Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 9. kapitola

29.07.2012 (19:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 6112×

„Nazdar,“ pozdravila jsem Alana, když mě vyzval dál, a nakoukla jen hlavou do jeho pokoje.

„Čau, čau,“ zamumlal a neodtrhnul pohled od knížky. Ležel v posteli v kraťasech a pekelně se na ni soustředil.

„Nevíš náhodou, co to znamená, když upír řekne, že chce, aby ses stala jeho?“ zeptala jsem se s celkem dobrou náladou, i když jsem neměla tušení, co to vlastnictví znamená. Měla jsem totiž ráno dávku, takže mě nic netížilo a svět byl barevnější.

Alan pozdvihl obočí a posadil se. Opřel se rukama o kraj postele a podíval se na mě.

„No…,“ uvažoval a já vkročila do pokoje celá. Zády jsem se položila o rám dveří a čekala, co mi poví. „Slyšel jsem o tom… Je to jeden z nových zákonů. Reforma, kterou zavedli, když si upíři začali s lidmi. Protože když se pak upíři rvali o jednoho člověka, tak skončil roztrhnutý na dva kusy.“

„Takže je to taková upíří svatba?“

„Víc, než svatba.“

„Bože,“ povzdechla jsem si, protože jsem netušila, co si z toho mám vybrat.

„Proč? Kdes to vzala?“ chtěl vědět. Hryzla jsem se do rtu. Nevěděla jsem, jestli mu to mám říct.

„Včera se Isaac vrátil ze svého výletu z bůhví odkud a řekl mi, že chce, abych se stala jeho. Pak dodal, že nemá čas a vysvětlí mi to až potom. Zamával – no, to kecám, to on nikdy nedělá – a zmizel v okně,“ vysvětlila jsem mu a nadechla se k tomu, co přijde teď. Ale on nafouknul tváře, jak nasál ztěžka vzduch a zase vydechnul. Aha. A to bylo co?

„Tak to je… průser.“

„Cože?“

„Teda, zároveň je to dobré. Víš, já nevím, co všechno ten zákon obsahuje, takže…,“ váhal a nemohl se rozhodnout. „Hele, to po mně chceš moc informací. O tomhle si musíš promluvit s ním. Upíří legislativa je i na mě složitá věc. I ta lidská je vyjebaná, takže jejich politiku radši nechám být.“

„Lidská i upíří bude za chvíli to samé. Co vím od Isaaca, tak už se nakvartýrovali do ministerstev a pomalu se to rozrůstá jako epidemie. Jednou přijde čas, kdy budou mít upíři pod palcem celý svět. Tím myslím oficiálně.“

„Toho se já naštěstí nedožiju,“ odvětil a vstal.

„Co když jednou upíři vyjdou na světlo? Přiznají se ke svojí existenci? Přece nebudou žít navždycky v utajení… A prosím tě, můžeš si něco obléct?“ stěžovala jsem si, protože v tomhle ohozu – respektive jen v basketbalových kraťasech - to pro mě bylo ještě horší, snášet ho ve své přítomnosti, když jsem na Péčku.

„Proč?“

„Proč asi? Proboha, ty jsi tak sexy. To nevidíš?“ Máchla jsem rukou a ukázala na jeho tělo. „A já pořád jen myslím na sex,“ bědovala jsem, protože i teď jsem si ho představovala v dost zajímavých polohách.

„No, tak si to rozdáme. Žádný problém,“ řekl vážně, ale bylo mi jasné, že žertuje. Aspoň doufám.

„Fuj. Se sourozenci nešukám,“ zamumlala jsem se znechuceně nakrčeným nosem.

„Au. Díky,“ řekl uraženě, no, pak se široce usmál. „Jen jsem tě zkoušel, co mi odpovíš, když jsi na drogách.“

„Jsem nadržená. Ne děvka.“

„Jo, to jsem viděl minule.“ Otevřela jsem ústa a zamračila se.

„Tím mi říkáš, že jsem děvka?“ zeptala jsem se podezřívavě a myslela na to, že by si měl dát pozor na to, co odpoví. Obrátil se ke mně otráveně zády a otevřel si na stole notebook.

„Nic takového jsem neřekl.“ Celé tělo se mi roztřáslo a před očima jsem měla červenou mlhu. Popadla jsem z fochu skříně u dveří skleněnou vázu a mrštila s ní přes celou místnost. Roztřískala se na kusy a já lapala po dechu, když záchvat vzteku odezněl a zanechal po sobě jen hořkou pachuť. Alan se na mě naštvaně otočil.

„Tobě fakt hrabe,“ konstatoval a změřil si prasklinu ve zdi, kterou tam můj prudký hod udělal. Měla jsem vážně páru.

„Promiň. Promiň,“ omlouvala se spěšně, náhle krotká jako beránek. „Jen jsem měla hrozný vztek. Ani nevím, kde se vzal. Fuu,“ vydechla jsem hlasitě a protáhla si obličej.

„Měla by ses to naučit ovládat. Jestli budeš vzteklá jako upíři, tak to tenhle dům nepřežije. Nebereš toho náhodou víc, než máš?“

„Ne!“ řekla jsem hned. „Příběh o cvokárně mě z toho dokonale vyléčil. Já od svého života moc nečekám, ale nechci se zbláznit... Já si jdu zaběhat. Myslím tím – vyběhat to ze sebe,“ dodala jsem. Radši jsem rychle zabouchla dveře a zmizela, protože mi z toho bylo zle. Už rozbíjím nábytek jen při drobných narážkách.

Vážně jsem si natáhla legíny a mikinu a vyrazila v teniskách do chladného, ranního Seattlu. Naše čtvrť byla vilová, takže to tu občas vypadalo jako na vesnici. V důsledku toho jsem zakopla o plastový, oranžový náklaďák. Letěla jsem k zemi, no, místo toho, abych si dala tradičně pořádně na hubu a rozrazila si čelist, vymrštila jsem ruce před sebe a dopadla na zem hladce jako kočka bez odřeniny.

„Jste v pořádku? Proboha!“ naříkala za mnou naše sousedka, když vyběhla v rozevlátém svetru z verandy. Já si oklepala ruce a usmála se.

„Jsem v pohodě,“ odvětila jsem a tiše obdivovala svoje vylepšené reflexy.

„Kevin to tu pořád nechává válet. Já to uklidím, on to vytáhne. Je to kolotoč,“ poznamenala a hodila s tou hračkou na jejich zahradu. Pohodila hlavou, jak jí vlasy spadaly do obličeje a přitáhla si svetr k tělu. „To pochopíte, až budete mít děti. Jste pak za uklízečku,“ řekla se smíchem. No, mně úsměv trochu potemněl. Já děti nikdy mít nebudu.

„Jasně,“ hlesla jsem, protože rozsáhlejší odpovědi jsem nebyla schopná.

„Můžu vás pozvat na kafe, paní doktorko?“ zeptala se a pokynula rukou ke svému domu. Jenže mně se třásly ruce, jak mnou prostoupil hněv a zklamání. Měla jsem chuť něco zase rozmlátit. A nerada bych došla ve své zfetované hlavě k názoru, že za to může ona.

„Já se omlouvám, paní Joshová, ale chtěla jsem si zaběhat. Mám pocit, že dneska mám moc energie,“ dodala jsem. Moc energie byl pěkný eufemismus.

„V pořádku. Chtěla jsem odčinit to, že jste se málem zabila o hračku našeho syna. Navíc jste naše rodinná lékařka a já vám toho hodně dlužím,“ vysvětlila.

„Jste moc milá, ale vážně se nic nestalo.“

„Dobře. Mimochodem, ten chlap je vážně pěkný.“ Pozdvihla jsem obočí, jakože nevím, o čem mluví. „No, ten s tím Lamborghini. Od té doby, co se tu s tím projel, manžel mě dennodenně otravuje, že ho chce taky.“

„Jo, Isaac.“ První mě totiž napadnul Alan. „No, Isaac je… zajímavý. Když dovolíte, tak já už vyrazím. Mám totiž odpolední, tak…“

„Tak si to užijte. Mějte se hezky a ještě jednou se omlouvám,“ řekla a já se rozběhla. Zamávala jsem jí a otočila se na cestu. Vydechla jsem a zapnula si zip až ke krku.

Po pár kolečkách jsem vyběhla schody do parku, které byly dlouhé asi padesát metrů, no, když jsem stanula na jejich vrcholu, připadalo mi, že jsem právě vyšla z domu a ne že tu běhám jako idiot už několik kilometrů. Nějak jsem ze sebe tu sílu a bdělost nemohla dostat. Myslela jsem, že padnu s jazykem na triku do postele a ono nic.

Doma jsem do sebe naházela jídlo a snažila se vyhnout pohledům ostatních. Bylo těžké sedět u stolu s lidmi, o kterých velmi dobře víte, že vás nenávidí, a pravděpodobně mají vaši fotku v pokoji a hází do ní šipky.

Osprchovala jsem se a sbalila si věci. Seběhla jsem schody s kufříkem v ruce, a když už jsem byla ve vstupní hale, uslyšela jsem to.

„Upíří štětka je z domu,“ řekl někdo. Jenže tak potichu, že by to normální lidi, co neberou nadpřirozené drogy, neměli šanci zaslechnout. Nevěděla jsem, kdo to řekl, protože to ke mně dolehlo jako tichá ozvěna. No, Hadley to překvapivě nebyla, protože ten její afektovaný ječák bych poznala.

Bojovala jsem sama se sebou. Zapřela jsem se o komodu a zhluboka dýchala. Když tam teď půjdu, roztřískám tomu dotyčnému hlavu o stůl. Cítila jsem ten masivní vztek a chuť někomu ublížit.

Nejdřív jsem myslela na hromadu karamelu a čokolády, jenže to nepomohlo a já si začínala připadat jako Potter, co se snaží najít svojí nejlepší vzpomínku, když jsem měla pevně sevřená víčka a hledala právě ten nejlepší zážitek svého života. Problém byl, že nic z toho, co jsem v životě prožila, nebylo tak dobré, aby mě to vytrhlo. Celý můj život byla komedie. Nebo spíš horor. Nic nebylo skutečné. Jen přátelství s Alanem, které se ale teď otřásalo v základech, když musel sledovat znovu to, co si prožil s Annie. Přemýšlela jsem nad tím tak dlouho a začala se zase litovat, že vztek se stačil odplavit i bez Expecto patronum. Uvědomila jsem si, jak je to tragické – nedokážu najít ani jednu šťastnou vzpomínku, co by mě dokázala zbavit stresu – co by mě udělala šťastnou.

Z očí mi vytryskly slzy a já zvedla překvapeně pohled k zrcadlu. Setřela jsem si ten proud, ale nahradil ho hned nový. Ještě před minutou jsem se cítila jako mistr světa a teď tu pláču jako zbitý pes. Připadala jsem si tak hrozně sama a hrudník se mi svíral… Bolest ze mě přímo čišela a prostupovala každý kousek mého těla. Po chvíli to začalo být nesnesitelné a pro můj lidský mozek příliš intenzivní.

Vypotácela jsem se z domu a nechápala, kde se to ve mně bere. Jako kdyby všechno, co mi kdy způsobilo bolest, se teď nahromadilo a pustilo se to nelítostně do mě. Byla jsem horší, jak těhotná ženská. Chvíli jsem nepříčetná a vzteklá, pak zase nadržená a chci ošukat všechno, co se hýbe. A když se náhodou necítím jako ta nejdůležitější na světě a neporazitelná, tak se zase psychicky skládám a smotávám do klubíčka. Už jsem se v těch náladách přestávala orientovat, protože mě to vždycky sežehlo a zase se to stáhlo dřív, než jsem se s tím stačila srovnat. Jestli se takhle cítí upíři a ještě tisíckrát hůř, tak to potěš koště. Je to kurevsky na nic.

V práci mě čekalo vyšetření pro nahrazení celého chrupu. Implantáty jsou zdlouhavá záležitost a já překonávala na medicíně dlouho vnitřní odpor, protože krev pro mě byla velká překážka a zrovna při tomhle zákroku z nich teče krve jako z vola. Ale zvládla jsem to statečně na to, že ještě když mi bylo sedmnáct, stále mi bylo při pohledu na krev na omdlení.

No, taky mě ještě čekaly jedny osmičky na vytrhnutí.

„Uděláme to sinus liftem,“ uvažovala jsem, když jsem si prohlížela rentgenové snímky čelistí.

„Skvělé,“ hlesla Janice nadšeně, protože tím pádem se nekonala transplantace, no, markantní odklopení sliznice mi nepřišlo o nic lepší. „Anebo flaplessem,“ navrhnula.

„Ne, ne,“ zamítla jsem to. Chtěla jsem ještě něco dodat, ale slyšela jsem o dvě místnosti dál rázné zaklepání. Co kdo zase chce? „Moment,“ křikla jsem a vyšla z laborky. Přešla jsem až do ordinace a otevřela dveře.

„Ježiši Kriste!“ vyjekla jsem, když jsem nadskočila, protože jsem měla pár centimetrů od obličeje karmínové překvapení.

„Tak mi ještě nikdo za dva tisíce let neřekl,“ zamumlal si pod nos Isaac.

„Já… Proč tu jsi?“ vyhrkla jsem zmateně.

„Musíme si promluvit. Včera jsem měl na práci důležitější věci,“ vysvětlil tiše.

„To je milé. Ale – neber to osobně – já nechci mít upíra v ordinaci. Děsíš mi tu pacienty,“ řekla jsem a přicházel na mě ten vzteklý stav, kdy jsem prskala síru. Isaac přimhouřil oči a já se přikrčila, protože ten pohled velmi jasně naznačoval, že se mám bát. Vyburcovalo to všechny moje instinkty a já chtěla couvat, jenže jsem se ze samého strachu nemohla ani pohnout.

„Jak to se mnou mluvíš?“ zeptal se a mně připadalo, že mě snad dokáže pořezat i jen hlasem, který měl ostrý jako žiletky. Třásla jsem se a v krku měla vyschlo. Takhle jsem se cítila, když jsem s ním byla poprvé. Nebo jako v Bloody Mary, kde mě opustil a odkráčel si pryč.

Prošel kolem mě a posadil se na moji židli. Zavřela jsem dveře a připadala si takhle malá. Už zase jsem obnovovala modlící proces za to, aby mě nezabil. A to jsem začínala mít pocit, že už to tak nebude. Teď mi tu ideu rozsekal na kusy, a to stačila jedna jediná, dobře mířená věta.

„Necháme to být, ale na mě si už, Bello, ústa neotvírej,“ varoval mě šeptem a já nasucho polkla. Nervózně jsem si žmoulala prsty jedné ruky v druhé a už chtěla mít tenhle rozhovor za sebou. Zase jsem byla ten křehký člověk určený na porážku. Děvka a její pasák.

„Promiň,“ šeptla jsem. Chvíli si mě měřil, a pak odvrátil pohled. Vzal ze stolu moje pozlacené pero z konference v New Yorku a začal si ho přetvářet k obrazu svému.

„Zjistila sis, co znamená být moje?“ chtěl vědět.

„Mám matné tušení,“ odvětila jsem a stála tam jako před oprátkou.

„A?“ požadoval specifikaci.

„Budu… Nemohl bys mi to říct radši ty?“ zeptala jsem se, protože jsem se v tom ztrácela. Každá kombinace slov, která mě napadla, mi přišla na hlavu.

„Posaď se,“ vyzval mě. Jenže já jsem byla vážně úplně mimo, takže jsem jen tupě zírala. „Bello, můžeš se sebrat a posadit se na to křeslo?“ Pokynul mi rukou k tomu místu, kam jsem měla posadit svůj zadek. Když udělal i to gesto, konečně mi v hlavě sepnulo. Jsem jak cvičený delfín.

„To, že se staneš mojí znamená, že tvůj život bude můj. Tvoje tělo bude moje. Je to nový zákon, protože se čím dál častěji stává, že upír si začne s člověkem. Je to podivný trend poslední doby, který se z nějakého důvodu dotknul i mě, ačkoliv to ještě pořádně nechápu, a nesrovnal jsem se s tím. Sebeovládání se vyvíjí a lidé nás přitahují, jenže když se pak schyluje k tomu, že upír si brání svého člověka, někdo se zraní, a to právě ta lidská bytost. Do teď pro upíry platila prohibice na tvoji krev. Teď to bude i tvoje tělo. Celý tvůj život,“ vysvětlil. Aha. Tak to je docela… svazující. No, já bych moc nepoznala rozdíl, protože já jsem svázaná celý svůj život. Kromě těch sedmi let normálního lidského života, co už se mi dávno vytratily z paměti. Automaticky – jako každý člověk – jsem přemýšlela, co z toho budu mít. Mluvilo se o vlastnictví mého těla, které mám celkem ráda, takže jsem se musela začít stavět na zadní a vystartovat, ať už se budu bát sebevíc.

„Dejme tomu, že bych souhlasila. Co bude potom? Protože teď mám aspoň iluzi normálního života,“ dodala jsem, aby pochopil, čeho ve svém zkurveném životě nechci vzdát. Položil ex pero na stůl – teď z něho byla jakási umělecká spirála.

„Budeš se moct odstěhovat a nezodpovídat se Volteře.“

„Místo toho se budu zodpovídat tobě,“ opravila jsem ho celkem klidně. Měla jsem v sobě moc chaosu a otázek na to, abych se ještě rozčilovala.

„Volterra. Isaac,“ řekl a naznačil dlaněmi váhu. „Isaac. Volterra,“ opakoval a pohyboval dlaněmi.

„A o co to bude lepší?“ chtěla jsem znát ty pozitiva. Ovšem to, že bych se mohla odstěhovat z té proklaté vily bylo dost lákavé.

„No, nevím, jestli si to pochopila, Bello, ale potom, co se tě vzdám, jakož to daru, budeš vrácená do toho smrtelného koloběhu a věnována nějakému upířímu, stoletému děcku, co ti roztrhá krk, jakmile tě ucítí,“ zavrčel na mě a přišlo mi, že mu ujíždějí nervy. Ovšem já už jsem mu, díky tomu, co se se mnou děje, rozuměla.

„A co z toho budeš mít ty?“ zeptala jsem se ještě a napjatě čekala, co mi poví. Nejspíš jsem i přes náš pofidérní vztah čekala něco víc. Chytil opěradla židle a pravděpodobně mi tam zanechal otisky.

„Já z toho budu mít to, že až příště odejdu, tak ty se hned druhý den nevychrápeš se zdravotní sestrou. I když chápu, že tě to k nim táhne,“ dodal s nádechem ironie, když se rozhlédnul kolem. Já se vzpamatovávala z toho, že to ví. Po té noci jsem strávila v koupelně snad dvě hodiny, jak se usilovně snažila vydrhnout všechny stopy Aidena z mého těla, aby to neucítil, kdyby se náhodou vrátil dřív.

„Jak to víš?“ vydechla jsem šokovaně. Vstal a zapnul si knoflík na saku. Kam zase, do hajzlu, jde?

„Nezáleží na tom, jak to vím. Důležitá je informace samotná, a to že…“

„Počkej, Isaacu. Já ti to vysvětlím,“ začala jsem a vyskočila z křesla. Položila jsem mu v zápalu vysvětlovaní ruku na hruď. „Jsem na Péčku a…“

„Bello, to je jedno. Teď si rozmysli to, co ti nabízím. Do půlnoci,“ dal mi ultimátum a zmizel na místě. Moje ruka ve vzduchu spadla dolů, když se už neměla o co opírat. Ten mě s těmi svými odchody jednou zabije.

Domů jsem přišla ponořená do vlastních myšlenek. Odemykání, svlékání – všechno jsem to dělala automaticky a málem si ani nevšimla, že už jsem vlastně doma.

Chtěla jsem projít do svého pokoje a dál se utápět ve vlastním strachu a obavách, ale probrala mě scenérie v obývacím v pokoji. Když už jsem stála na druhém schodu, zastavila jsem se, protože jsem o ně neúmyslně zavadila pohledem.

Alan stál na kraji, s rukama založenýma na prsou, zatímco Hadley, Penelopé a Karen seděly u stolu a z očí jim tekly Viktoriiny vodopády. Nad nimi se tyčil Abraham a něco lámal.

„Co se děje?“ zeptala jsem se Alana. Asi to byla dementní otázka, ale špatné věci si vždycky chcete potvrdit, protože – co kdyby náhodou?

„Má to být žena,“ hlesl Alan a zíral na ně bez mrkání.

„Ne, to ne,“ naříkala jsem chraplavě.

„Jedna z nich to musí být. Losují,“ vysvětlil. Položila jsem mu ruku na rameno a stiskla. Když Abraham nastavil ruku, měl v ní tři párátka a já vykulila oči.

„To o jejich životech budou rozhodovat tři kusy dřeva?“

„Připadala by ti snad flaška lepší?“ opáčil. Sledovala jsem, jak si jedna podruhé vytahuje třesoucími prsty svůj ortel, úhledně zabalený do dřevěného balení.

„Na tři,“ řekl Abraham.

„Kašlu ti na tři,“ zasyčela plačtivě Hadley a natáhla před sebe ruku s ulomeným párátkem. Když ji ostatní napodobily, zjistila, že má to nejkratší.

Od svých osmi let, kdy jsme se seznámily, jsem k ní chovala jen nenávist a odpor. Ta ženská byla děsná. Udělala mi toho tolik - počínaje ustřiženými štětinkami zubního kartáčku a opícháním mého přítele z vysoké konče.

No, teď mi jí bylo tak líto, že když se začala otřásat ještě hlasitějšími vzlyky, přešla jsem k ní a objala ji. Byla tak mimo, že zapomněla, že mě nenávidí, a pevně sevřela moji paži.

Věděla jsem, co prožívá, protože jsem si před pár týdny prošla tím samým.

„Já ještě nechci umřít,“ šeptala mi do ramene. Co sem jí na to měla říct? Že všechno bude dobré? To by nebyla milosrdná lež, ale neskutečně pitomá lež. A proto jsem mlčela. Protože ona umře. Nikdo ji nevytrhne z tohohle světa, tak jako se to stalo mně, protože mě potkal zázrak.

Isaac má pravdu. Já už to nechci zažít znova. Už nikdy nebudu něčí dar. Už nikdy nebudu čekat na porážku. Taky budu mít stálý přísun Péčka. Já nevím, jestli to, že budu jeho, bude hrozné, ale určitě to bude lepší, než můj dosavadní život. Patřila jsem Volteře – upírům, které jsem nikdy neviděla, a kteří mě odtrhli od rodiny. U Isaaca mám aspoň stále šanci, že ke mně cítí aspoň kus něčeho… zvláštního a dobrého, i když mi to nepřizná. Žena může snít, že se chlap změní. Že díky němu jednou najdu svoji nejšťastnější vzpomínku - svoje Expecto patronum. Naděje je pěkná věc. Někdy dost nesnesitelná, protože i když konec toho příběhu znáte, stále ještě v duchu pořád šeptáte – prosím.

V noci jsem vzala mobil a rozhodnými prsty naťukala jen – ano. No, co… On je taky vždycky pan stručný.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 9. kapitola: