Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pitomý plán - Prolog + 1

05.04.2010 (16:30) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1639×

Prolog

Kdysi dávno žila jedna dívka se svou matku ve slunném Pheonixu. Jejich štěstí však skončilo dne, kdy si jeden upír vybral k ukončení své žízně právě jejich dům. Matku zabil první, ale nedokázal ublížit dívence, sotva odrostlé batolecímu věku, která na něj upírala své obrovské hnědé oči z postýlky. Rozhodl se ji vzít s sebou a až bude dost stará, ji proměnit. Roky plynuly a z Isabelly se stávala překrásná dívka. Měla však tajemství, která se onomu upírovi stala osudnými. Nikdy ho nepřestala nenávidět za smrt její matky a nikdy mu neukázala, jaké divy dělala s ohněm. Ten, téměř, jako by ji poslouchal.

Když jí bylo 17 let, proměnil ji a čekal u jejího zmítajícího se těla celé tři dny. Byl první na jejím seznamu. První upír, kterého změnila v prach. Zabila spoustu upírů a díky zděděnému daru od její matky, štítu, na ni neplatilo nadpřirozeno. Brzy se o ní doslechli i Volturiovi a chtěli ji do své gardy, ale Isabella odmítla a odmítává každý rok. Nyní se znovu stěhuje. Jejím budoucím domovem se stane Forks ve státě Washington. Netuší, že ji toto bezvýznamné městečko změní život.

Druhý příběh není tak tragický. Edwarda proměnil doktor Carlisle Cullen. Žil pak s jeho upíří rodinkou až to roku 1956. Tehdy ho už začaly rozčilovat ty dokonalé páry. Když pak byli na návštěvě v Denali, zakoukal se tam do Tanyi. Ačkoliv tušil, že pro něj není tou pravou, rozhodl se s ní žít, dokud onu pravou nepotká. Minulý rok se rozhodli na nějaký čas nežít s rodinou, a tak se odstěhovali do Forks, kde navštěvují 3. ročník zdejší střední školy. Právě ve Forks koluje zpráva, že se sem bude stěhovat další člověk. Jenže upíři netuší, že to zas tak docela člověk nebude.

1. kapitola - Vítejte ve světě depresivní Belly

Právě projíždím silnicí, která mě dovede až k té obydlené zatáčce, která si říká Forks. Všude tady je hrozně moc zeleně, že z toho za pár měsíců zmagořím. Možná by nevadilo, kdybych jim tu pár lesíků vypálila. Jela jsem povolenou rychlostí a pozorně prohlížela každé zákoutí onoho městečka. Nakonec jsem projela i kolem střední školy, která od zítřka zvýší svůj počet studentů na 378. V minulém městě, jmenovalo se Detroit, bylo jen ve třeťáku 3000 lidí. Nikdy mi nevadilo být středem pozornosti. Být tou holkou, co nepatří mezi nelepší. Už jsem tu měla i nalezenou práci, která mě bude bavit. V Port Angeles, v baru U jednookého Peeta. Tancovat u tyče mě baví. Neprodávám své tělo, jen tančím. Peněz mám za svá staletí opravdu moc. Přes to jsem si ve Forks pořídila jen malou dřevěnou chatičku. Auto si nechám své. Je to malá černá Audi TT. Není kabriolet, zde by se to ani nehodilo.

V domku, jestli se té chaloupce dalo tak říkat, jsem se zabydlela rychle. Oblečení jsem neměla nějak moc. Nemám v plánu plýtvat svoji krásou, která je již tak vyjímečná, na zdejší nehostinné prostředí. V mém šatníku vévodila černá. Jak už jsem zmínila, já nikdy nebyla ta hodná. Ve škole jsem téměř nosila na zádech nálepku Darebák, psanec…

Necítila jsem potřebu to měnit. Vím, že kdybych chtěla, mohla bych se stát královnou každé střední školy, ba i vysoké, ale já taková nejsem. Stále nosím v srdci převeliký smutek nad ztrátou matky, kterou si skoro nepamatuji, ale stále nosím srdce na svém krku. Byl to její přívěsek, který v sobě už nějaké to staletí přechovává malbu, která je pro mě nejcennější na světě. Jsou mi na ní asi 2 roky, sedím mezi maminkou a tatínkem a všichni se usmíváme. Můj otec zemřel pár měsíců před maminkou. Ztratit oba rodiče, mě stále tíží. O to víc, když vím, že maminka zemřít nemusela. Že mě její vrah vychovával. Mohlo ho napadnout, že nenávist v srdci zůstane navěky a nikdy nezmizí. Měl mě zabít, možná by i on sám žil. Už to budou skoro čtyři staletí, co jsem ho svým darem proměnila v prach.

Pamatuji si jeden okamžik, když jsem byla ještě hodně malá. V krbu hořel oheň, otec byl už možná mrtvý nebo ne, ale doma nebyl. Matka seděla na křesle a pozorovala, jak si hraji s míčkem. Seděla jsem jen kousek od krbu, když mi míček vyklouzl a spad přímo do plamenů. Bez rozpaků jsem pro něj sáhla. Maminka se moc vyděsila, nedokázala pochopit, proč nemám popáleniny, ačkoliv jsem ruku držela přímo v ohni. Říkala, že jsem její malá Johanka z Arku.

Už tehdy mi oheň neublížil a nedokáže to ani teď. Dokonce ho dokáži ovládat. Je to takový dárek nad běžný rámec upířích schopností. Mezi ty ostatně patřil i můj vyjimečný štít. I má matka ho měla. Řekl mi to ten upír, co ji zabil, ani si nevzpomínám na jeho jméno. Měl totiž nějaký dar, který na ni nepůsobil a na mě taky ne. Byla jsem pár let sama, zabíjela upíry. Bavilo mě vidět, jak trpí. Byla jsem na cestě přes Itálii do Afriky, když jsem na ně narazila. Aro, jeden z té jejich „svaté trojce“, co sedí se svými bratry na trůnech jak tři Grácie, mě chtěl do své gardy. Byl doslova okouzlen mými schopnostmi. Ale já odmítla. Stále to zkouší a doufá, že jednou se k nim přidám. Ani fakt, že mám ve Volteře kamarádku mě tam neudržel.

Jane mi jednou řekla, že mám depresivní povahu. Je to pravda, já nikdy nepopírala své špatné vlastnosti. Mnohem raději jsem popírala ty dobré, jestli nějaké byly. Rozhodně jednou z nich bylo, že jsem, už kvůli mamince, nesnesla pití lidské krve. Samozřejmě jsem pár let tak „žila“, ale pocit viny sílil, až mě to málem skolilo. Zvířecí krev je, buďme upřímní, vážně hnus, ale žít se na tom dá.

Na vegetariána jsem zatím narazila jen jednou. Byla jsem tehdy ve Volteře na „společenskou“ návštěvu. Objevil se tam i ten nejsoucitnější upír, jakého jsem kdy potkala. Jmenoval se Carlisle Cullen a byl jedním z nás teprve pár let. Potom jsem jej potkala ještě jednou roku 1928. Poklábosili jsme chvilku, ale brzy jsem se odstěhovala. Už nebyl sám. Byla s ním upírka Esme, v které našel družku. Prý měl ještě „syna“, ale ten od nich na pár let odešel. Nijak víc jsem se v jeho rodině nevrtala a brzy opustila město.

Teď abych se vrátila do přítomnosti. Vzpomínání nikdy nepatřilo k mým oblíbeným činnostem, ačkoli vyhnout se mu nedalo. V obyčejných riflích, béžovém tričku, s černou mikinou a černýma converskama jsem nasedla do auta a vydala se směr škola.

Někdy neočekávané věci přijdou, aniž jste na ně připraveni. Jste pak zaskočeni a nedokážete si jich vážit. Když pak vše dobré pomine, najednou litujete, že jste tenkrát nebyli chytřejší. Jo, to je můj případ…