Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 49. kapitola

01.12.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 5217×

Bella

Šlo se do finále. Měla jsem radost a vážně pociťovala štěstí z toho, že se konečně zbavím toho obrovského břímě, co s sebou neustále táhnu. Jako velká pěst, co sevře můj mozek pokaždé, když se pokusím myslet pozitivně a dopředu. Aby mi vždycky připomněla, že stín minulosti, co se prolíná do přítomnosti, tu stále je.

Po tom, dát Isaacovi přes hubu, toužím snad od prvního okamžiku, kdy na mě poprvé v té restauraci tenkrát promluvil. A pak už se ta potřeba rozsekat ho na kusy jen zvyšovala.

Isaac mi udělal tolik příšerných věcí, že mám v živé paměti ty chvíle, kdy jsem pomýšlela na sebevraždu. Od dokazování mé méněcennosti, modřiny způsobené bezohledností, ponižování mě, zraňování mé psychiky, po vraždu Alana a zmlácení mé upíří maličkosti.

Zničil mě. Když jsem byla člověk, stačilo jediné jeho slovo, abych se pak ještě několik hodin cítila hrozně. Někdy řekl i něco pěkného – to vím. Ale vzhůru vás vynese jedna věta, zatímco k zemi nemilosrdně srazí jedna slabika. On většinou použil ale souvětí, abych dřela nosem o existenční dno.

To, co jsem prožila… Udělalo to ze mě hroznou bytost s pokřiveným pohledem na svět. Edward mě, říkejme tomu třeba, spravil. Ale zůstalo to tam – jasná stopa devastace. A za to, co ze mě udělal, jsem ho snad nenáviděla ještě víc, než za fyzické činy.

Nikdy jsem nebyla čistá, dobrá a nesobecká. Takových lidí je málo a jsou většinou jen iluzí. Ale taky jsem nebyla ten, co by smrtelně dehydrovanému vodu nepodal. Ale obyčejný člověk plný tužeb, přání a vypočítavosti ano. Tak to prostě je. Vždycky nám na mysli vytane, co z toho budeme mít. Jen už je na každém, na jakou to bude brát váhu. A on mě změnil. Moc. Ještě, že jsem našla Edwarda. Nebyl to člověk, takže mu ta temná strana, kterou každá lidská bytost v sobě má, scházela. Jediné to temné, co na něm bylo, je touha po lidské krvi. Jenže já se narodila do světa UB, obeznámená se všemi fakty – brala jsem to jako samozřejmost. A svou neskutečnou nesobeckostí, rytířskostí a čistotou mě postavil na nohy. Ukázal mi, jak se chovat zase správně. Nebýt jeho, skončila bych mrtvá nebo sama. Se svým odporným charakterem a neředěnou nenávistí.

Bylo dáno, že bych tak skončila. V sedmi letech přišli upíři, odtrhli mě od mých rodičů jako štěně od feny a zavřeli do temného, chladného hradu plného monster. Na obyčejný život – a až pak si jedinec uvědomí, jak moc je vzácný – byla uvalena prohibice. Žádní trvalí partneři – láska, žádní přátelé, poznávání světa, objevování radostí života nebo děti. Potom se objevil Isaac. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem souhlasila, že budu jeho. Už tenkrát jsem měla vzít svoji pistoli, strčit si ji do úst a stisknout spoušť. Neměla jsem zač bojovat. Ať mi někdo řekne jedinou věc, za kterou by to stálo. Edwarda jsem ještě neznala. Takže třeba život samotný? Ale ten život nebyl můj. Patřil upírům. Konkrétně Volturiům. Oni jen přepsali majetek na pana Isaaca Asimova. Tak proč jsem to neudělala? Proč jsem tu pistoli nevzala a neukončila můj hrozný život a bolest?

Buď to můžu vydávat za respekt ke smrti, anebo to obrátit ve zbabělost.

„Bello, ještě než tam vrazíme,“ vytrhl mě Edward z mé retrospektivy na zasněženém hřebenu hor, „měli bychom… Já nevím, jak ti to říct,“ vzdychl ztěžka.

„Edwarde, už jsme si prošli tolika delikátními situacemi. Tak povídej,“ pobídla jsem ho.

„Chelsea spojuje Volturiovy. Je to jako lano, co přestřihneš, ale už to nebude mít zpětnou vazbu. Oni se prostě rozpadnou. Ale když zabiješ to, co spojuje Dimitrijovce, to lano si akorát uvážeš kolem krku jako oprátku.“ Nemohla jsem se zastavit – utíkal nám čas. Ale udělat jsem to chtěla. Ten běh totiž bičoval moje napětí, a to jsem při téhle konverzaci nepotřebovala.

„Chceš mi vysvětlit, že je akorát ještě víc naseru.“

„Stručně řečeno,“ hlesl opatrně. Cítil moje vzrušení – věděl, že se nemůžu dočkat fyzické konfrontace. A teď měl pocit, že mi moji ideu rozbíjí na kusy.

„Co ti mám na to říct, Edwarde?“ zeptala jsem se a podívala se mu do očí. Bože, proč mě miloval? Co na mně viděl? Proč, kurva, já? Byla to satisfakce za podělaný život? To jsem dostala víc, než jsem si zasloužila. Připadalo mi, že já toho chlapa neustále zklamávám.

„Jen na sebe dávej pozor,“ ukončil naši debatu. To jsem nečekala. Ale byla jsem ráda. Nevěděla jsem totiž, jak mu mám argumentovat, abych nezněla zase jako pomstou poblázněná hysterka. Teď jsem si zřejmě připadala asi jako ta, co učiní spravedlnosti za dost. A vážně. Isaac dostane to, co si zaslouží. Kolik dobrého ve své existenci spáchal, mě absolutně nezajímá. Zničil mě a mého nejlepšího přítele mi poslal na dva kusy. Jestli by někdo dokázal brát v potaz něco pozitivního, tak bych mu doporučila, aby vstoupil do nějaké pošahané, samaritánské skupiny a dal se vyšetřit. Jo, a taky aby prožil všechno, co já, aby vůbec mohl posuzovat, co je v téhle situaci racionální.

V domě už probíhala vřava… No, to mi chybělo.

Šli jsme zadem. Edward mi naznačil, ať vyskočím nahoru. Stisknul mi ruku a myslím, že si vychutnával poslední možnou chvíli.

Vyskočili jsme na střechu. Jenže to nebyla docela tak obyčejná střecha. Propadli jsme proskleným stropem dovnitř. Což asi Edward zamýšlel.

Dopadla jsem na jedno chodilo a dlaň. Druhou nohu jsem natáhla, jak jsem zbrzdila pád. Zvedla jsem oči plné střepů, co mi přitom ještě pršely ve velkém i z vlasů, k němu. Ruku jsem měla za zády, připravenou ji vytasit.

„Zdravím, příteli. Nepřivítáš mě?“ Nečekala jsem na odpověď. Žádné prodlužování se konat nebude. Pokaždé, když to ve filmu někdo udělal, protivník ho dostal. Ještě, že jsem kulturně vzdělaná.

Prudce jsem se zvedla a narazila temenem do Isaacovy spodní čelisti. Vyhodila jsem ho tím do vzduchu. Padnul na záda s prasklou bradou. K tomu jeho překvapenému ksichtu se ta roztomilá, hluboká prasklina hodila.

Nebyl tu sám. Edward měl na krku velkého, tmavovlasého upíra, co vypadal značně nasraně a nebezpečně. Ale on to zvládne. Přečte ho a má jeho budoucí tah na talíři. Emmett na to vždycky nadával, jak to není fér.

Chelsea se skrčila u zdi, protože byla bez rukou. Ten brunet jí je odkopnul. A ona by sice i tak mohla pomoct, ale těžko s jejím Volturiovským syndromem - byla zvyklá, že jí její hlavu chrání jiní.

Isaac vstával a já ho nechala. Nedostala jsem se až sem, abych se mu pak pořádně nepodívala do očí.

„Doufal jsem, že tebe už nikdy neuvidím,“ zasyčel. „Kurvo jedna zasraná, zkazila jsi všechno, co jsem tři sta let budoval,“ plivnul nenávistně. Jo, tak toho jsem vážně hodně vytočila. Nenávist mu sršela z černých očí.

„Já s tebou nebudu diskutovat, Isaacu. Mě to vůbec nezajímá,“ odvětila jsem otráveně, ale s úsměvem. Byla jsem tak nadšená, že mám konečně to, co mi nedá pokoj, před sebou. Není rychlejší, než ty. Není silnější. A nedokáže si svůj příští tah promyslet rychleji.

„Co si o sobě myslíš? Vždyť vůbec nic neumíš. Bojíš se mě jako malá holčička bubáka pod postelí. Vzpomeň si, Bello. Jak to bylo? S Péčkem? Když si o něj prosila?“ Nesmím se nechat rozhodit. Jsem silná bytost, co má partnera, na kterého se může spolehnout. A rodinu, která zase spoléhá na mě.

Skočila jsem po něm jako na lezeckou stěnu – chodidly se mu opírala o břicho. Zakousla jsem se mu do krku, aby věděl jaké to je. I on mi to udělal kdysi. Chytil mě za jedno lýtko a odtrhnul mě s řevem od sebe.

„No, tak, jaké to je?“ chtěla jsem vědět. S rukou na hrdle na mě vrčel. Blbeček.

„Já tě zabiju. Ale nejdřív ti utrhnu nohy a pahýly namočím do mého vlastního jedu!“

„Přestaň si stěžovat a už, kurva, něco dělej, Dimitriji!“ nakázala jsem mu v postavení generála. Zařvala jsem to na něj. Teď jsem to byla já, kdo přikazoval.

Vytočila jsem ho k nepříčetnosti, protože se proti mně rozeběhnul a povalil mě na zem.

Třískali jsme do sebe jako smyslů zbavení. Dávala jsem do toho všechnu tu bolest, co mi kdy způsobil.

Ale nebyla to teda žádná legrace jako s těmi v New Yorku. Uměl se hýbat. Měl dva tisíce let na to, aby se to naučil. Sám stvořil novorozených stovky, a pak s nimi pracoval. Musela jsem zapojit veškeré své dovednosti a sílu.

Pěstmi jsem si na něm vylívala každou hroznou vzpomínku, co mi zůstala.

Ozvalo se trhání kovu a já na moment zvedla oči, abych se přesvědčila, že ta kulisa nepatřila k Edwardovu masu.

Nepatřila. Ale Isaacovi stačilo těch pár milisekund na to, aby se nade mě překulil a ruce mi spoutal za zády.

Edward, který už neměl soupeře, mi mohl jít na pomoc.

Ale on se posadil na pohovku před nás a rozvalil se na ní. Nevypadal nějak extra nadšeně, ale smířeně ano.

„Je to tvůj boj,“ šeptl. Byla jsem mu tak moc vděčná za to, že potlačil komplex ochránce, který jsem jinak zbožňovala, a uvědomil si, že jsem tuhle konfrontaci potřebovala.

„Je mi z vás dvou na blití,“ zavrčel zhnuseně Isaac. Kolenem mě držel u podlahy a kroutil mi zápěstím. „Edwarde, víš, že jsi obětoval všechno kvůli feťačce, co by ho vykouřila komukoliv jen za kapku Péčka?“ zeptal se ho. Tak tohle byla rána přímo do srdce. Nechtěla jsem, aby Edward znal všechny tyhle hrůzné detaily.

„A víš, že mi kouřila ještě když chodila s tebou?“ setřel ho můj Edward. Přisypal mu tím sůl do rány. „A rozhodně ne kvůli Péčku, ale protože mi to dělala ráda.“ Hned jsem pocítila na svých rukou, kolik kyseliny na něj Edward vylil. „Při sexu jsme měli kondom. Nikdy si tak nepoznal, že právě šukala se mnou. I když jsem v ní byl vážně hodně hluboko. Kam ses ty nikdy nedostal.“ Bylo to sice pěkné a vzrušující, ale to moje tělo si jeho slova odnášelo.

Isaac mi projel s hubou dubovou podlahu. Ústa jsem měla plná dřeva.

„Bello, chceš říct, jak to bylo s Alanem?“ Zamrzla jsem. Zasekla se do mě bolest a nechtěla mě pustit. „Byl krásný, zimní podvečer a v domě se ještě svítilo. Alan si četl Obraz Doriana Graye.“ Jeho nejoblíbenější kniha. Sevřela jsem víčka. Tohle bolelo víc, než to, co mi prováděl s tělem. „Neboj se. Cítil toho dost, než jsem mu přerušil míchu. Nikam jsem nespěchal.“

Podívala jsem se na Edwarda, který sevřel ruce do pěstí, jak se snažil vydržet, protože jsem dostávala na prdel.

Nepatrně jsem zakroutila hlavou a snažila se sebrat.

Mluvila jsem s Alanem. On mi řekl, co si o tom myslí. Teda, Alan si nemyslel – Alan věděl. Aspoň to vždycky říkal.

S tím se netrap. Tak to prostě mělo být. Stejně už jsem jen přežíval. Byla jsi jedna z mála věcí, co ještě měla smysl. Vždyť jsme byli UB. Nikdo z nás neměl život, co by měl nějaký cíl. Ale tys to dokázala, tak se toho drž.

„Já si nepřeju, aby sis ještě někdy bral Alanovo jméno do huby,“ zasyčela jsem. Vyskočila jsem na nohy a vyrvala se mu. Bolelo to jako prase, ale kosti se během vteřiny vrátily na své místo. Zatím jsem mu dala koleno.

Strčila jsem do něj a převzala vedení. Hajzl jeden. Teď skončí.

Chytila jsem ho pod krkem, zvedla do vzduchu a potom ho jako hadrového panáka za hrdlo srazila k zemi jednou rukou.

„Teď konečně dostaneš, co si zasloužíš.“ Udělala jsem mu to samé, jako on mně – obrátila ho na břicho a kolenem ho mezi lopatkami přišpendlila k zemi. Vzala jsem ho za jednu paži, abych si to vychutnala postupně. Levá s rámusem přestala být součást jeho těla. Ten slastný pocit, co mě prostoupil, byl nepopsatelný. Jeho bolestné prskání byla sladká symfonie, co jsem si vychutnávala.

Vzala jsem ho za pravou, když se Edwardovi v kapse rozezvonil titanový Samsung.

„Carlisle,“ řekl mi, protože jsem tázavě vzhlédla. Teď jsem si to mohla dovolit. Držela jsem Isaaca v šachu.

Carlisle mu volá uprostřed války? To může znamenat hned dvě věci. Buď prohrávají, anebo už válka skončila. Ta upíří byla tak trochu blesková.

Zamračeně hovor přijal.

„Ano, tati?“

„Edwarde,“ vydechl šťastně. V mobilu bylo slyšet, že bitva ještě neskončila ani omylem. „Prohráváme. Navíc nám začíná dělat velký problém udržet všechno v New Yorku.“ Panebože. A my tam nejsme! Isaac se pode mnou chichotal do zdevastované podlahy. Mrskla jsem mu s čelem o beton, co jsme odkryli.

„Netlem se!“ sykla jsem.

„Edwarde, možná by chtělo vytáhnout plán B, protože jinak…“

„Jaký je plán B?“

„Doufám, že ho rychle vymyslíš. Musím jít. Dávej na sebe pozor.“ Jekot utichnul, když to Carlisle zavěsil. Bohužel si s námi nemohl povídat…

„Co myslel tím plánem B?“ chtěla jsem vědět.

„Plán B je, že byste se měli navzájem zapálit,“ odpověděl mi Isaac.

„Řekla jsem, abys držel hubu!“ zařvala jsem. „Tak co?“ špitla jsem tiše. To byla změna. Ale Edward se na mě jen krátce podíval. Zvedl se z pohovky a kleknul si k Isaacovi.

„Isaacu, stáhni je,“ požádal ho. Zůstala jsem na něj zírat, jestli si teď nedělá legraci. I ten idiot pode mnou si to zřejmě myslel.

„Určitě. A pak vám dvou dám požehnání a budeme se mít všichni krásně.“

„Ty se krásně mít nebudeš, jestli je nestáhneš. To ti garantuju. Tak co, Isaacu? Jaká je věčná láska?“ Isaac se přestal smát. Chtěl zvednout hlavu, ale přirazila jsem mu ji zpátky k podlaze.

„Olivie tam není,“ odvětil. Ahá. Bude menší vyhrožování.

„My víme, že ne. Momentálně si jistě užívá Karibik s Demetrim. Popíjejí Sex on the beach na lehátku a chytají bronz.“

„Nevěřím,“ odsekl.

„Tak se zeptej své milé sám,“ navrhnul a vytočil mu Demetriho. Přiložil mu mobil k uchu.

„Edwarde, mám ji,“ ozval se do telefonu Demetri. Ať už byl ten upír jakýkoliv, tohle jsme se mu nebáli svěřit. Jeho povinnosti a úkoly byly pro něj nade vše.

„Kde je?“ zasyčel Isaac. Myslím, že s ním lomcoval strach. Úžasné. Nenašla jsem v sobě ani miniaturní, mikroskopické smítko lítosti.

„Sám osobně Isaac Asimov mi volá. Jsem poctěn. Je tam, kde být má a živá. Ale ten stav je dost nestálý, takže ti doporučuji udělat, co po tobě chtějí.“

„Já chci důkaz, že žije.“

„Upíři jsou přece mrtví. To tě v biologii nenaučili?“

„Dej mi ji, kurva, k tomu telefonu!“ Bože, tak tohle bylo… naplňující.

„Olivie, řekni, jak si užíváš zdejší podnebí!“ přikázal jí Demetri ostře.

„Skvěle,“ prskla přiškrceně. Asi ji držel pod krkem.

„Slyšel jsi? Tvoje vnučka… Vlastně na tom nezáleží, viď? Chtěl jsem říct láska tvé existence, bez které by tě čekala jenom nekonečná prázdnota plná bolesti.“

„Takže - stáhneš je?“ uhodil na něj Edward. Isaac si odfrknul.

„Spousta lidí říká, že vytrpí cokoliv, aby dosáhli svého. Ale to si myslí jen do doby, kdy začnou trpět.“ Otočila jsem ho čelem k nám. Pořád se mi snažil vytrhnout, ale už jsem si ho trochu pochroumala, aby se mu to nepodařilo.

„Jděte oba do hajzlu…“

„Isaacu, Nina je mrtvá,“ přerušila jsem ho. Ta tvář zkřivená vztekem, bolestí a nenávistí se vyhladila. Semknul rty a z očí se mu začala ztrácet ta uhelná čerň. „Viděla jsem to. Shořela v suterénu mrakodrapu. Tak pro co chceš ještě válčit? Nina už tu není. Sebastian tě pravděpodobně nemůže teď vystát. Poslední, co ti zbylo, je Olivie.“

Já nevím, jak moc mě teď vnímal, a co se mu honilo hlavou. Vypadal přesně jako kdysi – tvář bez jediné emoce. Jak moc prožíval ztrátu Niny? Nedalo se to na něm poznat.

„Bello, já vím, jak moc je to těžké, ale musíš ho pustit,“ šeptl Edward po chvíli. Vzhlédla jsem z Isaacovy tváře, kde jsem se snažila rozpoznat nějakou známku bolesti.

Chtěla jsem toho parchanta zabít a vidět, jak se rožní, ale jak jsem řekla – už si nikdy nebudu vybírat mezi ním a mojí rodinou.

„Udělá to?“ hlesla jsem, abych se přesvědčila. Edward přikývnul. Slezla jsem z Isaaca, který se ale ani potom nepohnul ani o milimetr. Prostě tam ležel jako balvan na paloučku u lesa.

„Neboj,“ špitl Edward. „Ale musíš ho nechat jít,“ zopakoval. Asi si myslel, že teď začnu dělat rozbroje, že v žádném případě. No, neměla jsem na vybranou. A ať si užije ztrátu nejmilovanější dcery naplno.

Vstala jsem a chytila Edwarda za ruku s tím, že vážně odejdu. Ale chyběl tomu závěr. Byl to rok od našeho setkání v té restauraci. Musím to nějak završit. Navíc, on teď strašně trpěl. Když jsem takhle trpěla já, po tom, co mi poslal Alana na dva kusy, ještě si do mě kopnul.

Tak teď já.

„Proč ty musíš být takovej zmrd?!“ zavrčela jsem a dupla mu na hlavu. Zarazila jsem mu ji tak do podlahy. Vytáhla jsem mu mobil z kapsy a hodila mu ho na hruď. „Dnešek si zapamatuj jako den, kdy tě málem Isabella Cullenová zabila, a pak ti dala milost! A teď volej!“

Brzy na to se z New Yorku, ze kterého zbylo smetiště oceli, skla a betonu, začalo stahovat Isaacovo vojsko. Jakmile Sentinel na příkaz Isaaca složil zbraně, šlo to ráz na ráz. Ti, co zůstali, byli pobyti.

„New York zasáhlo včera v noci zemětřesení o neuvěřitelné síle devíti a půl stupňů Richterovy škály. Seismologové tuto katastrofu předvídali již několik měsíců dopředu, ale i přes varování a evakuaci je v troskách tisíce mrtvých a čísla stoupají. Celý svět je na nohou a prezidenti skládají kondolence pozůstalým. New York budoucí generace budou vídat už jen na fotografiích a v dokumentech. V našich srdcích však překrásné velkoměsto a všechno, co symbolizovalo, zůstane navždy. Situaci budeme nadále sledovat. Pro televizi CNN, Richard Berret.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 49. kapitola: