Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Piráti! 3

26.01.2012 (18:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 4209×

Sbohem, svobodo

„Připravte děla! Pořádně si to vychutnáme,“ křičel. Ten hlas jsem poznala dokonale.

Okamžitě jsem vystřelila z postele, natáhla na sebe kalhoty a běžela na palubu. Všichni byli v jednom kole. Edward byl u kormidla a mířili jsme si to přímo na britskou obchodní loď. Chtěla jsem se přidat k ostatním a začít se ozbrojovat, ale zadržela mě ruka na mém pasu.

„Butlere, vezmi slečnu Swanovou a někam ji zamkni. Někam, kde nebude mít ani tu nejmenší šanci utéct,“ přikázal a mě se hned ujal jeho sluha. „A seberte jí všechno, co by jí mohlo pomoct dostat se ven.“

„Edwarde!“ zařvala jsem, když mě Butler za sebou táhl do podpalubí.

Myslela jsem si, že mě zamkne do kajuty, ale on mě táhnul ještě níž. Do vězení. Nakonec mě strčil do jedné kobky a zámek na mřížích pro jistotu zamkl na dva západy. Skvěle.

Naštvaně jsem praštila do lodi a sedla si na zem. Byla mi tu trochu zima, ale musela jsem si vystačit s tím, co jsem měla. Tu chvíli jsem se to hodlala přežít, ale pak jsem byla odhodlaná, dát Edwardovi jasně najevo, jak se ke mně bude chovat a jak ne. Chtěla jsem mu to ještě pěkně osladit.

Děla střílela o sto šest a já si nikdy neuvědomovala, jak jsou hlasitá. Zaléhaly mi uši, ale i přesto jsem si nesmírně přála být tam nahoře a bojovat s ostatními. A on mi to překazil.

„Slečno.“ Přišel pro mě konečně Butler a odemkl mi.

Neřekla jsem ani slovo a už jsem letěla nahoru. Nejprve jsem zkusila jeho kajutu. Nebyl tam, tak jsem běžela na palubu. Byl u kormidla a sledoval kořist, kterou uloupili.

„Tak tohle bylo naposled!“ spustila jsem hned a on se na mě s úsměvem podíval. To mě vytočilo ještě víc. „Co si o sobě vůbec myslíš? Že mě někam zavřeš a tím se mě zbavíš?“

„Pojď stranou.“ Chytil mě kolem pasu a vedl mě z paluby do kajuty.

„Nešahej na mě!“ zařvala jsem vytočená na nejvyšší míru a vytrhla se mu. Edwardovi ale asi došla trpělivost, protože mě znovu čapnul a táhnul z doslechu i z dohledu.

„Naposled ti říkám, že tohle bylo naposled. Naposled jsi mě někam zavřel, protože příště někam zavřu já tebe.“

„Bylo to nutné.“ To bylo všechno, co mi na to řekl. Že to bylo nutné.

„Děláš… děláš si ze mě legraci?“

„Proč? Nechtěl jsem riskovat, že mi zase utečeš. Tentokrát by to ta loď nepřežila bez úhony a tebe bych nepustil nikam ani na krok.“

„Tak to pozor!“ Namířila jsem na něj ukazováček. „Já nejsem žádný tvůj majetek, abys mě mohl někam zavírat nebo přivazovat.“

„Ještě nejsi můj majetek,“ uchechtl se a já prudce vydechla.

„A jestli se budeš chovat takhle, tak ani nebudu. To budu radši, když mě hodíš žralokům.“

„Nač tak prudká slova.“

„Chci, aby sis uvědomil, že nejsi můj pán. Jsem svobodná a můžu si dělat, co chci. A ty… ty mi to nezakážeš. Nikdy!“ Dávala jsem mu svůj názor jasně najevo. Pořád jsem byla naštvaná a on si povzdechl.

„Omlouvám se.“

„Co…cože? Slyšela jsem dobře?“ nemohla jsem si být jistá, jestli to opravdu řekl. Vždyť on se nikdy neomlouval.

„Omlouvám se ti, ale nechtěl jsem, abys znovu utekla. Mrzí mě to, ale tím tahle diskuze končí. Během pár hodin připlujeme k Barbadosu, kde už bude čekat moje rodina. Tím tohle dobrodružství končí.“

„Možná pro tebe,“ zamumlala jsem, už značně vychladlá a on se usmál. „Fajn, ale už toho mám dost. Už mě to tu s tebou nebaví. Pořád tě poslouchat, podřizovat se ti, takže bych byla ráda, kdybys mě na chvíli nechal samotnou. Alespoň než připlujeme. Potřebuju se vybavit trpělivostí, abych tě neodstřelila hned po prvním dni… manželství.“ Ani jsem netušila, jak bude těžké vyslovit to slovo. Manželství.

„Jistě. Klidně zůstaň tady. Moje kajuta je ti plně k dispozici. Udělej si pohodlí a chovej se tu jako doma. Já budu s ostatními.“ Nestačila jsem ani odpovědět a už byl pryč.

„Slečno, kapitán vás žádá, abyste se připravila k cestě na pevninu. Váš člun je připraven.“ Butler za mnou přišel asi po čtyřech hodinách absolutní nudy. Kývla jsem na souhlas a musela jsem protáhnout ztuhlé kosti. Postavila jsem se, trochu si upravila oblečení a v Butlerově doprovodu jsem šla na palubu.

„Bello,“ přivítal mě s úsměvem na tváři Edward a nabídl mi ruku.

Nastoupit do člunu, nechat se spustit na moře a pak čekat, až nás dva lidé z posádky dopraví na břeh. Šíleně dlouhá doba. Byla jsem nervózní. Vždyť do manželství přeci nevstupujete každý den. Navíc já jeho rodinu vůbec neznala. Jen z vyprávění. A cesta na břeh byla hrozně krátká. Vůbec jsem se nestihla psychicky připravit na to setkání. Edward mi jen podal ruku a pomohl mi vystoupit ze člunu.

Už na nás čekalo šest upírů. Šest upírů s úsměvem na tváři. Začaly se mi klepat ruce i nohy. Byla jsem nervózní jako snad nikdy. Bála jsem se a jejich úsměvy mi moc nepřidávaly.

„Vítej, Bello,“ přivítala mě hlava rodiny. „Jsem Carlisle a je mi velkou ctí přivítat tě v naší rodině. Doufám, že spolu hodně dokážeme. A rád bych ti představil i ostatní členy rodiny.“

Postupně ukazoval na všechny okolo a já jen okrajově vnímala jejich jména. Moji pozornost ale upoutal ten obrovský upír s náušnicí v pravém uchu. Emmett. To musel být podle těch všech legend ten pověstný Mořský zabiják, který všechny lodě, které potkal, potopil. A veškerá posádka mu musela sloužit, dokaď neumřela vyčerpáním. A vedle něj stála jeho manželka. Ta kráska, o které se říkalo, že na moři není hezčí bytosti.

„Díky za vřelé přivítaní,“ dostala jsem ze sebe s obtížemi, když je všechny představil.

„Pojďme domů. Máme pro tebe připravené svatební šaty, jen si je musíš vyzkoušet, aby obřad mohl proběhnout bez zbytečných komplikací ještě dnes v noci.“

„Dnes v noci?“ Měla jsem pocit, že jsem špatně slyšela.

„Ale jistě, copak ti to Edward neřekl?“ zeptala se mě hned Esme a hodila na mého nastávajícího ošklivý pohled.

„Asi zapomněl,“ zamumlala jsem.

„To nevadí,“ skočila nám do řeči Alice. „Jsem si naprosto jistá, že ti ty šaty padnou jako ulité ostatně jako další doplňky. Budeš zírat a Edwardovi vypadnou oči z důlků. Tak pojď. Máme spoustu práce a jen málo času.“

Ani jsem se nestačila rozkoukat a už jsem byla v jejich sídle. Nahoru po schodech, doleva, doprava, jedny dveře od ložnice, druhé dveře do místnosti s velkou dřevěnou vanou, kouřící se vodou a vonnými esencemi. Alice, Rosalie a Esme ze mě téměř strhaly oblečení a strčily mě dovnitř. Drhly mě, masírovaly hlavu, smívaly ze mě pěnu a mohly se přetrhnout. Ani jsem si to horkou vodu nemohla pořádně vychutnat. To bylo jenom: dělejte, rychle, neflákejte se, Bello, neusínej a tak pořád dokola. Za chvíli už mě vyndávaly z vany, zabalily do velké osušky a vedly zpátky do ložnice, kterou jsme prošly cestou sem. Začínalo se stmívat a Alice začínala šílet víc a víc. Esme rozsvítila po pokoji svíčky a začala mi vysoušet vlasy u hořícího krbu. Ty dvě zatím připravovaly šaty. Jak moje, tak jejich. A jakmile jsem měla vlasy suché, Rose mi přinesla spodničku, do které mi pomohla se obléknout. Potom přišel na řadu ten prokletý korzet. Nikdy jsem je neměla ráda a jistě jsem věděla, že se to nezmění.

„Potřebuju… dýchat,“ funěla jsem, když mi ho Esme zavazovala. Tiše se omluvila, ale v utahování nepolevila.

Potom na mě navlékly šaty a znovu jsem musela podstoupit tu proceduru utahování. Sice už ne tak nepříjemnou, ale mohlo to být i lepší. Obrovská krémová sukně zlatem vyšívaná, živůtek, ze kterého mi málem vypadla prsa, také vyšívaný zlatem a nadýchané dlouhé rukávy.

Vlasy. Naštěstí nejjednodušší procedura. Dva prameny zepředu mi sepnuly vzadu a do sponky mi připevnily dlouhý a nadýchaný závoj

Hodiny akorát odbíjely deset. Alice málem vyletěla z kůže, když zjistila, že už jí zbývá pouze hodina. Ale já už byla hotová. Tentokrát šílela kvůli šatům těch tří a kvůli oblekům. Chtěla ještě pohlídat Edwarda a ostatní, aby byli připraveni tak, jak chtěla. Byla vážně nebezpečná.

Ale ten pravý zmatek teprve nastal, když jsme se chystaly z domu pryč. Nevěděla jsem, kde bude probíhat obřad, ale ta noc mi naháněla strach. I když tak jasně svítil měsíc. Úplněk. Venku na nás čekal kočár. Rozklepaně jsem do něj nasedla i s ostatními ženami a nechala se vést pryč od domu.

Nevím, jestli to byl jen vtip, ale kočár zastavil u místního hřbitova. Carlisle, který už tam čekal, nám všem pomohl vystoupit a za úmorného ticha mě hned vedl k improvizovanému oltáři. Edward už čekal. S úsměvem na tváři a s jiskřičkami v očích. Musela jsem se usmát taky, ale nejspíš něčemu jinému, než se smál on. Tahle situace byla tak směšná. Byla tu jenom jeho rodina, která nám, jak se zdálo, fandila a já tu neměla nikoho.

Ulička k oltáři byla neskutečně krátká. Nebo byl Edward tak moc blízko? Každopádně stačilo pár kroků a už mě držel za ruku. Společně jsme se otočili na kněze. Vlastně, až teď mě napadlo, kde ho mohli splašit. Pochybovala jsem, že by sám od sebe oddával piráty. Jistěže ho podplatili. Jinak by tady ani nestál. A podle toho, jak se mu klepal hlas, když mluvil, museli mu určitě držet nůž na krku. Vždyť oddávat piráty a ještě o půlnoci na místním hřbitově, to by udělal jenom blázen.

Přišla na mě řada. Kněz položil tu proklatou otázku a já cítila, jak na mně spočinuly oči všech přítomných. Nervózně jsem polkla a dala si pěkně na čas. Měla jsem ohromnou chuť říct ne, ale i přesto ze mě nakonec vyšlo ano. Tiché a stěží srozumitelné, ale bylo to ano. A stačilo to na Edwardův vítězný úsměv. Předání prstenů, novomanželský polibek jsem skoro zaspala a gratulace jsem ani moc neřešila. Byla jsem novomanželka. A skoro dobrovolně.

Hned po obřadu jsme zamířili zpátky na loď. Jak řekl Edward, už nebyla jeho, ale naše. Nikde nebylo ani živáčka. Jen my dva. A mířili jsme do Edwardovy kajuty.

„Odlož si,“ promluvil první a tím prolomil to tíživé ticho. „Nemusíš se stydět.“

„Nepůjde to.“ Chtěla jsem ho stopnout dřív, než se rozjede.

„A proč by to jako nešlo? Jsme manželé, tak nechápu, co tu vyvádíš.“

„Mám svoje dny.“

„Nemáš.“ Chtěl se se mnou hádat.

„Mám.“

„Nemáš.“

„Ale budu mít.“

„Nedělej ze mě blbce!“ okřikl mě naštvaně.

„Dobře, chceš svatební noc, máš ji mít. Ale pochybuju, že budeš lepší, než můj bývalý upíří milenec.“ Vzdala jsem se.

„Cože?“

„Ups.“ Pokrčila jsem rameny a nahodila nevinný úsměv. „Myslíš si, že jsem čekala, až se objeví nějaký Edward Cullen, který mě zbaví pannenství? Naivko.“ Úsměv mu pěkně ztuhl na rtech.

„V tom případě nechápu, proč pořád tak couváš. Víš, o co se jedná, tak nadzvedni sukni a můžeme na to jít bez jakýchkoliv příprav.“

„Tak to brzdi. Já nejsem žádná… prostitutka.“

„Ne, jsi jenom moje manželka, takže nechápu, proč to tak hrotíš.“

„Fajn,“ vykřikla jsem nazuřeně a snažila jsem se vytáhnout tu proklatou nadýchanou sukni k bokům. Vůbec mi to nešlo. Když jsem ji vytáhla na jedné straně, na druhé mi zase spadla dolů. A já neměla takovou trpělivost, tak jsem si začala šněrovat živůtek. Byla jsem vytočená, takže ani to mi nešlo. Ruce se mi klepaly a šňůrky ne a ne povolit. Tolik mě štval a to jsme byli manželé jen krátkou chvíli.

„Počkej,“ zastavil mě Edward potichu. „Já to udělám sám.“

S menšími obavami jsem spustila ruce dolů a stoupla si k němu zády. Nebyla to ani minuta, už jsem měla šaty skoro dole a spodničku nahoře. Edward se ke mně natisknul a tlačil mě svým tělem k posteli. Bylo mi nade všechno jasné, že teď už nemůžu couvnout. Tak jsem se podvolila.

Nechala jsem se líbat. Ze začátku jsem nebyla schopna reagovat, ale pak mu moje rty začaly odpovídat samy. Pocítila jsem, jak mu zacukaly koutky a pomalu si se mnou začal lehat na postel. Rozvazoval mi korzet. Bylo to trochu obtížné, protože na to neviděl, ale to mu vůbec nevadilo. Za chvíli se válel na zemi a on mi vyhrnoval spodničku k bokům. Byla jsem jako opilá. Moje tělo najednou potřebovalo jeho doteky.

S přivřenýma očima jsem mu z ramen stáhla kabát a už jsem rozepínala košili. On mezitím vysvobodil moje ňadra z živůtku a velice náruživě si s nimi hrál. Víc se ke mně přitiskl a já jasně cítila, jak je vzrušený. Jak se jeho chlouba tlačí na můj klín. Kalhoty mu po chvíli spadly ke kolenům a moje spodnička byla rázem ještě výš. Od podvazků jsem byla úplně nahá a Edward si mě prohlížel hltavým pohledem, očima černýma jako noc. Nenechal mě moc dlouho čekat. Nalehnul na mě a než spojil naše těla v jedno, zadíval se mi do očí. Něžně a pomalu si mě celou bral a já se přizpůsobila jeho naléhavému tempu. Vycházela jsem mu dobrovolně v ústrety. Líbal mě a já líbala jeho. Vášnivě i něžně a miloval mě stejně tak. Jeho rty se věnovaly mému krku a mířily si to i níž. Byla jsem rozkoší celá bez sebe. Tlak v podbřišku se stále stupňoval a následoval velký ohňostroj mých pocitů. Tělo jsem měla jako v jednom ohni, čekala jsem jen na chvíli, kdy se budu moc naší chvilce oddat celým tělem.  Tohle byla moje malá a soukromá výhra v našem manželství.

„Tady máš.“ Edward mi donesl pohár vína.

„Díky,“ zamumlala jsem a ve stoje si upravila spodničku

„Nemusíš se přede mnou hned oblékat. Ještě jsme neskončili.“

„Už bude ráno,“ namítla jsem. „Chtěla bych se ještě trochu prospat,“ namítla jsem ospale.

„Ještě jednou. Prosím.“ Nebyla jsem si jistá, že to vážně řekl. Kapitán a zvláště Edward Cullen nikdy neprosí.

„K čemu ti to bude?“

„Bude se mi líp usínat. S tebou.“ Sáhnul po mých rukách a stáhnul mě k sobě. Ani se nemusel tolik snažit, protože moje tělo šlo samo.

2. kapitola - 4. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Piráti! 3: