jsi šťastný s ní! Odkopl jsi mě, jako bych pro tebe nikdy nic neznamenala! Jako bys ke mně v životě nic necítil! Prostě jsi jen tak odešel! Bez jediného slovíčka! Jediné řádky na rozloučenou!“ křičela na celou místnost. Byl to řev raněného zvířete.

Ona ho opravdu milovala, ale pro něj byla pouhé povyražení, během let vzpoury. Přešla k zrcadlu. Podívala se na sebe. Dřív měla oči rudé, jako oheň a hlavně byly živé a plné jiskřiček. Teď byly mrtvé a zlaté. Stejné jako ty jeho.

„Vidíš, já se kvůli tobě změnila a ty jsi utekl!“ řekla a odvrátila svůj pohled od zrcadla. Znova se podívala na fotky a popadla jednu, kde její milovaný objímá blonďatou upírku.

„Celou tu dobu jsi mi lhal! Celou tu dobu jsi měl rodinu! Milující manželku! Otce a bratra! Já neměla nikoho, než tebe! Nestála jsem ti ani za to, abys mi řekl pravdu!“ zašeptala a položila fotku na desku masivního stolu. Zadívala se z okna.

Kapky deště se tříštily o okenní sklo. Vítr se zuřivě proplétal korunami stromů. Oblohu křižovaly blesky a z dálky se ozývaly hromy. Přistoupila blíž k oknu a sledovala tu hru přírody. Dotkla se chladivého skla.

„Je stejně chladné, jako byly tvé city! Je stejně chladné, jako je teď chladná moje láska,“ zašeptala.

Opřela se o dřevěný trám a dál sledovala tu podívanou. Dlouho tam jen tak mlčky stála a přemýšlela. Co se v ní zlomilo? Kdy ho přestala milovat? Ano, přestala ho milovat, ale to neznamená, že zapomněla! Ona nezapomněla na ty chvíli štěstí, ale její lásku postupně nahrazovala bolest a nicota. A pak… Pak přišla nenávist.

Odvrátila zrak od okna a opět se jí pohled vloudil na stůl. Lehce se odstrčila od trámu a vydala se směrem ke křeslu. Dřív by jí ta cesta přišla krátká, ale dnes ne. Dnes se rozhodla. Musela se rozhodnout.

Posadila se a zády se opřela a pohodlné opěradlo. Nasála do nosu štiplavou vůni kůže. Na chvíli zavřela oči a vychutnávala si ten pocit. Ten pocit, že konečně nastal její čas a že dělá správně.  Cítila hluboko, že je to snad chyba, ale to ihned zavrhla. Pak oči otevřela a vzala fotku v rámečku.

„Já jsem, na rozdíl od tebe, nezapomněla! Ale už to není láska, co mě sžírá za živa! Je to nenávist a touha po pomstě. Budeš litovat, že jsi mě potkal! Budeš litovat dne, kdy si mě ponížil!“ řekla rozzlobeně a mrštila fotkou o zem. Sklo rámečku se roztříštilo na tisíce malých kousíčků. Potemnělou místností se ozval smích. Smích, ze kterého vám běhá mráz po zádech. Smích, který je předpovědí něčeho zlého. Smích šílence.

Esme:

Opírala jsem se zády o starý dub. Svit měsíce osvětloval krajinu přede mnou. Čekala jsem tu na něj. Na lásku mého „života“. Už dva dny jsme se neviděli a mně to přišlo jako dlouhé roky. Jako ty dlouhé roky prázdnoty, kdy jsem nevěděla, co s ním je.

Lehký poryv větru hrál svoji noční symfonii v korunách starých stromů. Měsíční světlo se proplétalo každou skulinkou, jen aby ozářilo svět. Hvězdy byly tak daleko od sebe a přesto tak blízko…

„Je to nádhera,“ zašeptal jeho hlas a já slyšela, jak si vedle mě sedá. Jeho ruka spočinula na mém rameni a já se k němu přitulila.

„Ovšem na tebe nemá,“ pokračoval tiše a já se musela usmát. Gentleman. Otočila jsem svůj obličej směrem k němu a dívala se do očí, překypujících láskou, oddaností a něhou.

Přetočila jsem se k němu na klín a vzala jeho tvář do dlaní. Vpíjeli jsme se očima jeden do druhého a vychutnávali si ten okamžik našeho shledání. Nebude trvat dlouho, ale dokud tu je, nedokážu myslet na nic jiného. Přiblížila jsem svůj obličej k jeho. Přerývavě dýchal a já taky. Nebyl to náš první, a doufám, že ne ani poslední, polibek a přesto tu byla ta nervozita. Nahnula jsem se a opatrně jsem otřela své rty o ty jeho. Byl to jako dotyk motýlích křídel. Chtěla jsem se odtáhnout, ale on mě nepustil.  Obmotal své pevné ruce kolem mého těla a uzamkl mě tak ve své náruči. Objala jsem ho kolem krku a natiskla se na jeho hruď.
Dívala jsem se mu do očí a hledala v nich stopy něčeho, co by mě odradilo. Nic a on už to čekání nevydržel. Spojil naše rty a z nevinného polibku se stával hlubší a vášnivější.
Naše jazyky se proplétaly v divokém tempu dlouho potlačované lásky a vášně. Nechtěla jsem, aby to skončilo, ale už musel jít.    
Odtrhla jsem se od něj a dívala se mu do očí, které byly černé touhou. To zoufalství a chtíč, který se tam zračil, mi vůbec neusnadňoval odchod od něj.
„Musíš jít,“ hlesla jsem smutně.

„Tak pojď se mnou!“ navrhl a na tváři se mu mihl zářivý úsměv.

„Sám víš, že to nejde! Musím se postarat o Bellu!“ Ano, už dlouho jsem ji neviděla. Ve škole jsem nebyla, vzala jsem si menší volno, a doma taky ne.
„Já vím, ale budeš mi chybět!“ zašeptal.
„Ty mě taky,“ řekla jsem a políbila ho. Jen lehce jsem otřela své rty o jeho a už se zvedala na nohy. Snažil se mě zadržet, ale vymanila jsem se mu.
Naposledy jsem se na něj podívala a už jsem mizela v lese. Opouštěla jsem ho s těžkým srdcem, ale každý máme své povinnosti a někdy se to nevyvine tak, jak by si každý z nás přál.
Ale teď je mým hlavním úkolem Bella. Dala jsem slovo, že ji ochráním a já své slovo dodržím.

Bella:

Po obědě jsem šla okamžitě domů. Nelíbilo se mi ve společnosti, pokud jsem nevěděla, o co v ní jde. Leah, Seth a Jacob mají nějaké tajemství týkající se i mě, ale já opět nic nevím.
Dnes jsem to vzala přes les. Bylo to kratší a navíc, chtěla jsem přemýšlet. Nechápala jsem, co se to všechno dnes stalo. Nejprve ten podivný rozhovor v jídelně a pak chování Niky. Jakoby ta její dřívější stránka vyplula opět na povrh.

Slyšela jsem křupnout větvičku. Začala jsem se otáčet kolem své osy a hledat viníka toho zvuku. Nic, ale najednou se ozvalo další křupnutí… Mnohem blíže a na druhé straně. V rychlosti jsem se otočila. Opět jsem nic nezahlédla. Pak mě ovanul ledový větřík. Hned jak se objevil, tak také zmizel.
„Bello, uklidni se! Nic tu není! Nikdo tu není!“ uklidňovala jsem se. Odpovědí mi byl lehoulinký smích. Pokud to ovšem nebyl výmysl mé fantazie.
Zatřepala jsem hlavou. Co by tady bylo? Nebo spíš, kdo by tu byl? Skoro celá škola měla ještě vyučování, a pokud vím, lidé bývají touhle dobou v práci.
Nasadila jsem rázné tempo a vydala se napříč lesem k domu. Kdybych řekla domov, lhala bych. Měla jsem takový nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Cítila jsem pohled, zabodnutý do zad a občas se mi zdálo, že slyším zvonivý smích.
Přerývavě jsem dýchala a moje srdce prudce tlouklo. Po zádech mi přebíhal mráz a po celém těle jsem měla husí kůži. Nevím co, ale něco mě tu děsilo.
Mohutné větve stromů, jakoby se ke mně skláněly a chtěly mě lapit. Stíny se prodlužovaly a přibližovaly. Vítr skučel a já měla strach.
Šla jsem, jak nejrychleji jsem mohla. A pak jsem narazila na zrádný kořen a ocitla se na zemi. Opět ten zvonivý smích, ale ještě k tomu šepot.
„Nevyhraješ! Láska ti nebude dopřána! Okusíš brány štěstí a spadneš! Spadneš do náruče smrti,“ šeptal zas a znova ten vítr mým uším. Znělo to jako poselství, které je určeno mně.
Jehličí se mi vrývalo do kůže a vlasy se mi lepily na zpocené čelo. Kapka potu mi stekla po spánku až k suchým rtům. Lapala jsem po dechu a něco ve mně vyvolávalo pocit úzkosti a závratě. Děsilo mě to. Otevřela jsem oči a vzhlédla.

Byla jsem v lese u domu. Stačí se jen zvednout a dojít tam a budu v bezpečí. Pořádně jsem se zapřela o ruce a pokoušela vstát. Povedlo se mi to až na třetí pokus.

„Mně neutečeš! Budu tu stále! Dodržím to, co jsem ti slíbila! Chladná náruč smrti na tebe čeká a za jásotu padlých, tě smrt uvítá,“ ozval se opět ten melodický šepot.

Pokoušela jsem se tu myšlenku vytěsnit z mysli. Je to jen halucinace! Hloupý přelud! Vydala jsem se přes zahradu domů. Našlapovala jsem opatrně a hlídala každé šustnutí trávy, poryv větru. Bála jsem se.

I když jsem se to sebevíc snažila potlačit, v hlavě mi stále zněla ta slova. Slova o tom, že nikdy nepoznám lásku a jen co dosáhnu svého štěstí, zemřu.

Došla jsem až k domovním dveřím. Bylo odemčeno a na příjezdové cestě stálo auto Niky. Nechtěla jsem se s ní vidět, ne potom, co jsem prožila.

Zavřela jsem za sebou a rychle vyběhla schody do patra. Párkrát jsem sice klopýtla, ale nakonec jsem se dostala do bezpečí svého pokoje. Okno bylo otevřené a na stole ležel lístek. Opatrně jsem uchopila papír, jako bych se snad bála, že se rozpadne. Ale já měla strach z něčeho jiného. Měla jsem strach z toho, co na tom papíře je.

Neutečeš! Jsem pořád s tebou!

Těchto pár slov mi málem způsobilo srdeční kolaps. Měla jsem strach a to pořádný! Někdo mě sleduje, ví, kde bydlím a také mi vyhrožuje.

Strachy se mi rozklepala kolena a já začala pociťovat únavu. Neměla jsem sílu dojít do koupelny, tak jsem si sundala bundu, zula boty a schoulila se do klubíčka na posteli.

Chvíli mi trvalo, než jsem zabrala, protože se mi pořád vracel ten hlas, ale nakonec se povedlo.

Niky:

Celou tu dobu, když byla poblíž Melody s Christianem, jsem cítila, jak se na povrch dere moje staré já. Nevím proč, ale celou dobu se mi lepila na paty a byla jako otravný hmyz. Ale Christian… I když jsme spolu seděli na obědě, nepromluvil na mě ani slovo. Je tak nádherný a nevím proč, ale přitahuje mě.

„Ahoj,“ rozloučila jsem se a ani nečekala na odpověď. Melody se chovala jako ta puberťačka ve filmech pro teenagery a já ji měla plné zuby.

Jakmile jsem za sebou zavřela dveře od auta, to moje staré ja, bylo ta tam. Tak to jsem absolutně nechápala. Rozjela jsem se domů. Silnice byly prázdné. Nikde ani živáčka, jakoby se zastavil čas. Bylo to zvláštní…

Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a vystoupila. Tátovo auto tu není! Aspoň chvilka štěstí v tom mém životě. Doufám, že přijede hodně pozdě a třeba na mě zapomene… Ale to se nestane! Celý dlouhý rok nezapomněl! Nikdy si to neodpustil!
Zabouchla jsem za sebou dveře a šla dál do kuchyně. Chtěla jsem si vzít něco k jídlu, ale jakmile jsem si vzpomněla na táty obličej, chtělo se mi zvracet.
Vyšla jsem schody a zamířila k sobě do pokoje. Taška letěla do rohu a já zamířila k oknu, kde jsem si sedla na parapet. Pozorovala jsem přírodu a záviděla jí. Například vítr… Vítr je svobodný, nikdo mu neříká, co má dělat, nikdo mu neubližuje. On si jen tak fouká a pročesává koruny stromů.
Začalo mírně poprchávat a denní světlo mi pomalu mizelo z dohledu. Neměla jsem ráda noc. Už jen kvůli němu…
Dole bouchly dveře a po schodech někdo dupal. Modlila jsem se za to, ať to není on! Ať mě ještě chvíli nechá volně dýchat!
Chvíli ty kroky mířily k mému pokoji, ale pak jsem slyšela prásknutí dveří od pokoje Belly a pak byly slyšet jen vzlyky a chvíli na to klidné, oddechování.
Usnula a já doufám, že klidný spánek bude mít hodně dlouho! Nedovolím mu, aby i jí zničil život.

Dole bouchly dveře po druhé a já se rozklepala. To bude táta! Renée je totiž někde na služební cestě…
Slyšela jsem, jak dupe po schodech a ztěžka oddechuje. Modlila jsem se za to, aby se mi dnes vyhnul. Bohužel, mé přání nebylo vyslyšeno. Rozrazily se dveře a v nich stála ta zrůda. Zrůda, co si říká otec. V ruce držel kus průhledné látky. Hodil ji přede mě na zem a odešel. Nezapomněl, bouchnout dveřmi.
Stoupla jsem si a sesunula se na zem. Vzala jsem do rukou noční košilku, která byla průhledná jako igelit a byla rudá.
Samovolně se mi zpustily slzy a postupně dopadaly na ten kus látky. Nesměla jsem plakat nahlas, bylo by to potom jen horší.
Mým úkolem bylo, připravit se na dnešní noc. Pro něj noc plnou užívání, pro mě noc plnou ponížení a bolesti. Stoupla jsem se a vzala košilku do rukou. Zamířila jsem do koupelny, kterou jsem měla vlastní.
Jen co na mě začal dopad proud horké vody, zpustil se pláč. Slzy se míchaly s horkou vodou, která se snažila smít tu špínu ze mě. Nedařilo se jí to! Voda stékala po mém pošpiněném těle, na kterém se skvělo plno modřin a šrámů. A já bych tu stála až do konce mého života.  
Už jsem to nemohla dál odkládat. Vypnula jsem vodu a stoupla si před zrcadlo. Na sobě tu košilku a pokoušela jsem se upravit podle jeho představ. Snad ho to obměkčí, i když o tom silně pochybuji.
Rozčesala jsem si vlasy a vyšla z koupelny.

Byla už hluboká tma a já poslepu došla k posteli, kde jsem se pod dekou stulila do klubíčka.

Stíny se plížily po stěnách a chtěly mě jen pro sebe. Noc mě chtěla polapit, ale nemohla. Já teď musela čelit něčemu horšímu, než je noční můra. Musela jsem čelit vlastnímu otci!

Poslouchala jsem každé vrznutí podlahy, každé šustnutí látky, co jsem jen dokázala zaslechnout. Chtěla jsem se na to alespoň připravit.

Svit měsíce se nějakým záhadným způsobem dostal přes temný baldachýn mraků a ozářil mi část pokoje. A pak…
Zavrzaly panty u dveří a ty se otevřely. Dovnitř vešel můj otec, který mě kdysi učil jezdit na kole, a s doprovodem vrzání dřevěné podlahy, došel až k mé posteli. Sundal ze mě deku, asi aby se pokochal. Přejel mi rukou po stehně a pak ulehl vedle mě. Začala jsem se třást. Přikryl nás a pod dekou se mě začal dotýkat. Všude, kde se mě dotknul, na mně ulpěla špína. Špína, kterou ze sebe nedostanu. Jeho ruka se dostala až k mým prsům a já ucítila jeho slizké rty na mém krku.
Otřásla jsem se a začala plakat. Jeho rty a ruce bloudily po mém těle a já se snažila si představit, že jsem na jiném místě, kde mě nic nebolí, nikdo mi neubližuje.
„Tati, prosím ne! Prosím, nedělej to,“ špitla jsem před tím, než si mě vzal.
Byl hrubý. Každý jeho dotyk, polibek mě teď pálil jako žíravina. Užil si a odpadnul vedle mě. Políbil mě na tvář.

„Zlatíčko, jsi výborná! Doufám, že Bella bude taky tak šikovná!“ řekl mlsně a znovu mě políbil.

Ne! To mu nedovolím! Zničil mě, ale nezničí jí! Ona si zasloužila šťastný život!