Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 15. kapitola

27.08.2012 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 6215×

Nebýt toho, že beru to, co beru, ta skříň by mě zabila. No, teď mi vážně přišlo, že vidím… zpomaleně. Normální člověk by neměl šanci uhnout. Vždyť to hodil upír. Padla jsem na bok a pořádně si ho tak narazila. Kus nábytku narazil do zdi a díky síle, jakou s ním bylo mrštěno, se rozsekal na kusy. Pár trámů vyleštěného dřeva, ze kterého nyní trčely třísky, mi dopadlo na nohy, a to celkem bolelo. Zvedla jsem oči od mých končetin k Isaacovi, který se tvářil tak, že i lev byl se hodil na záda, tlapy nechal ve vzduchu a chtěl by podrbat na bříšku.

Černé oči, před kterými se i nejkvalitnější černé uhlí muselo zahrabat zpátky do země, měl doširoka otevřené – šílené. Nevěděla jsem, kdo za to může, že z baráku zbude kůlna na dříví - a měla jsem takové nepříjemné, matné tušení, že jsem to byla já – ale jestli ho neuklidním, pravděpodobně mě zabije. Ale jak mám, proboha, uklidnit Isaaca? To je otázka za milion dolarů a já u milionáře vždycky většinu otázek projela.

Vyškrábala jsem se na nohy a obezřetně stála pořád na kraji chodby. Prohrábla jsem si vlasy a snažila se nahodit hlasivky. V krku mě pálilo.

„Co se ti stalo?“ zkusila jsem, protože já vážně neměla tušení, co mám dělat. Naprostá, děsivá ignorace. Pěstmi začal dělat díry jako kráva do stěn. Na podlahu dopadaly kusy cihel a já odolávala pokušení stočit se do klubíčka a brečet – čekat na konec.

Donutila jsem nohy, aby mě nesly blíž. Až jsem stanula za ním a v hlavě mi šrotovalo, co mám teď dělat. Uklidňující píseň nepřipadala v úvahu, protože můj hlas, který zněl jako škrábání vidliček o sklo, by neuklidnil ani rybu. Sama by si pak omlátila hlavu o plastový zámek.

A potom, když už jsem myslela, že to vzdám, jsem udělala to, co bych udělala, kdyby byl člověk. Spontánní, lidské gesto.

Přešla jsem k němu a z boku mu obtočila ruce kolem ramen. Tak za tohle teď ze mě udělá marmeládu. Přestal se hýbat a já přešlápla a ruce mu přesunula za krk. Tvář jsem mu zabořila do trička, které měl pod těžkým, šedivým sakem, a tak nasála jeho sladkou vůni, která pohladila moje čichové buňky.

Neobětoval mi to a dokonale strnul. Kdybych necítila pod kůží látku a v nose upíří vůni, objímala bych chladný kámen v lese.

Já ještě pořád žiju? Zároveň jsem si užívala jeho blízkost a jemně otřela tvář o jeho hruď. Líbilo se mi to tělo objímat a tisknout ho. Jsem idiot. Moje instinkty vypovídaly službu. Na jedné straně jsem si to užívala a na druhé jsem se sotva držela na nohou, jak jsem se bála toho, až se rozhoupe.

Zareagoval a já stiskla pevně oči, jak jsem myslela, že přijdu o hlavu. Ale místo toho ta jeho spočinula na mém rameni. Jen jemně se dotkl bradou mé obnažené kůže, takže říkat, že spočinula je silné slovo. Když tak o mě ťuknul, hned jeho čelist zase zmizela.

„Proč je Josh zavřený v koupelně?“ promluvil po nekonečně dlouhé době tichým a hlavně klidným šepotem. Kurva! Josh! Já na něj zapomněla.

Odstoupila jsem a podívala se mu do očí. Připadala jsem si v porovnáním s ním jako vánoční ozdobička. To je dost hrozné. Malá a křehká.

Vydechla jsem, když jsem se podívala do dvou karmínových tůněk. Netušila jsem, že mě jednou bude ta rudá uklidňovat.

„Já… Mě to moc mrzí. Nechtěla jsem ho tam zavřít, ale on mi…“

„Mně je jedno, žes ho tam zavřela,“ utnul mě znenadání bez tónu.

„Prosím?“ vybafla jsem zmateně a obočí mi vylétlo vzhůru. Nic jsem nechápala. Nechal mě, abych ho objala, a teď ještě řekne, že mu je jedno, co jsem udělala s jeho zaměstnancem a opustila dům bez něho za zadkem.

„Josh je v podstatě tvůj zaměstnanec. Můžeš si s ním dělat, co chceš,“ vysvětlil, jako kdyby se nechumelilo. „Zabij ho, sněz ho… Mně to je jedno. Jen ho nešukej,“ dodal. Tak tomuhle se Josh zaslíbil? Chudák chlapec. Blbý a důvěřivý, až to bolí.

„Nemám hlad,“ odpověděla jsem hloupě. K mému překvapení se… usmál. Isaac se usmívá, ale přitom nenakupuje. „Co se ti stalo? Když jsem to nezavinila já, tak kdo?“ zeptala jsem se, protože to mě teda vážně zajímalo, kdo je na světě ještě tak odvážný nebo hloupý, aby ho chtěl naštvat.

Natáhla jsem ruku a pohladila ho jemně po saténovém povrchu lícních kostí. Něco se mezi námi tím objetím stalo. Něco se změnilo. Cítila jsem to v kostech. I když mi to objetí neopětoval, to, že se nechal, a pak se mě jemně dotknul hranou čelisti, znamenalo na jeho stupnici obrovský projev náklonnosti.

„Nic,“ odpověděl stručně.

„Proč mi to neřekneš?“ vydechla jsem zmučeně, protože náš vztah byl už tak dost nevyrovnaný. Aspoň kus důvěry by tam mohl být.

„Protože ti nevěřím,“ odseknul a já suše přehltla. Tak to byl zásah přímo do žaludku. Ne, že bych to netušila, ale slyšet to takhle přímo z jeho úst, a když se mi díval z tak těsné blízkosti do očí, to byla jiná liga.

Sklopila jsem oči a pokývala hlavou. Vzdávám se.

„Měl bych to trochu opravit… Já nevím, jestli ti můžu věřit,“ dodal a já překvapeně vzhlédla. Měla jsem pravdu. Něco bylo jinak. Od kdy se on opravuje, abych se já cítila lépe?

„U Niny a Joshe to víš,“ připomněla jsem mu věcně. Přikývnul a já natočila hlavu, jakože čekám na něco specifičtějšího.

„Už jsi viděla, co je v podzemí?“ Totálně odbočil od tématu. Zatnula jsem zuby, abych neřekla něco, co by mě mrzelo. Nebo co by mrzelo moji hlavu, až by se kutálela, osamocená, na podlaze.

„Ne,“ odpověděla jsem rezignovaně, ale jen pro tenhle moment. Kývnul na mě přes rameno, když se otočil a šel po mramorových schodech dolů. Byla tam tma a mně ani nenapadlo tam jít. Myslela jsem, že tam budou vodovodní trubky a podobně… Moment! Isaac mě po tom, co ho někdo šíleně naštval, vede do sklepa. Srdce se mi rozbušilo jako o život. Hlavou se mi honila mučírna, nádoby s nechutným obsahem, sudy plné krve... Tohle dopadne špatně.

Otevřel ocelové dveře a já se zprudka nadechla.

„Jé. Bazén,“ hlesla jsem překvapeně a hlavně zmateně, když mě do očí uhodilo modré světlo, co vyzařovala díky zabudovaným světlům ve stěnách bazénu voda. Byl – jako všechno v tomhle baráku – obrovský, ve tvaru obdélníku. Obložený tmavými, hladkými dlaždicemi.

„Pěkné,“ ohodnotila jsem to. Bylo to vážně nádherné, ale hlavně šlo o to, že Isaac má rád, když někdo obdivuje jeho věci. A já potřebovala, aby byl rád.

Zavřela jsem za námi dveře a opřela se o ně. On ke mně stál otočený zády na kraji bazénu, ruce v kapsách.

„Co to je?“ zeptala jsem se tiše.

„To je bazén. Velká nádoba plná vody, variabilního tvaru, ve které se lidé koupou, aby se zchladili, anebo…“

„Já nemyslela ten bazén, ale tvoje tajemství,“ přecedila jsem skrz zuby, než mi mohl dál vyprávět o nádobě plné vody.

„Nevím, jestli ti můžu věřit,“ zopakoval a přišlo mi, že mu dost vadí.

„Proč?“ vydechla jsem nešťastně, protože jsem nevěděla, jak to z něj dostat a přežila to.

„Protože tě necítím,“ zavrčel najednou, mimo rytmus svých chladných, odměřených odpovědí a podíval se na mě.

„Nerozumím,“ šeptla jsem a věděla, že už jsem skoro u cíle.

„Necítím tě. Nemám tušení, co jsi zač,“ mumlal a znělo to, jako kdyby mi to vyčítal.

„Já to nechápu,“ připomenula jsem mu. Výraz se mu změnil – nevesele se usmál a zase se otočil. Sakra. Přešla jsem k němu a postavila se k jeho boku čelem, abych na něj viděla.

„Ty z lidí cítíš, jestli jim můžeš věřit?“ snažila jsem se vydedukovat.

Ticho.

„Ale ostatní bytosti na světě to necítí. Musíme si důvěru získat i bez toho. Tak mi zkus věřit. A i kdybys mi věřit nemohl, co ti to udělá? Máš mě tady a jsem tvoje,“ připomněla jsem mu věcně. To ho dostalo. Pootočil totiž hlavu a prohlédnul si mě. Něco hledal. Nejspíš tu důvěru.

„Co všechno víš o upírech?“ začal od konce, ze kterého jsem to teda nečekala.

„Bílý, chladní, kamenní, mrtví, krásní a strnulí,“ vyjmenovala jsem a mohla bych ještě ten počet adjektiv rozšiřovat.

„To je estetická stránka věci. Co víš o těch interních vlastnostech?“ Nasála jsem vzduch a vydechla, jak jsem přemýšlela.

Jste hnusní, nelidští parchanti, co si zaslouží shořet na hranici!

To asi ne…

„Já nevím,“ odpověděla jsem radši, protože mě nic pozitivního nenapadlo.

„Přeskočíme emoce a přejdeme rovnou k tomu, že někteří máme… dary. Někdy bych to nazval spíš prokletí,“ dodal. No, jistě. Oni toho přece nemají dost. Mají ještě dary. Tohle je hrozná nerovnováha.

„A ty máš dar,“ konstatovala jsem. Dar děsit všechno v okolí padesáti metrů k smrti a šířit negativní atmosféru. A taky dostávat ženský do kolen i přes to, že je mrtvý hajzl.

„Mám,“ souhlasil, ale ne nějak spokojeně. Pod slovem dar – schopnost jsem si představila X-Meny a laserové oči, ale to tady asi nebylo na programu.

„Cítíš z lidí, jestli jim můžeš věřit?“ zkusila jsem, protože o to tady přece celou dobu šlo – o důvěru.

„To taky.“

„A dál?“

„Necítím jen to, jestli jim můžu věřit. Vidím i budoucí vztahy. Jestli bude dotyčný můj přítel, nepřítel… Milostné vztahy.“

„A u mě nic necítíš.“

„Ne. To se mi ještě v životě nestalo. Obyčejně, když člověka nebo upíra potkám, hned cítím, jestli to bude můj nejlepší přítel, rádce, anebo zmrd,“ upřesnil. Tak to jsem nečekala… Ale ono mi to pořád nevysvětluje, proč já. On mě přece necítí.

„A proč jsem tu já, když mě necítíš?“ Nadechnul se v docela lidském gestu. Jako kdyby to bylo těžké – to, co chce říct.

„Přeskočili jsme ty emoce,“ zašeptal a já vůbec nechápala, jakou roli v tom hrají.

„Proboha, já nečtu myšlenky!“ štěkla jsem, protože jsem už ztrácela nervy.

„Znám upíra, co to umí.“ Svrběly mě ruce, jak jsem chtěla do něčeho fláknout. Ne, v mém rozpoložení mě vůbec nezajímá nějaký další mrtvý parchant, co čte myšlenky. Já chci odpověď.

Sebevražedně jsem ho chytila za zápěstí a trhla, aby pochopil, že se má ke mně otočit a podívat se mi do očí. Pomalu to udělal.

„Řekni mi, proč tu jsem!“ nakázala jsem mu. Au, to bude bolet, jestli se mu ten můj tón nebude líbit.

„Protože bys mohla být ta… pravá. Dva tisíce let hledám – chci vycítit lásku a u tebe necítím nic. Možná, že jsi to ty,“ vysvětlil mi tvrdě a bez zaváhání. Tak tohle jsem nečekala. Pustila jsem ho a odstoupila. „Jsem jediný upír na světě, kterému je dvacet století a ještě jsem nepoznal tu věčnou, upíří lásku.“ Říkal to tak nevzrušeně. Mluvil tu o docela závažné věci, ale nedával to teda v hlasovém projevu najevo, jak moc mu to leží v žaludku. Teda v tom, co upíři mají.

„Jak věčnou?“

„Jednoduše a stručně řečeno. Zamrzli jsme fyzicky, ale i psychicky.“

„Jakože když se to jednou stane… Když se zamiluješ… Končíš?“

„Jestli tomu stavu chceš tak říkat, tak ano. Končím… Dobře, pro dnešek dost citových výlevů,“ uzavřel to znenadání, a než jsem se stačila vzpamatovat, otočil se a odkráčel pryč.

Zůstala jsem tam stát a zírala na vodní hladinu. To poslední, co mě v souvislostí s mým pobytem tady napadlo… Ne, mě to nenapadlo ani jako to poslední. Láska nepřipadala v úvahu. Myslela jsem, že mě prostě jednou vysaje… Anebo třeba promění jako Ninu. Vlastně mi řekl, že je tu možnost, že jsem ta nejdůležitější bytost v jeho existenci. To je… Nevěděla jsem, co to přesně je, protože pocity se ve mně mixovaly jako koktejl s brokolicí, rajčaty a broskvemi. Zcela nekompatibilní kombinace, které jsem nerozuměla. Cítila jsem se mocná, ale taky slabá. Cítila jsem se ohrožená, protože kdyby to náhodou nevyšlo, nic mu nebrání v tom, aby mě zabil. Nina řekla, že když Isaac něco řekne, tak to taky vždycky dodrží a já tomu věřila, takže jsem do rovnice té vraždy nepřipočítávala vysání mé krve do poslední kapky. A co když to tak vážně je? Co když jsem já ta… sentimentálně a dementně řečeno – vyvolená? Mohla bych ho i já milovat?

Ruku na srdce, Bello. Teď mluvíš jen sama se sebou. Nemusíš si lhát do kapsy.

Ovšem, že ano. Vzhledově byl bezchybný a kdybych byla upír, povahově taky. Viděla jsem, jak se chová k upírům, které má rád. Dělí nás od sebe moje lidství, které on nedokáže přijmout. Aspoň zatím.

Mohla bych s ním žít?

Když to překonáme a posuneme se vpřed, mohla. Navíc je to lepší, než být mrtvá. Zase zatím. U něj je to jak na houpačce. Nemám tušení, jak hrozné to bude, anebo nebude.

Navíc jsem tak vydýchávala to, že upíři jsou schopní cítit něco takového jako věčnou lásku. Náhle mi přišlo, že o nich vím jen zlomek.

Šla jsem do naší ložnice a překvapeně zůstala zírat, když Isaac ležel v posteli a díval se na televizi. Co se mu, proboha, stalo?

Prošla jsem kolem a zamířila do koupelny, která už byla dokořán a prázdná. Díkybohu. Provedla jsem očistu celého těla a vklouzla do saténového, smetanového županu.

Tak fajn. Jestli chci, aby se zbořily hranice, musím jednat a vzít to do svých rukou, protože on se k tomu moc nemá. Obešla jsem zase celou postel a postavila se k jeho straně. Po vydolování odvahy jsem si sedla do úrovně jeho kolen a přehodila přes ně svoje nahé nohy.

„Říkal jsi, že je to někdy spíš prokletí. Ty dary. Proč?“ chtěla jsem vědět a začala tak pronikat do jeho nitra. Nepřestal sledovat televizi, ale odpověděl mi.

„Protože pak poznáš, jak málo je na světě opravdových, čestných přátel.“

„Hodně málo?“

„Ani si nedovedeš představit,“ hlesl a konečně stočil svůj pohled ke mně. Pokaždé, když jsem se mu podívala do očí, to se mnou trhlo.

„Co jsi cítil z Alana?“ nadhodila jsem.

„Alan je čestný člověk, co přátele podrží, pokud mu oni nějakým způsobem neublíží. Ten chlapec na to nevypadá, ale je to křehká a zranitelná duše,“ dodal a mně zůstával stát rozum nad tím, že někdo použil ve spojení s Alanem spojení jako křehká duše.

„To všechno cítíš?“ divila jsem se, protože jsem myslela, že prostě ví, že ten bude jeho kumpán a ten zase jeho kamarád.

„Přátelství se zakládá taky na charakterech, a proto i ten vycítím. Čestní lidé voní svým způsobem sladce. Ta druhá většina je nahořklá… Svět je hořký a já to mám přímo na kořeni jazyka každý den.“ Takže zná charaktery a vidí budoucí vztahy…

„A teď mi řekni, co ti kdo udělal? Protože přízemí je parádně zdevastované,“ vzpomínala jsem a kula železo, dokud bylo žhavé.

Isaac si položil ruce na obličej a promnul si ho. On si vážně promnul obličej? Něco je dneska s vesmírem špatně.

„Důvěra,“ připomněla jsem mu. „Já si taky musela najít přítele, kterému důvěřuju i bez daru. Zvykej si.“ Teda, mně ta huba jede sama. Abych za to nezaplatila.

On ale přikývnul… Teda, on snad ještě bude sex. Má dobrou náladu, kterou ale asi tak před hodinou ještě vážně, ale vážně neměl. Mohla jsem za to já, že se uklidnil. Já, když jsem ho objala.

„Proměnil jsem kandidáta na prezidenta Finska. Vybral jsem ho, a pak se s ním pět let patlal, abych ho naučil ovládat se a dosadil do vlády. A nějaký idiot ho zabil… Byl tak nadějný a skvěle se mi hodil. Jeho vlastnosti byly skvělé – nikdy by mě nezradil. Mohl jsem mít další zemi,“ bědoval a já na něj vykuleně zírala. On si vychoval upířího prezidenta? No, tak to je báječné. Jak je to ve Finsku s tím sluncem? Dá se tam zažít to půlnoční a noci jsou bílé, ale pak, když přijde zima, tak v některých částech slunce nevyjde sedm týdnů. Nevím, jak to plánoval, a co za frakce tam ještě existují, ale asi bych se z toho posadila na zadek.

„Proměňuješ vlivné lidi… Tak to proměň Justina Biebra,“ navrhla jsem ve vtipu, a pak si chtěla nafackovat, protože před ním si musím dávat na slova o smrti pozor. Nerada bych ukončila další život.

„Je ještě moc mladý,“ zavrhnul to a já si oddechla. „ Ale nápad to není zlý…“

„Co? Proč? Ne!“

„Až bychom přiznali svoji existenci a měli mezi sebou lidi, co pobláznili svět, začali by upíry považovat za něco skvělého, protože jejich idol je jeden z nich…“

„Ty to vážně chceš?“ vzpomněla jsem si na slova Alice Cullenové. „Vyjít na světlo?“

„Dneska už dost řečí o politice,“ oznámil a ignoroval tak moji otázku. Povzdechla jsem si a sedla si vedle něj. Opřela jsem se zády o polštář a ramenem se dotýkala toho jeho. Ruce jsem měla založené na prsou jako on a připadalo mi to dost nepřirozené. Vždyť s ním chodím a já jsem potencionální láska jeho existence. Pootočila jsem se do polohy na bok a bradu mu položila na rameno. Zírala jsem na jeho profil a prohlížela si ty dokonalé rysy. Osvětlovalo mi ho jen světlo z obrovské televize, a tak jeho pokožka zářila víc bíle, než kdy předtím. Ta albínská bělost vynikla v tom šeru.

Trochu jsem se nadzdvihla a políbila ho tam, kam jsem dosáhla – ke koutku jeho božských, plných rtů. Ale to mi nestačilo ani náhodou. Chtěla jsem se ho dotýkat a cítit ho. Dlaněmi jsem se zachytila o to rameno a využila tak, že jeho to ale nikam nestrhne. Přitáhla jsem se blíž a jazykem mu přejela po dolním rtu. Nejdřív neodpovídal a já už myslela, že si tu plácám sliny na prázdno, ale když jsem v zápalu přehodila svoji nohu přes jeho stehna, bylo vymalováno. Chytil mě pod lýtkem a přitáhnul si mě tak, že jsem mu seděla na klíně. Konečně mě pustil dovnitř svých sladkých úst a já je detailně prozkoumávala jazykem. Chlap, co má v líbání dva tisíce let praxi a jeho jazyk je sladký jako cukrová vata líbá jako samotné nebe.

Ledovýma rukama mi tisknul tvrdě boky a nebýt jedu, co to pak zase pěkně všechno zahojí, měla bych tam přesné kopie jeho dlaní.

„Au,“ sykla jsem, když už to přesáhlo mez.

„Už vím,“ šeptnul a povolil. Už ví, kde je mantilel? Hlavně ať neubírá moc. Už jsem si na to tvrdé zacházení zvykala a vyžadovala ho – vzrušovalo mě to. Myslím, že kdyby mě teď lidský chlap něžně hladil po zádech, tak bych mu asi řekla, že to dělá špatně, a že Isaac to umí lépe. Jsem už zdegenerovaná.

Cítila jsem ve svém klíně, jak do něj začíná tlačit ten Isaacův. Protáhla jsem ruku mezi našimi těly a vytáhla mu ho z trenek. Už vím, proč to minule tak bolelo, když to do mě napral.

Obepnula jsem mu ho dlaní a palcem přetřela špičku. A bylo vystaráno. Chtěla jsem si sice užít sex, ale potom, co jsem se dotkla toho sametového a hlavně extra tvrdého skvostu, jsem mu to chtěla udělat pusou – chtěla jsem hlavně vykouřit upírovi a poznat, jaké to je. Jinak jsem to nesnášela, protože chlapi dokázali být šíleně bezohlední. Nejradši by mi přitom vytrhali všechny vlasy a narvali mi ho až do jícnu. Občas bych je potom, kretény, zfackovala, když se mi udělají na obličej, a pak se tváří, jako že to chudáci nemůžou ovládat. A mně zbývají jen oči pro pláč… Teda, v tom momentě pro sperma.

Zasténal mi do úst a já se trochu odtrhla a potěšeně usmála. Teď bude on skákat, jak já budu lízat. On bude pode mnou a já budu dělat divy s jeho tělem. Konečně.

Chytila jsem za lem jeho trička a naznačila mu, ať dá ruce nahoru. A on to vážně udělal. Přetáhla jsem mu tričko přes hlavu a znovu se mu vrhla na ledové rty. Kousek po kousku jsem sjížděla níž a níž. Přes tvář k hraně čelisti, po krku, dokonalé hrudi, břichu, co aspirovalo na bodybuilding, a hladila ho po bocích. Potom jsem ukazováky projela ty dvě hluboké rýhy, co vykreslovaly svaly až k tříslům, kde se moje ruce opět potkaly u penisu.

Nakonec tam dorazily i moje rty, když jsem přestala laskat jeho břicho, a dostala se tak k tomu nejdůležitějšímu. Seděla jsem mu na kolenech a on měl ruce teď položené vedle boků. Jen doufám, že mi v zápalu vášně nerozdrtí lebku, ale on dokázal pít z UB a šukat se mnou. Zní to sebedestrukčně, ale věřila jsem mu.

Navlhčila jsem si rty a pomohla si rukou, když jsem si ho přidržela jako lízátko. Vykulila jsem oči, když i tak chutnal. Sladká upíří kůže zasáhne všude. Hladký jako sklo a ideální pro tuhle činnost, kdy mi to poprvé nevadilo a nedělala to jen proto, abych měla na tenhle týden splněno, a pak už mi to do pusy nerval. Anebo taky protože jsem byla ožralá jako jednou na střední a udělala jsem to na maturitním plese jednomu čtvrťákovi. Dodnes se snažím zapomenout na to, jak na mě řval – chci se ti vystříkat na kozy. Mně by to zase tolik nevadilo, kdybych na sobě neměla ty Popelkovské šaty a všichni v okolí dvaceti metrů to neslyšeli. Tolik k nostalgickým vzpomínkám ze studentských let.

Přestala jsem si jen hrát a vzala ho do úst celého – teda, kolik se tam vzhledem k velikosti vešlo, a až ke kořeni jsem to nezvládla, protože můj dávivý reflex se hlásil o slovo.

A bylo to tam! Upír, ale stejně mě chytil za vlasy a začal si udávat tempo, které se líbilo jemu. Protočila jsem oči, ale nechala jsem ho, protože jak jsem řekla – nevadilo mi to. Upíří kůže měla chuť cukrové vaty, máty, medu a dalších neidentifikovatelných ingrediencí. Nedalo se to přesně definovat, ale bylo to lepší, než cucat nanuk. Někdo si musí chodit do mrazáku pro zmrzlinu, já měla Isaacovo sladkého, ledového ptáka.

Netrvalo dlouho a přestal mi hýbat s hlavou. Cítila jsem, jak celý strnul jako ten kámen v lese a napnul se. Prudce vydechnul a já čekala na to, co bude. Nějak jsem si to nedovedla představit.

Hned na to jsem dostala přímo do úst pořádnou dávku jedu.

Vykulila jsem oči a nedočkavě to spolkla. Chutnal úplně stejně jako ten, co měl puse. Padla jsem vedle něj a zírala do stropu, když se mi to kvantum drogy rozlévalo po těle. Já jsem idiot. Jak to, že mě to nenapadlo, když mi bylo milionkrát zdůrazňováno, že upíři jsou jen kameny tvořené jedinou tekutinou, která je zabila a potom jim vdechla nový život.

Strop začal zářit a červeně poblikávat. Tma se ztrácela a já začínala vidět jasně, ale s vysokým kontrastem.

„Bello, myslím, že bych měl zavolat záchranku,“ šeptl Isaac vedle mě. Zakroutila jsem hlavou s doširoka otevřenýma očima. „Tvoje tepová frekvence je… Správně bys měla mít infarkt myokardu,“ zamumlal a připadal mi zmatený. No, mě to nezajímalo. Postavila jsem se na nohy a začala poskakovat na matraci, která pořádně pružila.

Potom jsem se otočila k němu zase čelem a podívala se mu do očí. Usmála jsem se a začala si povolovat uzel na županu.

„Fuck me. All day, all night,“ zpívala jsem a k mému šoku jsem vážně zpívala. Já byla ale příšerná zpěvačka, no, teď bych mohla jít do talentové soutěže a Simon Cowell by se ze mě posadil na zadek.

„Kreativní,“ poznamenal Isaac a založil si ruce na prsou. Svaly se mu napnuly, jak ze mě sklouznul můj skromný župan, pod kterýk jsem měla hříšné, skoro neviditelné negližé.

Vlnila jsem se do rytmu skladby All day, all night, ke které jsem si ale přidala pár důležitých slov, co nesly ještě důležitější poselství.

„Vstávej,“ přikázala jsem mu. Všechno mi bylo jedno – i to, jestli bude ten rozkazovací tón jedno jemu.

Rozmazaně se postavil na nohy do egyptské bavlny a já do něj strčila. Podvolil se a padnul zády na stěnu, u které byla postel. Měla jsem pocit, že dokážu všechno na světě, a to i vyšukat upírovi mozek z hlavy. Stáhla jsem mu trenky po kotníky, a tak zůstal už tak, jak ho bůhví kdo před dvěma tisíci let stvořil.

„Chci tě,“ zasyčela jsem a chytila mu tvář tvrdě do dlaní. Skoro jsem mu jednu pleskla, ale jeho kůže to plesk nevydala. Srdce mi bolestivě bušilo do žeber a já věděla, že už bych měla ležet na zemi, a to mrtvá, protože ten rytmus byl tvrdě nad míru.

Pak jsem se ocitla na zádech, když mě na ně nepostřehnutelným pohybem srazil a vniknul do mě.

Ještě v životě jsem si tak sex neužívala. Vnímala jsem intenzivně každý jeho pohyb, a to jak se jeho penis otírá o moje vnitřní stěny, a tak mě dráždí k smrti, protože když to cítíte tak jako já – skoro jako upír, je to neskutečná a nezapomenutelná jízda.

Šukala jsem s ním s takovým nasazením, když jsem se propínala a vycházela mu vstříc, jako kdyby to mělo být naposledy v mém zkurveném životě. Byla jsem totiž zfetlá pod obraz, ale mně se to líbilo. Ty pocity, co mi to teď způsobovalo, bych nevyměnila za nic. Tím se moje závislost definovala a stala se skutečnější. Už nebylo cesty zpět.

A příště se pojede do Forks...

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 15. kapitola: