Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Piráti! 5

09.02.2012 (12:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3515×

Neštěstí nechodí po horách, ale pronásleduje Bellu.

„Bello Cullenová,“ zašeptal tichý melodický hlas a já s leknutím zvedla hlavu.

„Edwarde,“ vyjekla jsem a rychle vyskočila na nohy.

„Jeden den venku a už máš problémy,“ zakroutil pobaveně hlavou a vedle něj se objevil Emmett. „Ustup, ať ti neublíží,“ poradil mi, tak jsem radši poslechla. Emmett zapojil svaly a za chvíli už vypáčil dveře, abych mohla projít ven.

„Bože, jsi v pořádku? Co jsi blbla?“

„Chtěla jsem se jen podívat do města. A pak začala ta ženská řvát, že je tam pirát. No a než jsem se nadála, byla jsem tu. Nechápu, jak mě mohla poznat,“ vysvětlovala jsem a Edward mě objal.

„Jdeme. Musíme se dostat pryč, ať nemáme problémy všichni. Poděkuj Butlerovi, že za mnou přišel, protože měl o tebe strach, když jsi sama vyrazila do města a ani do setmění ses nevrátila. Už se plánovala tvoje poprava.“

„Radši jdeme.“ Vzala jsem ho za ruku a už ho tahala ven. Chtěla jsem být odsud co nejdál.

„Můžu tě o něco poprosit?“ zastavil mě Edward, když jsme se dostali zase na pláž.

„Můžeš to zkusit,“ přikývla jsem trochu váhavě.

„Odpluj, co nejrychleji budeš moct. Jsem si jistý, že vyhlásí pátrání.“

„Dobře,“ vzala jsem si jeho radu k srdci. „Odpluju hned.“

„Uvidíme se na večeři. Zítra,“ usmál se a naposled mě políbil.

„Zítra.“

Nastoupila jsem do člunu a vracela se na loď. Trochu mi dělalo problém se zorientovat, protože byla pozdní noc a protože bylo zataženo, ani měsíc nesvítil. Dokonce začínalo pršet.

„Kapitáne, jste v pořádku?“ přišel ke mně hned Butler a prohlížel si mě.

„Ano, v naprostém. Připravte loď, a jak to bude možné, okamžitě odplujeme. Nejspíš mám za zády nechtěné hosty. Poplujeme na širé moře a pak uvidíme, co dál.“

„Ano, kapitáne,“ zasalutovat Butler a už rozdával příkazy.

„A udělejte mi někdo něco k jídlu.“ Zmizela jsem u sebe v kajutě a vyčerpaně se svezla na postel.

„Kapitáne,“ zaťukal někdo na moje dveře, které se potom otevřely, „nesu vám večeři.“

„Polož to na stůl,“ dala jsem mu pokyn, ale potom jsem ho zastavila. „Jak se jmenuješ?“

„Jsem Jack, pane.“

„Dobře, Jacku, za chvíli si pro to klidně můžeš přijít. Teď můžeš jít.“ Uklonil se a zmizel.

Pomalu jsem se přesunula ke stolu a těžce dosedla na židli. Najednou jsem nějak neměla hlad, ale i přesto jsem vzala vidličku a zapíchla ji do měkkého masa. Trochu jsem ho požvýkala a zapila ho velkým douškem červeného vína. Vypila jsem celou skleničku, ale snědla jenom tři sousta. Už jsem nechtěla. Odložila jsem tedy vidličku a šla si lehnout. Až po bradu jsem se zavrtala pod deku, stulila se do klubíčka, a přesto jsem nemohla usnout. Loď se klidně kolébala na vlnách, déšť tiše bubnoval do dřeva a já se cítila tak sama. Pořád jsem se převalovala na posteli. Dokonce jsem popřála dobrou noc Jackovi, když si přišel pro tác s jídlem. Ale potom už jsem konečně usnula.

Druhý den ráno už jsme byly několik stovek mil od břehů Barbadosu. Byl slunečný den, ale hlavně byla sobota. Čekala mě naše první večeře u Edwarda na lodi.

„Kapitáne, támhle pluje naše první kořist.“ Butler ukázal na loď, která se blížila k nám.

„Skvěle. Vytáhněte vlajku a do zbraně!“ křikla jsem a už nabíjela svoji pistoli. K pasu jsem si připnula kord a připravila dýku, kterou jsem s sebou nosila téměř neustále, a čekala jsem, až budeme ve výhodné palebné pozici.

„Pal!“ zavelela jsem a než jsem dořekla, už se po oceánu rozléhaly rány z děl.

Kubánská loď se ale nenechala zastrašit. Opláceli nám to plnou parou. Polovina mých pirátů se zhoupla na jejich loď a začali velké boje. Slyšela jsem cinkat kordy, ale častější byly rány z pistolí. Nám šlo hlavně o kořist, která byla zajisté ukryta až dole v podpalubí, kam už se někteří mí piráti vydali.

„Kapitánko,“ oslovil mě tichý mužský hlas a u hlavy jsem cítila hlaveň pistole.

„Ano?“ zeptala jsem se s úsměvem. Skoro na každé lodi se najde takovýhle rádoby statečný muž. Jenže proti mně neměl šanci.

Nepozorovaně jsem z kalhot vytáhla svou dýku, využila rychlosti poloupíra, abych se sehnula a váženému pánovi rozpárala kousek břicha. Odvážný muž se chytil za ránu, a jak mu krev protékala mezi prsty, začala jsem vidět červeně. Pitomý Edward, kdyby pořád neopruzoval s tou svatbou, mohla jsem si v klidu dojít zalovit.

Zatřepala jsem hlavou a zatajila dech, abych se mohla snáze dostat do normálu, ale na levé ruce jsem pocítila pálivou bolest. Zmateně jsem se podívala, co se děje a téměř přes celé předloktí vedla řezná rána. Jak jsem nedávala pozor, nějaký chytrák se mě nejspíš snažil sejmout. Chtěla jsem to tomu dobrákovi řádně oplatit, ale než jsem se stačila otočit, můj levý bok zasáhla jedna z kulek. Bolest jsem pocítila téměř okamžitě. I to, jak rychle jsem ztrácela vědomí.

Byla jsem po smrti? Vlastně jsem to ani nemohla říct, protože jsem nevěděla, jak smrt vypadá. Světlo na konci tunelu? V žádném případě se nekonalo. Ne, to asi nejspíš nebude smrt. Jen nějaký výpadek. Vždyť o chvilku později jsem se probrala.

„Kapitáne, díky Bohu, žijete.“

„A proč bych neměla?“ zatvářila jsem se nechápavě.

„Chytla jste to do boku a ani vaše ruka nezůstala pozadu.,“ vysvětlil mi Butler.

„Oh, jistě.“ Uvědomila jsem si palčivou bolest na levé straně mého nemohoucího těla.

„Hodně jste krvácela, ale naštěstí kulka nezůstala uvnitř. Jen vás to pěkně štrejchlo,“ zasmál se a nadzvedl moji košili. „Vypadá to, že už jste přestala krvácet. I vaše ruka mi dala pořádně zabrat.“

„To je v pořádku.“ Věděla jsem, co se mnou je. Poloupíří tělo mělo víc krve než lidské, takže jsem si mohla dovolit krev ztratit. O dalším lovu ji ale budu muset doplnit. „Můžete mi donést něco k jídlu? Mám hrozný hlad.“

„Samozřejmě, kapitáne,“ zasalutoval Butler a odešel.

S bolestným hekáním jsem se trochu protáhla. Byl to děs a já si dovedla představit, co bude následovat. Samé obskakování, posluhování a samé otázky, jestli mě něco nebolí nebo jestli mi něco nechybí. Při nejhorším budu v pořádku až za týden, při nejlepším do tří dnů, ale nějak jsem si nebyla jistá, jestli vydržím tak dlouho ležet.

Za chvíli se vrátil Butler s jídlem. S ohromným sebezapřením jsem se trochu povytáhla, abych nemusela jíst vleže. Byl to očistec. Tolik mě bolel ten bok, a když jsem hýbla s rukou, krev se mi v ní zběsile roztepala, ale nakonec jsem to zvládla. Musela jsem jíst jen pravou rukou, aby byla bolest menší. Butler se sice nabídl, že mě nakrmí, ale nebyla jsem přeci malé dítě ani ufňukaná holka, která se při každém škrábnutí schová k někomu do klína.

„Kapitáne,“ objevil se v mé kajutě znepokojený námořník.

„Co chceš, Flynne?“ obořil se na něj můj opatrovatel.

„Cullenova loď,“ vyslovil s obavou a já trochu ztuhla.

„Večeře, sakra,“ zasyčela jsem a přemýšlela jsem, jak se z toho vykroutím. V tomhle stavu bych se nedostala do šatů a ani bych nepřešla z jedné lodi na druhou. „Vyřiďte Edwardovi, že se omlouvám, ale dnes nemůžu přijít. Osobní... záležitosti. Že se uvidíme až příští týden.“

„Vyřídím mu to,“ kývl a zase zmizel.

Dál jsme se věnovali jídlu a z paluby jsem slyšela tiché dohadování. Bylo mi ale jasné, že je tiché jenom tady. Nahoře muselo být mnohem hlasitější. Pro sebe jsem se usmála a byla pyšná, jak snadno jsem se z dnešní večeře vykroutila. To jsem se ale šeredně mýlila.

„Něco jako soukromí ti nic neříká?“ obořila jsem se na něj, když bez zaklepání nebo jakéhokoliv ohlášení vpadl Edward dovnitř.

„Musel jsem vědět, proč nemůžeš přijít,“ odpověděl, když se vzpamatoval z menšího šoku.

„Tak jsi viděl a můžeš jít.“

„Co se ti stalo?“ zeptal se vyděšeně, ale než jsem se nadechla, Butler už mu všechno vysvětloval. Edward jenom kroutil hlavou a pak si povzdechl.

„Nejradši bych tě znovu unesl, zavřel do vězení a nikam tě nepouštěl.“

„Dohoda, vzpomínáš?“ připomněla jsem mu.

„Bohužel ano,“ povzdechl si a políbil mě. „Hlavně, že jsi naživu.“

„Já… budu venku, kapitáne,“ omluvil se Butler a co nejrychleji mohl, vypadl.

„Co ti udělali? Dojedu je a zaplatí to životem.“

„Ne, byla to moje chyba. Nedávala jsem pozor. Jeden mě sekl,“ ukázala jsem mu obvázanou ruku a sykla jsem, protože jsem si zahýbala svaly v boku, „chtěla jsem mu to vrátit, ale prosvištěla kolem mě kulka.“ Zvedla jsem si košili, aby viděl můj ovázaný bok. „Vážně to nic není. Nejdéle do týdne budu v pořádku.“

„Příště s sebou povezeš i doktora. Butler má jen základní kurs od mého otce, ale jak se zdá, tobě to stačit nebude.“

„Je to poprvé, co se mi něco stalo,“ bránila jsem se a on jen se smíchem kroutil hlavou.

„Doufám, že to bylo i naposled,“ zašeptal a znovu mě políbil. Chtěla jsem si ho přitáhnout blíž, ale jakmile jsem se pohnula, moje tělo mi to dalo pěkně sežrat.

„Nemůžu… nemůžu se skoro hýbat. Tohle mi nemůžeš dělat,“ odstrčila jsem ho a padla do polštářů.

„Tak se nehýbej. Všechno udělám za tebe,“ usmál se a znovu se ke mně skláněl, ale já uhnula hlavou.

„Dej mi alespoň týden. Pak budu muset na lov, ale už budu zdravá.“

„Dobře. Nepotřebuješ něco? Dojdu ti to pro jídlo, pro pití, pro cokoliv mě pošleš.“

„Ne, nepotřebuju nic. Butler se o mě postará. Můžeš už jít.“

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Zůstanu tady s tebou.“

„Edwarde,“ zasténala jsem, ale on mi přes rty položil prst.

„Zůstanu tady s tebou, alespoň dokaď neusneš.“

Uzdravovala jsem se rychle. Za tři dny se mi uzdravila ruka, až na téměř neviditelnou jizvu, která mi tam zůstala a do týdne jsem měla v pořádku i bok. Butler se o mě vážně staral. Chvilku mi připadalo, jako kdyby se domluvil s Edwardem. Jako by mu Edward za všechno, co pro mě udělá, platil. Byl jako můj osobní strážce. Vyptával se mě, jak mi je, staral se o jídlo, o pití, o mě. Ošetřoval mě, se vším mi pomáhal, když jsem ještě nemohla, a byl hrozně starostlivý. Samozřejmě, že ho Edward musel platit. Nikdo jiný by se takhle nechoval. Ale Butler byl fajn. Měla jsem ho docela ráda, proto jsem se rozhodla, že to nijak moc řešit nebudu. Teď jsem měla v hlavě něco jiného. Čekala mě první večeře s Edwardem. Byla jsem z toho nervózní, hlavně když večer přišel tak trochu rychle.

S povzdechem a značnou nechutí jsem otevřela jednu truhlu a vytáhla šaty, které byly hned navrchu. Zlaté s výšivkou a zdobením, na můj vkus až moc přehnané, ale nechtěla jsem se v tom přebírat a hledat hezčí. Musela jsem totiž najít ještě spodničku a korzet, který byl nedílnou, ale pro mě klidně zbytnou, součástí.

Pomalu jsem se začala oblékat. Korzet i šaty jsem si musela zašněrovat sama, což mi dalo trochu zabrat. Poraněný bok jsem ještě trochu cítila, ale Butlera jsem na pomoc volat nechtěla. Nakonec se mi to podařilo. Vlasy jsem sepnula do elegantně vypadajícího drdolu, na nohy nazula boty s podpatkem a mohla jsem vyrazit.

Už mi mezi lodě připravili lávku, abych mohla přejít. Bylo to trochu krkolomné, protože jsem na tohle nebyla zvyklá, ale stačilo šest kroků a byla jsem na druhé straně.

„Následujte mě, prosím,“ oslovil mě jeden z jeho pirátů a vedl mě do Edwardova salónku, kde už byla připravena naše večeře.

„Bello, vítej. Už jsi v pořádku?“ přišel ke mně hned Edward a políbil mě.

„Ano, téměř. Už to nic není.“

„Jsem moc rád, že jsi mohla dnes dorazit. Pojď se posadit.“ Odsunul mi židli a pak ji pode mnou přisunul. Nalil mi víno a posadil se naproti mně. „Dobrou chuť.“

„Nápodobně,“ zamumlala jsem a už si do úst dávala první sousto.

„Takže… co loď? Jsi spokojená?“ Porušil ticho trochu váhavě.

„Je parádní,“ usmála jsem se nadšeně. „Neskutečně rychlá.“

„To jsem rád, že se ti líbí. Snažil jsem se vybrat tu správnou.“

„Je opravdu úžasná,“ ujistila jsem ho a odložila vidličku. Pro dnešek už jsem měla dost. „Díky za večeři.“

„Není zač. Jsem rád, že ti chutnalo,“ usmál se a zvedl se. Přešel ke mně, odtáhl židli, a když jsem se zvedla, obtočil mi ruce kolem pasu. „Teď můžeme přejít k příjemnější části večera.“

Najednou se mi srdce rozbouchalo a zasáhla mě panika. Nebyla jsem si jistá, jestli chci, aby to dnes večer tak daleko zašlo.

„Ne, ne, ne,“ vykroutila jsem se mu a udělala krok stranou.

„Proč ne?“ zeptal se zklamaně a zamračil se.

„A proč ano?“

„Protože jsem se na tebe celý týden tolik těšil. Nemůžeš mě odmítnout.“

„Proč bych nemohla?“

„Protože jsem to já. A ty. No tak, Bells. Už jsme manželé, musíš plnit manželské povinnosti.“

„Chceš mě vydírat?“ přimhouřila jsem oči.

„Chci jen malé potěšení. Jednu noc za celý týden. Prosím,“ sepjal ruce a já se usmála.

„Malé potěšení?“ ujistila jsem se.

„Malé potěšení,“ kývnul a já se usmála ještě víc.

Pomalu jsem se ohnula a vzala do rukou tu nadýchanou sukni. Pomalu jsem ji soukala i se spodničkou nahoru, ale těsně pod zadkem jsem se zastavila. Chvíli jsem takhle zůstala, ale pak jsem sukni poslala zpátky dolů.

„Pokračování příště, miláčku,“ oznámila jsem Edwardovi, když mě s vytřeštěnýma očima sledoval a rychle jsem utekla ven. Téměř jsem přeběhla z jeho lodi na tu svoji. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale ani jsem se neotočila. Ne, dokud jsem nebyla od něj dostatečně daleko.

„Rychle pryč,“ přikázala jsem prvnímu, kterého jsem viděla. On kývl a já se otočila. Edward stál na palubě a nespustil ze mě oči. Rty jsem roztáhla do veselého úsměvu, a aby neřekl, zamávala jsem mu. To ho asi naštvalo, tak jsem se radši sebrala a utíkala k sobě do kajuty se svléknout. Vyrušil mě Butler.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se tiše.

„V nejlepším,“ usmála jsem se a byla z toho na větvi. Dokázala jsem vykolejit Edwarda a ani mě to nestálo moc sil. A vlastně jsem se další soboty nemohla dočkat.

4. kapitola - 6. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Piráti! 5: