Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pavučina nedorozumění - 4. kapitola

19.02.2010 (13:45) • Paike • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 786×

4. kapitola - Životní krédo

Seděla jsem na nekonečným deštěm zvlhlé lavičce před školou a čekala na pomoc boží. Mé prsty vyťukávaly na desky učebnice dějepisu neklidnou skladbu, Charlie mi během dne poslal zmatenou esemesku, kterou asi chtěl dál najevo, že mé auto bude v provozu až příští týden. Zpráva byla zakončená omluvným smajlíkem s textem: Mame vyjjizdku, dostan se domu, jak chces.

Vsadila bych své nepromokavé boty na to, že ten konec nepsal Charlie, byl přehnaně mateřský, i když jsem prováděla cokoli proti zákonu. Byla jsem si téměř stoprocentně jistá, že onu zprávu poslal jeho kolega Lucky, odborník v oblasti mezilidských vztahů.

„Co tu tak posedáváš, Bello? Pokud tu budeš dřepět ještě dlouho a zalije tě další deštík, tak nám tu zakořeníš.“ Mike zase se skvělou náladou si přisedl vedle mě, ale v dalším momentě byl znovu na nohou, když zjistil, že lavička trochu nepříjemně studí do zadku.

„Aspoň bych to neměla daleko,“ utrousila jsem sarkasticky. Mike přimhouřil oči, utrhl z nedalekého sloupu igelitový pytlík na úklid po zvířecích mazlíčcích, položil ho na lavičku a sedl si něj.

„Tak, Bello, nesmíš být tak pesimistická,“ zavrtěl sebou Mike a pytlík pod zadnicí odpověděl podivným zašustěním. Jak zmizely z dohledu myši, byl tu zase ten starý Mike. Škoda, ten Mike v blízkosti myší mi byl bližší. Byl tak dětský, když se opravdu bál vzít myš do rukou, aby mu vážně nepodělala kalhoty. Vzpomínka na jeho jekot, když se mu myš vyčurala na protokol, mi i teď vykouzlila na tváři úsměv.

„Pesimismus je moje životní krédo,“ Vlastně mi jeho přítomnost nebyla tak nepříjemná, jak jsem čekala.

„Nechceš odvézt domů?“ zeptal se starostlivě Mike, ani on nepřišel o ranní scénku s policejním autem.

Pokrčila jsem rameny. „Já už nebydlím s Charliem.“

„Však já vím…“

„Víš?“ Hlas mi rozčilením přeskakoval na nejvyšší oktávu.

„Sama víš, že ve Forks se nic neutají,“ pípl nevinně, ale mě to nedokázalo uklidnit.

„Neutají, neutají! Ty jsi mě špehoval, co? Měl si plecháček přilepený ke slabým zdem Charlieho domu a poslouchal jsi přes něj, co? Přiznej se!“

Vyskočila jsem na nohy a pochodovala kolem hlavního podezřelého. Banánem, který jsem mu vytáhla z batohu, jsem na něj mířila jako zbraní, každý sebemenší pohyb jsem zaregistrovala, mě nemohlo nic utéct.

„Jsi jako hlídací pes,“ Mike se nervózně uchechtl. Zdál se být nervózní. Jestli za to mohl ten banán nebo všechny pohledy na zdejším parkovišti upřené na nás, jsem věděla.

„Cos čekal, Charlie mě vychovával v policejní domácnosti.“

„Tak kdo ti to řek?“ zeptala se výhružně a banánem ho chytla pod krkem. Myslím, že začínám mít mírné sklony k násilnictví.

„Bell, nemůžu dýchat,“ zasyčel Mike zmoženě.

„Promiň, nechtěla jsem ti ublížit,“ kárala jsem samu sebe, co mě to vlastně napadlo. „Budeš ho chtít zpátky?“

Pohledem jsem naznačila, že myslím, jestli bude chtít teď již mírně rozmačkaný a tekutý banán, nakrčil nos a zavrtěl hlavou. Odhodila jsem ho, tady někam za sebe.

„Slečno Swanová!“ ozval se mi za zády výhružný hlas našeho školníka.

Boože, zavyla jsem v duchu a ke školníkovi se otočila se americkým úsměvem. Nerada jsem se usmívala na plnou „hubu“, vždy jsem pak vypadala, jakoby mi někdo do zadku vrazil pohrabáč.

„Měla byste znát školní řád, slečno,“ sehnul se školník pro rozmačkaný banán a zamával mi s ním pod nosem.

„Jistě, znám ho nazpaměť. Čtu si ho každý večer před spaním,“ utrousila jsem ironicky.

„Nechte si ty vtipy, slečno Swanová,“ zavrčel naštvaně, jak on se jmenoval. Měl takové hrozně směšné jméno. „Však ony váš přejdou, až vás odvedu do ředitelny. A vy jak se jmenujete?“ obrátil pohled na Mika.

„Newton,“ vypískl Mike, vyděšený představou času stráveného v ředitelně.

„Vy půjdete také!“ rozhodl řízným hlasem školník a rázným krokem se vydal k ředitelně. Mike jako poslušný pejsek klusal za ním a já se s povzdechem ploužila za nimi.

Mike nervózně klepal nohou o linoleum. Seděli jsme vedle sebe na lavičce před ředitelnou, zatímco školník zuřivě debatoval s ředitelem na téma studenti a životní prostředí.

„Miku, klid. Co nám tak může udělat?“ Snažila jsem se ho uklidnit.

„Já nevím, v ředitelně jsem byl naposled na prvním stupni,“ zamumlal zmateně a oči upíral na nápis Ředitel na starých dveřích.

„Co jsi provedl?“ zajímala jsem se a zároveň se snažila odvést pozornost. Nedokázala jsem si představit, co by andílek Mike mohl udělat, aby se ocitl v ředitelně.

„Načůral do květináčů ředitelovy manželky,“ povzdechl si a v tu chvíli školník rozpálený do ruda rozrazil dveře.

„Můžete dovnitř!“ ozval se z místnosti ředitelův hlas.

Stísněně jsme s Mikem vešli do místnosti jako starý manželský pár, protože se Mike chtěl mermomocí držet za ruku, prý strachy. Sedli jsme si na koženou pohovku a ředitel trochu pozvedl obočí, když viděl, jak křečovitě mi Mike svírá ruku.

„Newton, Swanová co s vámi uděláme?“ přemítal ředitel a podrbal se na značně plešatějící hlavě.

„Necháte nás jít?“ pískl nejistě Mike a prosebně vykulil oči. Slyšela jsem jeho splašený tlukot srdce a zrychlený dech, on se vážně bál nějakého postihu, strašpytel. Pár dní v mé společnosti a já s ním udělám divy. Z kluka se srnčím pohledem bude, ehm… Myslím, že nedokážu vynaložit tolik síly, aby se z Mika stal ucházející chlap.

„Tak pane, řiditeli,“ usmál se svůdně Mike a nenápadně rozepnul další knoflíček jeho košile. Ten chlapec má smysl pro humor nebo ne…

Chtěla jsem Mika pochválit, že skvěle rozhodil ředitele, ale on se tvářil naprosto vážně a zaujatě. On ho snad vážně balil, balil ředitel naší středí školy.

„Neodhalujte se, Newtone. Po dlouhé a namáhavém rozhodnutí slečnu Swanovou nechám dva týdny vypomáhat ve školní kuchyni. Tady pan Newton mi zítra před začátkem vyučování přijde přerovnat nějaké papíry,“ ředitel nenápadně na Mika mrknul a on zaraženě polknul. Bože to byl zase den…

Autor: Paike (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pavučina nedorozumění - 4. kapitola: