Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 10. kapitola

16.06.2010 (13:15) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3255×

Noví spolužáci

Dveře zavrzaly a já slyšela lehké kroky směrem k mé posteli. Můj tep byl přímo ohlušující a můj dech zrychlený.

„Bello?“ prořízl ticho hlas Niky. Vyhoupla jsem se do sedu a rozsvítila lampičku. Před mojí postelí stála Niky, rukama si objímala hrudník, obličej opuchlý od pláče a blonďaté vlasy, které měla trochu nazrzlé, zacuchané a slepené k sobě.

„Ano?“ zeptala jsem se jí a podezřele si ji měřila. Dávno jsou ty doby, kdy na sobě nosila průsvitné saténové košilky. Teď na sobě měla vytahané černé triko s dírami a volné staré tepláky. Její šatník se celkově změnil.

Za ty tři měsíce jsem ji neviděla v sukni, nebo v triku, které mělo krátký rukáv. Nosila džíny, roláky a botasky. Její dřív krásné vlasy, jí teď zplihle rámovaly obličej, který už nebyl dokonalý bez chyby, ale  byl pobledlý s černými kruhy pod očima. Její černé uhrančivé oči už dávno postrádaly tu jiskřičku života.

„Nemohla bych dnes zůstat tady u tebe?“ ptala se se sklopenou hlavou. Tak teď jsem to nechápala. Teď se totiž chovala jako opravdová mladší sestra, které je patnáct.

„Proč?“ Stále jsem jí nevěřila. Mohla udělat cokoliv.

„Bojím se,“ hlesla potichu a já viděla, jak jejím tělem otřásají vzlyky. Já jí prostě musela pomoct. Odsunula jsem se kousek na posteli a ona si sedla vedle mě.

„Víš,“ začala a asi nevěděla jak pokračovat, protože jsme opět mlčely.

„Chtěla bych tě varovat,“ zašeptala. Varovat? Před čím?

„Jak to myslíš?“ ptala jsem se jí nechápavě.

„Bells, měla bys odejít, utéct, dokud můžeš,“ řekla potichu a podívala se mi zpříma do očí. Viděla jsem v nich strach.

„Proč? Co se děje?“ Proč mě varuje a hlavně, před čím mě varuje.

„Děje se tu něco hrozně špatného. Mně už nikdo pomoc nedokáže, ale ty se můžeš zachránit! Ty máš ještě možnost utéct,“ řekla tajemně.

„Jak to myslíš? Jak jako nepomůže?“ byla jsem z ní zoufalá.

„Bello, já už mu nemůžu utéct! Nemůžu se mu bránit, ale ty bys mohla! Kdybys ještě dnes v noci utekla! Renné by byla nešťastná, ale Philovi by unikla další oběť!“ řekla zoufale s bolestí v hlase. To, že se děje něco mezi ní a Philem, to už vím, ale proboha, co myslela tou obětí? Jen se modlím, aby to nebylo to, co si myslím.

„Zůstanu tady a pomůžu ti!“ řekla jsem rozhodně. Jí se oči zalily slzami, ale byl v nich lehký odpor.

„Mně už asi nepomůžeš, ale nemůžeš říct, že jsem ti to neříkala,“ řekla prostě. Připomínala mi mladšího sourozence, kterého jsem vždy chtěla mít. Kterého bych mohla ochránit. A ona se teď bála a já nevím jak jí mám pomoct. Teď jsem už chápala Emmetta, který se o mě bál, ať se stalo cokoliv.

Objala jsem ji kolem ramen a ona začala vzlykat.

„Ššš, to bude dobré, Niky!“ tišila jsem ji. Ona se ale ještě víc rozvzlykala.

„Ne, nikdy to nebude dobré! Já si to vlastně zasloužím! Jsem špatný člověk! Ubližovala jsem ti, ale vždycky jsem chtěla být jako ty! Milá, ochotná a krásná! Teď… Podívej se na mě! Já se ti nikdy nevyrovnám! Nikdy víc se ti nebudu moct podívat do očí! Vždy jsi byla lepší než a já to věděla! Moc mě mrzí, že jsem ti ubližovala, ale já tě chtěla od sebe odehnat! Odpustíš mi někdy to vše, co jsem ti udělala?“ ptala se mě, ale nevzhlédla.

Měla pravdu. Ale ona si neuvědomuje, že je jí teprve patnáct! Že se ještě může změnit, když jí k tomu někdo dá příležitost. Pokud ten někdo mám být já, tak jí odpustím.

„Odpouštím ti. Ale je ti teprve patnáct! Můžeš se ještě změnit a já ti k tomu pomůžu, jestli chceš.“ I nepřítel se může stát vaším přítelem.

„Děkuji ti, i když si to vůbec nezasloužím. Mně stejně už nemáš šanci pomoct. Jsem zlá a jsem špína. Nic jínýho než špína na podrážce bot!“ řekla naprosto vážně. To s tou špínou jsem naprosto nechápala, ale nechala jsem to být. Najednou jsem slyšela tiché a trhavé oddechování.

Usnula. Opatrně jsem ji položila na postel, přikryla ji a sama jsem si sedla do křesla, které stálo v rohu. Tiše jsem ji pozorovala.

Jak je možné, že vás s vaším úhlavním nepřítelem spojí jedna, dvě, chvíle? Proč ji teď lituji, když jsem ji předtím nenáviděla? Proč jí poskytuju bezpečí, když ona mi ubližovala? A co mělo znamenat to její varování?

Proč jsem teď nad ní bděla, jako strážný anděl, když jsem ji mohla poslat do háje? Vůbec to nechápu! Já bych jí teď měla nadávat, posílat do horoucích pekel a ona by mi měla klečet u nohou a odprošovat! Měla by se přede mnou plazit a já bych ji měla proklínat!

Tak proč k ní necítím odpor? Proč jí nedokážu nic udělat? Proč na ni nedokážu začít křičet? Proč ji nedokážu nenávidět? Opovrhovat jí?

„Ne! Prosím, ne! Ne! To bolí! Prosím, ne! Bolí to! Já nechci! Tati, ne! Prosím!“ křičela Niky ze spaní a házela sebou ze strany na stranu. Okamžitě jsem vstala a šla k ní. Celá se třásla a byla zpocená.

„Niky! Klid! To jsem já! Bella!“ Snažila jsem se jí probudit.

Absolutně jsem nechápala to, co tu křičela. O něco prosila, říkala, že to bolí, ale nechápala jsem větu: Tati, ne! Co se děje mezi ní a Philem? Jen prosím, ať to není to, co si myslím!

Edward:

Koukal jsem na vodu, jež dopadala v pravidelných intervalech ne hladinu jezera. Voda byla křišťálově čistá a vodopád se neměnil. Voda stále pleskala a stále tekla. Stále tvořila tu nepropustnou stěnu mezi mnou a okolím. V jeskyni bylo bezpečí a já tu mohl v klidu přemýšlet.

Malý chlapec se motal okolo sukně celkem vysoké ženy. Její neposlušné bronzové vlasy měla schované pod síťkou a právě něco dělala v kuchyni. Krásně to tam vonělo a chlapeček byl velmi zvědavý, co maminka dělá.

„Mamí? Co to děláš?“ zeptal se té krásné ženy, které mohlo být sotva dvacet.

„Edwarde, běž si prosím hrát jinam!“ odbyla ho žena. Milovala svého syna nadevše, ale vychování v této době jí velelo, že manželovo štěstí a spokojenost jsou na prvním místě.

„Proč?“ ptal se zvědavě malý Edward. Nechtěl od maminky odejít, když něco dělala. Vždy byl strašně zvědavé dítě.

„Za chvíli je otec doma,“ hlesla matka nešťastně. Přesně si vzpomínala na ten den, kdy jí rodiče oznámili, že si vezme starého mládence Masena. Byl starý, ošklivý, ale zato bohatý a rodiče pro ni chtěli dobrou budoucnost.

Ten večer, kdy přišel, si pamatuje živě. Přijímala jeho komplimenty stydlivým klopením očí a červenáním tváří. Ale uvnitř, tam kde jí tlouklo srdce pro mladíka jménem Ashley, tam přemáhala odpor.

Tehdy se málokdo bral z lásky. Mladé dívky si musely přijmout ženichy, které jim vybrali rodiče. Šlo jen o to, aby měly zajištěnou budoucnost, rodinné jméno a aby mužům porodily mužského potomka, jakožto pokračovatele rodu.

A po půlroce, kdy byli zasnoubeni, se konala svatba. Po té však následovala i svatební noc.

Elizabeth, jak se dívka jmenovala, si vytrpěla peklo. Ráno se ze sebe pokusila tu špínu smýt, ale stále si připadala nečistá.

A pak se jí narodil malý Edward. Edward Anthony Masen. Její malé sluníčko. Oči, vlasy a rysy měl po ní. Byl živé a zvídavé dítě.

Jakmile Edward slyšel tuto zprávu, stáhnul se k sobě do pokoje. Jeho otec nepatřil mezi hodné lidi. Několikrát dokonce matku i uhodil a její tvář potom brázdily starosti a smutek.

Slyšel dole bouchnout dveře. Zalezl si do postele pod deku a ani nedutal. Jeho otec byl opět opilý a značně naštvaný. Začal na jeho matku křičet a pak se ozvala dutá rána. Zalapání po dechu a bolestivý výkřik. Edward si přikryl uši drobnými pěstičkami a přemáhal vzlyky.

Domem se nesl křik. A pak… vše najednou utichlo. Žádný křik, žádné vzlyky, bylo to, jakoby se zastavil čas. Edwarda ticho překvapilo, proto se rozhodl vylézt se svého úkrytu.

Sešel schody do přízemí a to, co uviděl, mu vyrazilo dech.

Jeho matka klečela u těla otce, jemuž z hrudníku trčel nůž. Přesně na místě srdce. Elizabeth si držela zakrvácenou ručku před ústy a oči zvětšené strachem a pak zahlédla pohyb na schodišti.

Viděla Edwarda, jak zírá na otcovu mrtvolu.

Nevěděla, co dělat, ale jedno bylo jisté. Edwardovi bude líp bez ní. Bez nich obou.

„Sbohem, Edwarde!“ zašeptala a vyrvala nůž z těla podsaditého Edwarda Masena staršího. Chvilku váhala, ale pak si vrazila nůž do srdce.

„Maminko! Ne! To nesmíš!“ vykřikl chlapec a běžel k ní. Klekl si vedle ní a jeho matka naposledy otevřela své smaragdové upřímné oči. Krvavá skvrna se zvětšovala a prosákla korzetem i látkou šatů.

Elizabeth natáhla ruku a pohladila malého syna po tváři. Setřela slzy, jež mu unikly z koutka oka.

„Edwarde, neplač! Teď už to bude všechno dobré! Věř mi! Pamatuj, jak moc jsem tě milovala a tuto lásku nos tady,“ řekla a dotkla se jeho hrudníku na místě, kde bylo srdce. A pak…

Elizabeth zavřela své nádherné, unavené a ztrápené oči, které byly plné bolesti. Už je nikdy neotevřela. Už si nikdy nezastrčila pramen jejích bronzových vlasů za ucho, když jí překážel při práci. Už nikdy neuložila do postele svého malého synka, který plakal ještě dlouho po její smrti.

Chlapec se po smrti rodičů dostal do sirotčince. Otcova smrt byla vyšetřována jako vražda, kde se vrah následně zabil sám.

To bylo moje dětství! Díky tomuhle poznatku nikomu nevěřím. Život mě naučil bojovat a neohlížet se za sebe. Udělal jsem chybu? Dobře, ale napravit ji už nemůžu. Prostě se stala. A teď, když jsem konečně našel rodinu, která mě má ráda, stejně jako já ji! Teď, když jsme zažívali štěstí! Právě teď nám do cesty vkročila ta dívka. Isabella Charlotta Swan.

Dívka, co nám nevědomky rozvrací rodinu. Ona může za to, že z Emma, který si našel něco směšného na čemkoliv, se stal strašný bručoun, z Rose soucitná a obranářská žena, z Jaspera muž na útěku a z Alice zuřící uragán.

Ona na tom byla stejně jako já! Taky nechápala, co je táhne k té dívce. A právě kvůli té dívce Alice uvažuje, jestli je Jasper ten pravý. Vůbec je nechápu! Mohli by být rádi za to, že někoho vůbec mají a ne o sobě navzájem pochybovat.

Kdyby se museli protloukat věčností sami, tak jako já…

Alice:

Hudba

Seděla jsem na naší posteli. Sama. On, láska mé existence, byl zase někde pryč. Poslední tři měsíce byl doma asi jenom pětkrát. Vždy mě jen pozdraví, políbí a podívá se na Emmetta. Pak uteče.

Nechápu to a ani asi nepochopím. On dokáže cítit pocity, takže to tu pro něj musí být nepříjemné.
Ale proč mě nikdy nevezme sebou? Proč mě nechává doma? Vždy jsme tu pro sebe byli, tak co se teď stalo? Proč cítím, jak se mezi námi hloubí propast? Já stojím na jedné straně a on se mi vzdaluje v mlze na té druhé…

Copak to nebylo perfektní? Miluje mě a já miluju jeho, tak proč?

Dole cvakla klika a pár vteřin na to se otvíraly dveře k nám do pokoje. V nich stál on, Jasper.
Vzhlédla jsem od naší společné fotky, z naší první svatby. On na mě udiveně zíral, asi nechápal tu změť pocitů ve mně.

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem potichu, ale stejně to bylo k ničemu. Upíří sluch… On jen kývl a posadil se na postel vedle mě. Byl tak blízko a zároveň tak daleko… Chvíli jsme mlčeli a pak jsem začala mluvit o tom, co mě trápilo.

„Jazzi, co se děje?“ ptala jsem se ho zoufale a upírala jsem své oči na jeho sklopenou tvář, kterou měl plnou jizev. Byl tak nebezpečný a zároveň krásný…

„Jak to myslíš?“ ptal se mě pro změnu on.

„Nejsem slepá ani hluchá! Poslední dobou nejsi doma! Vůbec se nevídáme, a když už se vrátíš na těch pět minut, pouze mě políbíš a zase jdeš pryč! Co se děje? Co se pokazilo? Co jsem udělala?“

Kdybych mohla plakat, plakala bych. Kdybych se mohla zabít, zemřela bych. Pro lásku a zřejmě už neopětovanou.

„Alice, ty jsi nic špatně neudělala, jen to tu prostě nevydržím! Ty Emmettovy pocity, Roseina nenávist, tvoje nechápavost, žárlivost a stupňující se nenávist, Edwardova lhostejnost…“ chtěl pokračovat, ale já jsem mu skočila do řeči, opět.

„Stupňující se nenávist? Vůči komu?“ No, ne že bych to nevěděla, ale může to být spousta věcí.

„Vůči Belle. Pokaždé, když se o ní někdo zmíní, jsi jako sopka před výbuchem,“ řekl potichu a opatrně. Já to už však dávno věděla! Kvůli té káče, se nám rozpadá rodina!

„No jasně! Ta káča! Ta za všechno může!“ vykřikla jsem zuřivě. Postavila jsem se a házela kolem sebe rukama. On mě jen bezmocně sledoval a nic neříkal.

„Jedna hloupá lidská holka a světe div se! No abyste se z ní nerozpustili jak máslo v mikrovlnce!“ křičela jsem na něho dál. On stál najednou přede mnou, do očí mi upíral nenávistné, potemnělé oči a vrčel.

„Takhle o ní nemluv!“ zavrčel vztekle. Co? On se jí zastává? Ale vždyť je to pravda!

„Ale je to pravda! Všichni se trápí a to je kvůli ní! A proč se jí zastáváš? Copak ji znáš?“ vykřikla jsem rozhořčeně. Já jsem přece jeho žena a ona jenom nějaká husa! Počkat… Co když už mě nemiluje? Co když už mi lhal tenkrát na tom parkovišti?

„Jaspere? Miluješ mě?“ ptala jsem se ho.

„Miluješ ty mě?“ opáčil vztekle. Ale já ho miluji! Copak to necítí? Miluji ho!

„Ano,“ řekla jsem potichu.

„Myslím, že bychom si měli dát pauzu,“ řekl, a stále byl trochu vzteklý.

„Pauzu? Jak jako pauzu? To už mě opravdu nemiluješ? To už ke mně nic necítíš? Jaspere! Jsme spolu už víc jak sto let! Jak si teď můžeš dát pauzu?“ Co si myslí? Že řekne, že si dáme pauzu a konec? Tak to teda ne!

„No právě! Sto let! Alice, potřebuji oddych! Tvoje nesnesitelné nakupování, chystání oblečení a rýpání do každého, kdo se neobléká podle módy… Už mi to leze na nervy! Teď na chvilku odejdu, nevím, kdy se vrátím,“ řekl a pomalu přecházel pokoj.

„Ale já jsem přece tvoje žena!“ vykřikla jsem.

„Ano, to jsi,“ odpověděl, ale to už za sebou zavíral dveře mého pokoje a běžel pryč. U upíra může pojem chvilka znamenat i několik století. Slyšela jsem cinkot dopadajícího předmětu. U mé nohy ležel zlatý prstýnek. Jeho prstýnek, který nás poutal k sobě. 

Sesunula jsem se na podlahu a schoulila do klubíčka. Teď mi nezbývá nic jiného, než čekat, až se vrátí. Na místě, kde bylo kdysi srdce, teď byla černá pustá díra.
Díra, která mě rozežírá a spaluje. Právě mi odešla duše.

Bella:

Niky se celá klepala a tiskla ke zdi. Ptát se jí, co se jí zdálo, nemělo cenu. Neodpovídala mi! Už byl pomalu čas vstávat, tak jsem se vydala dolů, přichystat mámě a Philovi snídani.

Niky nedokázala vždycky po ránu nic pozřít. A já nesnídala už jen za zvyku.

Když bylo všechno připravené, šla jsem se obout, protože jsem měla nejvyšší čas, abych vyrazila do školy.

Dnes k nám měli přijít noví spolužáci. Leah a Seth Clearwaterovi a Melody a Christian Párkrovy.

Leah se Sethem bydlí v La Pusch, kam se přistěhovali, ale oni je tam nevzali mezi sebe.

Melody s Christianem se přistěhovali sem do Forks z Vencouveru. Melody, Christian a Seth budou chodit do stejného ročníku jako já. Leah nastoupí do třeťáku.

Místní drbny jsou spolehlivý! Vše jsem si vyslechla na obědě, kde sedím jen pár metrů od stolu Jessiky a její party. Nabízeli mi, ať si sednu k nim, ale já je odmítla.

Nestojím o falešné kamarády a pravé přátelé si na ty dva roky hledat nehodlám. Ale občas jsem se bavila s Angelou. Tichá, milá a klidná dívka, která převážně mlčí.

Na parkoviště jsem dorazila těsně po Niky. Lidé už si na nás zvykli. Ale dnes bylo parkoviště plné a každý očekával jejich příjezd. Já jsem se stačila došourat ke vchodu do školy, když jsem slyšela silný šepot a výkřiky typu: „Už jsou tady!“

Otočila jsem se, ale přes zeď lidských těl jsem nic neviděla. Co je mi vlastně po nich? Jen dalších pár lidí na této škole, od kterých mi bude určitě hrozit nebezpečí. Vtípky Mika Newtonova už mi lezou pěkně na nervy. Jen doufám, že se nepřidají do partičky Tracy, protože o pár lidí navíc, co by mi znepříjemňovali život, a já jdu pryč.

Během dopoledne jsem neměla tu čest se s nimi potkat, takže jsem dostala šanci až na obědě.

Zrovna jsem se přehrabovala v jídle, když se jídelnou rozlehl šum hlasitějšího hovoru.

Najednou se dveře rozrazily a vešla malá dívka s havranově černými vlasy pod zadek, s líbezným obličejem a s fialkovýma očima. Vedle ní šel asi o hlavu a půl vyšší hnědovlasý kluk s vypracovanou postavou a s taktéž fialkovýma očima. To jsem nechápala! Jak může mít někdo takovouto barvu očí?

„To jsou Párkrovi,“ řekl někdo o kus dál. Aha, takže ta dívka bude Melody a kluk Christian. Asi minutu po nich vešli Clearwaterovi.

Vysoký, snědý kluk, s černými krátkými vlasy a s úsměvem od ucha k uchu, musel být Seth a Leah musela být tak vysoká, snědá, s vlasy sestříhanými na mikádo a ostražitým pohledem.

Jídelna si začala hlasitě šeptat a já se opět plně ponořila do hloubání nad tím, jestli je to k jídlu, nebo ne.

„Můžeme si přisednout?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a za mnou stáli…