Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláč - Epilog

27.08.2011 (19:30) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3708×

Chtěl bych brečet...

Seděla jsem na lavičce v zahradě malého rodinného domku a s úsměvem se dívala na svého malého syna, který si hrál v trávě opodál. Při pohledu na jeho rozčepýřené měděné vlasy jsem si vzpomněla na jeho otce a zatoulala se ve vzpomínkách.

Poté, co jsem ho viděla s tou prsatou blondýnkou, jsem několik dní jen tupě zírala do zdi. Jeho jsem celou tu dobu neviděla, jen Bůh ví, u které ze svých milenek byl, ale abych pravdu řekla, ani mě to nezajímalo. Když jsem byla schopná vnímat i něco jiného, uvědomila jsem si, že tohle už nemůžu snášet, dívat se na soucitné pohledy, kterými mě Cullenovi obdařili pokaždé, když procházeli kolem mě. A tak jsem začala plánovat svůj odchod. Trvalo mi dlouho, než jsem zařídila vše potřebné, protože jsem někoho z nich měla stále za zády, ale nakonec se mi to povedlo.

Dva týdny předtím, než jsem porodila, jsem se přestěhovala do domku poblíž Kennewicku, který kolem dokola lemoval les. Nejbližší lidské obydlí bylo několik kilometrů odtud, a to mi vyhovovalo. Nevěděla jsem, jestli se mi narodí malý človíček nebo malý upírek, a tak jsem nemohla dopustit, aby byli lidé kolem v ohrožení.

Dlouhé hodiny jsem přemýšlela nad tím, jestli nemám zavolat Carlisleovi, až nadejde čas porodu, ale nakonec jsem to zavrhla. S nimi už nikdy nechci nic mít. Nějak to zvládnu sama, a kdyby ne… Nevadí. Smysl mého života mě opustil a po sobě zanechal jen malou upomínku, ke které jsem se upínala jako tonoucí ke stéblu.

Když se dítě začalo drát na svět, bolest byla tak silná, že jsem ke konci omdlela. Probrala jsem se až v okamžiku, kdy se mi po břiše začala plazit miniaturní Edwardova kopie, to když hledala potravu. Ani jsem nevěděla, jestli je to holčička či kluk, viděla jsem jen smaragdové oči, které se hluboce vpíjely do mých. A pak mě to kouslo…

Nevím, čím jsem se stala. Mé vlasy byly zářivější, má pokožka bledší, oči jiskřivější, vrásky zmizely, má postava nabyla dokonalých křivek. Své dítě, syna, jsem z větší části pojmenovala po otci, malý Nathaniel Edward Masen byl můj soukromý zázrak, světlo v temnotě.  Stejně jako on jsem jednou za čas musela pozřít krev, což díky dokonalým instinktům nebyl problém, jednou za čas jsme si ulovili – ano, oba, malý Nate lov prostě miloval - srnu, kterých tu kolem bylo plno, a napůl ji vysáli. Stále jsme však museli naplňovat všechny lidské potřeby, ale ne v takové míře, jako lidé. Stačilo nám pár hodin spánku, minimum jídla, pití, neunavili jsme se tak snadno a nestárli jsme tak rychle jako lidé. Byli jsme zkrátka něčím mezi lidmi a upíry.

Za ten rok jsem se na něj naučila přestat myslet. To, že mě tak dlouhou dobu podváděl, jsem mu odpustila, přece jen v době, kdy byl přeměněn, to byl mladý muž, který nikdy neokusil cestu hříchu, to já ho to naučila a on náhle nemohl přestat, a věděla jsem, že mu navždy budu vděčná za ten malý zázrak, kterým mě obdařil.

„Nate! Nate, zlatíčko!“ zavolala jsem na plod naší lásky, a když ke mně přicupital, vzala jsem ho do náruče, políbila ho na tvář a protože už začínalo být chladno, vzala jsem ho domů. Když jsem ho uložila do postýlky, kde si začal hrát se svou oblíbenou hračkou, malou plyšovou pumou – další věc, co měl se svým otcem společnou -, stoupla jsem si ke dveřím, které vedly na balkon, a přes sklo se dívala na slunce, které se pomalu ztrácelo v hustých korunách stromů. Další den byl za námi.

Za úsvitu jsme se vydali na lov, už to bylo více než nutné. Nespěchali jsme, pomalou chůzí jsme se dostali hlouběji do lesa a tam jsme si ulovili jednu větší srnku. Tu jsem poté, co v ní nezbyla ani kapka krve, odtáhla pod strom a zaházela ji větvemi. Natea, který se mi snažil pomáhat a házel na hromadu malé větvičky, jsem s úsměvem pohladila po měděných vláskách.

Pak jsme se ještě nějakou dobu procházeli v lese a pozorovali život v něm, na rozdíl od upírů se nás zvířata nebáli a neutíkali od nás s předtuchou nebezpečí, právě naopak, poté, co chvíli větřili kolem nás, přišli blíž a dovolili nám zabořit ruce do jejich hebkých kožíšků a hladit je. Zejména malému Nateovi se to velmi líbilo, miloval dlouhé zaječí chlupy, do kterých přes mé protesty vždy ukryl i obličej. Při pohledu na to, jak moc má rád zvířata, jsem často litovala, že mu nějaké nemohu pořídit domů. Kdyby ho však jeden z nás jednou vysál, byla by to pro něj strašná rána a já nikdy nedovolím, aby se můj jedinečný syn někdy trápil.

K domku jsme se vrátili, když slunce zářilo uprostřed nekonečné modři přímo nad našimi hlavami. Rozložila jsem na zahrádce deku, položila se na ni na břicho a Natea usadila vedle sebe. Chvíli jsem ho škádlila, hrála si s ním, poté jsem si lehla na bok, opřela se o loket a sledovala, jak se batolí kolem. Malátně jsem se přitom usmívala a pak, ani nevím, kolik času uběhlo, jsem se propadla do říše snů.

Když jsem se probrala, bylo chladněji a pološero. Zmateně jsem si protřela oči, a když jsem si uvědomila, že jsem usnula a nechala Natea bez dozoru, vymrštila jsem se do sedu a vyděšeně se rozhlížela všude kolem. Nikde jsem ho neviděla. Začala se mě zmocňovat panika. Co když se mu něco stalo? Co když utekl a někoho zranil? Co když zranil sám sebe?

Vyskočila jsem na nohy, vběhla do domu a prohledala všechny místnosti – ložnici, Nateův pokoj, malou koupelnu, co k němu přiléhala, kuchyň spojenou s obývákem, velkou koupelnu i maličkou půdu, kterou si Nate obzvláště oblíbil, protože ho vždycky bavilo se mi schovávat -, ale on nikde nebyl. Rázným krokem jsem vyšla zpět na zahradu, rozhodnutá prohledat každý metr čtverečný lesa, dokud ho nenajdu. Užuž jsem se chtěla rozběhnout, když mě zastavil ten nebezpečně vemlouvavý hlas.

„Bello,“ vydechl.

Nevěřícně jsem se otočila a při pohledu na něj se mi do očí vehnaly slzy. Nebyly to slzy štěstí, ale slzy hořkosti. Pak jsem zpozorovala malou postavičku, která se mu choulila k boku a nadšeně ho tahala za tričko.

„Nate!“ vykřikla jsem a rozběhla se k nim. Vyrvala jsem mu dítě z náruče a pevně ho k sobě přitiskla.

„Zlatíčko, není ti nic? Neudělal ti nic?“ ujišťovala jsem se a pak se otočila na vetřelce.

„Ty! Jak jsi mohl byť jen sáhnout na mého syna!“ osočila jsem se na něj a téměř hystericky mu zabodávala ukazováček do hrudi. Kdybych ještě byla člověk, už by byl několikrát zlomený, ale teď jsem měla přece jen odolnější slupku.

Usmál se tím svým typickým úsměvem. „Má krásko, asi zapomínáš, že je to také můj syn,“ pronesl a s obdivem s očích se zadíval na chlapce, kterého jsem pevně svírala v pažích.

„Nate? Krásné jméno,“ zašeptal dojatým hlasem. Přimhouřila jsem oči.

„Je mi úplně jedno, co se ti líbí a co ne! A neříkej mi má kráska, nejsem žádná tvá…“ Odmlčela jsem se.

„Žádná má…?“ pobídl mě.

„Žádná tvá roztáhnožka!“ vyjekla jsem opovržlivě. Začal se smát.

„Roztáhnožka! Kde ty na to chodíš…“ bavil se. Po chvíli se přestal smát a zvážněl.

„Mohli bychom si promluvit?“ zeptal se nesměle. Užuž jsem chtěla odseknout, že nemáme o čem, ale pak jsem si to rozmyslela. Tedy, ne já, ale mé dosud poblázněné srdce…

„Pojď dál,“ vyzvala jsem ho a zavedla do obývacího pokoje. „Posaď se, jen Natea převleču a dám spát, po lovu je vždy unavený.“ Nechala jsem bez povšimnutí jeho tázavě zdvižené obočí a vklouzla s Natem do jeho pokoje. Tam jsem z něj sundala zmačkané oblečení, v koupelně ho omyla a oblékla do pyžama. Pak jsem ho uložila do postýlky, pořádně ho přikryla, přečetla mu krátkou pohádku, a když usnul, políbila jsem ho na tvář a potichu se přemístila do obývacího pokoje. Nezapomněla jsem za sebou zavřít dveře, kdyby došlo k hádce, ať ho nevzbudíme.

„Bello,“ začal, ale já ho přerušila.

„Co tady pohledáváš, ksakru?! Nikdo se tě neprosil, abys sem přišel a převrátil mi život naruby – opět! Vypadni, Edwarde, tady nejsi vítán,“ procedila jsem mezi zuby chladně a dívala se na něj zuřivým pohledem.

„Já… Udělal jsem chybu,“ zašeptal pokorně a sklopil hlavu. Našpulila jsem rty.
„A říkáš té chybě Beatrice? Nebo že by to byla Ashley?“ zeptala jsem se ho posměšně a odfrkla si.

„Nechápeš to…“

„Nechápu co? Žes mě celou dobu podváděl, užíval si v jiných postelích, kdežto já se mohla přetrhnout, abys mě alespoň pozdravil?! Chodil jsi za jinými, když já na tebe čekala? Nechápu to, žes mi zlomil srdce?!“ vybuchla jsem. Hlas mi přeskakoval, ruce se mi chvěly, nohy mě nechtěly nést. Znovu jsem si připomněla tu dobu, kdy mě přehlížel, ignoroval. Jeho něhu, když se dozvěděl o dítěti. A teď přišel, aby mi mého drahého synáčka vzal! Ale to já nedovolím! Nikdy!

„A co ty?“ obořil se na mě. „Chyby vidíš jen a jen na mně, ale sama bez poskvrnky také nejsi!“

„Jak… Jak to myslíš?“ Údivem jsem vykulila oči.

„Tak, jak to říkám. Copak si nepamatuješ na toho svého pejska?! Hráli jste si na Budulínka s liškou, co? Povozím tě na ocásku…“ rozhorlil se. „Ty mi nemáš co vyčítat, vůbec nic!“

Zalapala jsem po dechu. „Já vůbec nevím, o čem to tu mluvíš…“

„Nezapírej. Moc dobře to víš. A já vůl si myslel, bůhví jak jsem ti tehdy neublížil, chtěl jsem zničit důkazy, aby ses před ostatními necítila trapně kvůli našemu poklesku, ale jak jsem později zjistil, bylo to k ničemu! Nebylo co skrývat…“

„Ty… Já a Jacob?“ zašeptala jsem, a když jsem mírně pokýval hlavou na souhlas, rozesmála jsem se.

„S Jacobem jsem nikdy – opakuji, nikdy – nic neměla. Nepokoušej se mě zatáhnout do svých falešných her, Edwarde Cullene! To tys podváděl, ne já!“

„Já ti zůstal věrný, i po dobu, co jsme spolu nebyli, na rozdíl od tebe!“

„Mýlíš se, Edwarde. Nikdy jsem s nikým nic neměla, mimo tebe,“ pronesla jsem vážným hlasem a neoblomně jsem se na něj zadívala.

„To jsem viděl,“ odfrkl si a zkoumavě se rozhlédl po místnosti. „Je to tu… celkem útulné, i když malé.“

„Kašlu ti na to, cos viděl! A hluboce pochybuji o tom, žes se mnou chtěl mluvit o mém bydlení. Ptám se tě naposledy – co tu chceš?“

„Přijel jsem za svým dítětem,“ řekl, a když zpozoroval mou kamennou tvář, pokračoval, „a za tebou taky, samozřejmě. Chci poznat svého syna, chci ho vychovávat, být mu každý den nablízku… A v neposlední řadě se s tebou chci usmířit. Chci, aby náš synek měl krásné dětství, které mu mohou zajistit pouze oba rodiče. Bello, vím, že jsem ti ublížil…“ Ale ty mně taky… Povzdechl jsem si.

„Vím, měl jsem to udělat už dávno… Doufám, že ještě není úplně pozdě. Bello, má krásko, prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou?“

Chvíli jsem na něj jen kulila oči a lapala po dechu. Když jsem se vzpamatovala, pevně jsem semkla rty.

„Co si to o sobě vůbec myslíš?! Po takové době si sem přijdeš, jako by se vůbec nic nestalo a pak mi předkládáš takové absurdní návrhy? Jsi arogantní, Edwarde, když si myslíš, že tvou nabídku přijmu.“ Slova se mi sama řinula ze rtů, mé srdce však bylo jiného názoru. Plesalo blahem, nutilo mě říci ano, říct to osudové slovo a být konečně šťastná. Ale rozum mi svolit nedovolil. Nemůže mu to jen tak projít…

Cítila jsem tlak v očích a pro jistotu se otočila, nechtěla jsem, aby si všiml mé slabosti.
„Vypadni, Edwarde. Z tohoto domu i z mého života. Už navždy,“ zamumlala jsem. Věděla jsem, že to slyšel, byl to přece upír. Přes rameno jsem se na něj naposledy podívala a zamířila do ložnice. Tam jsem se zhroutila na postel a zavrtala se hlavou do polštáře, který milostivě vsakoval mé slzy. Když už jich mé oči nedokázaly více vyprodukovat, zavřela jsem oči a po chvíli usnula.

Ráno jsem se probudila moc brzy, nechala jsem tedy Natea ještě spát a vydala se do kuchyně, abych si připravila něco menšího k snídani. Ve dveřích jsem se však zarazila.

Před pohovkou byla roztažená široká deka a na ní ležel Edward. Měl zavřené oči a jemně se usmíval. Chvíli jsem se kochala tím pohledem, pak jsem zavrtěla hlavou, abych vyhnala nežádoucí myšlenky. Přiblížila jsem se k pohovce a viděla jsem svého synka, kterak fascinovaně lozí po Edwardovi, tahá ho za vlasy, zkoumá jeho obličej a šťastně u toho výská.

Pár minut jsem se dívala na tu dokonalou rodinnou idylku, pak jsem si odkašlala. Edward se na mě provinile povídal, prostudoval mou tvář a pak se zatvrdil.

„Nemůžeš mi bránit, abych poznal svého syna,“ řekl obranně a přivinul k sobě Natea. Povzdychla jsem si. Ano, to vím, ale jak ti mám dovolit, abys ho vídal, aniž bych tě přitom potkala? Nechci – ne, nemůžu ti dovolit, abys mě zase poblouznil…

„Já… ti nebráním,“ ujistila jsem ho zastřeným hlasem. Už zase se mi chtělo brečet. Jak jsem mohla Nateovi vzít tátu? On na něj má právo… Co na tom, že mi znovu ublíží, hlavně že můj malý chlapeček bude šťastný…

„Ano,“ zašeptala jsem s pohledem upřeným na rozzářeném obličeji mého synáčka.

„Ano?“ zopakoval Edward nechápavě.

„Vezmu si tě,“ vydechla jsem, „to je to nejlepší, co pro Natea mohu udělat…“

Vzali jsme se hned druhý den v kostelíku v blízké vesničce. Předtím, než skromný obřad začal, jsem chtěla couvnout, vzít nohy na ramena a utéct, ale při pohledu na Natea v miniaturní verzi Edwardova obleku a s polštářkem s prstýnku v ručkách jsem si to rozmyslela. Musím myslet na něj, ne na sebe. Když Edward pronášel svůj slib, neubránila jsem se ironickým myšlenkám. Nebere si mě proto, že by mě miloval, ale kvůli Nateovi. Ale druhá, ta zamilovaná část mého já, si mnula ruce. Konečně bude jen a jen můj, sice jen na papíře, jeho srdce mi patřit nebude, ale i to je lepší než nic. A s tím, že mám více než všechny jeho předchozí milovnice, jsem pronesla své ano.

Srpen, o rok později

Naše manželství trvalo už od loňského léta a my stále žili v tom malém domku poblíž Kennewicku. Žili jsme tam o samotě, ale byli jsme šťastní. Čas od času nás navštívila jeho rodina, čas od času jsme navštívili my je. Všichni si malého Natea velmi oblíbili – a malý Nate si zase oblíbil všechny, hlavně svého otce, který byl jeho věrným přítelem při každé lumpárně.

Po svatbě mezi námi zavládl mír. Náš společný zájem byl náš syn, což nás drželo daleko od hádek a neshod. Loni na podzim jsme se opět začali sbližovat, stali se z nás přátelé, důvěrníci a nakonec, v dlouhých zimních večerech, i milenci.

Nakonec jsem mu odpustila jeho zálety, příliš jsem ho milovala, než abych mu je pořád předhazovala. Co bylo, to bylo, minulost je za námi a je třeba žít přítomností a myslet na budoucnost. A ta pro nás byla více než hvězdná. Pochopila jsem, že se potřeboval vybouřit, aby poznal tu pravou, čistou lásku, kterou ke mně cítil.

Moje údajná nevěra s Jacobem se časem také vysvětlila. Bylo to tehdy, když jsem se při vaření večeře pořezala. Ještě než stačila Edwarda omámit vůně mé krve, rána se sama od sebe zacelila. Nechápala jsem to, Nate byl přece stejný jako já a normálně krvácel.

Zjistili jsme, že mám schopnost, štít, který mě i tehdy ochránil. Proto Edward nenašel krev na prostěradle, štít zabránil, aby vůbec byla prolita, byl to jeho způsob obrany před upíry. Tehdy jsem dostala od Edwarda krásný zlatý prsten s diamantem velikosti malého vejce. Byl příliš okázalý pro všední nošení, ale na nočním stolku se skvěle vyjímal mezi společnými fotkami, jako věčná připomínka jeho lásky ke mně.

A Nate? Ten si nemohl na nic stěžovat. Táta ho rozmazloval, jak jen to šlo, měl vše, co chtěl – a hlavně, byl milován, což bylo nejdůležitější.

Jednoho sychravého rána jsme se líně povalovali na posteli a nechtělo se nám vstát. Komu by se taky chtělo, do takového ošklivého počasí, které hlásilo přicházející podzim.

„Co ti to včera večer Nate špital, když jsi ho ukládal?“ vyzvídala jsem na něm zvědavě. Šibalsky se mu zablesklo v očích.

„Svěřoval se mi s tím, co by chtěl k Vánocům.“ Touto odpovědí ještě zvýšil mou zvědavost.

„A copak by chtěl? Vždyť všechno má…“ mámila jsem z něj odpověď.

„Říkal…“ napínal mě a pauzu mezi svými slovy vyplnil polibky, „říkal, že by chtěl sestřičku. Prý úplně malinkou, aby se o ni mohl starat, aby si připadal jako velký starší bratr.“

„Hmmm,“ protáhla jsem, když mi polibky pokryl citlivý krk.

„Jen je škoda, že mu tohle přání nebudeme moci splnit. Tak snad příští rok,“ zamumlal Edward do jemné kůže mé šíje. V jeho hlase jsem postřehla zklamání, že nemůže svému drahému synkovi poskytnout, co chce.

„Možná…“

„Možná?“ zeptal se zvídavě. Obdařila jsem ho úsměvem.

„Možná se mu jeho přání splní…“ Nechápavě se na mě díval, pak se v jeho výrazu mihla radost.

„Tím chceš naznačit…“ pronesl ostýchavě a zarazil se, jako by to mohl zničit tím, že to řekne nahlas.

„Ano. Nevím, jestli přímo na Vánoce, ale přece jen se dočká,“ řekla jsem a něžně se usmála. Pak jsem však zvážněla. „Jsi rád?“

Nechápavě zavrtěl hlavou. „Ty se ptáš? Jsem bez sebe radostí!“ vyhrkl a šťastně se rozesmál. Oči se mi zalily slzami.

„Už jsem ti řekla, že tě miluju?“

„Ano, ale tohle se nikdy neomrzí poslouchat. Miluju tě, Bells, zvonečku můj. Navždy.“

„Navždy,“ přitakala jsem. Sklonil se ke mně a dlouze mě políbil. Pak si mě přitáhl do náruče a dlaněmi zajel na mé již mírně vystouplé bříško.

„Že jsem si toho nevšiml dřív,“ zabrblal. Zasmála jsem se a natáhla se po jeho rtech, které mi začínaly chybět.

„Mami? Tati?“ vyrušil nás melodický hlásek. Edward se ode mě odtáhl a rozpřáhl náruč, do které náš milovaný syn se smíchem skočil. Uvelebil se na posteli mezi námi a svými malýma ručkama nás objal. Podívala jsem se na Edwarda a ten mi pohled opětoval. Rozuměli jsme si beze slov. Zároveň jsme vlepili Nateovi pusu na tvář, každý z jedné strany. Malý se šťastně zasmál, zívl a po pár minutách usnul. Prohlížela jsem si jeho jemnou tvář, která byla dokonalou kopií tváře jeho otce. Pak jsem pohledem vyhledala Edwarda.
„Byl jsem blbec, že jsem si to neuvědomil dřív. Ty jsi ta pravá, ta jediná, se kterou mohu být šťastný. Jsi můj život, spolu s našimi dětmi. Jsem tak šťastný, že to slovy nejde vyjádřit,“ šeptal procítěně. Když zpozoroval slzy, které se mi rozutekly po tvářích, natáhl se přes Natea a jemně je svými rty setřel.

„Slzy radosti. Taky bych je chtěl cítit na svých tvářích. Ach, panebože, jak já bych chtěl štěstím brečet!“

Dnes je to přesně rok, co jsem přidala 1. díl Pláče, proto mi to přišlo jako to nejlepší datum, kdy to ukončit. Tak jsem si nad to dneska sedla a konečně to dopsala. Z mých původních plánů sešlo, chtěla jsem napsat ještě tak 500 slov (kapitola by měla cca 1 300 slov), ale nakonec z toho vyšlo úctyhodné (alespoň pro mě, nikdy jsem tuším nic delšího nenapsala...) číslo 3 079, ze kterého mám obrovskou radost, i když je tohle velmi zdlouhavé a nudné. Ale už to předělávat nebudu, abych pravdu řekla, jsem ráda, že je to za mnou.

Povídku jsem nepsala s radostí, což je na ní také vidět. Vůbec jsem neplánovala pokračování jednorázovky Ne, nebudu brečet..., ale nakonec jsem se nechala přemluvit a rozhodla se z toho udělat krátkou kapitolovou povídku. To se mi povedlo, i když to trvalo celý dlouhý rok. Několikrát jsem málem podlehla nutkání nechat ji smazat, ale vytrvala jsem, zejména kvůli tomu, že jsem si pro Bellu přála dobrý konec.

Co se týče jejich vztahu... Bella si šťastný konec zasloužila, to musí uznat každý. A Edward svým způsobem skončil šťastně i nešťastně. Dostal druhou šanci a získal zpátky Bellu, ale jeho „horší“ já bylo nemilosrdně vypuzeno, už si neškrtne.

Tahle Bella by nemohla být šťastná s nikým jiným, protože jí Nathaniel každý den připomínal svého otce, kterého i přes jeho zálety stále milovala. Prostě to tak je a jiné to nebude. (A varovala jsem vás, že nemáte číst epilog, pokud nepřejete Edwardovi šťastný konec, tak žádné stěžování. )

Epilog se mi sám o sobě nelíbí, neumím psát něco takového, na tohle si nepotrpím. Tak mě, prosím, šetřete a nezapomínejte na to, že jsem pouhý amatér.

Děkuji za to, že jste si tuto slátaninu přečetli a občas i okomentovali. 

Setřete slzy, vážení, tímhle povídka definitivně končí.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pláč - Epilog: