Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo nebo chvíle štěstí? Obojí! 2. kapitola

09.10.2011 (19:45) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2498×

„Cože?!“ zeptala jsem se zmateně a překvapeně se na něj dívala, stejně tak všichni ostatní.

„Slyšeli jste, ne? Teď si můžete dojít na lov. Za dvě hodiny se tady sejdeme.“ S těmito slovy se vydal k městu. Samozřejmě, přece nebude lovit zvířata. Přiznám se, že jsem taky dlouhou dobu lovila lidi, ale ničilo mě to, tak jsem přešla na zvířecí krev. Je to tak patnáct let zpátky. Ve Volteře jsem jediná, kdo nezabíjí lidi. Ostatní přejdou na zvířecí v případě nouze, ale Aro nikdy. Prý je to pod jeho úroveň. A mimo Volterru nikoho neznám. Takže nevím, jestli je někdo, jako já.

Přestala jsem se zabývat zbytečnými myšlenkami a radši jsem se rozeběhla do lesa. Užívala jsem si tu rychlost, ale po chvíli jsem se dala do lovu. Ulovila jsem si jednu pumu a jelena. Stačilo mi to, byla jsem plná.

Vrátila jsem se tam, kde jsme se rozdělili. Nikdo tam ještě nebyl. Tak jsem si sedla na pařez a čekala.

Vrátili se asi za půl hodiny. Samozřejmě, všichni měli zářivě rudé oči. Dělala jsem, že jsem si nevšimla Arova znechuceného pohledu, když si všiml mých krásně zlatých očí.

„Tak, jsme tu všichni?“ zeptal se a já jen otočila oči v sloup.

„Vyrazíme. Auta už jsou připravená,“ rozkázal a my se za ním vydali. Byla tam připravená dvě černá auta. Aro se s Demetrim, Jane a Alecem nasoukal do prvního, a já, Felix, Samantha a Damian do druhého. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, auto se rozjelo. Nevnímala jsem cestu, nevnímala jsem nic. Přemítala jsem, co budeme v Americe dělat.

Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale najednou Felix zastavil a řekl nám, abychom vystoupili. Poslechli jsme ho a vylezli z auta ven. Aro s ostatními tam čekali. Neměla jsem absolutně pojem o čase a až teď jsem si všimla, že je tma. Takže asi bude noc.

„Musíme počkat do rána, takže najdeme nějaký hotel na ‚přespání‘ a tam počkáme. Poté se přesuneme do místního přístavu, odkud poplujeme do New Yorku,“ dal nám instrukce a já jen zírala. My poplujeme lodí? Jakou lodí? A proč nepoletíme? Takhle to bude trvat několik dní, nevím ani kolik, kdežto letadlem je to něco kolem osmi hodin. Ostatní se tvářili podobně nechápavě, ale nikdo nic neříkal. Já se ozvala.

„Aro, proč poplujeme lodí? Vždyť letadlem je to mnohem kratší a určitě pohodlnější...?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Na té lodi poplují jedni moji známí a já bych se s nimi rád potkal,“ vysvětlil a já kývla. Zdálo se mi divné, že by se Aro plahočil lodí jenom proto, že se chce s někým potkat. Za tím něco bude, jen nevím co.

Ubytovali jsme se v menším hotýlku, kde jsme měli přečkat noc. Znuděně jsem ležela na posteli a zírala do stropu.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Poznala jsem, že jde o Felixe.

„Co chceš?“ vyštěkla jsem nevrle, když otevřel dveře.

„Myslel jsem, že bychom si to čekání mohli trošku zpříjemnit,“ řekl a mrkl u toho na mě.

„Tak to si myslel špatně. Vystřel!“ zavrčela jsem na něj a on zmateně vycouval z pokoje. Nevím, co to se mnou bylo. Ještě před pár dny bych za rozptýlení dala nevím co, ale posledních pár dní jsem nějaká podrážděná a na nějaké užívání nemám náladu. Hnusí se mi to. Já se hnusím sama sobě.

Podobnými myšlenkami jsem se zabývala po zbytek noci, dokud mi něco nedošlo. Vždyť já nemám skoro žádné věci a nevím, jak dlouho ještě budeme na cestách. Musím si něco sehnat.

Rozhodně jsem se vydala za Arem a sdělila mu svůj návrh, že se půjdu ještě podívat po nějakém oblečení a podobných věcech. Souhlasil, ale s tím, abych se koukla i po něčem pro ostatní. Nakonec jsem však za pět minut nevycházela z hotelu sama, ale za doprovodu Sam a Jane. I tak jsem byla spokojená, že mám co na práci a nemusím jen tak sedět v pokoji.

Hned, jakmile jsme dorazily do města, chtěly jsme se pustit do víru nakupování, ale trošku nám to ztěžoval fakt, že byla noc. Naštěstí jsme narazily na pár obchůdků, kde byly non-stop.

Nakoupily jsme si toho tolik, že jsme byly všechny ověšená taškami, jako vánoční stromeček. Tak jsme si na to hned koupily kufry a bylo. Ještě jsem si sehnala nějaké hygienické potřeby, knížky a podobné záležitosti, bez kterých se neobejdu.

Když začalo svítat, vrátily jsme se do hotelu. Zbýval ještě čas, tak jsem si hezky naskládala koupené věci do kufru.

Měla jsem hotovo, zrovna když Aro zavelel odchod. Vyrazili jsme, znovu těmi černými auty. Dojeli jsme do obřího přístavu, a když jsme vystoupili, tak jsem myslela, že omdlím, a to jsem, prosím, upír.

Stála tam veliká, ne, přímo obří maxi loď. Byla hrozně dlouhá a měla i dost na výšku.

„Páni,“ vydechla Jane a já s ní musela souhlasit.

„To je...“ nedořekla jsem, ale Aro mě doplnil: „Titanic. Ano, správně. Poplujeme do New Yorku Titanicem, co vy na to?“ říkal Aro.

„To je největší loď, která byla dosud postavená,“ řekl překvapeně Felix a pak se začal smát. Nechápala jsem, čemu se směje, ale neřešila jsem ho.

„Tak pojďte, za chvíli odplouváme,“ zavelel nám Aro a my se za ním poslušně vydali na palubu.

Aro vše obstaral a než jsem se nadála, už jsem byla na palubě té nádherné, nepotopitelné lodi. Hodně jsem toho o Titaniku slyšela. Bylo postaveno hodně podobných lodí, například Lusitania a Mauretania, nebo Teutonic, Oceanic a Atlantic. Ale žádná se vybavením, rychlostí a velikostí nevyrovnala Titaniku. Musím uznat, že je to vážně nádherná loď.

Chvilku po našem nastoupení jsme všichni sledovali, jak pomalu vyplouváme z přístavu. Bylo to úžasné. Všechno vypadalo tak malinké, tak vzdálené.

Když se nám pevnina ztratila z dohledu, šli jsme se podívat, kde po dobu cesty budeme bydlet. Celou dobu jsem si po cestě prohlížela vnitřek lodi a musím uznat, že byla více než luxusně zařízená. Loď byla rozdělená na třetí, druhou a první třídu. My samozřejmě patřili do první třídy, ta byla úplně nahoře.

Po chvíli jsme došli do našeho apartmá. Jane otevřela veliké, zlatem orámované dveře a nám se naskytl pohled na krásnou, útulnou a stylově zařízenou místnost. Bylo to asi něco jako obývací pokoj, taková společenská místnost se sedačkami, křesly a konferenčním stolkem. V rohu bylo piano, knihovna a pracovní stůl. Vedlo odtamtud několik dveří a schody.

Rozdělili jsme se do pokojů. Přízemí obýval Aro, v dalším pokoji byli Alec s Jane a ve třetím Felix s Demetrim. Já jsem měla v prvním patře pokoj sama pro sebe a vedle mě byli Samantha s Damianem. Nějak mi uniklo, že se dali dohromady, ale přeju jim to.

Když jsem vešla do svého pokoje, spadla mi brada. Byla to nádhera. Byl laděn do zlatohněda. Vedle dveří byl menší gauč a stolek. V rohu byla veliká a pohodlně vyhlížející postel s hnědým povlečením. V druhém rohu stála skříň, vedle stůl s lampou a několik poliček. Hned vedle byly nějaké dveře. Jak jsem zjistila o několik vteřin později, vedly do prostorné koupelny. No páni, tak to je luxus. Hodila jsem tašku na zem a plácla sebou na tu úžasnou postel.

Po chvíli jsem se rozhodla vybalit svých pár švestek. Oblečení jsem si hezky nandala do skříně, pověsila na ramínka. Knížky jsem vyrovnala na poličku nad stolem a na něj položila poznámkový blog a nějaké tužky. V koupelně jsem si vyskládala všechny serepetičky na vlasy, obličej, na tělo...

Když jsem byla spokojená, šla jsem zjistit, co dělají ostatní. Ve společenské místnosti byla akorát Samantha, ale byla zrovna na odchodu.

„Sam, co se teď bude dít?“ zeptala jsem se jí, než mi zmizela.

„V sedm jdeme na večeři a Aro nás seznámí s nějakými těmi upíry. Bude to prý společenská událost, tak si vem nějaký šaty a tak,“ vysvětlila mi a zaplula do pokoje. Společenská událost a večeře? To budu muset dělat, že jím a že mi ten hnus chutná? Fajn, no. Mám hodinu na přípravu.

Šla jsem do sprchy, kde jsem si chvíli užívala vody, ale pak jsem si rychle umyla vlasy a jen v ručníku se začala připravovat. Vlasy jsem vyfénovala a sepnula je pár sponkami, jinak jsem si je nechala vlnit v loknách po zádech. Obtáhla jsem si oči černou tužkou, nanesla řasenku a rudou rtěnku. Pak přišly na řadu šaty. Zvolila jsem červené šaty až na zem, s hlubokým dekoltem. K tomu jsem si ještě obula boty a byla jsem připravená. Měla jsem to akorát, bylo za pět sedm.

Ve společenské místnosti už byli všichni kromě Ara. Mužské osazenstvo mělo obleky. Jane měla krásné černé šaty a Samantha růžové. Oběma to moc slušelo. Po Arově příchodu jsme se vydali do jídelny. Nevěděli jsme kudy, ale šlo to poznat podle zápachu jídla, ale také podle vůně lidí. Byli jsme tam za dvě minuty.

Jakmile jsme tam vešli, všechny pohledy se na nás stočily, ale my je neřešili a hned jsme si sedli ke stolu, kam jsme se všichni vešli.

„Bello, víš, že v těch šatech jsi hříšně sexy?“ zašeptal mi Felix do ucha. Já to nijak nekomentovala, neměla jsem náladu na jeho řeči, ani na dohadování se s ním.

Večeře začala. Hrála k tomu příjemná hudba. Bylo by to příjemné, kdybych u toho nemusela strkat do pusy neidentifikovatelné věci, které lidi nazývají jídlo. Chutnalo to vážně odporně. A naneštěstí nám servírovali nevím kolik chodů. Předkrm, salát, hlavní chod, dezert, druhý dezert a já nevím co ještě. Navíc jsem byla zvědavá na ty jiné upíry, se kterými nás chce Aro seznámit.

Nenápadně jsem se rozhlédla, jestli je neuvidím. Ale mohli být v jiné části. Nasála jsem vzduch do plic, ale bylo tu příliš mnoho pachů, abych mezi nimi rozeznala upíří. Přemýšlela jsem, jakou schopnost bych mohla použít, abych je objevila.

Moje rozjímání přerušil Aro.

„Á, Carlisle, jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“ pronesl Aro přívětivě a já zvedla hlavu. Uviděla jsem sedm upírů.

„Aro, taky tě rád vidím. Nepřesuneme se někam, kde to bude pohodlnější?“ navrhl blonďák, který stál v čele, Carlisle. Aro kývl a pokynul nám, abychom vstali. Všichni jsme se vydali do vedlejšího salónu. Posedali jsme si všichni kolem a já čekala. Aro se ujal představování.

„To je Isabella, Samantha a Damian, ostatní znáte,“ představil nás. Na všechny jsem kývla.

„Bello, Sam, Damiane, to je Carlisle, můj dlouholetý přítel. Jeho žena Esme,“ ukázal na ženu s laskavým obličejem a karamelovými vlasy, která na sobě měla fialové šaty, „a jejich děti, Rosalie, Emmett, Alice, Jasper a Edward,“ ukazoval postupně na krásnou blondýnu, s nádhernými blonďatými zvlněnými vlasy do půli pasu. Měla postavu modelky oděnou do stříbrných šatů. Kolem pasu ji objímal vysoký hromotluk s černými krátkými vlasy. Takže to je Rosalie a Emmett a vypadá to, že spolu chodí. Dále tam byla malá dívka s krátkými černými rozježenými vlasy a elfím obličejem. Měla zelené šaty. Držela se za ruku s blonďákem, jehož vlasy vypadaly jako lví hříva, jak sluníčko. Alice a Jasper, taky budou spolu. A nakonec tam byl Edward. Když jsem ho uviděla, málem jsem otevřela úžasem pusu, ale naštěstí jsem se včas vzpamatovala. Byl krásný, ne, nádherný, dokonalý, božský. Ostře řezaný obličej, rovný nos, plné rty, trošku vyšší čelo... Měl bronzové vlasy rozházené všemi směry. Vypadal roztomile, ale zároveň sexy. Byl zatraceně sexy. Přejela jsem pohledem na jeho vypracovanou hruď. Neměl takové svaly, jako ten Emmett, ale určitě by stála za podívanou.

„Těší nás,“ řekl Carlisle a probudil mě z mého snění o Edwardovi.

„Taky mě moc těší,“ vykoktala jsem, snad si nikdo nevšiml, že jsem se tak zasnila. Na všechny jsem se usmála a nakonec jsem si nechala toho anděla. Zvláštně se na mě díval, a když si všiml mého pohledu, krásně se usmál a mrkl na mě. On na mě mrkl? Proč na mě mrká? A ten úsměv? Páni...

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo nebo chvíle štěstí? Obojí! 2. kapitola: