Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal sun for Bells: 18. kapitola: Jacob

08.01.2020 (13:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1842×

Věděl jsem, že dělám hazardní pitomost, ale já jsem Bellu prostě strašně moc potřeboval něčím ohromit a myslel jsem si, že tohle vyjde - a vyšlo. byla úplně u vytržení, nikdy nic podobného nezažila, nejspíš. Potěšilo mě to, chtěl jsem udělat dojem. 

Jste tu? zeptal jsem se do vzduchu.

Jsem, Jakeu, odpověděli mi jednohlasně v hlavě Sam s Paulem i Embrym.

Hele, Same? Promiň. Měl jsem potřebu mu to říct.

V pohodě, Jacobe. Měl jsi pravdu. Blackové jsou prostě alfou od nepaměti a já na to měl myslet. Pravidla vlčího světa znáš, neměl jsem s tím dělat cavyky a obešlo by se to i bez boje.

Jo.

„Páni,” zašeptala Bella na mých zádech po chvíli cesty užasle. Usmál jsem se.

Ty jsi s Bellou? podivil se Embry.

Teď? Ve vlčí podobě? Paul zněl vyděšeně.

Beru zpátky, Jacobe, jsi blázen! nechal se slyšet Sam.

Nechte mě být. Vím, co dělám. Každopádně, Jde po nás Charlie s loveckou skupinou, tak si dávejte bacha. Bella mě varovala.

Jo, víme, už jsme je dneska slyšeli. Charlie si nabíjel zbraň, jen co vešel mezi první stromy.

Doběhl jsem s Bellou ke škole a zastavil se na okraji lesa. Pro jistotu jsem hlavou kývl správným směrem, aby se neztratila, i když sem z parkoviště doléhaly hlasy studentů.

„Jsi báječnej,” řekla Bella a objala mě, jak jen to bylo v mé vlčí podobě možné. „Tohle bylo prostě skvělý.”

V tu chvíli jsem byl naprosto spokojený. Přitiskl jsem se k Belle - jemně, abych ji nesrazil na zem - a nechal se hladit po hlavě. Okamžitě jsem si vybavil, jak mě u nich doma vískala ve vlasech a při jejím drbání mě za ušima mě úplně zalila vlna rozkoše.

Jakeu, pohni si, řekl Paul. Ne, že bych ti to nepřál, ale pojď už!

Ticho, vystřelil jsem myšlenku směrem ke smečce a na vteřinku se ještě víc přitulil k Belle.

„Díky za svezení,” usmála se na mě a já přikývl.

Potom jsem se konečně rozběhl do hlubin lesa za dalšími vlky a za chvíli už jsem skočil mezi ně.

Jsem tu, řekl jsem, jakoby to snad někomu nebylo jasné.

Že ti to trvalo, odfrkl si Sam a já na něj zlostně zavrčel. Ta nevraživost mezi námi asi bude plápolat ještě dlouho.

Same, ježiši, zavrtěl hlavou Embry. Jako kdyby tys neměl ženskou.

Nemám ženskou… Potřásl jsem hlavou. Ještě ne.

Jo, ale máš to na dobrý cestě, pochválil mě Embry.

Chce čas, odpověděl jsem. A já jí ho dám.

Jo, proto tě nechává spát ve svý posteli, líbá tě, skládá ti komplimenty a hraje si s tvýma vlasama. Rozhodně chce, abys jí dal čas, Jakeu.

Úplně jsem byl překvapený, co všechno mám pořád v hlavě, kolik se toho kluci dozví. Zatraceně.

A prosím tě, ne že pak budeš myslet na sex. Fakt to vidět nepotřebuju.

Same, já přísahám, že jestli mě nepřestaneš štvát… ! Přiskočil jsem k němu, zavrčel a vycenil hrozivě zuby. Samozřejmě si to nenechal líbit a postavil se proti mě do útočné pozice. Moc se mu nechtělo mě akceptovat. A já ho poslední dobou, co jsem se proměnil, extra z hloubky duše nenáviděl. Už už, že jsme se na sebe navzájem nevrhli a něco si neudělali, všechno se k tomu schylovalo.

„Říkal jsi velcí vlci, ne?” slyšeli jsme z dálky neznámý hlas.

„Tak to říkala. Podívej, Wille, tady… Není to vlčí stopa?” Charlieho hlas pro mne byl jako střela do hrudi.

Zatraceně. Prolítlo mi hlavou.

Co budeme dělat, Jakeu? ptal se Embry.

Co můžeme dělat?! vykřikl jsem ve zmatku.

Musíme běžet dost rychle na to, abychom je setřásli. Musíme se proměnit někde v houští, aby si naše stopy nikdo nespojil a rychle vypadnout, poručil Sam, a i když už nebyl alfou, všichni jsme s ním souhlasili a okamžitě udělali, co řekl.

Najednou by se ve mně krve nedořezal, když se ozval výstřel z pušky a Paulův výkřik.

„Paule!” zařval jsem já, natáhl na sebe kalhoty a přiskočil k němu. Válel se nahý po zemi, hruď mu krvácela tak, že jsem ránu ani neviděl, a řval bolestí.

Podíval jsem se rychle na zbytek smečky, také už proměněný, aby odsud vypadnul. Kluci přikývli a zmizeli. Do pár vteřin potom vyběhnul odněkud Charlie a zděšeně upustil pušku na zem.

„Panebože…” žašeptal a vrhnul se vedle mě k Paulovi. „Wille, zavolej záchranku! Hned! Jacobe, co jste tu vy dva dělali? Proboha, mířil jsem přeci na vlka… Proboha…” Schoval si v zoufalství tvář do dlaní.

„Nikoho nevolejte. Nic by nenašli,” řekl jsem a holýma rukama nahmatával kulku v Paulově ráně dřív, než zaroste, zatímco ten bolestí omdlel.

Charlie se na mě nejistě podíval. Pokynul ale svému kolegovi rukou, aby nevolal, a pak se na mě pořádně podíval. Na mě a na nahého Paula, a pak znejistěl a podíval se jinam.

„Ehm… Jacobe… Vy jste tu… No, totiž…” nemohl se vykoktat, a já se na něj zděšeně podíval.

„Kristova noho, Charlie,” odfrkl jsem si pohoršeně. „Ne, opravdu nejsem teplej. A kdybych byl, s Paulem bych si tak jako tak nic nezačal.”

Povzdechl jsem si.

„Charlie… Mířil jsi na vlka, jo.”

Will byl teď tak daleko, že nás nemohl slyšet.

„Ale postřelený je přeci Paul, a ne žádný vlk…”

„Ne, Charlie. Trefil ses.”

Musel jsem mu všechno říct. Neměl bych, ale teď jsem byl díky bohu alfa já a mohl jsem dělat, co jsem uznal za vhodné. Paul měl dneska namále a já to potřeboval zastavit. Tak jsem Charliemu řekl všechno o našich legendách a o tom, že ačkoliv je to neuvěřitelné, je to pravda, a že ti vlci jsme my, a že se měníme, abychom chránili lidi před upíry. A že my rozhodně nezabili žádného člověka, to oni. Charlie se zděšeně odtáhl.

„Chceš mi říct, že… že jste to vy? Děláš si legraci? Bella říkala, že za tebou chtěla jet, když jsi byl nemocný, a že… Byla vyděšená k smrti…” Smutně jsem sklopil pohled.

„To mě mrzí. Rozhodně ti nemohla říct celou pravdu. Nejspíš ti ani neřekla, že ke mně dojela. Bylo to pár dní po tom, co jsem se poprvé proměnil. Sam byl alfou a zakázal mi pro naše i Belliino bezpečí, abych se s ní nadále stýkal. Ale když jí táta řekl, že mám mononukleózu, jela mě okamžitě navštívit. Musel jsem ji poslat pryč a mrzí mě, že jsem jí ublížil, ale já jinak nesměl. Ale pak pro mě přišli kluci kvůli roztrhané oběti upíra a my pak ucítili jeho pach… A našli jsme ho před autem Belly. Chtěl ji zabít, takže nám nezbývalo nic jiného, než se na něj vrhnout a zlikvidovat ho přímo před jejíma očima. Mrzí mě, že jsme ji vyděsili.”

„Bellu napadl upír…?” Charlie byl bledý jako stěna a já ho pro jistotu podepřel, aby neomdlel.

„Ne, Charlie. Chtěl, ale nestihl se k ní dostat, přísahám. Je dost chytrá na to, aby zůstala v autě a tím ho trochu zdržela.”

„Co to je zatraceně za bláznivý svět, Jakeu?” Podíval se na mě a vrtěl nechápavě hlavou. „Upíři a vlkodlaci. Jak to, že se něco takového děje?”

„Věř mi, že jsem si pár týdnů zpátky říkal to samé.”

Potom jsem se konečně trochu vzchopil, odvázal Paulovi kalhoty z kotníku a oblékl mu je. Charlie mi okamžitě pomohl trochu Paula nadzvednout, aby mi to šlo lépe.

„Takže Paul bude v pořádku?” zeptal se.

Charlieho kapesníkem, který mi půjčil, jsem Paulovi otřel krev z těla, abych viděl na kůži. Byla tam jen malá jizva po kulce.

„Už se zahojil. Nedělej si s tím těžkou hlavu, Charlie. Nevěděls, co se tu děje. A… můžeš mi věřit, že nedovolím, aby se Belle někdy něco stalo.” Přikývl.

„Prosím tě, Jacobe. Slib mi, že ji budeš vždycky střežit jako oko v hlavě. Nedokážu si vůbec představit, že by se jí mělo něco přihodit, že by ji snad někdo z nich…” Charlie vzlykl.

„Slibuju,” vyhrkl jsem. „Jasně, že slibuju. Charlie… Miluju jí, ty to bezpečně víš. Urvu osobně hlavu každýmu, kdo jí zkřiví jediný vlásek na hlavě.”

Viditelně si oddychl.

„Ví to o vás?” Přikývl jsem.

„Musím ho odnést domů,” řekl jsem, zvedl jsem se a bez známky námahy vzal Paula do náruče.

„No teda,” vydechl Charlie obdivně. „Tvoje svaly bych chtěl mít.”

„Vlčí věc,” vysvětlil jsem a usmál se. „Když se začneme měnit, vždycky strašně nabereme.”

„Hele, Jacobe,” zastavil mě ještě. „Kolik vás je?”

„Zatím jsme čtyři - já, Paul, Embry a Sam. Ale Jared už začíná taky trochu nabírat a snadněji se rozčílí. Nejspíš se k nám brzy přidá.” Přikývl.

„Zkusím nějak odvolat ty lovecké výpravy. Ještě nevím, co jim řeknu, ale musím to nějak udělat. Nejste zvířata, jste lidi. Už se vám nesmí znovu nic stát.”

„Děkuju, Charlie.” Přikývl jsem a potom i s Paulem zmizel mezi stromy.  

Před jeho domem už na mě čekali jeho rodiče a strach o syna jim přímo sálal z očí. Kluci už je museli informovat o tom, co se stalo. Paulův táta si ho převzal do své vlastní náruče a odnesl ho dovnitř, zatímco mě objala jeho máma.

„Jacobe, děkuju,” brečela mi do ramene a já ji konejšivě pohladil po zádech.

„To je dobrý, paní Lahoteová. Už mu nic není a ani nikomu nebude. Řekl jsem o nás Charliemu Swanovi a on odvolá loveckou skupinu. nevěděl, že vlci a my jsme jedno a totéž, samozřejmě. Ale už to ví.”

„Můžeme mu věřit?” zeptal se pan Lahote, když se vrátil před dům.

„Můžeme. Stoprocentně. Charlie je dobrý člověk. A potom, hodně dobře se přátelím s jeho dcerou. Udělá všechno proto, aby Belle neublížil. Bude mít zatracený strach, aby někdo z jeho lidí netrefil příště mě. Tím jsem si jistej.”

„A… kulka?”

„Je venku.”

„Dobře, Jacobe. Ještě jednou moc děkujeme.” Přikývl jsem a vydal se rychle domů. Billy bude po celé noci a tomhle loveckém dopoledni určitě strachy bez sebe.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Personal sun for Bells: 18. kapitola: Jacob: