Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 2. kapitola

11.07.2012 (15:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 6868×

Ráno jsem z našeho baráku vypadla bez ovací a tomu podobnému rozruchu. Byla jsem natolik sobecká, že jsem nikomu neoznámila, že jsem přežila setkání s upírem, protože jsem nechtěla snášet tuny pozornosti, o kterou jsem já, jako jedna z mála bytostí na světě, nestála. Když jim to Alan neřekne, nejspíš tu budu už pěkných pár hodin mrtvá. Ale oni to zvládnou. Jsme zvyklí truchlit, protože naši přátelé se už nikdy nevrátili, když byli povoláni. Lidé odcházeli a přicházeli. Všichni jsme s tím byli smíření. Tohle nebylo jako v amerických filmech – a vůbec všech filmech – kde se v davu našel jeden, co dokázal skupinu vyvést na světlo a všem chrabře zachránit život. Tady to totiž nešlo. Upíři byli nezničitelné a nepolapitelné bytosti, co se stali pány našich osudů. Naučili jsme se je brát jako nadřazenou rasu. Smířili jsme se s tím, že svět ve skutečnosti nepatří lidem.

V mrakodrapu jsem měla svoji soukromou ordinaci, kde jsem se hrabala lidem v dutině ústní. Zvláštní bylo, že když mi bylo patnáct a rozhodovala jsem se co dál, zuby mě nijak nefascinovaly. Tedy, ano, ale z toho praktického a estetického hlediska. A nakonec jsem skončila na vysoké – obor stomatologie.

„Bello,“ pozdravila mě moje asistentka – zdravotní sestra a fajn ženská. Není dobré, když děláte několik hodin v kuse s krávou.

„Čau. Čau,“ odpověděla jsem a zazívala, protože jsem toho moc kvůli včerejšímu dobrodružství nenaspala.

„Divoká noc?“ usoudila, když si toho všimla. Ale na obličeji mi to vidět nemohla. Ten mi totiž zářil. Moje únava se na něm nijak neodrazila.

„To si ani nedovedeš představit,“ hlesla jsem a přejela si palcem po náplasti na zápěstí, kde poskytovala sterilitu řezné ráně.

„Ale vypadáš teda skvěle. Takhle bych chtěla po pařbách vypadat,“ zamumlala. Sakra, to je to na mně tak vidět, že jsem přišla do styku se stopovým množstvím upířího jedu? Nejspíš je ta sračka parádně agresivní. Aby taky ne, když z obyčejného měkkého masa udělá vybroušený diamant.

Převlékla jsem se do bílých kalhot a haleny a připravila si roušku. Umyla jsem si pečlivě ruce a nasadila si brýle, protože roztok na čočky mi došel a jsem líná si dojít koupit nový. Měla jsem poslední dobou jiné starosti.

„Co to, kurva, je?“ mumlala jsem, když jsem začala vidět rozmazaně. Sundala jsem si je a vyleštila sklíčka o cíp haleny. Znovu jsem si je narazila na nos, jenže to vidění jsem měla pořád rozostřené. Když jsem si je nervně zase strhla, vrátilo se to do normálu.

„Pošlu sem prvního,“ ohlásila mi Janice a já jí to nepřítomně odkývala. Hrála jsem si brýlemi, zatímco Janice tam před někým tajtrlíkovala. Vnímala jsem její hlas, který byl nervozitou posazený výš. A když se začala afektovaně chichotat, vzhlédla jsem.

„Panebože,“ zašeptala jsem, když jsem se podívala do tváře Isaacovi. Oči mu zakrývaly černé brýle a já odpadávala. Mám upíra, toho nadpřirozeného predátora, v ordinaci. Vstala jsem z ordinačního křesla, kde jsem ráda vysedávala, a přešla k němu, i když na mě všechny instinkty hlasitě řvaly – zdrhej.

„Co tady děláš?“ zašeptala jsem tak tiše, že to mohl slyšet jen on. Bála jsem se o svůj, ale hlavně Janicin život, protože to já jsem tady prokletá, a jestli se něco stane, tak to bude jen a moje vina.

Usmál se a sundal si kabát. Bože, miluju tyhle nic neříkající reakce.

„Snad dostanu obrázek, když nebudu řvát,“ zašeptal medově a šel se bez vyzvání posadit do křesla. Tím k nám byl zády a já si měřila jeho temeno s otevřenými ústy a stále s brýlemi v ruce. Oči mě pálily, jak mi začaly slzet, protože jsem se ho neskutečně bála. Ten strach se nedal potlačit. Upíři tak na lidi prostě působili.

„Ten dostane maximálně tak moje číslo. Proboha, to je kus,“ šeptala vzrušeně Janice a vydýchávala pohled na něj. Jako stroj jsem pokývala hlavou.

„Janice, běž pryč… Nech nás, prosím, o samotě,“ řekla jsem chraplavě. V krku jsem měla vyschlo a nepříjemně se mi stahoval, když jsem zaháněla pláč.

„Ale…“

„Je to můj přítel. Bez karty. Tohle je ze známosti,“ oznámila jsem nahlas, aby pochopila, že si to nevymýšlím. Nechtěla jsem, aby tu taky zemřela, kdyby si to náhodou Isaac rozmyslel. Byla jsem jeho dar a s dary si můžeme dělat, co chceme. Jsou jen naše.

„Tvůj?“ naznačila rty a já přikývla. „Šukáš ho?“ zeptala se nadšeně. Zase jsem přikývla, aby konečně vypadla a zachránila si tak svůj zadek. Což v závěru vážně udělala a s taktním výrazem vycouvala z místnosti. Podívala jsem se znovu na Isaacovu hlavu a jeho bílou ruku, kterou klepal do stolu vedle. Zhluboka jsem se nadechla a přešla k němu. Málokdo musí jít pod gilotinu dobrovolně bez toho, aniž by ho tam někdo ochotný dostrkával.

„Nevidím ti do očí,“ hlesla jsem a on byl najednou bez brýlí. Ty upíří pohyby jsem ani nestačila postřehnout. Koukal do světla karmínovýma očima. A ať už byly jakkoliv děsivé, zároveň byly nádherné.

„Proč jsi tu, Isaacu?“ šla jsem přímo k věci. Místo odpovědi otevřel ústa a vystavil tak sadu dokonalých, bělostných zubů, kde se vyjímaly i perfektní osmičky. Tak fajn. Upíra asi nepřinutím mluvit. Sáhla jsem pro zrcátko a nástroje a rozhodla se hrát tuhle hloupou hru. Já se ani rozhodovat nemohla. Prostě jsem to udělat musela.

Měla jsem tu jedinečnou příležitost prohlédnout si třicet dva perfektních upířích zubů. Nebyla tu jediná anomálie – tuberculum carabelli, rotace, anebo snad tremata. I ekonom by byl těmihle zuby fascinovaný. Jako z vyretušované reklamy. Ale na druhou stranu mi bylo špatně z toho, že se pohybuju tak blízko těch malých dýk, co rozkoušou ocel na kusy.

„Krvácivost dásní nulová,“ ohlásila jsem roztřeseně, když jsem přejela nástrojem po jeho marginální gingivě. Člověku by z toho začala téct v malých pramínkách krev, ale u něj se ozvalo nepříjemné kovové skřípění.

„Třetí moláry,“ hlesla jsem, když jsem se dotkla jeho osmiček. Zase kovový skřípot. Snažila jsem se, abych neměla ani jednou prsty za inzicí frontálních zubů – jinými slovy – abych neměla prsty na dosah pasti, která se může kdykoliv zaklapnout.

„Srdce ti bije jako zvon,“ řekl a já vystrašeně odskočila, když pohnul rty. „Včera si mě nechala pít tvoji krev a potom jsme se líbali. Dokonce si mě pak chtěla znova vidět. A teď tu tancuješ jako vystrašené štěně,“ zašeptal, a to dost tvrdě.

„Já se tě bojím, Isaacu. Na to mám snad právo,“ odvětila jsem a na poměry toho, co jen on a co já, dost drze. Oklepávala jsem se z prvotní vlny strachu.

„A já neříkám, že by ses bát neměla. To bys byla narušená, kdyby ne… Přišel jsem, protože jsem tě chtěl znova vidět, stejně jako ty mě.“ Mluvil s takovou neochvějnou autoritou, která se do mě zabodávala a plně mě ovládala. I kdybych ho znova vidět nechtěla, on mi teď jen tvrdými slovy vsugeroval, že jsem ho rozhodně vidět chtěla. Přímo jsem po tom prahla.

„V osm před vaším sídlem. Vezmu tě na místo, kam lidská noha málokdy vkročí. A když už, tak ty prostory neopustí živí. Oblékni si něco vyzývavého a pěkného. Mám po svém boku rád ženu, která upoutá pozornost,“ řekl, ladně seskočil z křesla a oblékl si kabát. Já jsem ho vyvaleně sledovala. No, do hajzlu. Mám jít dobrovolně s ním na místo, kde nejspíš zdechnu? Mě smrtka vážně musí milovat. Už když se mi vyvinuly žíly a začala v nich proudit ta proklatá krev, držela mi kosu pod krkem. Zmizel jako pára nad hrncem a já strachy padla na zadek a zírala do prázdna. Celá jsem se klepala. Bylo mi na omdlení.

Přežiju další noc v jeho společnosti?

Když jsem přišla domů, všichni se na mě vrhli. Zasypávali mě otázkami, a to mi nedělalo dobře. Dost nekompromisně jsem je všechny poslala do hajzlu, protože jsem se třásla ratlík. Vyběhla jsem schody do svého pokoje a zavřela se. Posadila jsem se na postel a z očí se mi začaly valit proudy slz. Kdybych včera držela hubu, nemuselo se to stát. Byla jsem tak opitá jeho přítomností, vůní, hlasem... a tím perfektním líbaním, že to ze mě prostě vyjelo.

Teď si vyžeru, co jsem si nadrobila. Jinou možnost ani nemám. Jak jsem řekla – už jsem se naučila kapitulovat bez prodlení.

Večer jsem udělala to, co po mně Isaac chtěl. Ze skříně jsem vytáhla korzetové minišaty a černé jehlové podpatky s platformou. Postavila jsem se před zrcadlo a položila si je na tělo, abych předběžně obhlídla výsledek.

„Ahoj. Jsem laciná štětka. Známe se?“ zatrylkovala jsem a povzdechla si. Oblékla jsem se do nich a ztěžka zapnula postranní zip. Nedalo se v tom absolutně dýchat a prsa mi to vypasovalo až pod bradu. Jenže já byla jedna z těch žen, co jim na hrudníku mohlo přistávat letadlo, takže rýhu mezi prsy jsem si musela dotvořit a vydržet ten nedostatek kyslíku v korzetu tělové barvy. Dolní část se skládala z béžové a černé barvy. Nesměla jsem se ohýbat. Nejen kvůli páteři, která teď byla bezpečně zafixovaná, ale můj zadek bych tak vystavila světu vzhledem k délce té sukně.

Nikdy jsem se nemalovala, takže jsem si černými, tekutými linkami párkrát zajela na místa, kde být neměla. To je tak, když se tímhle maluje ženská, co to neumí. To není pro začátečníky. Nakonec jsem se na to vykašlala, protože linka nikdy nebyla identická s tou na druhém víčku.

S trochou štěstí mi nakonec oči temně zářily, když jsem je obmalovala tužkou na oči a na víčka nanesla stíny. Řasy XXL a můj kyselý výraz se v tom obličeji perfektně vyjímaly.

Povytáhla jsem si lemy černých košíčků podprsenky a na uši pověsila náušnice, ze kterých mě budou příšerně bolet lalůčky.
Postavila jsem se znovu před zrcadlo. Vypadala jsem naprosto frivolně. Tak, jak si to Isaac přál. Vlastně jsem v tom byla celkem sexy, ale v závěru jsem vždycky byla natolik sebekritická, že i kdybych si na sebe navlékla cokoliv, o femme fatale se ani neotřu. A to ve skutečnosti Isaac potřeboval, protože k upírům se nic jiného nehodí. Uvědomuje si ten upír, jak slabá a ubohá si vedle něj připadám?

Na schodech jsem se málem zabila, když jsem vytasila ty jehly.

Alan seděl před hořícím krbem a četl si. Když zaslechl dusot podpatků, vzhlédl a vytřeštil na mě oči.

„Tak?“ zeptala jsem se a otočila se kolem své osy, i když mi to bylo nepříjemné. Nebyla jsem zvyklá, že na mě muži civí jak na striptérku u tyče, co jim dává na odiv prsa, stejně jako teď já.

„Vypadáš…“

„K sežrání,“ dopověděla jsem za něj. „Jo, to se mi přesně hodí,“ hlesla jsem a stáhla z věšáku sako.

„Kam jdeš?“ chtěl vědět podezřívavě.

„Já nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale nečekej na mě s večeří. Vlastně s ničím,“ dodala jsem, když jsem si uvědomila, že jdu vstříc hořící hranici. Aspoň, že jsem se na to pěkně oblékla. Alanovi to dockvaklo.

„Zavolám do Volterry. Nemůže si dovolit znovu se na tobě krmit…“

„Kdo říká, že se na mě bude krmit? Jdeme prostě ven,“ odsekla jsem, protože jsem nechtěla, aby se to ještě řešilo. Ano, já totiž nakonec měla větší respekt z Isaaca a jeho přání, než z Volterry.

„Ty s ním chceš jít,“ konstatoval zděšeně. Vyhodila jsem si vlasy zpod saka a zapnula si knoflík pod prsama. „To ten jed…“

„Ne, Alane. Já prostě nemám na výběr. Nepleť se do toho,“ štěkala jsem, protože jsem byla nervózní jak prase. Vyprovodila jsem se sama, zatímco si mě měřil jako blázna. Jenže on měl pravdu. Část mě, která včera řekla, že Isaaca chce znova vidět, se zase hlásila o slovo.

Čekal na mě ve svém vyleštěném, černém sporťáku. Nevěděla jsem, co je to za značku, protože bylo šero a mezi fanoušky Top Gear se neřadím.

Najednou stál přede mnou a já hloupě zaječela, protože jsem se lekla.

„Zvykneš si,“ šeptl bez výrazu a otevřel mi dveře, které se neotvíraly klasicky, ale směrem nahoru. Nijak si mě nezměřil a ani neokomentoval moje oblečení. Cítila jsem se podvedená. To kvůli němu je mi teď na omdlení kvůli nedostatku kyslíku v tom zkurveném korzetu.

V okamžiku seděl vedle mě a já zase nadskočila jako koza.

Sbírala jsem odvahu k tomu, abych mu položila otázku, když jsem s ním v autě sama.

„Kam… Kam jedeme?“ Měla bych dodat – jestli se můžu zeptat… Ale nechtěla jsem klesnout ještě víc. Jeho překrásnou tvář osvětlovaly jen kontrolky z palubní desky a jemu to dodávalo na mystičnosti. Jak se můžu něčeho k smrti bát a zároveň k němu cítit silnou přitažlivost? Jsem psychopat se sklony k masochismu. Musím být, když se mi líbí přítomnost muže, vedle kterého se cítím jako hadrová panenka, co má sotva právo dýchat.

„Do baru,“ odpověděl až po chvilce, kdy už jsem nad možností odpovědi z jeho úst zanevřela.

„Baru?“ zeptala se jsem nechápavě. To jsem nečekala. Nejspíš jsem myslela na mučírnu nebo Draculův hrad.

„To není tradiční bar. Já si dám panáka B pozitivní.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 2. kapitola: