Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 18. kapitola

09.09.2012 (19:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 5566×

„Co to máš na sobě?“ zhrozil se Edward Cullen, když jsem vyšla ze svého šatníku.

„Já… Šaty?“ hlesla jsem a začala ustupovat, jak jsem se připravovala na řev.

„To vidím. Jen, že pro člověka budou asi dost nepohodlné a já netušil, že máš v plánu jít v tuhle hodinu na operu,“ vysvětlil mi a zachichotal se. Přitom pokřiveně zkroutil rty a já otevřela ústa dokořán.

„A co si mám teda vzít na sebe?“ čekala jsem na příkazy, jak jsem byla zvyklá. Edward se v lidském gestu poškrábal na hlavě, jak nad něčím přemýšlel. Úžasle jsem na to zírala.

„Kam bys chtěla jít?“ zeptal se… opatrně. No, já z něj vykvetu.

„Kam budeš chtít ty,“ odpověděla jsem poslušně. Neočekávala jsem, že si vážně budu moct vybírat trasy. Myslela jsem, že to předtím byla jen řečnická otázka.

„Ne. Jdeme tam, kam chceš ty. Takže vybírej, ale upozorňuji tě, že divadlo je ještě zavřené,“ utahoval si ze mě dál.

„Měla jsem na sobě už i horší,“ utrousila jsem. „Tak… Mohli bychom jít… No…“

„Bello, můžeš se vyjádřit?“ přerušil moje obezřetné koktání. Bála jsem si to říct. Pořád jsem čekala, že se mi vysměje a udělá ze mě idiota.

Věděla jsem o jedné činnosti, kterou jsem dřív provozovala každý den, a která mi neskutečně chyběla.

„Mohli bychom jít běhat,“ zašeptala jsem potichounku se shrbenými rameny.

„Dobře,“ souhlasil prostě, a pak se zasmál soukromému vtipu. Jen dobře? Žádný proslov? Nic?

„Půjdeš běhat se mnou?“ hlesla jsem nevěřícně. No, ono to díky mému výrazu a tónu znělo spíš, jako když trpím mentální poruchou. To ze mě udělal můj přítel.

„Samozřejmě. Mám tě vzít s sebou. Teď tedy v podstatě bereš s sebou ty mě,“ uvedl to na pravou míru a přitom seděl na mahagonové lavici s béžovým polstrováním bez opěradla u pelesti naší postele. Bylo to zvláštní, mít toho překrásného chlapa v ložnici, a tak blízko toho kusu nábytku, který toho tolik symbolizuje. Pak mi zase docvaklo, že ten parchant to slyší - že slyší moje sexuchtivé myšlenky. Podívala jsem se jinam, a pak radši znovu zmizela v útrobách šatny, kde jsem našla černé legíny, fialovou mikinu a tenisky. Svázala jsem si vlasy do culíku a zavadila v zrcadle o popáleninu na krku. Nenáviděla jsem ji… Byla jsem označkovaná jako pes. Stáhla jsem si zip mikiny až k bradě a zakryla ji. Vyšla jsem ze šatny, a to už byl Edward vybavený na naši procházku stejně jako já. Ještě jsem neviděla upíra v kraťasech, teniskách a zelené mikině Nike. Ale vypadal v tom jako z těch billboardů ve městě. Jak jinak než dokonale.

„Kdes to vzal?“ zeptala jsem se, protože jsem pochybovala, že s sebou tahal kufr s věcmi na sport.

„Isaac je jako moje sestra… Nekonečný šatník,“ vysvětlil.

„Takže jdeme?“

„Ano,“ přikývnul vážně.

„Jako vážně jdeme běhat?“ přesvědčovala jsem. Edward se zamračil a otevřel ústa k tomu, že něco řekne. Potom se zastavil, ukázal na strop a nakonec si ukazovák přiložil k rtům a zakroutil hlavou. Chápala jsem. Ale beztak tady každý slyší celou naši konverzaci. Už jsem si na to začínala zvykat, protože kdybych to nedokázala, tak musím pořád držet jazyk za zuby. Já jsem si vlastně nezvykla – já rezignovala.

Šli jsme k jeho autu a já si prohlížela Astona Martina. Nějak se mi ty auta dostaly, díky naší vybavené garáži, pod kůži.

„Já,“ dostala jsem ze sebe hláskem jako konipásek.

„No?“ pobízel mě Edward u dveří řidiče, když toho krasavce odemknul, zatímco já se snažila vyjádřit.

„Neměl bys to už vědět?“ Poklepala jsem si na spánek.

„Lidi se cítí lépe, když to řeknou nahlas…“

„Jak kdo,“ utrousila jsem, protože mně to teda výjimečně vyhovovalo.

„Takže?“ čekal.

„Mohla bych, prosím, řídit?“ zašeptala jsem skřípavě a shrbila ramena, jak jsem se snažila propadnout do země. Edward zakroutil bronzovou hlavou a já okamžitě přikývla. Byl to debilní nápad. Blbá, blbá Bella.

„Tohle, Bello, neber osobně. Jde o to, že když jedu autem, vždycky musím řídit. Je to… zvyk,“ vysvětlil… rozpačitě. Už to tu zase bylo. Stud. Jako kdyby se styděl za to, že mi nedovolí řídit – že si svoje vlastní auto uzurpuje pro sebe. Esmé a Edward se dokázali stydět. To je prostě něco neskutečného. Stejně podivné, jako kdyby pes vyžadoval veřejné wc s toaletním papírem a nad parky ohrnoval čumák.

Zároveň mi naskočila husí kůže z toho, jak vyslovil moje jméno. Bello…

„Připoutej se,“ nařídil mi. No, konečně jsme doma. Příkaz. Na to jsem čekala. Edward chytil volant za pět minut dvanáct a mně došlo, že co se týká řízení, jsou všichni upíři stejní. Jezdí jako šílenci a mají pocit, že každý kousek asfaltu na téhle planetě jim patří.

„Původně jsem s tebou vůbec jet nechtěla,“ zamumlala jsem, protože kdyby bylo dál takové ticho, pořád bych sjížděla očima k jeho klínu a představovala si ho. „Vlastně nechci pořád,“ dodala jsem, když jsem si uvědomila, že slyší i moji snahu a zákazy.

„Ale já se ti za to neomluvím. Sebral bych ti to znova a bez zaváhaní,“ řekl tvrdě. Upír vystrkoval břitvičky…

„Nemyslela jsem tohle. A sakra, neměl bys vědět, že jsem to nemyslela?“ uhodila jsem na něj, protože tohle už bylo divné. Já teda netušila, jak to vlastně zní a jaké to je – slyšet myšlenky, ale takhle jsem si to teda nepředstavovala.

„Nemáš představu, jak je tohle zvláštní,“ zamumlal si pod nos frustrovaně. Tradiční, nic neříkající, upíří odpověď.

„Edwarde, já myšlenky nečtu. Můžeš tu odpověď nějak rozvést, aby to pochopil i člověk?“ požádala jsem ho opatrně. Podíval se na mě a stáhnul obočí k sobě. Přimhouřil oči a vypadal, že se o něco vážně hodně snaží. Já byla zaklesnutá v jeho zlatých očích, ve kterých se stahovala černá mračna.

„Nech toho!“ zaječela jsem panicky a nalepila se na dveře – co nejdál od něj, když vycenil zuby.

„Nejde to. Nikomu to nepůjde,“ konstatoval si sám pro sebe.

„Co?“ dožadovala jsem se odpovědi a dost ostře, díky tomu, jak jsem byla napumpovaná adrenalinem.

„Tvoje myšlenky… Tvoje myšlenky jako jediné na světě neslyším. Uvnitř jsi…“ Vlhká, když se na tebe tak koukám. „...tichá.“

„Ty mě neslyšíš?“ vyhrkla jsem radostně. Ó, bože, děkuju! Já si stejně myslím, že si to ale zasloužím, když už je můj život taková sračka.

Pohodlně jsem se položila do vyhřívaného sedadla a spokojeně se usmála. Všechna nervozita ze mě spadla. Což je ale dost hloupé. Pořád sedím v autě s upírem.

Edward zaparkoval u městského parku, kde jsem se celkem nedávno pohádala s Alanem, který se mi pořád ještě neozval. Jako kdyby se události opakovaly. Jdu běhat do tohohle parku se svým… kamarádem. Je to můj kamarád. Teda bude. Je vlastně dost příjemný společník a plně vyhovuje mému šílenému příteli, protože můj nový kamarád mě nikdy nepřetáhne. Zachmuřila jsem se, protože to znamenalo, že ať už bych udělala cokoliv, Edward se mnou nikdy nic mít nebude. Isaac přece vidí budoucnost, a to absolutně rigidní. Pro něj a pro všechny okolo to bylo dva tisíce let dogma. Není šance, že by se mě někdy Edward dotkl tak, jak si představuju. Ale to je dobře. Oba dva bychom pak přišli o život… Sex – i když s tak překrásným chlapem jako je on – za to nestojí. Aspoň myslím.

Navíc… Co by on se svým ksichtem a vystupováním viděl na mně? Feťačce? To hlavně já mu nestojím za to, aby si začal s ženskou vraždícího pošuka.

„Vypadáš, že tě něco trápí,“ poznamenal. To mě zahřálo. Nebyla jsem zvyklá na to, aby se někdo staral o to, jestli jsem šťastná.

„Divíš se?“ opáčila jsem. Chtěla jsem si otevřít, ale předběhnul mě. „Galantnost sama,“ podotkla jsem a on se lehce uklonil. Zkroutila jsem obličej do směšné grimasy a pozvedla jedno obočí.

„Co? Pocházím z doby, kdy ženy byly pravé dámy. Smekl bych před tebou cylindr, ale k tomuhle by se nehodil,“ vysvětlil a poukázal tak na svoje sportovní oblečení. Obrátil se ke mně zády a já zírala na jeho alabastrová, svalnatá lýtka. „No, tak pospěš,“ křikl na mě přes rameno a rozběhnul se po cestě vysypané bílým pískem. Zůstala jsem zírat na to éterické stvoření, jak v kraťasech pobíhá v parku. Lidi se po něm otáčeli a já se nedivila. Ten tu vážně neměl co dělat. Na výstavu za vitrínu s ním.

Povzdechla jsem si a rozběhla se za ním. Dohnala jsem ho a běžela vedle něj. Přizpůsoboval svůj sprint mému. Chudák.

„Kdybys nefetovala, už bys tu lapala po vzduchu. Ale dech máš vyrovnaný, stejně jako srdce. Tvoje tělo nezaznamenalo žádnou fyzickou aktivitu,“ skenoval mě. Protočila jsem oči nad jeho lékařskými poznatky.

„Ale těsně potom, co si dám, mi srdce buší tak, že bych měla být mrtvá,“ odvětila jsem a umála se tomu. Obrátila jsem se tak, abych běžela pozadu a viděla mu do očí. „Isaac chtěl jednou volat záchranku,“ řekla jsem mu a pořád se tomu smála. Edwardovi to moc vtipné nepřišlo. „Umíš se taky smát? Nahlas?“ chtěla jsem vědět. Vykřikla jsem, když jsem o něco zakopla a letěla zády k zemi. Před bolestivým pádem na zadek mě zachránil Edward, když vsunul svoje ruce pod moje tělo těsně před zemí.

„Možná máš fyzičku vrcholových sportovců, ale běhat pozadu ještě neumíš,“ zašeptal s obličejem těsně u mého. Silné koncentrace jeho sladkého dechu se rozlézaly po mé kůži a já je hltavě vtahovala dutinou nosní, abych tak pohladila svoje čichové buňky.

„Třeba to ještě přijde,“ hlesla jsem, a teď už mi to srdce bušilo na plné koule.

„A pak jsi už jen kousek od krve,“ vmetl mi do tváře.

„Myslím, že už mě můžeš postavit na nohy,“ odvětila jsem sípavě, jak jsem napínala krk – stejně jako všechny svaly v těle, když jsem cítila jeho ruce na svém těle. Ten upír mě vážně poslechnul a jemně mě dosadil chodidly na zem.

„Díky,“ hlesla jsem a odstoupila kus od něj, protože jinak budu mokrá až po kotníky. Rozběhla jsem se znovu a srovnávala se s tím, jak na mě působí.

Už byl zase přede mnou a dělal to samé, co já před chvílí – otočil se a běžel pozadu. Já tvrdohlavě a s odhodlaným výrazem zírala dopředu a už se mu nehodlala do těch krásných, silných očí podívat. Bradu jsem měla napnutou a zaměřovala se na cestu přede mnou. Stálo mě to víc úsilí, než by se mně nebo Isaacovi líbilo.

„Bello, já se ti moc omlouvám, už se o tom nezmíním,“ řekl kajícně, a to byla poslední kapka. Celou svou silou jsem do něj strčila, a že to byla síla díky té dávce z odpoledne. Díky tomu se i kus žuly trochu pohnul a vybočil z kurzu, když mu moje naštvané ruce narazily do hrudě.

„Už toho mám, do hajzlu, dost!“ štěkala jsem po něm a on si mě nechápavě měřil. Ustupoval přede mnou do trávy, místo toho, aby mě chytil pod krkem a slíbil, že mi ho rozerve.

„Čeho?“ hlesl tiše. Zase!

„Co jsi, kurva, zač? Nějaký nihilista?“ řvala jsem a byla ráda, že ten park je v tuhle podvečerní hodinu poloprázdný, protože ten mě určitě nakonec zabije. No tak! Musí! „Proč jsi takový? Proč mi to děláš?“ vybuchla jsem hystericky a začala mu mlátit do hrudě pěstmi. Utrhla jsem se ze řetězu a nikdo mě nemohl zastavit. Všechno to, co se ve mně dusilo po celé dva měsíce, se teď dralo na povrch. Bylo to dokonale lobotomizující. Z očí se mi valily nekontrolovatelně slzy a klouby na rukách mě pálily a protestovaly, když jsem s nimi už poněkolikáté tvrdě udeřila do kamene.

Edward mě ale nijak neomezoval. Nechal mě, abych si na něm vybila všechno, co se ve mně odehrávalo – všechno, co jsem v sobě musela držet, protože to moji obvyklou společnost obtěžovalo.

Na jednoho člověka už toho bylo moc… Byla jsem na hranici šílenství a mohla kdykoliv přepadnout. Psychicky jsem neustále trpěla a nemohla si nikdy vydechnout. Nikdy. To si nikdo nedokáže představit, jaké to je, když si ani v těch nejvypjatějších situací nemůže ulevit. Nemůže něco rozflákat… Nemůže říct ani jednu větu – postěžovat si, protože to někdo slyší. A tomu někomu to vadí tak, že jsem si to pak odnášela fyzicky. Ale zase i psychicky. Upír, co mi vrčí do tváře je to nejděsivější, co mě mohlo potkat.

„Kurva! Kurva!“ dostávala jsem ze sebe a po každém kurva mě zaplavovala úleva. Edward kolem mě jemně obmotal svoje dlouhé, velké ruce a sevřel mě v náruči. Sesypala jsem se k zemi a ten upír – ta majestátní, nezničitelná bytost – se sesunul se mnou. S člověkem, co mu nesahal ani po paty.

Celá jsem se třásla hlasitými vzlyky a mačkala v pěstech Edwardovu mikinu, když jsem mu ji máčela slzami, jak jsem na něm byla přitisknutá. Nakonec se slzy stávaly šťastnými.

Ještě hodně dlouho jsme tam seděli na zemi – já na jeho klíně, kam mě sám přesunul. Slzy tekly ve stále řidším proudu a já si začínala plně uvědomovat, co jsem tu teď předvedla za hysterickou scénu. Popotáhla jsem a otřela si nos. Edward mě váhavě a pomalu pustil. Odtáhla jsem se a promnula si rozpačitě mokré oči, abych se na něj nemusela dívat.

„Mrzí mě, že jsi to viděl,“ hlesla jsem skřípavě, protože se mi hlas ještě pořádně po mém záchvatu nenahodil.

„Co jsem viděl? Že jsi člověk? Slzy?“ zeptal se vážně. Nevysmíval se mi a ani nebyl naštvaný. Přikývla jsem a nakonec zvedla hlavu. „Je ti lépe?“ zeptal se starostlivě. Sevřela jsem na chvíli víčka a polkla. Bylo mi neskutečně dobře. Teda, nebylo to nic úžasného, ale na moje poměry to bylo skvělé.

Přikývla jsem.

„To je dobře.“

„Tobě slzy nevadí?“ zeptala jsem se, protože Isaac je nesnášel. Myslela jsem, že upírům jsou odporné, protože je sami nemají, a tak je to pro ně nepřirozené. Proto jsem to ani nikdy neměla Isaacovi za zlé. Chápala jsem to.

„Ne. Kdyby nepramenily z tvého neštěstí, tak mě naopak fascinují,“ přiznal a svým chladným, hebkým prstem se chtěl dotknout mého víčka. Pomalu jsem ho začínala zavírat, jak jsem se připravovala instinktivně na dotyk v citlivé, oční oblasti, ale Edward stáhnul ruku zpátky tak rychle, že jsem to ani nepostřehla.

„No, měli bychom se vrátit k běhání,“ navrhnul a najednou stál na nohou. Nervózně jsem se rozhlédla, jestli ten upíří pohyb někdo neviděl. No, i kdyby viděl, tak asi do CNN volat nebude.

Hó, viděl jsem v parku chlapa, co vstal tak rychle, že byl neviditelný!

Zavolejte doktora Chocholuška, Margaret.

Podal mi ruku a já se jí už bez váhání chytila. Tak moc mi pomohl, když si se mnou vytrpěl můj výlev. Pomohl mi jako pravý kamarád. Začínala jsem doufat, že by se opravdu snížil k tomu, aby byl můj přítel. Ještě nikdo v mém životě nebyl ochotný se se mnou složit na mokrý trávník v parku před lidmi a nechat mě brečet dvacet minut. A už vůbec ne upír. Začínala jsem Isaacovým slovům rozumět. Edward byl vzácný.

Snažila jsem se ignorovat to napětí, které mnou projelo, když jsem dotkla jeho saténové kůže. Je to jen můj kamarád. Tedy, doufám, že bude. Nikdy to nebude víc. Isaac to viděl. A to je dobře.

„Nevadí ti běhat s člověkem? Myslím, jestli tě to neunavuje,“ specifikovala jsem, když jsme běželi přes lávku a dřevo pod našima nohama dělalo pořádný rámus. Zvlášť pod jeho. Upíři jsou těžké váhy, díky tomu, z čeho jsou. Ať už to bylo cokoliv.

„Ne. V podstatě vůbec nevnímám, co fyzicky dělám. Tedy, zároveň to vnímám na sto procent a víc intenzivně, než si dovedeš představit. Je to těžké vysvětlit, když jsi člověk. Stejně jako nepochopíš věčnost nebo nekonečno. Váš mozek je na to příliš malý… Přesněji řečeno – jeho kapacita je tisíckrát menší, než ta naše…“

„Jinak je ta zauzlovaná obludnost stejně velká?“ zeptala jsem se a usmála se.

„A to jsi ještě neviděla mozek teenagera na toluenu. Prakticky jim to do něj vyvrtá díry a…“

A povídalo se a povídalo… To nejlepší na tom bylo, že už ani jednou nepadla slova jako upír, fet, anebo Isaac. Byla to ta normální, lehká konverzace, kterou jsem nevedla dlouhá léta ani s Alanem. Lidi se neuvědomují, jaký mají dar, když se každý den jejich myšlenky netočí jen kolem toho, jak moc bolestivá bude jejich smrt a kdy to přijde.

Probrali jsme dokonce i tak bezduchá témata, jako bylo počasí. Dostalo se i na oblíbené filmy, knížky, kapely… Vivaldiho Čtyři roční období. A bylo mi tak strašně dobře. Celé měsíce jsem byla našponovaná a teď jsem se konečně uvolnila v přítomnosti toho upíra.

Edward byl skvělý. Udělal na mě dojem. Nemluvil o sobě s přehnanou arogancí a netvářil se jako mistr světa. Teda, taky věděl všechno nejlíp a všude byl, ale nijak mi to necitlivě nerval na talíř, aby mě shodil. Spíš mi obezřetně odpověděl, anebo mě zdvořile opravil a vysvětlil, co si o tom myslí, a proč. Ani jednou na mě nevystartoval, ať už jsem řekla cokoliv, a já se tak dál osmělovala a osmělovala, až jsem se s ním nakonec bavila víc upřímně, než s kýmkoliv v mém životě. Byl to ten nejlepší posluchač na světě. I když mi občas jeho pravdivé argumenty drásaly nervy, právě protože byly tak dobré a správné, strávila jsem s ním úžasný den.

„Už bychom měli jít. Stmívá se,“ zamumlal Edward a mně se sevřelo hrdlo při představě, že opustím tuhle pohodu a vrátím se do těsné a napjaté jámy pekelné. Hlavně mě zapálilo v krku při představě, že opustím jeho. No, kurva… To je zlé. Ještě, že vím, že ať už já budu vyvádět cokoliv, Edward nikdy nepodlehne. To mě uklidňuje a nemusím ho tak vyškrtávat ze svého života právě, když jsem ho našla.

„Pro lidi možná,“ utrousila jsem a ignorovala tak jeho poznámku o odchodu. Posadila jsem se na lavičku a odmítala se z ní pohnout.

„No, tak co tady ještě děláš?“ dostal mě a já nešťastně sklopila oči. „Bello, jsme tu už přes pět hodin. Isaac bude mít strach,“ předvídal a tentokrát zcela špatně. Vlastně to spíš řekl asi jako ironickou poznámku.

„To jsi trefil. Určitě má nalepený nos na okně a vyhlíží mě,“ pronesla jsem sarkasticky, ale vztekám se před nesprávným. Edward se postavil přede mě a založil si ruce vbok. Já si svoje složila tvrdohlavě na prsou. „Já nikam…“ A pak to přišlo. To, co jsem nechtěla, aby Edward ještě někdy viděl. „Anebo víš co? Máš pravdu… Běhali jsme pět hodin. To už asi unaví i mě,“ řekla jsem spěšně a v podstatě mluvila pravdu. Vstala jsem a zalapala po dechu.

„Co je?“ chtěl vědět Edward a rukama bezradně máchal ve vzduchu, jak se snažil přijít na to, jak mi pomoct.

„Nic. Jsem jen unavená a rychle jsem vstala… Tlak,“ zalhala jsem a s veškerým sebezapřením jsem se belhala k autu. Tu neskutečnou bolest jsem prostě musela vytrpět mlčky. Zatínala jsem zuby a brada se mi třásla, jak jsem se chtěla rozkřičet… To muselo být tím běháním. Začínalo mi připadat, že když vyvíjím fyzickou námahu, spálím tu dávku mnohem rychleji. Jako adrenalin.

„Bello, nelži mi, prosím,“ šeptl za mým ramenem. Když řekl tím svým medovým hlasem prosím, nechtěla jsem mu už lhát. Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Obrátila jsem se k němu zase čelem.

„Nechceš, abych ti lhala. Fajn. Potřebuju to. Dáš mi to?“ zeptala jsem se posměšně a udělala k němu krok. Couvnul.

„Na to zapomeň,“ utnul mě hned a já se tak k němu přestala plížit.

„Tak mě odvez domů. Hned,“ přikázala jsem mu. A je po hezkém dnu. Potřebovala jsem Isaaca. Tak mě napadá, jestli jsem závislá na jeho jedu, anebo na něm.

Celou cestu v autě jsme mlčeli, a to bylo po tom prokláboseném, živém dnu divné. Napjaté.

„Díky za všechno,“ řekla jsem mu tiše, když zastavil před schody našeho domu.

„Nic jsem neudělal,“ odvětil.

„Nemáš nejmenší tušení,“ hlesla jsem a vylezla z auta. Chtěla jsem dodat, jestli se ještě uvidíme, ale všechno mě bolelo, takže jsem měla celkem naspěch a nejspíš by to znělo dost zoufale. Doufala jsem, že to on bude iniciativní a přijde zaklepat na moje vrátka a vytáhne mě na pískoviště stavit bábovičky.

Vzala jsem to zadním vchodem a teprve teď si všimla záplavy sporťáků u zimní zahrady. Napočítala jsem jich během chůze čtrnáct. A to jsou jen ti, co přijeli autem. Proboha, kolik jich vlastně v tom baráku dneska je?

Běhala jsem po domě jako pitomá a vzpomínala, kde je ta zatracená zasedačka. Už jsem ji viděla. Byla to obrovská, tmavá místnost s desítky metrů dlouhým stolem a ocelovými židlemi. Jestli tam vlítnu, je tak devadesáti procentní šance, že mě někdo zabije. Ale smrt mi nepřipadala horší než to, co jsem cítila.

Zprudka jsem vydechla a opřela se bokem o zeď, když jsem ty správné dveře uviděla. Dostala jsem se s prskáním a vypětím všech sil až k nim a dotkla se kliky.

„Ale, ale. Kam si chtěla jít?“ zapředla Nina, když je otevřela z druhé strany a vyklouzla na chodbu dřív, než jsem mohla zahlédnout hrůzu uvnitř.

„Já nechci tebe, ale Isaaca,“ šeptla jsem a chtěla se kolem ní dostat ke klice, ale opírala se o ni, takže jsem měla stručně řečeno smůlu.

„Tam nemůžeš. Byla bys tam na roztrhání, když tak krásně…“ Přivřela oči a zhluboka nasála vůni z mých vlasů. Ustoupila jsem, ale bylo pozdě. Oči jí tmavly a z hrudě se jí dralo vrčení. Narazila jsem zády do zdi a už neměla kam ustupovat. Chytila mě za temeno hlavy a roztáhla čelisti.

„Nino!“ zastavil ji Isaac dřív, než se mi zakousnula do krku, a hlavně mi rozdrtila lebku. Stáhla se s bolestným nářkem, jako když dítěti seberete balíček bonbónů. „Pusť ji!“ zavrčel a ona to s očividně velkým sebezapřením udělala. Oddechla jsem si, když ode mě ustoupila s rukama u těla, ale očima mě pořád hypnotizovala a nebyla schopná je ze mě spustit. Isaac stál náhle přede mnou a tvrdě mě chytil pod loktem. Sykla jsem bolestí, no, nemohla jsem nic dělat. Zatáhnul mě do místnosti na druhé straně chodby a prásknul za námi dveřmi. Pustil mě a já si třela paži, která se mi už nehojila.

„Ty jsi tak blbá, anebo to ze sebe tak úspěšně děláš?“ zamumlal rychle a sežehnul mě pohledem. Přestávala jsem vidět, ale ještě jsem věděla, kde má tváře. Položila jsem mu na ně ruce a chtěla mu regulérně strčit jazyk do krku.

Sevřel obě moje zápěstí a odtrhnul mě od sebe. Ztratila jsem balanc a padla zadkem na tvrdé dlaždice, a tak si pořádně narazila kostrč. Rychle jsem se oklepala, protože mě držela při síle vidina toho, že za chvíli mi může být zase dobře. Přesunula jsem se na kolena a rozepnula mu poklopec u kalhot. Když mi to nedá dobrovolně, vezmu si to sama.

„Já na tebe nemám čas,“ zasyčel ledově a odstrčil mě. Znovu jsem sletěla na zem a nejspíš si tak sedřela lokty. Měřil si mě s takovým opovržením, že mě z toho mrazilo. Moje sebeúcta byla nadobro v troskách. Jediné, co jsem si teď přála, bylo zemřít…

Kde se vzala, tu se vzala, Nina tvrdě strčila do Isaaca, který tak odletěl do protější zdi, která s hromovým praskotem popraskala.

„Někdy se chováš jako prvotřídní kokot!“ zavrčela na něj a klekla si ke mně na zem. Položila si moji hlavu do klína a stáhla mi vlasy z obličeje. Pohladila mě po hlavě a já se k ní ještě víc přitiskla. To nebylo chytré, ale byla jsem mimo a díky ní nejspíš i v bezpečí.

Isaac se dostal ze zdi, ve které byl zády vklíněný, a dopadnul na nohy. Narovnal si sako a změřil si Ninu. Teď ji určitě zabije.

Ale on jednouduše beze slova odešel.

Nina nalomila svoje vlastní zápěstí a já tak mohla matně vidět vnitřní stavbu ruky upíra, která byla skrz naskrz bílá. Perlily se tam malé kapičky stříbrného jedu. Nebyl to žádný proud – jen kapky, které ani díky své husté konzistenci nevytékaly z toho obrovského kráteru, který vedl po celém obvodu jejího zápěstí. Bylo to jako zasněžené údolí.

„Dělej. Vezmi si to, než to sroste,“ přikázala mi a přiložila mi ránu k ústům. Jazykem jsem ji objela a slízla tak veškerý jed, který v ráně byl. Vlny extáze se mi bleskově šířily po těle a kapky, které jsem sklidila, ihned zastoupily další a já je nedočkavě zhltala. Cumlala jsem upíří maso jako batole dudlík a nemohla se toho nabažit. Jenže rána se začala s praskáním zacelovat a já vytáhla jazyk dřív, než by se mi tam přiskřípnul.

„Hodná holka,“ pochválila mě jako psa a já v rauši přivřela oči. Držela jsem si její ruku křečovitě u obličeje jako chrastítko a nekontrolovatelně jsem se otřásala hlasitými vzlyky, protože tentokrát ani jed neodplavil ponížení a strach.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 18. kapitola: