Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 22. kapitola

22.09.2012 (08:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 5830×

Civěla jsem na těhotenský test na stole a ještě v životě se tak nemodlila k bohovi a bůhví komu jako správný ateista. Je mi to jedno – Satan, anebo kdokoliv jiný… Jen ať je to negativní.

„Nemůžu tomu uvěřit, že jsi byla tak hloupá,“ zamumlal si Isaac pod nos. Seděl se zády rovnými jako pravítko jen půlkou zadku na pohovce, lokty opřené o stehna a zatínal pěsti. Myslím, že mě chtěl zabít. Opět.

Otevřela jsem ústa, protože teda ten mě dostal. Já jsem byla hloupá?

„Ty si ze mě děláš legraci? Já? To ty ses neobtěžoval říct mi, že vy mrtvoly vlastně nejste úplně sterilní,“ štěkala jsem na něj z boku, no, on se ani nehnul. Jen lehce pootočil hlavu, aby mě zase odrovnal ve slovní přestřelce, ve které nikdy nemůžu vyhrát.

„Přestaň ječet. Nebaví mě to poslouchat.“ Aha. To je super. Zase hlavu sklonil k testu a já zvedla ruce ke stropu, kde jsem je zabalila do pěstí a nadávala mlčky. „Je ti doufám jasné, že nebudeme zařizovat dětský pokojíček, ale že půjdeš na potrat,“ zašeptal a tentokrát se mi podíval do očí. Já přestala máchat rukama ve vzduchu a snažila se v těch jeho něco vyčíst. Cokoliv. Ony nebyly prázdné. Jen jsem jim nerozuměla.

Samozřejmě, že to mi jasné bylo. Spíš jsem se bála toho, aby mě to on nenutil donosit. Byla bych zbrusu nový inkubátor pro jeho dalšího potomka. Takže se mi touhle jeho větou neskutečně ulevilo. No, chtěla jsem ještě něco vědět, než doběhnou ty dvě a půl minuty, protože tím pádem nad námi pořád visí Damoklův meč, a to se pak lidi chovají jinak. Říkají a dělají věci, které pro ně byly tabu.

„Isaacu, představ si, že jsem vážně těhotná. Ty… Měl bys aspoň… Cítil bys nějakou radost?“ zeptala jsem se krkolomně, protože jsem nevěděla, jak definovat to, co cítí Isaac, když je šťastný. Protože nevím, jestli vůbec někdy je.

„Ne.“ To bylo stručné. A mě to, bohužel, mrzelo. A to dost.

„Proč ne? Jaký by byl rozdíl mezi ním a Ninou? Sebastianem?“ dožadovala jsem se odpovědi nahněvaně.

„Celkem podstatný,“ odpověděl tiše, zatímco já zase tradičně ztrácela nervy. To bude možná tím, že jsem těhotná.

„No, to by mě zajímalo, proč bys nemohl milovat naše dítě stejně jako Ninu,“ vyčetla jsem mu, protože mě to bralo za srdce. Vážně mě to bolelo. Vždyť by přece stvořil toho malého tvora taky jedem. V čem je rozdíl?

„Nemohl, protože by měl ze sebe polovinu člověka.“ A tím mě absolutně rozsekal. Zprudka jsem se nadechla a v hrudi mě bolestivě píchlo. To byl hrozný pocit.

„Ty jsi hajzl,“ přecedila jsem skrz zuby, jak jsem nabírala slzy a hlas se mi tak lámal.

„Já nejsem hajzl, ale upír. A to nikdy nepochopíš. Žádný člověk to nepochopí,“ zašeptal. Zírala jsem na něj a slzy mi stékaly po tvářích k bradě, kde mi spadaly na hřbet ruky. Moje lidství je a bude překážka, kterou on nikdy nepřijme. „Je to negativní,“ šeptl a vstal. Zamrkala jsem a uvědomila si, že jsme tu vlastně čekali na výsledek těhotenského testu. Popadla jsem ho a přesvědčila se o jeho slovech. Mluvil pravdu. Nečekám s ním dítě. Díkybohu. Cítila jsem slastný šok – jako když si po dni stráveném na mraze vlezete do vany, která je plná horké vody.

Postavila jsem se, protože jsem ještě nebyla připravená skončit naši debatu. Posílená tím, že nejsem těhotná, jsem dala hlasivkám povel a připravila je na možná krátkou, ale divokou jízdu.

„Ještě jsme neskončili!“ křikla jsem po něm. Byl ode mě pět metrů a teď se pomalu, nevěřícně otočil.

„Prosím?“ zeptal se a přišlo mi, že to nechápe. Já zase byla v šoku z toho, že Isaac vyslovil slovo – prosím.

„No, snad jsi slyšel, upíre,“ vyplivla jsem, protože on sám si toho očividně tak cení. „Já toho mám dost… Už nemůžu žít tak, že se budu každý den klepat strachy z toho, co mi zase řekneš! Začni se mnou jednat jako s ženou, se kterou žiješ,“ řvala jsem na něj a musím se pochválit, protože i když jsem ječela, znělo to rozhodně a jistě. Ne jako blbá hysterka, co jí docházejí argumenty. Navíc jsem ještě nebrečela. Byla jsem na sebe hrdá, protože dívat se do jeho karmínových očí, co nabíraly tmavší a tmavší barvu, mi roztřáslo kolena.

„Já s tebou jednám jako s lidskou ženou, se kterou žiji,“ odpověděl klidně, ale to byla jen přetvářka. Duhovky na upíry vždycky všechno napráskaly.

„Ahá! To je přesně ono. Teď si definoval…“

„Jdi do hajzlu s definicemi,“ hlesl a znělo to unaveně. Zase se ke mně obrátil zády a přitom, když to říkal, mávnul rukou, jako když ho příšerně obtěžuji.

„Okamžitě se vrať zpátky!“ přikázala jsem mu, podpořená červenou mlhou, která mi zakalila zrak.

Myslím, že to bylo poprvé v jeho existenci, kdy mu někdo něco přikázal. Věděla jsem, že si vykopávám vlastní hrob, ale já nebudu žít pořád na hraně a balancovat, případně čekat.

Vážně se zastavil ve dveřích a zvednul hlavu, ale neotočil ji.

„Dívej se na mě, když s tebou mluvím,“ pronesla jsem klidně. Mám dojem, že jsem ho sice vytočila k nepříčetnosti, ale taky jsem ho dokázala vykolejit. Teď jen, jestli to bude znamenat čas k rozhovoru, anebo moje ruce ležící někde daleko ode mě.

„Bello, ještě jednou na mě zařveš…“

„A co? Zabiješ mě? Tak už to, kurva, udělej, protože já toho mám dost. Viděla jsem upíry, kteří se ke mně chovali normálně… Úžasně. Takže už vím, že tohle není globální problém upírů – že nejste všichni nemrtví parchanti bez citů. Tím pádem je to tvůj problém a tvoje páteř, kterou ovšem postrádáš,“ uzavřela jsem jeho rozbor, i když to by teda vyšlo na desetihodinovou přednášku. Na jednu stranu jsem mu teď nechtěla vidět do obličeje, ale nemohla jsem vystát to, když se s někým bavím a on se mi nedívá do očí. Vím, že někteří lidé s tím mají potíže a uhýbají pohledem, ale já myslím, že upír to zvládne. To já jsem v ohrožení.

„Tak mě zabij, anebo se mi podívej do očí a mluv se mnou,“ šeptla jsem už tišeji, protože jsem očekávala buď rychlou smrt nebo konečně konverzaci na úrovni.

Ale čekalo mě odporné překvapení. On se začal smát. Tiše se pochichtával, když se ke mně opět otočil čelem. Prakticky se otřásal smíchem. To byla ledová sprcha.

„Co ty si, kurva, myslíš, Bello? Mně je dva tisíce let,“ říkal s upřímným smíchem a přitom si ukázal dlaněmi na hruď, abych zřejmě pochopila, komu že tu je dva tisíce let. „Ty máš dojem, že teď zamáváš s celou mojí existencí?“ ptal se mě s širokým úsměvem. Vysmíval se mi neskutečným způsobem. U lidí by to tak nepůsobilo. Spíš by to vypadalo, že dotyčnému došly argumenty, ale jeho ledový smích a odpovědi se do mě zařezávaly jako žiletky. Ale já jsem ještě nekončila. I když jsem už měla namále a v krku mě skoro až bolestivě štípalo, jak jsem přemáhala bezmocný pláč.

„Takže já jsem vlastně nic. Pro nic ses ty táhnul až k Arovi. To nic si představil svým nejlepším přátelům. S tím ničím ty žiješ,“ odvětila jsem pohotově. Připadalo mi, že jsem na něj vyzrála – že tohle nemůže popřít. Přestal se smát.

„Jestli se ti nelíbí titul nic, můžeme tě přejmenovat na experiment,“ navrhnul iniciativně. On se mnou naprosto vyjebával a já začínala ztrácet dech. Byl osmdesátkrát starší než já, stokrát inteligentnější, přemýšlel několika komorovou, dokonalou, expresně rychlou myslí… Můžu tu akorát mlátit hlavou o zeď. Jako člověk s ním nikdy nebudu moct vést rovnocennou debatu. S Edwardem to šlo jen proto, protože on mi tuhle svoji jasnou nadřazenost nedával najevo. Ten se spíš za svoji nadřazenost styděl, anebo nenáviděl.

„A do toho experimentu chceš vážně investovat tolik času? Věříš, že ten experiment se možná stane smyslem tvé existence?“ zašeptala jsem a zrovna u tak dobrého argumentu se mi lámal hlas, protože slzy přetekly přes okraj. Pláč nade mnou vyhrál. Jako vždycky. Proklatá lidská schopnost… Záviděla jsem upírům, že nedávají najevo emoce kýbly vody. Byl to ponižující sklon.

Chvíli jsme stáli naproti sobě. Dělily nás dva metry a naše podstata. Jaké by to bylo, kdybych byla upírem? Možná bych měla být. Buď budu mrtvá, anebo nemrtvá. Nemůže to skončit jinak. A kdybych si měla vybrat, budu radši šutr se superschopnostmi. I kdybych si to vlastně vybírat nemusela, bylo by to dobré. Ne-li dokonce úžasné.

Isaac si mě měřil – každou moji slzu.

„Tak ty mi říkáš, že toho máš dost. Já toho mám dost, Bello,“ zavrčel na mě. A je to tady. „Pořád jen brečíš, naříkáš a stěžuješ si. Ale mě to nebaví, do hajzlu, poslouchat. Každý jednotlivý den od rána do večera. Pořád po mně něco chceš. Ty nejsi absolutně samostatná jednotka. Někdo se o tebe musí dvacet čtyři hodin starat…“

„Co… Co to meleš? A i kdyby ano, tak se o mě, kurva, starej! Jsem tvoje!“

„Začínám pochybovat, že to je nějaká výhra,“ šeptl. Nasávala jsem ztěžka vzduch do plic. Nevím, jestli mě ještě někdo v životě tak ponížil.

„Ty…“

„Bello, buď už dneska zticha. Už dávno si překročila únosnou hranici. Řeknu ti poslední věc – začni si mě vážit. Ještě chvíli a nasereš mě tak, že tě dám jinému upírovi, ať se o tebe postará tak, jak normálně upíři o lidi pečují. A budeš prosit, aby ses mohla vrátit sem – do tohohle luxusního sídla s vlastní ložnicí, koupelnou, šatníkem a obsluhou. Nemluvě o tom, že jsem ti při sexu nikdy neublížil.“ Otřela jsem si nos, jak jsem popotáhla a snažila se zastavit ten vodopád. Navíc měl pravdu – to bylo na tom to nejhorší. Jestli nechci skončit někde ve sklepě nebo přivázaná na stole jako další chod, měla bych ustoupit. I s tím sexem to byla pravda. Kdybych nebrala sice Péčko, měla bych přesné kopie jeho rukou všude možně, jenže jsem si na to zvykla – na ten tvrdý, chladný dotyk a vlastně jsem to vyžadovala. Myslím, že kdybych teď měla sex s lidským chlapem, tak bych z toho byla úplně mimo, jak by to bylo hrozné… a zpocené. Díky vztahu s Isaacem jsem si vypěstovala dobrou dávku masochismu. Zdegeneroval mě. Navíc i na střední jsem zažila celkem zajímavý vztah… Po každé souloži modřiny na prsou. Kdyby Milka byla koza, měla bych dvě fialové Milky. I lidští chlapi dokázali být neurvalí idioti – a to neměli v rukách sílu bomby, co museli i při orgasmu držet na uzdě.

Oči se mi zase podlily slzami, protože mě popadla taková beznaděj. Nic jsme nevyřešili. Zase jsme skončili tam, kde jsme byli.

„Isaacu…“ Jakmile jsem plačtivě vyslovila jeho jméno s tím, že si ještě vyliju srdíčko, které trpělo neskutečným způsobem, přirazil mě ke zdi a zvednul mi paže nad hlavu. Svíral pevně moje zápěstí jednou rukou.

„Nesahej na mě těma mrtvýma prackama! Bůhví, kolika kurev ses jimi dotýkal!“ zasyčela jsem a odvrátila hlavu, jak jsem se vyhýbala jeho rtům.

„Chceš vědět, kolikátá jsi? Buď tě ošukám, anebo zabiju.“ Chytil mě za bradu a natočil si mě tak, aby mohl svoje rty přitisknout na mé. Jazykem mi pronikl do úst s takovou vervou, že jsem neměla šanci odporovat.

Vymrštila jsem koleno, protože instinkt mi velel nakopnout ho do koulí. To jediné, co nakonec utrpělo, byla moje čéška. Bolestivě jsem mu zasyčela do úst.

Co ovšem bylo naprosto žalostné… Já mu začala ty polibky oplácet. Mazlila jsem se s jeho jazykem a jako kdybych ztrácela vědomí. Můžete něco šíleně chtít a zároveň vůbec? Ano. Upíra.

„Ne!“ zakřičela jsem, když se mi povedlo zase nabrat trochu rozumu, i když bych nejradši šukala jako veverka. To Péčko… A upíří vůně a hladká kůže, co opanuje vaše smysly. Tady prostě není šance, že by se někdo dokázal nakonec odtáhnout, pokud by to upír neukončil sám. Do těla vám ústy vhánějí sladký jed, svírají vás v tom pevném, silném objetí a hlavně cítíte jejich vůni, která předčila všechny na světě. Zapomenete na nenávist, manžela, přítele… Nakonec jim prostě dáte, protože budete pod vlivem jejich kouzla.

A přiznávám, že na mě ani moc kouzel nebylo potřeba. Začínala jsem zapomínat… Brala jsem to jako skvělý sex a usmíření.

Dopotácel se se mnou k pohovce, ale ne aby mě na ni pohodlně uvelebil. Místo toho mě o ni opřel a silně mi tisknul prsa jednou rukou, protože tou druhou ze mě strhnul dolní část šatů, ze kterých byl náhle top nad břicho. No, tak už nebyl ani top, protože i to mu překáželo.

Zajel do mě jako kdybychom měli nějakou dlouhou předehru, anebo použili slušnou dávku lubrikačního gelu. Tak jsem totiž zvlhla díky tomu vzrušení, co mi kolovalo tělem. A to nebylo jen tak nějaké vzrušení – tohle bylo nelidské. Já cítila každý jeho jednotlivý dotyk. Ne jen penis, jak se nějak pohybuje sem tam uvnitř mě. Doopravdy každý centimetr jeho kůže. Vnímala jsem ho svými zbystřenými smysly, a to je teda síla.

Přejel mi po zádech holou rukou a vytvářel tím statickou elektřinu. Vstávaly mi z toho chlupy na zátylku. Dostal se až k mým vlasům, kde si namotal mezi prsty silný pramen vlasů a přitáhnul si mě za něj.

Chytila jsem ho za zápěstí, aby moje vlasy pustil, protože nejsem kůň, kterého tahá za hřívu, ale přirazil tak hluboko, že jsem se na vytrhané kořínky vykašlala a vyjekla. Chytila jsem se opěrky a zarývala do ní nehty a nakonec i zuby, když mi do těla začaly vystřelovat z klína křeče.

Ležela jsem na zemi – přesněji řečeno na Isaacově tvrdém břiše. Hlava mi spočívala na jeho hlubokých rýhách, co vznikly, když kůže začala obepínat svaly. Měl z břicha dokonalou valchu. Mohla bych na ní prát. Moje tělo tvořilo s jeho tělem pravý úhel – byla jsem vytyčená kolmice.

„Už na mě nikdy neřvi. Pak to špatně dopadá,“ zašeptal a já vzhlédla. Měl ruku za hlavou a zíral do stropu.

„Mně připadá, že to dopadlo perfektně,“ odvětila jsem a zase se podívala před sebe. Já se vyřvala, on taky a nakonec jsme si světově zašukali. No, sice jsem teda chtěla trochu jiný výsledek, ale jak řekl – musím být vděčná. A já nakonec doopravdy mám být za co. Ať se mi to líbí nebo ne.

„Ale nemuselo. Naposledy mě tak vytočilo to ve Finsku. Jsi výjimečná, Bello… Řadíš se hned vedle celostátní, upíří politiky.“

„Úžasné,“ utrousila jsem. Potom jsem se obrátila na břicho, abych ho mohla líbat to jeho božské tělo.

„Jestli ti na tom tolik záleží, pokusím se něco přehodnotit… Už ti nikdy neřeknu, že jsi štětka.“ No, to je milé. „Pokud se tedy tak nebudeš chovat.“

„A já se pokusím pořád si nestěžovat a budu samostatná jednotka,“ citovala jsem ho.

„No, to by nejspíš vyřešilo dost,“ usoudil a já se posunula, když se zvednul na nohy. Sebral ze země kalhoty a najednou je měl na sobě. Nebyly teda zrovna vcelku, ale poklopec ještě fungoval.

„A ještě něco jsem chtěl,“ vzpomněl si, když si ho zapínal. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a prsty projížděla huňatý koberec. „Týká se to tebe a Edwarda,“ řekl a mně se málem zastavilo srdce. Nasucho jsem polkla. No, výborně. Ještě mu to potvrzuji svými úžasnými reakcemi.

„Co je s ním?“ zeptala jsem se nevinně a podívala se nahoru – do jeho očí. On si dal ruce vbok a shlížel na mě.

„Já vím, jak Edward na ženy působí. Všichni upíři tak na lidi působí, ale ty teda vlhneš rychlostí blesku v jeho blízkosti. To svoje koketní chacha a chichi,“ řekl a napodobil mě tak dokonale, že mi zatrnulo, jak jsem se lekla, „si nech.“ Fuu, o té puse neví. Ona to teda není světová katastrofa – teda pro něj, protože já na to myslela v jednom kuse. Byla to jen pusa, žádný orální sex nebo prsty, ale jestli takhle vyvádí kvůli chacha, chichi, tak o tomhle by vážně vědět neměl.

„Vždyť jsi cítil budoucnost. Edward se mnou nikdy nic mít nebude. Věříš mu, a to absolutně,“ osvěžila jsem mu fakta.

„Edwardovi já věřím, ale tobě ne. Že nebudeš sahat, na co nemáš,“ vysvětlil a mně celou dobu u toho srdce poskakovalo jako bláznivé. Sehnul se ke mně a políbil mi něžně koleno. Potom se mi podíval do očí. „Dej si na to pozor, Bello,“ šeptnul.

„Dám.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 22. kapitola: