Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 23. kapitola

23.09.2012 (21:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 6492×

„Myslela jsem, že potom, co se stalo, už mě nebudeš chtít vidět,“ řekla jsem Edwardovi, který zadumaně kráčel vedle mě s rukama spojenýma za zády. Vypadal ztrápeně… ztraceně. Edward nerozdával zrovna úsměvy na všechny strany a jeho typický výraz byl zamračený se staženým obočím. No, věděla jsem, že jen reaguje na všudypřítomný bzukot myšlenek, ale když se podíval na mě, vždycky se tam objevilo i něco dalšího. Neměla jsem ráda ty řeči o jiskrách v očích, ale on je tam vážně měl. Teď chyběly, protože se na mě celý čas nepodíval. Což je moje vina, protože to já bezhlavě rozdávám polibky. Jenže to nebyl první kamarád, kterému jsem dala pusu… To, co se přitom stalo – co jsem cítila a zřejmě i on – nebyla už moje vina. Jak já bych to asi mohla zavinit? Nervovalo mě to ale, protože s Alanem jsme dělali vážně horší věci a nijak nás to nepoznamenalo. Dočista jsme na to zapomněli. Ale co bylo nejhorší – to, co jsem cítila při tom jediné polibku s Edwardem, jsem nikdy s Isaacem necítila. Věděla jsem, že to je průser, ale doufala jsem, že když jsem ho pozvala znovu ven, vyřešíme to jako dva dospělí lidé. Kdybychom totiž kolem sebe chodili po špičkách, akorát bychom tím potvrdili, že je něco špatně.

Když neodpovídal, parádně jsem znervózněla. Doufám, že přímou otázku nebude ignorovat.

„Edwarde, minule… Ty… Cítil jsi něco?“ Musela jsem se přesvědčit. Zvednul pohled z cesty a podíval se na mě. Nebylo v tom nic – bylo to netečné.

„Ne,“ šeptnul a bez mrknutí na mě shlížel. Všimla jsem si, že když jsme spolu sami, nikdy nemrká, ale jakmile se zastavíme v kavárně, anebo si vezmu jen něco do ruky k jídlu v bufetu, začne okamžitě v pravidelných intervalech mrkat. Tak moc ho mám nastudovaného. Snažila jsem se přemluvit, že to je dobře – že on nic necítil. Mělo mě to zchladit a taky, že ano. Ale taky mě zaplavilo zklamání. „Ty snad ano?“ zeptal se po chvíli, kdy jsem se mračila do asfaltové, cyklistické stezky, na kterou jsme sešli.

„Ne,“ zalhala jsem sprostě. Ještě v životě jsem asi nic lživějšího netvrdila. Doopravdy mi přece ten polibek připadal jako celý můj svět a jako kdyby měl duši – tření citlivé kůže o sebe mělo prostě duši. Úžasné. No, měla bych si nechat sarkasmus, protože úžasné to vážně bylo.

„Vážně?“ Teď se zase přesvědčoval on. A to proč? Myslel si, že se na něj teď pověsím a ohrozím jeho přátelství s Isaacem? Nebo mu možná tělesný kontakt s člověkem přišel odporný – díky mně to zjistil.

„No, vážně. Přece jsme neměli sex. Dali jsme si pusu. To kamarádi dělají. Kdybych vyváděla kvůli každé puse, co jsem dala chlapovi… Vždycky jsem se spíš kamarádila s chlapama.“ Aspoň trochu jsem to zamíchala s pravdou.

„To jsem rád. Nerad bych, aby mezi námi dvěma vznikly nějaké… nejasnosti,“ vysvětlil. Povzdechla jsem si. Nejasnosti… Jediné, co mu nejspíš bylo nejasné bylo to, že k němu necítím jen sexuální přitažlivost, jako každá žena v jeho okolí, ale i něco navíc. Nebyla jsem schopná to definovat. A nejspíš jsem radši ani nechtěla.

Musela jsem se rozptýlit. Jako minule, ale už to nesmí skončit líbáním, takže žádná čistá nebo špinavá tajemství se konat nebudou.

„Ještě nikdy jsem nekouřila,“ hlesla jsem zasněně. Na druhé straně parku – přes silnici byla trafika. Padlo mi to do rány.

„No, to jsi určitě o hodně přišla,“ utrousil ironicky, až otráveně.

„Tys taky nikdy nekouřil, ne? Tak co ty o tom můžeš vědět?“ uhodila jsem na něj a zvedla vysoko obočí.

„Například vím, že to šíleně páchne. Přímo odporně.“

„Ale já nejsem upír. U mě je to ještě padesát na padesát, že mi to bude chutnat,“ odbyla jsem ho a rozběhla se k trafice. Nemohla jsem se dočkat, až si v pětadvaceti letech koupím svoje první cigarety.

„Bello, budeš pak hrozně páchnout,“ stěžoval si Edward zmučeně. Asi mu to pod nos vážně nepůjde. A já si, na malý moment, pomyslela, že když to nechce Edward, určitě bych to neměla dělat – že bych mu měla vyjít vstříc. Špatně!

„To zvládneš,“ křikla jsem přes rameno a rozhlédla se na silnici. Přeběhla jsem ji a zastavila se až u okýnka trafiky.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem vzrušeně a vesele. Byla jsem hotová z toho, že si vážně zakouřím. Když jsem byla UB, bylo to pro mě naprosté tabu jako pro diabetika balík cukru.

„Dobrý den,“ oplatila mi příjemná, stará dáma, které se trochu zvrhl její fialový, vlasový pokus.

„Já bych poprosila o jedny cigarety. Prosím,“ dodala jsem nervózně. Ano, již čtyři roky si mohu kupovat cigarety legálně, ale teď jsem panikařila, jako kdyby mi bylo patnáct.

„Můžu vidět občanský průkaz?“ zeptala se a já vykulila oči.

„Nenosím ho… Byli jsme jen na procházce. Mně je pětadvacet!“ vyhrkla jsem rozhořčeně. Pitomé Péčko. Bůhví na kolik vypadám.

„Je mi líto, ale v tom případě vám mohu nabídnout jen časopisy, anebo lízátko,“ odvětila se sladkým úsměvem. Očividně si ze mě neutahovala a jednala se mnou jako se svojí vnučkou. To je vážně milé.

„Dobrý den,“ chopil se slova Edward a opřel se vedle mě do toho malého okýnka. Dotýkal se mě ramenem a já strnula.

„Panečku, to je tedy dobrý,“ odpověděla mu, oslněná. Zírala jsem na něj takhle já, když jsem ho viděla poprvé? No, ještě hůř.

„Chtěl bych jedny cigarety,“ zašeptal takovým neuvěřitelným sameťáčkem, ze kterého odkapával med, že jsem mu to žrala i já a civěla na jeho profil s otevřenými ústy.

„Samozřejmě. Jaké to budou?“ optala se pohotově. Co? Vždyť, sakra, umřel, když mu bylo sedmnáct. Tohle není fér.

„No, já…“ Přeběhla jsem očima po různobarevných řadách cigaret. „Které jsou dobré?“ zeptala jsem se hloupě. Trafikářka se na mě podívala jako na idiota, no, pak se posunula na židli a začala ukazovat. Edward něco zamumlal o tom, že jsou všechny stejně hnusné. To je negativista.

„Tyhle L&Mka jsou dobré. Nikoho neurazí,“ řekla a sebrala z řady modrobílou krabičku a položila ji přede mě.

„A co tamhle ty? Ty Marlbora?“ ptala jsem se, protože Marlbora byla můj sen – zkusit je. Měli skvělé reklamy a na střední je kouřili všichni.

„Všechny jsou dost silné. Mohla byste se nám, slečno, pěkně rozkašlat. Zlaté tu nemám… Jestli jste chtěla něco známějšího, tyhle Lucky Strike…“

„Dejte nám ty červená a černá Marlbora. A ty Lucky Strike taky,“ přerušil ji Edward. Ale nebyla v tom ani kapka netrpělivosti. Spíš jistá blahosklonnost.

„A ještě ty Pall Maly,“ přidala jsem se.

„Modré nebo červené?“

„Oboje. A zapalovač.“ A tak jsem už před sebou měla šest krabiček cigaret. My jim tu ještě uděláme kšeft. No, to asi ne. Pravidelní kuřáci, co to skupují po kartonech, je asi uživí lépe. Edward mě očividně pozval na cigarety, protože vytáhnul peněženku a zaplatil to sám. Až teď mi došlo, že já mám vlastně jen kreditku zastrčenou v podprsence. Já na ty kabelky prostě nejsem a kvůli Péčku se bát nemusím, protože jsem si ráno šlehla dost silnou dávku, abych tenhle den vydržela.

Navíc mě nějak extra netrápilo, že to Edward zaplatil. Vlastně mi to bylo úplně jedno, protože upíři mají peněz dost. Víc, než dokážou sami utratit. Aspoň něco z té jeho hromady zase ubylo, a tak přisype státu do kasičky pěkných pár dolarů jako daň a paní bude mít na novou barvu na vlasy.

Přeběhla jsem zase silnici a v parku se posadila na nejbližší lavičku. Strhla jsem z modrobílé krabičky průhledný obal a otevřela ji. Ještě jeden stříbrný, co cigarety chránil. Jednu jsem vytáhla a vložila si ji do úst. Ale zapalovač měl Edward. Musela jsem počkat, až ke mně hlemýždím tempem dojde. Teď chodí, upír, schválně pomalu. Hodil krabičky vedle mě a vytáhnul oheň. Zarazila jsem se, když zapalovač sám uvedl do provozu.

„Neboj. Nechytnu,“ zamumlal napůl úst, zatímco já si připalovala, ale přitom hlídala jeho obličej a nějaké známky strachu. On pozoroval moje rty, co svíraly cigaretu. „Bello, musíš potáhnout, aby to hned chytilo,“ šeptnul. Aha, no, jistě. Přestala jsem se věnovat jeho obličeji a zase sklonila pohled k cigaretě. Nasála jsem vzduch přes její filtr, a tak ji konečně donutila chytnout. Zároveň jsem poprvé ochutnala cigaretový kouř. Čekala jsem, že se rozkašlu, ale nic. A nebylo to špatné. Nevěděla jsem, co mám čekat, ale celkem jsem se bála, což se ukázalo jako strach zbytečný.

„Ty nešlukuješ. Nemůžeš to hned vyfouknout,“ radil mi Edward.

„Ty už jsi někdy kouřil?“ odsekla jsem. Co ten o tom mohl vědět?

„Ne, ale nejsem idiot, takže mi to dojde, a za druhé – čtu myšlenky. Už jsem to prožil milionkrát,“ vysvětlil. „Takhle budeš mít akorát rakovinu patra,“ hučel do mě zboku. Protočila jsem oči a zapálila si druhou. No, měl pravdu. Nejspíš bych to měla nasávat do plic a ne to jen netečně vyfukovat jako komín. Ta rakovina mě ovšem nezajímala.

„Je nějaká věc, kterou bys chtěl dělat ty, kdybys najednou měl tu možnost to udělat?“ zeptala jsem se a přehodila kolena přes sebe, zatímco loket jsem měla opřený o stehno a pravidelně šlukovala. Měla jsem přece zásobu.

Edward se opřel i zády o lavičku a založil si ruce na prsou. Zamyslel se.

„Chtěl bych vědět, jak chutná karamel,“ usoudil.

„Karamel?“

„No, je to takové… vazké, a jak se to táhne jako roztavený sýr. Lidé na to často myslí jako na fantastickou pochoutku.“ Upíre, upíre…

„Jak voním já?“ chtěla jsem vědět a rozbalila ty červená Marlbora, po kterých jsem tolik toužila, i když jsem L&M měla ještě v ústech.

„Nechutně,“ odpověděl. Udělala jsem otrávený ksicht. „Musíš kouřit jednu za druhou?“ štěknul po mně podrážděně.

„Samozřejmě. Mám si jich snad do pusy strčit všech dvacet najednou? A jak teda voním normálně?“ usadila jsem ho.

„Není ti to téma nepříjemné? Myslím tím, že jsi byla UB, a teď se chceš bavit s upírem o vůni tvojí krve?“ zeptal se, jak se mi snažil porozumět. Aspoň někdo.

„S tebou mi to nevadí,“ vyletělo ze mě spontánně.

„Vážně?“

„No, vážně. Tak?“ pobídla jsem ho.

„Jako lilie,“ odpověděl mi šeptem a přitom sledoval moji reakci.

„Lilie mi pěkně smrdí,“ přiznala jsem, protože to teda nebyla moje favorizovaná kytka. Dostala jsem ji k promoci od Alana a zrovna dvakrát jsem z toho štěstím do stropu neskákala.

„Ale ty smrdíš, prosím tě, teď,“ odsekl, a pak trhnul hlavou, když si uvědomil, co mi teď řekl, a jak to znělo. Já se začala pochichtávat a přerůstalo to v záchvat. I jemu cukaly koutky a nakonec ho to přemohlo a rozesmál se taky. Vidět ho smát se byla jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem viděla. Na prvním místě byl totiž jinak on jako takový.

„Řekni mi, jak to je s tím tvým čistým tajemstvím? Já to totiž nechápu.“ Prohrábnul si rozpačitě vlasy. Ježiši Kriste, to mi nedělej…

„Prostě se to ještě nestalo. Nějak se do toho neženu a čekám.“

„No, a čekáš vážně dlouho. Víš, o co přicházíš? Sex je něco… Muž a žena si nemůžou být blíž,“ uvažovala jsem nahlas. Edward zakroutil hlavou.

„To se mýlíš,“ řekl a znělo to poprvé dost nekompromisně.

„A ty to můžeš vědět jak?“ zeptala jsem se ostře, protože mi tu káže panic.

„Muž a žena si jsou nejblíže, když splynou v jednu mysl, ať už je to při řešení životních situací, anebo při něčem mnohem nevinnějším. Ale vlastně si dokážou být tak blízko i jediným objetím.“ Sklonila jsem hlavu a usilovně se snažila to nějak popřít, protože mi to ve skutečnosti bylo strašně líto – že já tu blízkost na téhle úrovni očividně nikdy nezažila. „Ne, že bych to prožil. Jen čtu myšlenky a cítím to z nich,“ dodal po chvíli a mě to tak nějak uklidnilo, protože mi pořád přišlo – od té doby, co mi to panictví přiznal – že mám v něčem jakoby navrch, a to se mi líbilo. Edward byl, díky tomu jak vypadal a vlastní podstatě, neskutečně sexy, ale tímhle dokázal být zároveň i roztomilý.

Bože, už zase začínám…

Radši jsem vybalila Lucky Strike.

„Hodláš dneska vykouřit všech pět krabiček?“ zeptal se jedovatě a ten tam byl vážný, filozofický tón. Asi ho to vážně dost štvalo. Arogantně jsem zvedla bradu, dívala se mu do očí a rty obepnula pomalu filtr. Myslím, že jsem mu tím něco naznačovala, což jsem neplánovala, no, pozdě. Vyndala jsem si ji z úst a vyšpulenými ústy jsem mu vydýchla kouř přímo do tváře. Do té doby mě pozoroval jako zhypnotizovaný, ale teď stáhnul obočí a udělal znechucenou grimasu. Rukou začal máchat kolem sebe a odháněl šedivé obláčky.

„Nechutné,“ mumlal si pod nos a já se tiše chichotala.

„Mám nápad. Ty jsi ještě v životě nekouřil a cigaretu ti do úst nenarvu. Takže dáme shota,“ navrhnula jsem nadšeně. Když mi bylo patnáct, zalíbil se mi jeden týpek na středoškolské párty. Seděli u vodní dýmky a já na něj pořád civěla jako zhulená, i když jsem tam jediná zhulená nebyla. Řekl, že si dáme shota, ale já nemohla ani za zlaté prase. A dokonce ani za něj samotného. A tak jsem musela sledovat, jak si to tam dává s jinou. No, a pak taky s jiným…

„Já nechci,“ odporoval a začal se odtahovat.

„Ale chceš,“ koketovala jsem. Sakra…

Potáhla jsem si, co nejvíc jsem zvládla. Až mě z toho zaštípalo v krku. Hodila jsem cigaretu rychle na zem a před ústy si udělala z dlaní tunel. Ono se to většinou praktikuje bez těch rukou, ale to bych zase přitiskla rty na jeho a byli bychom zase tam, kde jsme byli.

Povzdechl si a očividně se mu do toho vůbec nechtělo, no, sklonil se a strčil svá nádherná ústa do mého tunelu. Jeho nos se opíral o mé prsty, naše oči byly od sebe pět centimetrů. Upínal na mě své překrásné zlaté oči a já na něj zírala bez mrknutí svými čokoládovými. Myslím, že se z toho stával ten intimní okamžik, o kterém mluvil.

Vydechla jsem a slyšela, jak to nasál. Nehnul ani brvou. Už je po akci… Musíme se odtáhnout…

Milá, drahá, blbá, Bello, k tomu chlapovi nejsi přilepená sekundovým lepidlem, takže hned teď se od něj vzdal!

Topila jsem se ve zlatých, bezedných studnách, a tak moc chtěla vědět, co cítí on.

Neodtáhnul se… Když už jsem nevzala rozum do hrsti já a moje neurony kolabovaly, měl aspoň vždy duchapřítomný upír něco udělat. Moje ruce spadly dolů – na jeho stehno. Zmizela tak ta jediná překážka mezi námi a naše rty se měly srazit. Zbývalo pár milimetrů a já už přivírala oči. Ve vážně poslední chvíli mě ovál poryv větru. Otočila jsem se a viděla, jak stojí na druhém konci chodníku, vytočený. Cloumal s ním vztek – nozdry měl rozšířeně a upínal černé oči do prázdna. Jeho obrys byl trochu rozmazaný, když mu hruď vibrovala vzteklým, nespokojeným vrčením.

Poprvé jsem se ho bála a viděla v něm čistokrevného upíra.

„Něco musím zařídit. Vezmi si moje auto. Já poběžím po svých,“ zamumlal spěšně a vytáhnul klíče od Astona. Nadskočila jsem, protože jsem myslela, že je po mně hodí. Místo toho je položil na asfalt.

„Sbohem, Bello.“ Ani se na mě nepodíval a rozešel se pryč. Mně se podlily oči slzami a hned na to jsem se rozbrečela jako dítě, kterému rozšlapali hrad z písku. Hlasitě jsem vzlykala na celé kolo a nesnažila se to zadržet.

A bylo to tady – ta situace, kdy já budu šmátrat a dělat, co nemám, ale Edward mi nikdy nedovolí dotáhnout do konce. Bylo to předem nalinkované.

Vstala jsem z lavičky a přecupitala chodník, abych sebrala ze země ty klíče. Pevně jsem je stiskla v rukách, protože to byly jeho klíče. Šla jsem rovnou k Astonovi a posadila se na sedadlo řidiče. Když jsem nastartovala a položila ruce na volant, rozbrečela jsem se ještě víc, protože jsem měla před sebou jeho, jak ho sám drží a zběsile s ním otáčí.

„Kurva!“ ječela jsem sama na sebe a mlátila hlavou o opěrku. Vztekala jsem se přesně jako to dítě na pískovišti, když jsem mrskala v malém prostoru tělem a dupala nohama o podlahu. Nakonec jsem se relativně uklidnila – už jsem se nesnažila to auto zdemolovat.

Jela jsem rovnou tam, kde jsem už tři měsíce nebyla.

Gumy zaprotestovaly, když jsem hodila nebezpečný smyk a zaparkovala tak před domem. Naštěstí jsem zamkla, protože jsem pořád myslela na to, že je to Edwardovo auto – posvátnost.

Utíkala jsem po chodníku ke dveřím a zběsile na ně klepala, protože klíče jsem s sebou neměla.

A dveře mi, díkybohu, otevřel on.

Chvíli jsme na sebe s Alanem jen bez pohybu a slov zírali. Měřili jsme si jeden druhého a neverbální konverzací si vyříkávali všechno, co jsme měli.

Alan zakroutil váhavě hlavou, no, potom pustil dveře a natáhnul tu ruku ke mně.

„Pojď ke mně,“ šeptl, skoro až prosebně. Vrhla jsem se mu s pláčem do lidské, teplé náruče a pevně ho objala. Už jsem zapomněla na to, jací lidé na dotek jsou a jakou mají teplotu. Byl to nezvyk – obejmout chlapa a bolestně nezasyčet, protože jsem si narazila prsa.

„Promiň. Moc mě to mrzí,“ zašeptala jsem mu do ramene a nemohla se ho nabažit. Tak jsem ho potřebovala.

„To by mělo,“ uznal a zatáhnul mě dovnitř. Prásknul dveřmi a chudák se mě nemohl zbavit, protože jsem na něm visela jako na záchranném laně.

„Bello, víš, nerad to přiznávám, ale máš celkem páru. Dusíš mě,“ vykašlal a já se přemlouvala, abych ho konečně pustila. „Vidím, že pořád bereš jisté doplňky stravy,“ zamumlal, když jsem se od něj odtrhla a on si protáhnul krk a hrudník.

„To je krásný eufemismus,“ uznala jsem.

„Vymyslel jsem ho sám. No, chceš jít nahoru?“ zeptal se a ukázal na schody.

„Prosím,“ hlesla jsem. To znamenalo ale přejít obývacím pokojem.

„Neboj. Nejsou tu,“ řekl, když viděl, jak váhám za rohem.

„A kde jsou?“

„Zatím to nech. Hele, ty kouříš?“ vypadl z kontextu, když nakrčil nos.

„No… Kurva! Nechala jsem je všechny v tom… parku,“ vydechla jsem plačtivě, když jsem si na to zase vzpomněla.

„Dáme si cigáro,“ rozhodnul. On jediný z nás kouřil, protože u něj to už bylo jedno. A teď měl parťáka. Šli jsme do třetího patra, které se skládalo z obrovské šedé místnosti s bílými pohovkami a mega terasy, na kterou nikdo nechodil, protože v Seattlu pořád lilo a nikdo kouřit nesměl. Byla to spíš Alanova terasa. Sebral před prosklenou, dlouhou stěnou z pohovky černou deku a hodil mi ji. Zabalila jsem se do ní, zatímco on otevřel v prosklené stěně tabuli skla, která tvořila dveře. Podržel mi je a já vešla na terasu, kterou bičoval vítr. Naštěstí nelilo, ale foukalo teda pořádně. Už byla tma.

Přešla jsem k zábradlí a opřela se o něj. Alan sám mrznul v bílém tílku.

„Vezmi si tu deku ty. Já moc zimu nevnímám,“ začala jsem a stahovala ji ze sebe.

„Bello, jsem kuřák a ti vydrží kvůli cigaretě i sníh a radši to cigáro zimou překousnou. Hlavně, že kouříme,“ vysvětlil a odmítal si ode mě tu deku převzít. Chlap.

Vytáhnul z kapsy Camelky a Zippák s potiskem americké vlajky. Vyplivnulo to skoro deset centimetrů dlouhý plamen. Chránil si dvě cigarety a plamen před větrem a připálil mi taky. Podal mi ji.

„Takže Bellinka dneska začala kouřit,“ poškleboval se mi. Vtipné.

„Já jsem nezačala. Já to zkusila… Možná, že i začala. Je to fajn – chutná mi to. A já rozhodně nemusím řešit rakovinu plic. Mám tak rok… půl roku lidského života. Nevím, jestli po něm bude ještě něco následovat, ale každopádně jsem se tak nějak rozhodla si to ještě užít,“ vysvětlila jsem mu.

„No, ale těch cigár je škoda. Ty to pořádně nešlukuješ… Isaac jde!“ zařval na mě znenadání a já vyskočila půl metru do vzduchu a zalapala po kyslíku a tím pádem vtáhla dovnitř i ten dým.

Rozhlížela jsem se kolem a hledala ho. Pak mi to došlo.

„Ty jsi idiot,“ sykla jsem otráveně. No, už jsem uměla šlukovat. Poklepala jsem na filtr přes zábradlí, abych odstranila zpopelněný konec. Smál se vedle mě a sám nasával. Ten teda měl plíce. Málem mu shořela čtvrtina. „Máš nové tunely,“ hlesla jsem zaujatě, když jsem si všimla kruhů z šedého kovu v jeho ušním lalůčku. „A větší.“

„Černá se mi nehodí k téhle kšiltovce,“ vysvětlil důležitě. „A trochu jsem je ještě poroztáhnul, no,“ uznal a vyndal si jeden tunel z ucha a podal mi ho.

„To je těžké jako kráva,“ vyjekla jsem překvapeně.

„Jsou z titanu. Na zakázku. Ale nemůžu je nosit moc často, protože to samovolně roztahuje, jak jsou těžké. A mně dva a půl centimetrů stačí.“ Natáhla jsem prsty a strčila mu do té díry ukazovák a prostředníček. Přišlo mi to strašně vtipné. Když si je začal roztahovat a už se mi tam vešel malíček, měli jsme z toho oba Vánoce. Máme zajímavý smysl pro humor.

Vytáhla jsem prsty a on si tam dal zpátky tunel.

„Zajímavé,“ poznamenala jsem.

„Vždycky sis je chtěla udělat taky.“

„To jo, ale bolí to jako prase a Isaac by mi je utrhnul, takže by mi místo uší zbyla akorát krvavá sračka.“

„Vidím, že váš vztah je stále tak úžasný jako na začátku,“ šeptnul chraplavě.

„Vlastně se toho hodně změnilo… Co, to melu? Nezměnilo se nic. Jen to, že mi řekl věci, které ví jen pár upírů na světě, protože ví, že já se ho bojím tak, že budu držet hubu. Nevěří mi a já ani nevím, jestli mě má rád.“

„Upíři můžou někoho mít rádi?“ odfrknul si posměšně a s kapkou nenávisti.

Edward… Vodoznak mé mysli.

„Ani si nedovedeš představit, jak hluboce dokážou milovat. Kam se na to hrabou lidi,“ zamumlala jsem a civěla na světla města před námi. Neviděla jsem jasně, protože před očima jsem pořád měla ty jeho zlaté.

Chtěl bych vědět, jak chutná karamel…

Nejradši bych ho tím polila celého, a pak to z něj slízala.

„Když myslíš.“

„Já to vím!“ odsekla jsem a podívala se na něj. Prohlížel si mě, a pak se opřel o zábradlí bokem, aby na mě pořádně viděl.

„Co se ti stalo, Bello?“ zeptal se mě podezřívavě.

„Nic… A všechno. Nestalo se nic, ale bylo to všechno,“ blekotala jsem a řekla mu tak svoji definici toho polibku a dnešního podvečera.

„Nemluvím ženským jazykem. Překládej,“ nařídil mi. Zmučeně jsem si povzdechla.

„Alane, já bych strašně moc chtěla chlapa, se kterým nikdy nemůžu být. Nejen, že už je dané, že s ním nikdy nic mít nebudu, ale když už bych měla, oba dva by nás to stálo život. Na mém mi ani tolik nezáleží, ale na jeho ano. On nemůže ztratit všechno, co má, kvůli zkurvené feťačce. Je to upír, ale pro mě je paradoxně moc dobrý a čistý,“ zoufala jsem si a stírala si z koutků oka slzy.

„To znělo… zamilovaně. A to totálně. Dokonce sis ani nevšimla, že už pálíš filtr.“ A vážně. V ústech už jsem měla hnusnou chuť, co mi páchla po igelitu. Zahodila jsem ji dolů. Snad nikdo nešel. Alan mi podal novou a připálil mi.

„Díky. Ale já nikoho nemiluju, prosím tě. Jen je to fakt chlap přesně určený na ošukání. Ale taky na to, aby ho nějaká jednou moc milovala. Je prostě… unikátní,“ šeptla jsem.

„Jistě, že ho nemiluješ… Jak se jmenuje ten šťastný?“

„Drž hubu… Já ho nemiluju. Mám ho ráda. A Edward. Edward Cullen.“ Alan přimhouřil oči.

„To už jsem slyšel. To příjmení. Jen nevím v jaké souvislosti,“ vzpomínal.

„Jo… Dneska mi řekl – sbohem, Bello,“ napodobila jsem jeho tichý, mužský hlas, ale tu symfonii jsem nedokázala imitovat ani omylem. „Nejspíš jsem ho dokonale otrávila. Bylo to předurčené, že se to stane. Věděla jsem, že nikdy nebudeme víc než kamarádi, a stejně kvůli tomu hysterčím… A kouřím jednu za druhou,“ citovala jsem ho.

„Dej si pozor, Bello. Jsi Isaaca. Je mi to proti srsti, ale bohužel.“ Teď zase Alan citoval Isaaca, aniž by o tom věděl.

„Ty tomu nerozumíš, Alane. Já s ním nikdy nebudu. Znám někoho, kdo vidí budoucnost. Teda cítí. Oproti nám dvěma měli Romeo a Julie růžovou zahradu a šanci na šťastný a zdravý vztah… A teď mi pověz, kde všichni jsou.“

„No, říkejme tomu školení,“ odpověděl váhavě. Bouchla jsem do něj, aby přestal mluvit v hádankách. „Scott se před čtrnácti dny zabil. Sebevražda. Už to nevydržel,“ vysvětlil a já otevřela ústa dokořán. Potom jsem si promnula jednou rukou obličej, protože mě už všudypřítomná zubatá unavovala.

Já se ale Scottovi nedivila. Kolikrát jsem už pomýšlela na sebevraždu já? Vlastně se divím, že už jsem to dávno neudělala. Už několikrát jsem spadla na samé dno a ještě hlouběji. Můj život byla doslova a do písmene sračka. Byla jsem závislá na nadpřirozené droze, co mi ničila psychiku, můj přítel je upír, co opovrhuje lidmi, a chlap, se kterým bych chtěla být, s tím nikdy v životě nebudu. Plus to, že můj život ani není můj a myslím, že mi zbývá tak půl roku kyslíku v plicích. Myslím, že déle to Isaac zkoušet nebude. Už teď mi to připadá dost beznadějné, ale přesto jsem tu flintu do žita úplně neodložila. Jen jsem sklonila hlaveň.

„Takže teď jim někde upíři hrozí tím, co se stane, když si sami vezmou život... Třeba, že zabijí každého, koho v životě potkali,“ usoudila jsem.

„Nejspíš,“ souhlasil. „Chceš ještě jednu?“ chtěl vědět a natáhnul ke mně otevřenou krabičku.

„Jo. Než umřu, tak ať ještě něco zažiju… Chci se ožrat, zhulit, opalovat se v pravé poledne v Austrálii přímo pod ozónovou dírou, skočit bungee jumping, zabít tarantuli… Taky bych mohla jít do American idol.“

„Ne. Prosím. To poslední ne.“

Plánů jsem sice měla hodně, ale tu noc jsem šla ještě domů. Měla jsem přitom nepříjemný pocit, když jsem po špičkách utíkala po dlouhých schodech do ložnice. Vždycky totiž, když jsem se vrátila z vycházky, něco se stalo. Tentokrát ale už nechci. Takže ať na mě bude kdokoliv a cokoliv řvát, budu držet hubu a krok.

Ale hned na kraji chodby mě do nosu praštil povědomý pach. Nahmatala jsem vypínač a rozsvítila.

Zamračeně a hlavně zmateně jsem pomalu šla k ložnici.

Zprudka jsem se nadechla a vytřeštila oči. Zpod dveří se doslova valila řeka krve, která se na mramoru rozlévala všemi směry. Ucouvnula jsem, když jsem bosýma nohama šlápla na kraj té kaluže. Na bílém mramoru jsem tak vytvořila krvavé otisky chodidel. Jakmile jsem ty přesné kopie viděla, prvotní šok zamrznutí a třeštění očí do prázdna ustoupil a já padla bokem na zeď a přitlačila na ni dlaně, jako kdyby mě měla nějak ochránit. Dýchala jsem tak prudce jako gladiátor po zápase. Ruce se mi nekontrolovatelně třásly a bála jsem se jako nikdy v životě. Tohle byl extrém. Tolik krve.

A já v duchu nevolala ani Alana, ani Isaaca… Nikoho z těch, na které jsem měla právo a důvod volat ve stavu absolutního strachu a prosit je o pomoc. Já prosila totiž Edwarda.

Vždycky, když jsem se díval na horor a postava zaslechla zvuky, anebo viděla něco divného a ještě tomu šla vstříc, nadávala jsem. Nechápala jsem, jak můžou být tak neskutečně pitomí a neběží pryč. Proč leze do toho podkroví? Proč se ptá – je tam někdo? Dokud jsem to nezažila sama… Právě teď.

Nepřemýšlela jsem – ta krev na zemi mi to nedovolila. Ale pohltila mě iracionální zvědavost. Vstala jsem a snažila se vyhnout krvi, no, nešlo to. Byla všude.

Sáhla jsem na kliku a otevřela.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 23. kapitola: