Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice 17. kapitola

10.10.2010 (19:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3233×

17. kapitola

> Mary Alice Brandon Whitlock a ono Whitlock <

„Miluju tě, pekelnice. Jednou se spolu znovu setkáme. Slibuju."

Jakmile jsem zaslechla tyhle slova, okamžitě jsem se probudila.

„Jaspere!“ vykřikla jsem. „Kde jsi?“ a začala plakat. Tenhle sen se mi ani za mák nelíbil. Byla jsem vzhůru ještě dlouhou dobu, než mě unavil příval slz.

Další dva týdny jsem musela ležet v posteli. Dolores suveréně odmítala, abych se hnula z místa. Miminko bylo v ohrožení života a já ji raději poslechla. Přece jenom o něj nechci přijít. Všechny jsem svým omdlením pěkně vyděsila. Co bylo jeho příčinou? Na to mi žádný doktor neodpověděl.

„Nějaké nové zprávy?“ zeptala jsem se dneska Dolores nejmíň podesáté. Smutně zavrtěla hlavou. Zase nic. Jasper byl pryč až moc dlouho. Začínala jsem mít strach. Určitě mu nic není, byla jsem o tom přesvědčená. Tak proč mi zatraceně nenapsal, proč mi nedal nějakou zprávu, znamení, že je v pořádku? Copak neví, jak se o něj bojím. Nadávala jsem na něj v duchu.

„Máte návštěvu, má paní,“ informovala mě Dolores. „Je zde paní matka vašeho manžela.“

Vrátil se! Přijel zpátky a pravděpodobně přivezl i svou matku na návštěvu. Jak velké bylo mé zklamání, když jsem ho s ní nenašla. A jak velká byla bolest, když mi oznámila, že se její manžel našel, ale vzápětí se vydal hledat svého syna a Olivera, kteří se pohřešují.

„Alice!“ slyšela jsem ženské hysterické výkřiky a sama se propadala do tmy, kdy jsem na nic nemyslela ani nic necítila.

Jakmile jsem se probudila, spatřila jsem Jasperovou matku, jak sedí u mé postele. Dívala se na mě lítostně, avšak já o lítost nestála. Chtěla jsem mít zpátky svou lásku, přímo tady. Aby mě probouzel, aby mě líbal. Bože, já bych snesla i ty jeho vtípky. Jen aby tu byl se mnou.

„Jak se cítíš?"

„Lépe," lhala jsem. Jak jsem se asi mohla cítit, když je Jasper pohřešovaný.
 

Můžu?“ zeptala se a naznačovala rukou, že by si ráda pohladila bříško. Přikývla jsem. Hned jak se její ruka dotkla mého břicha, rozbrečela se. Ani já to dlouho nevydržela. Dávala jsem to za vinu těhotenství, ale bylo v tom i něco víc – nepřítomnost Jaspera.

Uvidím ho ještě někdy?

Měsíce ubíhaly a poslední naděje o šťastný návrat pohořela. Pohořela hned, jak mi Jasperův otec oznámil, že jeho pátrání bylo bezúspěšné. Nikdo se mnou nesouhlasil, že existuje malinká šance na jeho nalezení. A já poslední víru pomalinku ztrácela taky, až jsem ji ztratila úplně.

Tak nějak pro mě svět zešedivěl a jediné barevné obrázky byly vyhlídky, až se dítě narodí. Mělo to být brzy. Už brzy tu budu mít svoje děťátko. Ale jaký bude jeho život, když nemá otce? Hodně dětí takhle sice vyrůstá, ale přijde mi hrozně líto, že nebude mít možnost poznat svého tátu, který se na něj těšil.

Když venku příjemně hřálo, ale nebylo příliš horko, jen lehký větřík, vyrazila jsem na procházku. Jako doprovod jsem měla Dolores. Neměla ráda procházky, ale udělala to pro mě. Vlastně poslední dobou dělala vše, co mi na očích viděla. Věděla, jak trpím Jasperovou ztrátou. Šly jsme na louku, která patřila jenom mně a mému manželovi. Nevyhnula jsem se vzpomínkám. Často jsem mluvila se svou maličkou a došlo mi, že jsme jí pořád nevybrali jméno. Párkrát se něco řeklo, ale nikdy to ani jeden z nás nepotvrdil souhlasem.

Bylo těžké se rozhodnout. Na světě existuje tolik úžasných jmen. Nakonec jsem vybrala pár kandidátů. Soňa, Abigail, Aurora. A Soňa zatím vedla na plné čáře. Žádná Kvída, jak by určitě Jasper zkomolil svůj „geniální“ nápad v ženskou podobu. Po dlouhé době jsem se usmála. Jak mi chyběl ten můj provokatér.

Hned jak jsem se večer vykoupala a zalehla do postele, sevřely mě ohromné křeče. Vykřikla jsem bolestí, zhluboka se nadechovala. Že by porod?

„Tak je tak rozkošná. A jak se ti podobá, Alice. Je božská,“ rozplývala se nad Soňou matka Jaspera.

„Souhlasím, ale je spíš podobná Jasperovi. Jen se podívejte na ty oči. Slibují, že z ní bude pěkné kvítko po tatínkovi,“ oponovala jí Dolores. Musela jsem s ní souhlasit. Podoba nebyla tak úplná, ale s těma očima se trefila. Jen kdyby tady tak mohl být. Když už ne, snad je v nebi a chrání nás ze shora.

Soňa byla velmi neposedná. Pořád za něco tahala, brblala a smála se. Stačilo na ni udělat jakýkoliv pokřivený obličej a ona propukla v hlasitý smích. Byla jediná, kdo mi dávala sílu, ať zůstávám na tomhle světě. Bohužel mi štěstí už zdaleka nepřeje a já dostala další ránu.

Když byl Jasper prohlášen za mrtvého, protože všechny hlídky, které ho hledaly selhaly, stala jsem se majitelkou všech našich pozemků a musela občas do města za prací. To se mi však stalo osudným. Jela jsem v kočáře, dívala se z okna a zahlédla Jaspera. Jak to bylo možné? Poručila jsem zastavit kočár a rozeběhla se za ním. Už tam nestál, ale já se nevzdala. Utíkala jsem dokud mě síla neopustila. Doběhla jsem ke srázu, ale nikde nebyl.

„Stává se ze mě šílenec,“ promluvila jsem potichu k sobě a rozplakala se při vzpomínce na jeho tvář. Tvář, která měla své vlastní nezapomenutelné grimasy, okouzlující úsměv, flirtující rty a oči plné lásky.

Otočila jsem se dokola, ale nastal velký problém. Kolem mě byly samé stromy. Byla jsem ztracená a  nepoznávala cestu, po které jsem přišla. Panikařila jsem a nevěděla, jak se dostanu domů. Začalo se stmívat a já bloudila. Skoro vůbec jsem neviděla na cestu. V tom mi podklouzla noha a já se zřítila z útesu.

Pád. Prázdnota. Žádné myšlenky, žádný strach, žádný smutek - nic. Jen Jasper.

Ležela jsem na studené zemi, kvůli které mi ztuhly ruce i nohy zimou. Ostrá bolest si hrála na prozkoumávání celého mého těla a já čekala, kdy bude konec. Pravá ruka se pevně držela bříška. Všude byla krev a mé srdce bušilo bleskovou rychlostí. Zavřela jsem oči a projížděla vzpomínkami na svou minulost až do teď. Byla jsem šťastná, zamilovaná, měla úžasného muže a jeho dceru. Bylo víc než jasné, že normální člověk na to nemá nárok. Muselo to tak skončit.

Uslyšela jsem šum, otevřela oči a nad sebou uviděla sklánějícího se rudookého anděla, přesně takového, který se mi kradl do snů. Sjela mě pohledem, přičichla a očima se zaměřila na pravou ruku. Obličej se jí zhoupl do smutné podoby.

Chovala se přesně jako ve snu. Vzpomínala jsem, co udělala dál. Teď mě měla pohladit po vlasech a přitisknout rty k mé kůži na krku. Neučinila tak. Místo krku zvolila pravou ruku, která nejvíc krvácela. Zabije mě. Co bude s mou malou?

„Né! Moje dítě!“ zařvala jsem z posledních sil a žena začala sát krev z mé ruky...
 

Probrala jsem se, otevřela své oči a jako první spatřila stěny neznámé místnosti. Kde to jsem? Horlivě jsem přemýšlela nad odpovědí na svou otázku, ale žádné se mi nedostávalo. Nic jsem si nepamatovala.

„Jsem Rosalie, ale to ty víš. Volala jsi mé jméno během přeměny. Pověz, odkud ho znáš? Jak víš, kdo jsem?“ vychrlila  na mě blondýnka, opírající se o rám okna, spousty otázek. Nedokázala jsem jí odpovědět. Nevěděla jsem, o čem mluví, neměla tušení o jakou přeměnu se jedná. Byla jsem mimo.

Pomalinku jsem vstala, couvala ke dveřím a chtěla utéct. Otočila jsem se, ale než stihla cokoliv udělat, stála mi v cestě.

„Mě se nemusíš bát. Neublížím ti. Jak se jmenuješ?“ Hlava jela na sto procent. Pracovala, snažila se zjistit odpovědi na její otázky, ale nic - ani jedna vzpomínka, ani jedno jméno, ani jedna povědomá tvář.

Chytla jsem se za hlavu a zařvala. „Stačí! Já nic nevím!“ Zmateně se po mně podívala. „Nic si nepamatuju. Nevím, kdo jsem. Neznám své jméno. Na nikoho a na nic si nevzpomínám. A mám hroznou žízeň!“ Chtělo se mi brečet, ale zvuk vzlyků byl to jediné, co mi vycházelo z úst. Žádné slzy.

„Se ztrátou paměti ti nepomůžu, ale s tou žízní ano. Cítíš ji, protože jsi upírka.“ Údiv. Byl jediný pocit, která jsem cítila kromě zmatku. Dívala jsem se na ni jako na blázna. „Je to pravda. Přeměnila jsem tě, když jsi umírala. Avšak důvod mého počínání ti nedokážu vysvětlit. Sama to nevím. Věděla jsem jediné a to, že tě nesmím nechat zemřít. Byla jsi tak zraněná a v očích měla bolest, která ti pomalu ale jistě ubírala na síle.“ Hltala jsem její slova jako nějaké posvátné řeči, ale to mi nebránilo cítit v krku to šílené pálení. Chytla jsem se za něj a Rosalie pochopila.

„Pojď."
 

Došly jsme do nedaleké vesničky.

„Zadrž dech.“ Udělala jsem, jak řekla. „Máš raději muže nebo ženy?“ zeptala se a já byla zase ta nechápající. Mám zabít člověka? „Neboj se. Žádné výčitky nepocítíš, pokud si však vybereš nějakého grázla, který si smrt zaslouží. Třeba tamten,“ ukázala na prodavače ve stánku. „Podvádí svou manželku s majitelkou pekařství. Po nocích hazarduje a rodina umírá hlady. Nebude se jím stýskat,“ ujistila mě, ale nepřesvědčila. Nechtěla jsem ubližovat lidem, ať byli jací byli.

„Neexistuje nějaký jiný… způsob?“ Zavrtěla negativně hlavou.

„Jdi do toho menšího lesíka hned za vesničkou. Odlákám ti ho tam. Uvidíš, není to tak zlé,“ mrkla svými dlouhýma řasama a mířila si to k dotyčnému muži.

Jak řekla, tak udělala. Muž se zdál být zmatený mou přítomností. Pravděpodobně čekal jen lehké povyražení s Rosalii. Jaké zklamání to pro něj asi bylo.

„Co mám dělat? Jak?“ zmatkovala jsem. Protočila očima a škrábla prodavače nehtem na krku. Jinou odpověď už jsem slyšet nepotřebovala.

Příště se vám budu snažit nabídnout oba pohledy – jak Jaspera v armádě, tak Alice společně s Rosalie. A přibude nová postava.

Trochu napovím: Bude se to týkat Rosalie.

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pekelnice 17. kapitola: