Dlouho jsem přemýšlela jestli tuhle povídku napsat, trochu mě děsilo téma, ale nakonec jsem se rozhodla. Je o Belle, která je drzá, nespoutaná a nic jí není svaté. Nerozumí si s Charliem a odstěhuje se od něj. Stěhuje se ke starší dámě, která co si budeme namlouvat, také není úplně normální. První čtyři odstavce jsou trochu zvláštní, popisují totiž chaloupku, kam Bella uteče. Snad se bude líbit. Užijte si ji.
25.01.2010 (19:00) • Paike • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1015×
Pavučina nedorozumění
Mezi stromy probleskovaly sluneční paprsky a osvětlovaly malou kamennou chaloupku daleko od všech. Z dveří a okenních rámů se odlupovala stará bílá barva. V květináčích na okenních parapetech kvetly rudé muškáty. Stromy ztrácely listí, zvířata se připravovala na zimu. Jen tahle chaloupka jakoby snad zamrzla v létě před několika desetiletími. Vše tu působilo nedotčeným, starodávným dojmem.
Po jižní straně domu se plazil popínavý břečťan. Dům obrůstal naprosto nekontrolovatelně, bez jakéhokoli stříhání a upravování. Střecha by také zasloužila nový kabát, ale nepoškozené tašky by zkazily starobylý dojem.
Na dřevěné terase seděla zrzavá kočka a opatrně vstrkovala jazyk do plechové misky plné čerstvého mléka. Její dvojnice, jen s chybějícím vrškem pravého ucha, se vyhřívala na schodě. Líně zvedla hlavu, když kolem ní prolétl pták ke krmítku v rohu zahrady, švihla po něm packou, ale neměla šanci. Malý zpěvavý ptáček byl mnohem rychlejší než slunečním teplem zhýčkaná a ospalá kočka.
Domek stál nedaleko pobřeží, a tak až sem šlo za dobrého počasí slyšet moře. I když co je vlastně tady dobré počasí. Slunce tu vychází minimálně, je věčně skryté za hustými, neprostupnými mraky. Tady v Olympijském pohoří u západního pobřeží Spojených států se krčí malé městečko, ke kterému náleží i tato chaloupka. Forks. Nenáviděné a milované místo na zemi.
„Bello, sakra, kde jsi?“ ozýval se po domě otcův rozezlený křik. Jeho dupot po schodech museli slyšet až v Miami. Charlie neměl moc dobrou náladu, stejně tak poslední dobou. Mohly za to naše hádky, které se každým dnem stupňovaly. Začaly nevyneseným košem a skončily prý mým bezohledným přístupem k životu.
Zalomcoval klikou mého pokoje. Dveře se neotevřely, nemohl si myslet, že jsem tak hloupá, abych se nezamkla.
„Otevři nebo ty dveře vyrazím!“ vyhrožoval. Ani jsem se nepohnula, nikdy by dveře nevyrazil. Ty dveře vyřezával ručně jeho dědeček a on by nikdy nedokázal nic takového zničit.
„Použij zbraň, šerife!“ houkla jsem na něj uštěpačně. Podívala jsem se po již sbalené cestovní brašně, ležela v koutě zabalená již dva týdny. Nikdy jsem nenašla tu odvahu ji sebrat a s bouchnutí za sebou zavřít dveře. To by mi Charlie neodpustil.
„Já,já… Nevím, jak tě Reneé vychovávala, jsi drzá jako opice.“ Prskal za dveřmi a vinu sváděl na mou matku. Vždy když nevěděl, co říci, tak za vše může Reneé.
„Jestli neotevřeš, tak tě vyhodím z domu a bude mi jedno, kam půjdeš!“ křikl zoufale. Nejspíš si myslel, že pod tlakem ustoupím, ale to bylo naivní. Já se bez boje nevzdávám.
Natáhla jsem se pro tašku nacpanou oblečením a nejoblíbenějšími věcmi, zachrastila jsem klíčem v zámku a vzala za kliku. Charlie opřený o dveře vpadl do pokoje.
Zůstal sedět na tmavé podlaze a překvapeně mě pozoroval. „Ty někam jedeš?“
„Ne, ale tohle už nemá cenu, tati. Stěhuji se.“
„Bells, to nejde. Přece tu nenecháš svého starého tátu samotného,“ jeho hlas se chvěl zadržovanými slzami. Náhle mi ho začalo být líto, byl to můj táta, který za mnou vždy stál a já mu jasně zavřela dveře před nosem. Stačilo si, ale vzpomenout na poslední týdny na to, jak mě ve vztek nazýval.
„Nebudu daleko. Mám tě ráda, tati.“ Sklonila jsem se, abych ho políbila je jemně vrásčité čelo.
Přehodila jsem si tašku do druhé ruky a seběhla ze schodů. Omylem jsem přitom shodila naší poslední společnou fotku, která dopadla na zem a rozbila se. Sklo se rozpadlo na tisíce kousků stejně jako náš vztah.
Své klíče jsem mu strčila do kapsy u zimního kabátu, kdyby je hledal a já je už nebudu potřebovat. Vyběhla jsem na kamenitou cestu k našemu domu, byla namrzlá a každým krokem jsem byla blíže ke zlomené noze. Tašku jsem hodila na korbu svého náklaďáčku.
„Bello!“ zavolal Charlie z okna mé ložnice. „Kam půjdeš?“
Usmála jsem se. Kdybych mu to řekla, zítra by mě v poutech odtáhl zpět.
„Až mě budeš potřebovat, instinkt tě ke mně dovede!“ křikla jsem na něj odpověď a nastoupila do kabiny.
Moje cesta vedla zastrčenými silničkami k malé chaloupce. Objevila jsem ji náhodou před pár týdny. Bydlela v ní starší dáma. Posledních pár návštěv mě jen přemlouvala, abych u ní začala bydlet, když jí je společníkem jen přestárlý papouch.
A já teď jen doufala, že mě nevyhodí.
Autor: Paike (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Pavučina nedorozumění - 1. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!