Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pavučina nedorozumění - 3. kapitola

13.02.2010 (08:30) • Paike • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 857×

3. kapitola - Smolařka

Probudilo mě nepříjemné kokrhání kohouta přímo u ucha. Nevím, kdo tak pitomý mohl vymyslet budík, který kokrhá. Tak ráda bych tu měla ten, který jsem měla u Charlieho, vždy jsem si stěžovala na jeho zvuk, ale dám všechno, aby mě příště nebudil kohout.

Ospale jsem vylezla z postele a zakopla o kočku stočenou do klubíčka, která se vyhřívala na dřevěné podlaze, kam dopadaly paprsky ranního slunce. Jeden důvod, proč jsem nikdy nechtěla zvíře. Člověk je kdykoli může někam zavřít, zasednout.

„Dobré ránko,“ pozdravila mě hned za dveřmi Madelaine s radostným úsměvem. Nejspíš si zase cvrnkla odvar ze svých bylinek do kafe.

„Dobrý,“ zahučela jsem otráveně a protáhla se kolem ní do koupelny. Už včera mě překvapilo, jak je tu velká koupelna. Vymykala se původnímu rázu domu, vše tu bylo nové, nablýskané. Zlaté kohoutky u umyvadel, ale trochu přehnané se zdálo i pozlacené tlačítko na splachování.

„Užij si to ve škole!“ zamávala mi Madelaine bílým kapesníčkem vyšívaným po obvodu zvláštními ornamenty a melodramaticky si s ním otřela koutky očí bez slz.

No jistě, však já tam chodím jen kvůli zábavě. Neznám lepší činnost než hovory o gelu na vlasy a tom sexy herci z MTV, utrousila jsem sama pro sebe a s rozzářeným úsměvem opětovala Madelaine sentimentální zamávání. Byla jsem přesvědčena, že tu milost a nevinnost tahle dáma jen hraje, mnohem lépe jsem si ji dokázala představit s pirátským šátkem na hlavě při skoku padákem, jak se tiskne na svalnatého instruktora.

Cesta odsud do školy trvala mnohem déle než od Charlieho domu. Po první noci strávené v srdci Olympijského pohoří jsem dokázala najít na bydlení s Charliem určité výhody. Jedna část mé mysli plně hlasovala pro život s tou starou paní, která nejspíš není úplně normální. Ta druhá se snažila překřičet tu první a začínala litoval, možná trochu unáhleného rozhodnutí o útěku. Ta třetí část mé mysli se měla soustředit na jízdu po silnici, ale natolik zmatená hádkou těch zbylých si nedokázala udržet pozornost.

Kola mého náklaďáčku na silnici zmáčené prudkým deštěm, který se tu teď snesl, neradostně zakvičely a auto, zmatené naprosto nesmyslnými pokyny, uprostřed cesty vypovědělo službu. Naštvaně jsem vylezla v vyhřáté kabiny auta a po nakouknutí pod kapotu, při kterém jsem nebyla o nic moudřejší, jsem vztekle nakopla přední pneumatiku. Opovědí mi bylo podivné štěknutí zpod kapoty a kouř, který se linul snad ze všech otvorů.

Nuceně jsem zakašlala, když se mi kouř dostal do nosu. Zpropadené auto. Měla jsem hned Charliemu říct, že takovou rachotinou jezdit nehodlám, ale já ho tehdy nechtěla zklamat. Zalovila jsem v kapse pro mobil, ten nejstarší model na trhu. Nikdy mi technické vymoženosti neříkaly pane a já tak byla ráda, že jsem se naučila ovládat tohle pádlo se třemi funkcemi, které zničehonic přestaly fungovat, kdo by tušil, že za to mohla nedobrovolná koupel v záchodové míse.

Ve sluchátku se ozval známý vyzváněcí tón.

„Policejní stanice města Forks, u telefonu Charles Swan,“ ozval se na druhé straně unavený hlas, v pozadí jsem zaslechla zvuky fandění. Nejspíš mají na stanici zas moc práce.

„Dobrý den, ráda bych nahlásila, že mi uprostřed hlavního tahu městem kleklo auto a nevím, co mám dělat, abych nezapomněla u telefonu drzá dcera místního šerifa Isabella Swan,“ odpověděla jsem Charliemu na znuděný pozdrav hlasitou mluvou, při které jsem zvyšovala hlas na patřičných místech.

„Bello, jsi to ty?“

„Kruci, kolik těch dcer máš,“ rozčílila jsem se. „Jasně, že je volá Bella. Myslím, že od tebe nejsem tak dlouho, abys nepoznal můj hlas,“ zdůraznila jsem poslední větu, aby si nemyslel, že na mě tak rychle zapomene.

„Hej, Lucky, máme vyjížďku, Belle se porouchalo auto,“ křikl Charlie na svého spolupracovníka. „Za chvíli jsme u tebe. Neboj, Bello.“

„Neměl bys sebou nechat tak zametat,“ zaslechla jsem cizí hlas než stačil Charlie položit sluchátko.

Znovu jsem zalezla do auta a snažila se všem kolemjedoucím naznačit, že mě mají nějak objet. Jakkoli, protože tu hodlám zůstat ještě nějakou chvíli. Všechno lepší než písemná práce z trigonometrie.

Bylo mi trapně. Seděla jsem připoutaná jako zločinec za neprůstřelným okýnkem otcova služebního automobilu, chtěla jsem si sednout na místo spolujezdce, které ale okupoval jistý Lucky. Všechny ty moudré a výchovné rady, kterými mě poslední týdny zahlcoval, putovaly od „moudrého“ kolegy Luckyho. Měl na univerzitě syna, který prý také v pubertě procházel složitým obdobím, a tak jediná jeho četba v posledních letech obsahovala tituly jako: Jak mluvit s dětmi o sexu, aneb zapomeňte na včelky a květinky.

Dost podrobně jsem si dokázala představit, že se Luckyho syn, který sdělil inteligenci nejspíš po otci, dostal na univerzitu jen s malým úplatkem, který jejich rodinu zadlužil i na další tři generace.

„Každé dítě si projde jistým období vzdoru, ale každé ho má načasované jinak. Jeden si jím projde už ve třinácti letech, další v osmnácti.“ Na předních dvou sedadlech probíhala hodina rodinné výchovy, na které můj otec pravděpodobně chyběl, že do sebe nechal cpát ty nesmysly. Podezřívala jsem Luckyho, že má někde na dlani nebo na noze napsaný menší proslov, který by jinak jeho jaksi omezená mozkovna nedokázala vymyslet.

„Tak jsme tady,“ zamumlal Charlie a přibrzdil při obrubníku na parkovišti před střední školou ve Forks. Všechny zraky se upřely na auto s červeno-modrým majáčkem na střeše. „Tvé auto odtáhneme a můj starý známý se ho bude snažit spravit, kdybys potřebovala odvoz do školy a ze školy, jen zavolej,“ usmál se na mě starostlivě Charlie, takový úsměv jsem na jeho tváři dlouho nezažila.

Vystoupila jsem a dívala se za autem, dokud nevyjelo ze školního dvora a nezatočilo směrem k policejní stanici.

Vydala jsem se na první hodinu, kterou jsem Charlieho rychlým odvozem, bohužel, stihla. Zaslechla jsem rozhovor dvojice dívek jdoucích přede mnou. Ani jednu jsem neznala, nejspíš chodily o ročník nebo dva níže než já.

„Konečně ji chytili při činu,“ trpce se uchichtla ta zrzka v zelené větrové bundě a naklonila se blíže k druhé, aby udělala jejich rozhovor ještě důvěrnějším.

„Co myslíš, že provedla?“ zašeptala ta druhá, menší blondýna, dost hlasitě na to, abych to slyšela, i když jsem si byla jistá, že o mně nevědí.

„Co já vím?“ pokrčila rameny. „Ona je schopná všeho, vyloupit banku, přepadnout bezbrannou důchodkyni, hádat se se svatým Petrem u nebeské brány, že do pekla nechce. Pche, ta je prohnilá skrz naskrz.“

To bylo vše, co jsem z jejich rozhovoru potřebovala slyšet. Přidala jsem do kroku a nemilosrdně jsem tu křehkou blondýnku svým ramenem odstranila z dosahu. Pod nátlakem zakopla o vlastní nohy a spadla na zem. Její BFF (best friend forever) si k ní starostlivě přiklekla.

„Ty, ty… Buranko. Tohle si nech na box a nech Tiffany na pokoji!“ křikla za mnou zrzka.

Otočila jsem se a nadšeně na ně zamávala. „Ještě se uvidíme, vy dvě rošťandy!“

Čas ve škole utíkal jako dobře promazaný stroj. Ani nečekaná návštěva u ředitele mi ho nedokázala zkazit, Tiffany prý spadla tak nešťastně, že si vymkla kotník. Já jsem ale přesvědčena, že celou trigonometrii skákala ze záchodové mísy na zem a zpět, dokud si opravdu něco s tím kotníkem neprovedla.

To nejhorší mě teprve čekalo - biologie. Nejhorší část každého dne. Seděla jsem s Mikem, klukem trochu holčičího myšlení a upištěného hlasu, jinak se podle všech průzkumů řadil mezi heterosexuály, no jistě.

Do třídy jsem přišla těsně před zvoněním, abych nemusela probírat šaty Jessicy Alby, které si oblékla na předávání Oscarů. Nenápadně jsem zaplula do učebny v závěsu za učitelem, který tlačil vozík s nějakými krabicemi přikrytými tmavou látkou.

„Ahoj, kde jsi byla tak dlouho? Pomáhala jsi Bannerovi tlačit ten vozík, nevíš co v něm je? Já jen, abych mohl dělat mdloby, kdybychom zase pitvali žáby…“ spustil Mike jen, co jsem se skřípavým zvukem dosedla vedle něj.

Banner mezitím rozdával ty záhadné plastové krabičky přikryté nějakým hadrem. Konečně položil na stůl poslední krabici.

„Strhněte látku,“ zvolal nadšeně.

Mike nedočkavě odhrnul onu látku a vypískl.

„Myši! Nekouše to?“

„Ne, ale podělá ti to nové džíny!“

Autor: Paike (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pavučina nedorozumění - 3. kapitola: