Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 46. kapitola

24.11.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4562×

Bella

Ve Volteře sice nastala po tom, pro Volturiovy osudném, večeru jakási demokracie, to ale nezabránilo tomu, aby ujížděly agresivním upírům dál nervy. A v jádru jsme byli agresivní všichni. Jen u jedné menšiny jste museli peříčkem přejíždět po chodidle déle.

Něco takového proběhlo jednoho pěkného rána, kdy si do vlasů vjely Rosalie a Heidi Volturi.

Nebyl to světový spor o chudých dětech z Afriky… Asi spíš šlo o to, kdo má hezčí zadek a prsa. Taky vlasy, nohy, obličej… Zkrátka – zrcadlo, zrcadlo, řekni mi – kdo je na světě nejkrásnější?

Pokud šlo o Heidi, Felix byl v pozoru. Ono bylo dozajista u něj v pozoru i něco jiného, ale pod těmi jeho královskými hadry to nebylo vidět.

Jakmile Heidi ležela pod Rosalií, která byla v boji schopnější, protože měla za manžela Emmetta a za bratry Edwarda a Jaspera, zatímco Heidi byla neschopná volavka, Felix se projevil jako šílený hrdina, co zachraňuje krásku z nesnází. Strhnul z ní Rosalii a rozeběhnul se s její hlavou proti zdi. Emmett byl na druhé straně hradu a nejspíš už byl na cestě, ale já byla u toho. Když Rosalie visela nad zemí a snažila se ze sebe toho kolohnáta setřást, chytila jsem ho zezadu za krk a stiskla ho svou novorozenou rukou. Pustil Rosalii a chtěl se po mně ohnat, ale já přidala i svoji druhou dlaň. Drtila jsem ho jimi a slyšela, jak pomalu praská. Nejdřív jako tříštící se sklo, ale skončilo to odporným zvukem – trháním plechu. Skočila jsem mu totiž na ramena – doslova se na něj posadila jako dítě otci na koníčka. Felix padnul na kolena a potom, co jsem mu konečně tu hlavu urvala, letěl k zemi. Sjela jsem z něj při pádu jako z klouzačky.

Jasper bude hrdý. První utržená hlava.

Podívala jsem se do Felixových protočených očí. A má, co si zasloužil, parchant. Jemu nikdo na pomoc nešel, protože Volturiovi se báli, že by skončili na šutry. Bylo nás tu skoro stokrát víc, než jich. Ale bylo jasné, že kdyby byl v ohrožení někdo z jejich svaté trojice, udělali by ze sebe klidně rohožku.

Otočila jsem se s Felixovou hlavou v ruce a srazila se tak očima s Edwardem. Tvářil se… Spokojeně, šťastně, chápavě?

„Emmette, bowlingová koule!“ křikla jsem po něm zvesela, když jsem ho zahlédla v tleskající řadě obdivovatelů, co se sem nahrnuli. Chtěla jsem hodit hlavu do davu jako nevěsta kytici, ale než stihla dolétnout k jejich rukám, skočil po ní Demetri.

Nenávistně mě probodnul pohledem. V doprovodu s Jane šel pro Felixovo tělo, aby si ho někde v klidu slepili. Ale to je dobře. Není zrovna rozumné chtít teď pálit ve vlastních řadách.

Rose mi zezadu položila ruku na rameno. Viděla jsem ji v odrazu zlatého, masivního poháru na stěně. Nebylo moc příjemné, že na mě sahá upír, co ke mně celé ty měsíce vysílá nepřátelské signály.

„Děkuju,“ šeptla. No, wow. Přikývla jsem. Nenapadlo mě, že by mi za to poděkovala. Nedělala jsem to kvůli ní, ale kvůli Emmettovi. Kvůli všem Cullenům, kteří ji tak milovali. A taky jsem neměla ráda Heidi – to přiznám dobrovolně a bez mučení.

Otočila jsem se zpět k Edwardovi, abych se kochala tím, že se na mě dívá s takovým pozitivním výrazem.

Ale myslela jsem, že budu opět trhat, protože byl ke mně bokem a bavil se s nějakou… štětkou.

Jsem žena. Poznám, když někdo dělá koketní ksichty. I já to na něj kdysi dělala.

Mít toho nejkrásnějšího chlapa na světě je odměnou, ale i prokletím. Každá to pak na něj zkouší a ani si to neuvědomí. Když se díváte do jeho překrásné tváře, prostě se začnete smát jako idiot a stahujete si tričko.

Díkybohu za to, že když upír miluje, tak miluje navždy, protože jinak bych byla v hajzlu a nějaká by mi ho odvedla.

Nesmím dělat scény. Nesmím splétat sítě. Odejdu pryč, rozumná. Už nebudu ten nesnesitelný sobec. Nejen, že jím být nechci, ale Edward si zaslouží to nejlepší. Musím být alespoň přijatelná, abych se sebou zase mohla žít.

Jak jsem si pomyslela, tak jsem učinila. Sklopila jsem oči a tiše za sebou zavřela dveře.

„Na koho si, kurva, myslíš, že saháš?“ zasyčela jsem, když mě holohlavý černoch Ivan Makarenko, původním jménem Azizi, popadl za zápěstí hned potom, co jsem zavřela ty dveře, a otočila se.

Ten upír měl údajně dar komunikovat s mrtvými. Byl od prvního dne zavřený v nejodlehlejších koutech hradu, protože s živými – ne, že my bychom životem nějak překypovali - moc nekamarádil. Druhý břeh mu prý dělal neustálou společnost.

Já jsem tomu nevěřila. Sice to mělo logický důvod – za lidského života byl patologický lhář, co v Egyptě namlouval lidem, že je médium a nakonec tomu snad i sám začal věřit, což se promítlo do jeho upíří existence – ale odmítala jsem si to přiznat.

„Tvůj přítel by ti chtěl něco říct,“ řekl mi klidně. Aspoň, že šarlatánsky nešeptal jako v těch idiotských filmech. Ale do prázdna zíral – koukal na toho mého přítele.

„Jo? To je fajn. Tak ať mi to pošle emailem,“ odsekla jsem ignorantsky a vytrhla se mu. Rozešla jsem se pryč.

„Říká, že to není tvá vina.“ Zastavila jsem se. Být člověk, i moje srdce by vynechalo. „Ale to, co jsi udělala Edwardovi, jsi totálně posrala, Bello.“ To byl on. Obrátila jsem se k Ivanovi zase čelem a kmitala očima po místnosti. Hledala jsem ho.

„Alane?“ špitla jsem vystrašeně. Ty tam byly kecy, které jsem neustále prosazovala, a to, že něco takového přece neexistuje. To je tak, když upír nevěří na duchy.

Lomcoval se mnou strach a vina. Možná i kus štěstí. Těžko říct, co bych měla cítit, aby to bylo racionální. Nebo taky co mám vlastně říct. Tohle v žádné příručce nepíšou. Ani v biografii. Jak se mé upíří já potkalo s mrtvým přítelem, za jehož smrt jsem mohla.

„Nečum do toho rohu. Stojím přímo před tebou,“ překládal Ivan. Ruce měl v kapsách a vypadal značně znuděně. Jako kdyby předčítal knihu bez jakéhokoliv přednesu.

Jako v mrákotách jsem natáhla dlaň a proťala vzduch přede mnou. Ale překvapivě tam byl pořád jen ten vzduch.

„Hele, tohle je dost pofidérní,“ začala jsem s tím, že to zase smetu ze stolu, protože je to hloupost.

„Bello, musíš Edwarda požádat o odpuštění,“ přerušil mě.

„O co se asi celou dobu snažím?“ vyprskla jsem do prázdna. Dobře, už věřím. Trochu…

„Ty se nesnažíš. Ty naříkáš a stěžuješ si, jak byl k tobě život nefér. Ale už máš nový život a zatím to stejně pěkně kurvíš.“

„Ale já se snažím…,“ vyřvávala jsem si plíce do atmosféry. Stejně je z nich škvarek. Kameny na zahradní skalku.

„Snažíš se málo. Už mu nic neslibuj, ale něco dělej, konečně.“ Proč mají pořád všichni v okolí, dokonce i duchové, pravdu? Jen já nic neumím a nevím. Potřebuji přátele, anebo stvořitele mých bývalých, aby mi to vysvětlili.

Teď jsem to viděla černé na bílém. Neustále jsem za Edwardem chodila a brečela, že slibuju, že už mu to nikdy neudělám. Řvala jsem, ničila věci a probírala to za jeho zády. Musel věčně poslouchat moje nářky, které jsou ale pořád jen nářky novorozené. Kdo by to bral vážně?

Edward ano, kdybych už jednou nelhala.

„Už vím,“ uvědomila jsem si. Blik, cvak… Vážně jsem musela počkat na to, až za mnou přijde mrtvý duch mého nejlepšího přítele? Když už jsem u té smrti… „Alane, mě to tak strašně mrzí. Zabil tě jen kvůli mně. Měla jsem tě… Bože, netuším, co jsem měla udělat, ale něco ano.“

„S tím se netrap. Tak to prostě mělo být. Stejně už jsem jen přežíval. Byla jsi jedna z mála věcí, co ještě měla smysl. Vždyť jsme byli UB. Nikdo z nás neměl život, co by měl nějaký cíl. Ale tys to dokázala, tak se toho drž. Usmiř se s ním, protože to může být tvoje poslední možnost. Bude to masakr, Bello.“

„Jak masakr? Ty o tom něco víš? Víš, co Isaac dělá?“ zkusila jsem. Co z něj teď je? Vznášející se, potetovaný obláček?

„Ne, jsem jen s tebou. Momentálně s tím velkým Afričanem.“ Podívala jsem se na Ivana, co civěl do země, nezaujatě. Tohle byla očividně jeho rutina.

„Jsi jen se mnou? Počkej, jsi… Říkat v pořádku je divné, když jsi mrtvý. Takže – máš klid?“ zkusila jsem. „Myslím tím nebe nebo peklo.“

Ivan ke mně zvedl oči.

„Je pryč. Proč vy se na to vždycky všichni zeptáte?“ zasyčel na mě.

„Nedal jsi mi instrukce, jak mám komunikovat! Proč je pryč? Zavolej ho zpátky!“

„Chtěla jsi vědět, jestli existuje nebe a peklo. Pokaždé se někdo zeptá a oni pak zmizí.“

„Kam?“

„Kdybych to věděl, nikdo se už na nebe a peklo ptát nemusí,“ odsekl. Pak se otočil a zíral někam do prázdna. „Ano,“ šeptl, klidný.

„Je zpátky?“ zaradovala jsem se.

„Ne. Tvůj přítel ti řekl všechno, co měl na srdci. Teď je na tobě, co si z toho vezmeš,“ řekl mi a šeptem se s někým začal vybavovat, zatímco odcházel pryč.

„Tak díky,“ utrousila jsem. Nepověděla jsem mu všechno, co jsem chtěla. Ale měla bych být vděčná i za tu minutu, co mi věnoval. Taky jsem s ním už nemusela mluvit nikdy.

„Bello?“ zašeptal Edward opatrně za dveřmi. Otevřel je.

„Slyšel jsi to?“ Blbá otázka. Přikývnul a natáhnul ke mně ruce. Nabízel mi objetí.

Vyplašeně jsem si ho měřila.

„Měla jsi Alana moc ráda a dávala sis to za vinu. Já vím, že to teď potřebuješ,“ vysvětlil. Já taky věděla, že jeho náruč potřebuju, ale vážně jsem nepočítala s tím, že by mi dovolil do ní vklouznout.

„Potřebuju tě víc, než cokoliv na světě. Stejně jako ty mě. Nejen protože můžeme zemřít dřív, než stačíme říct famfrpál. Ale já jsem na dně, Edwarde.“ Ne, neplánuju zase stěžovat si. Já hodlám vyzdvihnout naše společné chvilky a soudržnost. „Pár místností od téhle jsme před skoro čtyřmi měsíci procházeli tím samým. Mysleli jsme, že zemřeme. I ty jsi spadnul na dno a já jsem tam byla a zachytila tě. Teď od tebe žádám to samé.“ Už nebudu prosit, ale žádat. Je to můj partner. Ne Santa. „Jsem sobec. Já vím, že jsem. Udělala jsem hroznou věc a snažím se teď o nápravu sama sebe, abych si pro tebe připadala dost dobrá, protože si zasloužíš to nejlepší. Ale jednu věc mi, Edwarde, neodpářeš. Chtěla jsem pro tebe umřít. Už jako člověk…“

„Bello, já vím, že…“

„Ne! Ty nic nevíš! Teda, většinou víš všechno, ale o mně ne. Mně myšlenky nečteš. Jsem sobecká kráva, občas trochu vyšinutá.“

„Tím, že na sebe budeš sypat popel…“

„Buď zticha jednou!“ Zmlknul. „Výborně,“ vydechla jsem úlevně, když čekal, co bude. Co bude? Tak teď musím hejbnout kostrou, protože bývalí nebývají moc trpěliví. Poklekla jsem na jedno koleno. „Edwarde Anthony Masene Cullene,“ začala jsem a vzala mu ruku do své. Vykulil oči. „Tohle už jsme jednou absolvovali, když jsi mi dal ten úžasný prsten z automatu pro děti. Byla to nádherná svatba. Problém byl v tom, že jeden z nás byl člověk. Neplatí to. A já ti garantuju, že ten člověk, co na mně ulpíval ještě ten den, kdy jsem se probudila jako novorozená, je navždycky pryč. Tenhle upír, co tu teď před tebou klečí, už ti nikdy, nikdy, nikdy nebude lhát. Budeš se na mě moct spolehnout. A proto tě žádám, aby sis tuhle Bellu Cullenovou vzal znova,“ řekla jsem pevným hlasem a ani jednou nezaváhala. Vím, že to dodržím. Jsem si tím jistá na sto procent. „Edwarde, vezmeš si mě?“

Jeho výraz se těžko popisoval. Pootevřené rty a vykulené oči… děsem? Jako bych seděla v parním válci a chystala se mu s ním přejet psa, zatímco on to musel sledovat.

„Začínám se bát,“ šeptla jsem, protože stále nic neříkal. Teď bych chtěla číst myšlenky já a vidět, co se mu v jeho krásné, bronzové hlavě děje. I když chlapi mají ten mozek trochu níž. Ale Edward ne. Byl výjimečný. Měl dva, co byly propojené. Nejspíš.

„Bello… Jen už to, prosím, nikdy nedělej. Nelži mi. Už nikdy,“ zopakoval svůj požadavek. Ale roztál. Zlaté oči mu zářily, když se v nich ten ušlechtilý kov tavil štěstím.

„Neudělám, ale ty jsi neodpověděl. Tak vezmeš si mě?“ Náhle jsem stála, když mě postavil rychlostí blesku na nohy. Držel mě za ramena, nosem se mě téměř dotýkal. Tak dlouho jsem nebyla v jeho těsné blízkosti.

„Kdybychom byli v nějakém bláznivém, paralelním vesmíru, kde by mě, sto let starého mládence, mohla jeho dáma požádat o ruku, řekl bych ano,“ zašeptal.

„Jsem zase tvá dáma?“

„Dospěla jsi, Bello.“

„Takže jsem zas…“ Jak mám tu větu dokončit, když mě drtily jeho božské rty? Kašlu na větu! Tohle mi tak chybělo. Milovala jsem ho stejně hluboce a vroucně, jako když jsem se probudila jako novorozená a řekla svá první slova. Miluju tě. Navždy.

„Jsi zase má dáma,“ souhlasil, jakmile mě pustil. Všechno zapadlo na správné místo. Dovnitř vlítnul Emmett s Jasperem a oba na nás skočili, aby nás s jásotem objali. Jasper samozřejmě ne jako neohleduplná gorila, narozdíl od Emmetta.

„Konečně jste dostali rozum,“ radoval se můj blond bratr. Široce jsem se na něj usmála.

„To jste celou dobu čekali za dveřmi?“ zajímalo mě.

„Celý hrad čekal, co ti odpoví. Už jste si tu získali fanoušky,“ objasnila mi Kate. Otočila jsem se k ní z Edwardovy náruče a zjistila, že tu vážně stojí dva tucty upírů, co se spokojeně usmívají a ukazují zdvižené palce. Dva bratři, Helmut a Franz Vonlichtenovi, což byli raketoví inženýři, si mezi sebou vyměnili výhru. Podivnou malou krychličku, která měla bůhví jaký význam. Franz se moc nadšeně netvářil, když ji Helmutovi podával. Pochopila jsem, že se vsadili a Helmut to vyhrál, protože mi Edward odpustil.

Bylo možné najít v tomhle čase a na tomhle místě, nepřátelském hradu Volterry, takový kus štěstí? Prožít tak krásnou chvíli?

Měla jsem totiž Edwarda zpátky. Bude to dobré, protože spolu budeme bok po boku a ani Isaac nás nerozdělí. Isaaca totiž já nakopu do koulí. To slibuju. Sice jsem říkala, že už nic slibovat nebudu, ale sama sobě snad můžu.

Edward

Ve Volteře byla nastolena upíří demokracie. Monarchie padla a Volturiovi si lízali rány ve svých ložnicích v podzemí. Kromě Marcuse, který byl rád, že už ho tu nikdo nebude nutit stát a dělat, že ho něco z toho zajímá. Tohle pro něj byly zlaté časy. Ten upír se nemohl dočkat, až ho ve válce zabijí.

Do čela tohohle provizorního parlamentu jsem byl jmenován já, mí bratři a otec. Nikdo jiný tu totiž s Isaacem nemohl vyjebat a znát ho tak, aby to proti němu mohl využít. Nikdo jiný v budoucnosti výhybku v podobě Belly neměl. Teď už ji tedy ale v podstatě měli všichni, protože válka neměla být.

Jen jeho stvořitel by nás mohl všechny posadit na zadek z toho, co všechno o něm ví, ale Filip přímo proti němu fyzicky nepůjde.

Stálo před námi tolik rozhodnutí.

Jedno z nich bylo rozplánovat útoky. Naší nejsilnější zbraní byl Alec, ale oni měli něco daleko horšího a nebezpečnějšího, co se dokáže samo o sebe postarat. Sentinela. On bude největší problém a my dávali dohromady strategii, jak ho zabít. Potom to sice pořád nebude žádná legrace, ale rozhodně lepší, než se bát toho, že kdykoliv můžete vybouchnout jako kus žuly s bombou uvnitř. Kinder vejce s překvapením. Potom budeme sbírat oblázky po celém městě.

„Museli bychom pod zem – dostat se pod to silové pole a pak k němu,“ uvažoval Jasper u stolu, na kterém jsme měli mapu New Yorku.

Nutno dodat, že se mi mnohem lépe uvažovalo, když jsem měl svoji múzu zpět. Tím jsem nemyslel svého bratra, i když on je mi taky inspirací, ale svoji Bellu. Ulehčila mému kamennému srdci po tom, co mi vyložila, že jí můžu věřit. Tentokrát to bylo ale jiné. Věřil jsem tomu, co říká.

A tak jsem se mohl do tohohle průseru, při kterém dojde ke zredukování upíří rasy, ponořit naplno.

„Jak si upír nevšimne, že pod ním někdo dělá krtka? Uslyší to.“

„Co městská kanalizace? Nic bychom nehloubili…“

„Pořád šíleně moc zvukových kulis… Sentinel má slabiny. Už jsem ho viděl v akci. Nemůže vytvářet těch svých koulí energie víc. Bude si muset vybrat, jestli bude vyhazovat upíry do vzduchu, anebo se bránit.“

„Jenže stále je to upír. Může to pole stáhnout zpátky na sebe a ty od něj odletíš jako raketa. Ten kanál bude jediná možnost. Potom mu musíme urvat ruce dřív, než s nimi stihne zase vykouzlit ty zkurvené koule,“ souhlasil s Jasperem Emmett.

Dál jsme si rozdělovali Dimitrijovce a řešili každého z nich individuálně. Romanu měla dostat Bella, ale potom, co mi v klidu a s upřímností vysvětlila, že nezvládne svůj vztek soustředit na ni dřív, než si to vyřídí s Isaacem, jsme ji dali někomu jinému. Bella je novorozená. Nemůžu po ní chtít zázraky. Hlavně, že ke mně byla upřímná.

Postaral jsem se o to, aby ty dvě královská, neschopná dvojčata někdo vycvičil, protože absolutně nic neuměli. Všichni, co tu měli ofenzivní dar, ještě dostali drezůru, poněvadž se spoléhali jen na svoje schopnosti, a to je může zabít.

Třídili jsme je do skupin. Na čistě ofenzivní dary, defenzivní, pomocné a zvláštní kategorie, což bylo krycí jméno pro – v boji nevyužitelné. Čistě ofenzivních, jako měla Kate, Jane a Alec, bylo málo. Za to byly parádně silné.

Defenzivní byly štíty, kterých se tu našla spousta. Ne, protože by jich bylo na světě tolik, ale protože se to tu tak sešlo. Bella a její imunita vůči ofenzivním a některým pomocným darům. Santiago Volturi, který se uměl díky svému štítu pro protivníka zneviditelnit. Renata Volturi a její odpuzovaní útoku. A tak dále.

Pomocné jsem byl například já a Jasper. Byly to dary, co ovlivňovaly nebo znaly mysl. Zafrina a její schopnost ovládnout zrakové pole, Helena s darem dotekem vymazat paměť. U upírů vymazala posledních pět minut, za to lidem mohla celý život - u nich už to záleželo na její volbě a na síle, jakou svůj dar použila.

A zvláštní kategorie? Marcus Volturi, Corin Volturi… Dary, co jim vážně nepomůžou někomu utrhnout hlavu, anebo se ochránit.

Ne, že by se o to Marcus snažil. V podstatě jsme ho do našich debat vůbec nepřibírali a nechávali ho v klidu v jeho ložnici. Věděl jsem, že on už se do ní po bitvě nevrátí.

Ale s Caiem a Arem jsem musel vyřešit důležitou věc. Jednalo se o jejich manželky, a to bude vážně tvrdý oříšek. Drželi je zavřené ve sklepení po tisíce let a já teď po nich budu chtít, aby je poslali do války. A to včetně Corin.

„Aro, nemůžeš je tu nechat. Carlisle se snad chystá taky Esmé zavřít pod zámek, aby se jí nic nestalo? Záleží nám na našich partnerkách, stejně jako vám, ale tohle nejde, i když bych si to moc přál,“ snažil jsem se mu vysvětlit před dveřmi jeho ložnice. Dál mě nepustil.

„Nemám s tebou o čem mluvit, Edwarde,“ odsekl. Infantilní král byl pryč. Sesadili ho. Navíc se tu jednalo o jeho Sulpicii. Chtěl mi zavřít dveře před nosem, ale prásknul jsem do nich dlaní.

„Jestli je z toho sklepa nevytáhneš sám, dvě stě upírů to udělá za tebe,“ garantoval jsem mu. „Máš na to tři měsíce!“

Aro na mě ještě dvě sekundy zíral velmi podrážděným, smrt věštícím, pohledem. Pak třísknul křídlem dveří. Připadal jsem si jako otec, co byl domlouvat nezbednému, pubertálnímu synovi, ale ten teenager na mě kašle. Ale radši se budu hádat s ním, než s Caiem. U toho se to bez násilí neobejde.

Po tom, co se stalo to s Didyme… Na jednu stranu se jim nedivím. Každý z nás by nejradši svoji druhou polovičku někam zavřel – uchránil před velkou bitkou. Je to ale šílené. Nechat je tisíce let sedět ve sklepě s Corin a popíjet krev. I pro Athenodoru a Sulpicii to bude hrozné, až je vytáhnou. Nejspíš dokonce horší, než pro jejich manžely, protože na daru Corin se uživatelé stanou po nějaké době závislí. Jakmile budou z dosahu její aury, co vyvolává v každém euforii a spokojenost, zjistí, že ve skutečnosti šťastné vůbec nejsou. Bude to tvrdý náraz do reality. Aro si dává velký pozor na to, jak dlouho setrvává v její přítomnosti.

Je tu ale jeden upír, kterého budeme muset uklidit, aby se k němu nikdo z Dimitrijovců nedostal. Chelsea.

Pokud Chelsea zemře, Volturiovi se rozpadnou. A my je potřebovali. Budoucnost je potřebovala. Nikdo si tím nebyl jistý, ale je dost pravděpodobné, že v momentě, kdy shoří, se všechny pouta, co vytvořila, zničí. To by mělo fatální následek a Isaac to moc dobře ví. I samotný Caius je k jejich rodu přivázán. Jen Aro má v podstatě čistou mysl. Uprostřed vřavy by se nám tak mohlo stát, že by se obrátili proti sobě, přeběhli na druhou stranu, anebo se na to úplně vykašlali a utekli by.

„Filipe,“ oslovil jsem na chodbě toho malého blond teenagera - strůjce zkázy upířího světa, když jsem ho uviděl. „Tys… Proboha,“ vydechl jsem, když jsem zjistil, že byl za svým milovaným synem.

„V New Yorku ztratím veškerou jeho důvěru. Už mi nikdy nebude věřit,“ řekl mi s úsměvem, ale to byla maska. Byl z toho nešťastný, a to dost.

„Neměl jsi za ním chodit.“

„Musel jsem. Potřeboval jsem ho ještě vidět. Až budeš mít děti, pochopíš to…“

„Olivie? On se zamiloval?“

Stáli jsme ve velkém sále, v šoku. Za to s novými strategickými možnostmi. Byl tu ten náš provizorní parlament, ve kterém byla i Bella. Ale u ní to nikdo, kromě naší rodiny, nebral vážně, protože znala Isaaca jako člověk. Většinou jsme se jí jen doptávali, jestli si ještě na něco ohledně Dimitrijovců nevzpomene. A samozřejmě byla můj katalyzátor. Moje nabíječka a inspirace. Bez ní bych už z toho asi psychickým vyčerpáním padl na prdel.

Pak se tu s námi zdržovali ti, co chtěli být taky přemýšlením prospěšní, anebo bojovali s Isaacovými klany.

Takže upíří dav.

„Jestli se zamiloval, je teď zkurveně zranitelný. Stejně jako my,“ dodal Garrett, když se podíval na Kate v protějším rohu.

„Olivie? Vážně do Olivie?“ zeptala se znovu nevěřícně Bella. Nemohla to pochopit. Mně to bylo celkem jasné. Ti dva se hledali, až se našli. Isaac potřebuje někoho, kdo ho bude obdivovat, a to ona splňovala na sto procent.

„Ale on ji do bitky nepošle. Nebude tam. To se vsaďte,“ uvažoval jsem nahlas.

„Takže ji budu muset najít.“ Zjevil se tu Demetri. Ten upír nosil pořád nos nahoru, i když už Volturiovi nikoho pořádně nezajímali. Demetriho dar nebyl ojedinělý. Stopaři byli na každém rohu, ale byl nejstarší a znal svoje schopnosti nejlépe. A ať už jsem ho nesnášel sebevíc, bylo na něj spolehnutí, že úkol zvládne.

„Ale nezabíjej ji. Taky Isaacovi pak může rupnout v bedně a uděláš to ještě horší. Může se začít mstít,“ řekl mu Jasper. Ten ho taky zrovna dvakrát v lásce neměl. A tak se přirozeně nabízí otázka - kdo tu vůbec Demetriho rád má? Nebo ho aspoň snese.

„Co teda navrhuješ?“ chtěla vědět Bella. Jasper se na ni otočil.

„Nevíme, co se stane, až se v New Yorku srazíme, ale je tu hypotetická možnost, že kdybychom prohrávali, nabídneme výkupné. Mír za lásku jeho existence.“

„Mír? Mír je pro kretény!“ zasyčel Harper, kterému Dimitrijovci vyvraždili celou rodinu.

„Msti se bez nás. My jen chceme zachovat tajemství,“ šeptl jsem bokem. Rozšířil nozdry a vážně hodně se snažil, aby to tu vzteky nerozmetal na kusy.

Podíval jsem se na Bellu, která zírala do prázdna a nejspíš se snažila o vizuál Isaaca a Olivie jako partnerů.

„Je těžké uvěřit, že se prarodič zamiloval do vnučky?“ zeptal jsem se jí s úsměvem. To je pěkné, že teď mi je do smíchu. Už mi dlouho nebylo. Do chvíle, kdy jsem měl svoji Bellu zpátky.

„Ne. U něj se tomu nedivím. Myslím, že to je jeden z jeho míň zvrácených kousků… Jde o to, že se vůbec byl schopný zamilovat. A Olivie to samé.“

„Hledali se, až se našli,“ zopakoval jsem nahlas.

„Jako my dva, co?“

„My dva,“ začal jsem a přitáhl si ji těsně k tělu, „jsme pro sebe byli stvoření.“ Pozdvihla obočí.

„Aha. Já, člověk a feťák, který se narodil proto, aby zemřel rukou upíra. Nakonec si ho vzal pod svoje misantropická křídla upíří politik. Politik je totiž synonymum pro hajzla. A ty? Romantický, dokonalý panic, co čekal sto let na tu pravou. S čistou morálkou a úmysly. Vysvětli, jak můžeme nakonec koexistovat v tom vztahu? Být kompatibilní?“

„Jsme upíři. Dost specifický druh. My si vždycky společnou řeč najdeme,“ vyložil jsem jí, jak chtěla. Přitom jsem se sklonil pro polibek.

„Ale předtím jsem byla člověk. Tak jak?“

„To už je ironie osudu.“

Aro

Velmi jsem riskoval v momentě, kdy jsem můj drahý domov začal zaplňovat upíry ze všech koutů světa. A pohár už přetekl.

Můj bratr natáhl prst, aby se letmo dotknul hřbetu mé ruky. Chtěl vědět, co budeme dělat. Naše manželky spokojeně odpočívaly v podzemí Volterry, kam jsme je uvrhli, abychom se nestali tím, čím Marcus. Nesvéprávnou loutkou, poddajným tmelem v rukou někoho jako jsem já sám, ale jen těžko i s mými záměry, které byly pro planetu tak blahodárné.

Pokud Sulpicie padne, mohl by náš svět padnout s ní. Nedokáži plnit svoji úlohu, pro kterou jsem byl stvořen – udržovaní harmonie. Málokdo viděl, čeho všeho jsem se vzdal, abych naši rasu ochránil. Například právě společnosti mé manželky, kterou bych chtěl mít stále po boku stejně jako oni – všichni kolem mě, kteří si užívají světa, který jsem jim já připravil a chránil. Ale to je osud všech velkých mužů.

Santiago nám otevřel dvoukřídlé dveře královského salónu, který jsme pro ně zařídili, ačkoliv pokud měly sladkou Corin, nic z toho nepotřebovaly. Byly by šťastné i v nákladním, uhlím zaplněném, vagónu.

„Caie!“ zaradovala se Athenodora, když Caius vplul dovnitř. Usmívala se od ucha k uchu. Přerušila šachovou partii, aby mému bratrovi vklouzla do náruče. Položil jí bradu na temeno hlavy a nasál vůni jejích sněhově bílých vlasů.

„Sestra opět vyhrála,“ konstatovala má Sulpicie u stolku s tím samým, ale mnohem krásnějším úsměvem, když se do partie na chvíli zahleděla. Po jejím boku seděla Corin. Chtěl jsem jí očima vyjádřit, že plní svůj úkol nadmíru skvěle, ale neuspěl jsem, poněvadž všechnu svoji pozornost jsem věnoval svému světlovlasému bodu existence. Na blondýnky jsme měli s Caiem štěstí. Nejkrásnější ženy ve starém Řecku.

Sulpicie rukou svrhla hru ze stolu a vzhlédla ke mně. Ten pohyb měl být vzteklý, ale ona stejně byla v euforii. Vrhla se na mě a já s ní padnul na má stará, královská kolena. Ona jediná mě na ně mohla dostat. Mohl bych ji nenávidět za to, že mě činila tak zranitelným. „Sulpicie, můj nejdražší poklade,“ zašeptal jsem. Tváří jsem se natisknul mé ženě na temeno její hlavy. Byl jsem tak nepředstavitelně šťastný.

Podíval jsem se na Caia, který přikývnul. Věděl, na co myslím.

„Corin, opusť místnost. Víš, jak si tvé společnosti vážím, ale nechci si způsobit potřebu být v tvé přítomnosti navždy,“ řekl jsem jí. Caius občas její dar vyhledával, protože zaháněl takříkajíc nudu, ale teď měl v náruči svoji Athenodoru. Ke spokojenosti ani můj krvežíznivý bratr momentálně víc nepotřeboval.

Avšak našim manželkám začne co nevidět chybět. Sami jsme si zapříčinili, že my už jim ke spokojenosti nestačíme. Nemůžeme být dlouho s Corin a ony nemůžou být bez ní.

„Jak tě ochránit, má drahá? Jak?“ ptal jsem se sám sebe. Sestavil jsem neprostupnou past. Nebylo z ní úniku. Armáda, jejíž většina můj rod nenávidí, pode mnou, a čtenář myšlenek, co by odhalil mé plány, nade mnou.

Neměl jsem jinou možnost, než naučit moji křehkou krásku být zase upírem. Aby se ochránila – aby ochránila moji duši. Při ní jsem někdy cítil, že ještě její kus mám.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 46. kapitola: