Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 1. kapitola

07.07.2012 (20:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 52× • zobrazeno 11225×

„Tak jo. Jsi připravená?“ chtěl vědět Alan a já vyšla z koupelny.

„Jsem.“

Kráčela jsem po vydlážděném chodníčku, co mě měl dovést do restaurace, kde jsme měli schůzku. Netušila jsem, proč to chtěl tam. Mohl se se mnou sejít kdekoliv. Jsem přece jeho dárek. Je na něm, kde a jak si ho rozbalí. Věděla jsem, co jsem… Nesnažila jsem se to popírat, a tak jsem si uvědomovala zvláštnost jeho chování.

„Ne, Bello, nejsi,“ řekl, když jsem vyšla na světlo. Přešel ke mně a pohladil mě po tváři. „Musíš si umýt ten obličej,“ vysvětlil a přejel mi palcem po rtech, které zářily krvavou červenou.

„Proč?“ vydechla jsem, protože jsem si s tím make-upem dala pořádnou práci.

„Protože oni chtějí čistou, lidskou pokožku. Chtějí přirozenost a živočišnost.“

Než jsem vešla do restaurace, třikrát jsem si v duchu zopakovala Otče náš. Nebyla jsem věřící, ale zmocňovala se mě panika. Ať už jsem byla čímkoliv a můj život ovládal kdokoliv, zemřít jsem nechtěla.

„Poznáš ho na první pohled. Když víš, co jsou zač, vidíš, že s lidmi nemají nic společného.“

„Pozná on mě?“

„Až tě ucítí. Stačí, aby při otevření dveří přivanul vítr tvou vůni k němu.“

Zatáhla jsem za dveře restaurace a chtěla rychle proklouznout dovnitř, abych aspoň chvíli ještě zůstávala v bezpečí. Moment. Díky mé krvi jsem nebyla v bezpečí nikdy. A ani nikdy nebudu, protože oni dávají pozor na to, abych zůstala pořád stejně neodolatelná.

Nevím, jestli se to povedlo, protože pár vlasů mi pod náporem větru přilétlo do obličeje.

Zvedla jsem se strachem oči a rozhlédla se po restauraci. Byl tu klid – ticho před bouří, protože ať už tu bylo lidí, kolik chce, pro něj to není žádná překážka.

„Vím, že to bude těžké, ale až ho uvidíš, tak se nerozeběhni pryč.“

Nechala jsem dveře, aby se dovřely, a tak se ocitla v jeho bezprostředním dosahu. Ruka se mi třásla a svrběla mě, jak chtěla vzít za kliku. Chtěla jsem utéct, protože jsem věděla, že mě tu možná čeká konec.

Alan měl pravdu. Poznala jsem ho okamžitě. Jeho pokožka byla jako křída a vlasy se mu nádherně leskly. Seděl bez jediného dechu a pohnutí. Zíral do jídelního lístku, kde bych měla být uvedená jako hlavní chod já, a nijak mi nedával najevo, že si je vědom mé přítomnosti.

„Buď klidná. Musíš být klidná. Divoce tlukoucí srdce ho akorát vybičuje.“

Srdce se mi snažilo vyskočit z hrudi a já konečně uvedla svoje nohy do provozu, protože pár lidí si mě už zmateně prohlíželo, jak tam stojím a zírám už pár desítek vteřin.

Nervózně jsem si točila s prstýnkem kolem prstu a kousala se do rtu. Moje možná smrt byla nádherná. Věděla jsem, že upíři takoví jsou, ale ta vybroušená dokonalost není nic, na co je možné se připravit. Došla jsem ke stolu a zůstala stát.

„Počkej, až tě vyzve on, Bello. Nezapomeň, co jsi. I pes musí počkat na tvůj povel.“

„Posaďte se,“ zašeptal sametově a já málem odpadla, když do mě zvuk jeho hlasu narazil. Jako zhypnotizovaná jsem padla na zadek a čekala, až ke mně zvedne oči.

Ale on nebyl člověk a oční kontakt nebyl to první – to přirozené, co uskutečnil. Místo toho se zhluboka nadechl a ke mně dolehlo mírné zavrčení. Rozšířila jsem oči a roztřásla se jako děvčátko ve strašidelném hradě.

„Buď zticha. Proboha, hlavně nebuď drzá a chovej se k němu jako ke tvému králi. Ať se ti to líbí nebo ne, jsi jen jídlo.“

„Co když se mě na něco zeptá?“ chtěla jsem vědět, protože byli nevypočitatelní.

„Odpověz tak, aby sis zachránila život.“

„Je krásný večer,“ zamumlal si pro sebe a já mlčela jako zařezaná. Celé tělo jsem měla v křeči. „Nemyslíte?“ zeptal se přímo mě a zvednul ke mně rudé oči. Vyděšeně jsem vydechla, protože ty ze mě vymačkaly poslední zbytky odvahy. Na malý moment jsem chtěla vědět, jak to, že se odvážil přijít do restaurace bez kontaktních čoček nebo jiného krytí, ale v mysli jsem měla vyrytá Alanova varovná slova.

„Ano,“ hlesla jsem a hlas se mi zlomil. Ten upír byl nádherný. Chlap snů, když si odečtete to, že je mrtvý. Ostré čelisti a brada. Dokonale rovný nos a hladká tvář. Mohlo mu být tak třicet, jenže jed jim na věku ubíral. Alan prý nepotkal žádného, který by měl vousy, ať už byl proměněn kdykoliv. Jeho vlasy byly mahagonové, stejně jako moje. Jen s tím rozdílem, že jako z vyretušované reklamy.

„Zkus zaklapnout ústa a nezírej na něj tak, aby mu to bylo nepříjemné. Garantuji ti, že se mu stejně nevydržíš dívat do očí.“

„Proč?“

„Protože jsou to oči něčeho strašného.“

Nemohla jsem od těch červených duhovek odtrhnout pohled. Chtěla jsem se na ně dívat co nejdéle a topit se v té krvavé lázni.

„Prosím, řekněte mi své jméno,“ požádal mě temným hlasem, ale zároveň tak sametovým a vřelým. V tom aby se člověk vyznal. Nezapadalo to do žádné normální kategorie.

„Na nic se ho neptej!“

„Bella. A vy?“ vypadlo ze mě, protože jsem chtěla vědět, jak se to nádherné, nelidské stvoření jmenuje. Okamžitě jsem toho zalitovala. Sakra! Teď mě za moji drzost zabije. Nemám právo se ho na něco ptát.

„Isaac,“ odpověděl, aniž by hnul s jediným svalem v tváři. Sjela jsem si rukou po čelisti na krk, jak jsem se chtěla přesvědčit, že ta hlava je stále součást mého těla. Pořád žiju.

Isaac můj pohyb lačně sledoval, a když jsem si pohladila krk, oči mu zčernaly. Dech se mi zadrhnul.

„Omlouvám se za mé oči. Je to nevychované. Ovšem, žádám vás, abyste si v mé přítomnosti nesahala na krk. Dráždí mě to,“ prozradil mi a poprvé se usmál. Byl to kouzelný úsměv, co odhalil řadu bílých, ostrých zubů. Bylo jasné, že jejich incizální hrany jsou ostřejší než samurajské meče. Děsila jsem se toho, že jim brzy budu blízko. Taky jsem věděla, že okluzní plochy jeho molárních zubů rozžvýkají moje maso jako kus másla. Třicet dva malých, přesných břitev se na mě smálo v perfektním úsměvu, který přesto, jak byl nebezpečný, byl i krásný.

„Hádám, že vám někdo řekl, abyste se mnou nemluvila a byla zticha,“ usoudil, když jsem jen třeštila oči a těžce polykala.

„Upíři mají vždycky pravdu.“

„Ano,“ odpověděla jsem prostě.

„Víte, ale já bych rád, abychom navázali nějaký kontakt. Myslím, že je to tak u lidí běžné, když jsou na společné večeři,“ uvažoval a já kývala jako pejsek.

„Bello, uklidněte se. Jsem velmi starý a mám opravdu – dovolím si říct – velké sebeovládání.“

„Jak starý jste?“ vyjelo ze mě znovu, protože ve mně ten úsměv vyvolával něco, co způsobovalo, že jsem se začala uvolňovat, i když jsem pořád držela křečovitě sedadlo židle podél mých stehen.

„Konečně jste se osmělila,“ řekl a udělal potěšenou a skoro roztomilou grimasu. Jako malý kluk, co našel pod vánočním stromečkem vytouženou hračku. „Řekněme jen, že Štěpán I. byl můj dobrý přítel,“ řekl a znovu roztáhl rty v úsměvu.

„No, dějepis není moje silná stránka. A už vůbec ne evropské dějiny,“ přiznala jsem tiše a přestala nasucho polykat.

„Ano, Američani. Tolik zaujati svým vlastním kontinentem, že nejsou schopni proniknout do krás mé milované Evropy.“ Právě mi nejspíš řekl, že jsem neschopná a omezená. Super. Hlavně ať mě nezabije. „Najděte si to na Googlu,“ poradil mi nakonec.

„Když budu ještě živá,“ zamumlala jsem si pod nos.

„Hlavně se v něm nesnaž vzbudit pocit viny. Nesnášejí to.“

„Bojíte se smrti, Isabello?“ zeptal se po chvíli.

„Co je to za otázku?“

„Mám ji formulovat ještě jinak?“ Kousla jsem do rtu. „Velmi lákavé,“ poznamenal a já přestala.

„Bojím se toho, že zemřu,“ vykoktala jsem.

„Ale já se ptám, jestli se bojíte smrti.“

„Je v tom rozdíl?“

„Nemáte tušení, jak velký.“

„V tom případě nevím, jestli se bojím smrti.“

„Bojíte se mě?“ chtěl vědět a já odvrátila pohled.

„Ano.“

„V tom případě se smrti bojíte,“ konstatoval a přestal se usmívat. Chvíli bylo ticho a já zírala do jídelního lístku. Nedokážu si představit, že bych teď měla něco pozřít.

„Nemám hlad. Můžeme přistoupit k věci?“ navrhla jsem troufale a sebevražedně. Isaac si povzdechnul a rozvalil se na židli. U toho si otevřel sako a zavrtěl hlavou.

„Je mi líto, že jste obětí Arovy úchylnosti,“ řekl a já se vystrašeně rozhlédla kolem sebe. Pak ke mně natáhnul ruku a já couvla na židli tak, že zavrzala o podlahu.

„Nesnaž se utéct. Nemá to cenu. Jen je tím vzrušíš.“

„Vzbudila jste pozornost,“ podotknul a já se rozhlédla kolem. Všichni na nás civěli a někteří vypadali, že mi chtějí pomoct. „Tak se radši přesuneme,“ dodal a hodil na stůl z kapsy pár dolarů. Vstal a já se snažila splynout se židlí, když ke mně přešel. Kolena jsem měla pevně u sebe a celá se třásla. Tohle je v hajzlu.

„Nezůstaneme tady?“ zašeptala jsem přiškrceně a chytala jsem stébla, i když jsem věděla, že mě neudrží, protože tohle není proud, ale hotové tsunami.

„Tady? Myslíte, že budu večeřet na toaletách? Vy – lidé – to snad tak děláte?“ zeptal se ironicky.

„Samozřejmě, že ne.“

„Tak prosím,“ řekl a nabídnul mi rámě. Mám se dotknout upíra? Mám se na něj zavěsit? Srdce se mi znovu rozbušilo a já byla zralá na infarkt. „Bello, nenechte mě čekat. Já vím, že trpělivost by měla být naší silnou stránkou vzhledem k tomu, že pro nás čas nic neznamená, ale není tomu tak,“ vysvětloval mi a kladl důraz na každou slabiku.

„Já… Já myslím, že se nemůžu hýbat,“ hlesla jsem, protože mě vážně všechny svaly chtěly odtáhnout co nejdál od nebezpečí. V hlavně mi zvonil hlasitě alarm, který jsem nedokázala vypnout.

„Chápu,“ řekl a vytáhnul mě za boky nahoru. Postavil mě a já, ochromená strachem, jsem se musela nechat chytit za ruku a vyvést z restaurace. Jeho ruka byla hladká jako sklo, tvrdá jako diamant a studená jako hlína po dešti.

Venku zahnul do uličky a moje boty začínaly drhnout o chodník.

Stála tam černá limuzína a já ji viděla jako svůj luxusní katafalk.

Isaac mi otevřel dveře a já málem na to sedadlo omdlela.

Posadila jsem se a začala hledat pás – nevěděla jsem proč, ale hledala. Isaac otevřel dveře z druhé strany a já nadskočila leknutím. Teď mě vyděsí i sebemenší rachot.

Posadil se na boční sedadlo a zadíval se na moje roztřesené já.

„Kde bydlíte, Bello?“ zeptal se. Co? Proč to chce vědět? Nic mu neřeknu… Jenže musím.

„U Samovy galerie ve Čtvrté ulici.“

„Frankline, slyšel jsi dámu,“ zavolal dopředu. Pak sáhnul na tlačítko na stropě a přepážka mezi řidičem a námi se vysunula nahoru. Byla jsem v kleci zavřená se lvem, který měl hlad.

„Takže, Bello, nerad bych používal nehty, protože s nimi nadělám obvykle mnoho škody,“ vysvětlil a vytáhnul z kbelíku na šampaňské nůž. Couvla jsem, no, on ho obrátil ostřím k sobě a podával mi ho za rukojeť. Chytila jsem se té chabé zbraně a pevně ji svírala v dlani. Isaac vzal z vozíku ještě sklenku a sednul si ke mně. Natiskla jsem se ke dveřím, a tak se ještě přiblížil. Násilím musel chytit moji ruku a mé zápěstí nastavil nad sklenku.

„Prosím, urychlete to, protože krev neuvěřitelně rychle chladne,“ nařídil mi temně a probodával mě očima.

„Bello, a teď to nejdůležitější,“ začal vážně Alan a upřeně se na mě podíval.

„Může být ještě něco důležitější, než to, co jsi mi řekl do teď?“

„Mám se… říznout?“

„Ano,“ souhlasil a duhovky se mu zase začaly zabarvovat dočerna.

„Nedokážu to,“ vzlykla jsem. Slzy si našly cestu ven z mých očí a já je nedokázala zastavit. I píchnout do prstu sebe sama je zkurveně těžké a já se mám pořezat na zápěstí? Ten pakt pokrevního sesterství je blbost, protože pokud ty holky nemají sklon k sebepoškozování, řezat ani bodat do sebe nebudou.

„Bello, garantuji ti, že jestli to neuděláš sama, bude to bolet mnohem víc a já budu riskovat svoji kontrolu."

„Ale já…“

„Udělej to!“ zavrčel nelidsky a mně to vyslalo chvění až do morku kostí. Vlasy na zátylku se mi zježily a já zajela čepelí nože do své kůže, ze které se vyvalila krev.

„Až bude pít, velmi rádi to spojují se sexem, jenže to by tě zabil, a tak tě bude chtít aspoň políbit. Nesmíš mu to dovolit! Tohle jediné mu můžeš zakázat.“

„Proč mě nesmí líbat? Chci říct – nechci líbat upíra, jen to nechápu.“

„Protože až bude mít v ústech krev, začne se mu v nich tvořit jed. Bello, ten jed se ti nesmí nikdy dostat do těla!“

„Protože by mě proměnil,“ konstatovala jsem a on zavrtěl hlavou.

„Ne, něco horšího.“

Isaac vibroval, když krev stékala po stěnách skla na dno. Když dosáhla poloviny, zvedl ji a přiložil si ji fascinovaně k ústům. Znovu jsem se začala odtahovat, ale držel mě pořád za zápěstí.

Nalokal se mé krve a podíval se na mě. Sjel mi ze zápěstí po paži až k obličeji a pohladil mě po tváři.

„Nesmíš mu to dovolit!“

Nahnul se ke mně se zkrvavenými rty, a i když jsem v mysli slyšela Alanova slova, nedokázala jsem se odtrhnout od jeho hypnotizujícího pohledu. Já to chtěla, aby mě políbil, protože jeho vůně mě naprosto ovládla. Sama jsem spojila svoje horké rty s těmi jeho ledovými. Moje se jen tvarovaly kolem těch jeho a dělaly, co chtěl. Jazykem mi proniknul do úst a já tak ucítila ve svých svoji krev a ještě něco. Něco sladkého a lahodného. Naprosto dokonalá a neidentifikovatelná chuť. Věděla jsem, co to je. Upíří jed. Chtěla jsem víc, ale Isaac se ode mě odtáhnul a olíznul si rty. I já jsem na svých cítila jeho jed, a tak jsem si je otřela palcem, ze kterého jsem to pak setřela špičkou jazyka. Nutno dodat, že velmi nenápadně.

„Omlouvám se, ale příliš mě to lákalo,“ vydechl Isaac a uchopil držátko nad oknem, které se hned na to zlomilo. Vypadal, že má co dělat, aby se udržel.

„V pořádku… Jsem ráda, že jsem naživu,“ dodala jsem a sáhla pro ubrousek na vozíku, který jsem si položila na hlubokou ránu na ruce. Sterilita číslo jedna.

„Bylo to těžší, než jsem předpokládal. Páni. Něco takového jsem v životě nepil,“ prozradil mi udýchaně.

„Jo. Proto jsem taky tady,“ hlesla jsem a tiskla si bolavou ruku.

Zbytek cesty se Isaac snažil uklidnit, zatímco já hledala poslední střípky té chuti ve své dutině ústní. Cítila jsem zvláštní pocit, jako kdybych něčeho neznámého nabývala. Bylo to studené, ale pořádně živé. Cítila jsem se mnohem lépe a ruka mě přestávala bolet.

Limuzína zastavila, a tak jsem se podívala na Isaaca a doufala, že mě nechá odejít, i když jsem popravě toužila po dalším polibku.

„Než odejdeš, můžu se podívat?“ zeptal se a jeho oči už zase zářily rudě.

„Asi ano,“ vybreptla jsem a naklonila se k němu. Odhrnul mi vlasy z krku a ledovým prstem mě pohladil po místě, kde jsem měla vypálenou značku, co dávala upíří komunitě najevo, co jsem zač. Že jsem vzácná a drahá a pít ze mě mohou jen vyvolení. Ostatní budou bez milosti potrestáni pravou smrtí.

„Barbarské,“ zašeptal Isaac a zakroutil hlavou.

„Myslíte?“

„Vím. Rád jsem tě poznal, Isabello,“ zašeptal a pohnul se směrem k mé tváři. Uhnula jsem tak, aby se jeho rty setkaly znovu s mými. Přejel mi jazykem po dolním rtu – jakoby věděl, co chci. Odtáhnul se a já zase nasála stopy jeho jedu do svých úst. Opět mě ovládly studené, živé vlny, co mi způsobovaly neskutečné pocity.

„Uvidíme se ještě?“ zeptala jsem se, protože jsem toho chtěla víc. Překvapeně vytřeštil oči. Povedlo se mi překvapit upíra.

„Prosím?“

„Chci vás vidět znovu,“ zopakovala jsem.

„Vždyť se bojíš smrti,“ nadhodil a prohlížel si mě s přimhouřenýma očima.

„Možná už ne.“

„Bello, moje společnost není ta, kterou bys měla vyhledávat.“

„Zapomínáte, že já se tomu nevyhnu,“ řekla jsem a poklepala si na runu na mém krku.

„Já se ti ozvu. Možná,“ dodal a usmál se.

„Vím, že ozveš. Budeš chtít znova,“ předpověděla jsem a kousla se do jazyka, když jsem si uvědomila, že jsem mu tykla.

„A co chceš ty, Bello?“ zeptal se a moje jméno říkal tak procítěně jako nikdo. Měla jsem z toho husí kůži.

„Nevím,“ zalhala jsem.

„Ale víš,“ řekl a zazubil se. To bylo všechno, co mi k tomu řekl. Otevřel mi dveře a pomohl mi vystoupit. Beze slova zase nasednul a odjel. Jako omámená jsem hleděla za vzdalující se limuzínou. Chtěla jsem znovu pocítit ty ledové vlny a život. Nic živějšího jsem ještě necítila, a to byl zdrojem paradoxně mrtvý muž.

Vešla jsem do obrovské vily, kde lidé jako já, co pocházeli z téhle části Ameriky, bydleli.

„Tak co?“ ozvalo se za mnou, když jsem zavřela dveře.

„Jsem živá,“ řekla jsem a otočila se na Alana, který se opíral o stěnu, protože na mě čekal. Když viděl, jak se usmívám, rozšířil oči a přešel ke mně. Hrubě mě chytil za bradu a prohlédl si mě.

„To nemyslíš vážně?!“ zařval na mě a já zamrkala.

„Co?“ dostala jsem ze sebe s obtížemi, protože mi pevně svíral čelisti.

„Říkal jsem ti, abys mu to nedovolila!“

„Jak jsi to poznal?“ zeptala jsem se. Konečně mě pustil a já si třela bolavou bradu.

„Podívej se do zrcadla,“ zasyčel a já tak okamžitě učinila. Jedno viselo u dveří. Hleděla jsem na svůj odraz. Nejen, že jsem měla svou vlastní krev na bradě, ale moje kůže byla jiná. Skoro slabě zářila a moje rty byly jahodově červené.

„Co to je?“ zeptala jsem se a prohlížela si svou tvář, která byla mnohem bělejší než předtím.

„První symptomy toho, že bereš Péčko,“ řekl s odporem.

„Čeho?“

„Poison – upířího jedu.“

„Ale vždyť to bylo jen…“

„Nezáleží na tom, kolik si té sračky vypila. To svinstvo je zatraceně silné a i jen malá kapka tě od základu změní. Tímhle sis podepsala rozsudek smrti, Bello.“

„Co to meleš? Neumírám.“

„Ale budeš – budeš pro každou další kapku ochotná zemřít. Jsi závislá a až to tvoje tělo pořádně zaregistruje, prožiješ si peklo.“

„To je blbost,“ odbyla jsem ho, no, ta představa mě ubíjela. Cítila jsem ten jed v sobě a chtěla jsem víc.

„Jak myslíš, Bello. Jen bys měla vědět, že Péčko se celkem těžko shání,“ řekl a otočil se k odchodu.

„Počkej, Alane! Jak to všechno víš?“

„Na tom nezáleží,“ zamumlal s očima zapíchnutýma v podlaze a zmizel na schodech. Bezmyšlenkovitě jsem si olízla palec, na kterém jsem předtím měla upíří jed a hledala aspoň malé, stopové množství. Ale nic. Podívala jsem se na sebe znovu do zrcadla a viděla sama sebe, jak si cucám prst a hledám něco z upíra, co pil mou krev. Byl to ubohý obrázek.

Rychle jsem palec zase vytáhla a zavrtěla hlavou. Nemůže mít pravdu… Nesmí.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 1. kapitola: