Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Past na rodiče - 7. kapitola

26.07.2010 (18:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1483×

7. kapitola

Bella Swanová

Jen co jsem hovor ukončila, jsem se vydala na menší procházku po pláži. Sundala jsem si boty a chodila jsem po kotníky v oceánu. Ještě chvíli jsem vzpomínala na Edwarda, pak se však moje myšlenky a vzpomínky dostaly k dnešní večeři. No, pro mě to tedy večeře nebyla.

Po dlouhém přemýšlení jsem došla k tomu, že kuchařka byla zřejmě zmatená, že toho bylo po dlouhé době moc a tak se prostě spletla, protože jsem byla nějaké jiné účastnici tohoto tábora podobná... Vždyť tady je tolik holek...

Dostala jsem žízeň a tak jsem se rozhodla, že se zastavím v jídelně, kde jsme měli možnost se kdykoliv napít a kde pro nás byla nachystaná malinová šťáva nebo samotná voda. Já si vybrala radši vodu. Na maliny jsem totiž alergická.

Vzal jsem si sklenku, napustila do ní vodu a sedla si k nejbližšímu stolu. Když jsem byla mladší, samota mi nějak nevadila. Zvykla jsem si, že táta odjíždí nebo odlétá daleko kvůli práci a já proto zůstávala jen se Sally. Dokonce mi to i vyhovovalo.

Jenže pak jsem potkala Edwarda a samotu jsem nesnášela. Pak jsem nebyla zvyklá na to, že jsem byla sama, protože jsem byla pořád s Edwardem a když už nutně musel na lov, tak jsem byla buď s Jessicou a Angelou nebo Alicí, která byla nadšená, že má někoho, koho může oblíkat a brát ho na nákupy. Bože, chyběla mi i Alice a její šílené nakupování a hašteření, že nemám žádný vkus...

Dopila jsem poslední kapku, polkla a pak si povzdechla. Já to tu vážně nevydržím!

Umyla jsem skleničku, uklidnila ji na podnos mezi ostatní a vydala se zpátky na svoji chatku. Díky tomu, že menší děti už měli po večerce tu byl celkem klid, byli tu jen puberťáci, kteří byli více klidnější, než mladší generace.

Všimla jsem si party dívek, které hrály basket na jednom z hřišť. Hrály jen na jedné straně, bylo jich totiž jen pět, zřejmě spolu bydlely na chatce.

Momentálně to však nevypadalo, že by nějak hrály – dvě holky se rvaly o míč a bylo to legrační podívaná, což jsem si nemyslela jen já, ale ty tři zbývající. Jedna holky byla totiž vysoká, vypadala i takhle z dálky jako sportovní typ, zatím co ta druhá byla o hlavu menší a taky drobnější.

Krátce a tiše jsem se zasmála, když jsem je tak pozorovala. Ty zbývající tři seděly na zemi a smály se tak, jak jim to jejich plíce dovolovaly. Jedna dokonce i ležela. Můj pohled se však zasekl na dívce, která tureckém sedu, ruce měla za sebou a opírala se o ně.

Do tváře jsem ji sice neviděla, ale měla jsem pocit, že ji odněkud znám. Odhadovala jsem, že budou patřit do stejné věkové skupiny jako já. Holka, která seděla vedle ní, se otočila a tak se na vteřinu dívala přesně na mě.

Trhla jsem sebou, sklopila pohled a dala se opět do pohybu.

Protože jsem byla unavená, rozhodla jsem se, že se co nejrychleji osprchuji a pak ulehnu do postele. Jenže to bych nemusela mít ještě čtyři spolubydlící. Možná to taky byla moje chyba – kdybych nešla na menší procházku, tak bych se mohla s holkami domluvit, kolikátá půjdu. Takhle jsem šla automaticky jako poslední.

Rita a Karin už byly, seděly na posteli a hrály karty. Přisedla jsem si k nim a dívala se na hru. Jak jsem se tak dívala, napadla mě jedna otázka...

„Umíte hrát někdo poker?“ Rita, Karin a Clare – které po tváři proběhl podivný výraz – zavrtěly hlavou. Mary mi nemohla odpovědět, protože teď to byla ona, kdo vládnul koupelně. Super, takže ani hráči pokeru tu nejsou...

„Ty jo?“ zeptala se Rita.

„Jo, táta mě to naučil, když mi bylo asi tak deset,“ přikývla jsem. Naše spolubydlící vyšla z koupelny a tak byl čas na Clare.

Hned, jak se za ní zavřely dveře, jsem se pomalu zvedla a šla jsem si pro pyžamo. Já bláhová jsem si totiž myslela, že bude hned, jenže skutek utekl. Byla tam skoro půl hodiny, takže když se dostala řada na mě, byl čas naší večerky.

Vrhla jsem po ní zamračený pohled, ona se však jen mile usmála. Tuhle holky vážně nikdy nebudu mít ráda.

Rychle jsem se osprchovala, převlékla do šortek a trika, které mi bylo trochu velký – bylo totiž Edwardovo. Cítila jsem z něj jeho vůni a tak jsem měla aspoň trochu pocit, že je tu se mnou.

Už když jsem mu je brala v jeho šatně – která by klidně mohla být další ložnice, jak byla velká -, jsem věděla, že v něm budu spát, abych měla sny o Edwardovi. K podobným účelům jsem mu sebrala ještě jednu košili.

Když jsem si triko natahovala přes hlavu, zhluboka jsem se nadechla, abych mohla ucítit tu nádhernou vůni. Hned jsem se cítila líp.

S povzdechem jsem pohyb dodělala, otočila se k zrcadlu, které tu bylo a podívala se na sebe. Musela jsem se usmát – slušelo mi. Ručník jsem dala na menší topení, k ostatním ručníkům, zhasla jsem a vyšla z koupelny.

Holky se už ukládaly ke spánku, stejně jako já byly unavené z dnešního dne, který nebyl vůbec krátký, tedy aspoň pro mě. Karin jako jediná měla rozsvícenou lampičku a čekala, až všechny ulehneme, aby mohla zhasnout. Proto jsem co nejrychleji zalezla do postele.

Hned, jak jsem zavřela oči, jsem usnula...

...

Často si sny nepamatuji, a jestli ano, tak je stejně do půl hodiny zapomenu. Ale tenhle jsem si pamatovala. Není divu, byl nádherný – byl o mě a Edwardovi. Byli jsme na naší louce, povídali jsme si a líbali se... Hlavně to.

Na snech je skvělé, že je jedno, co si představujete nebo co se v nich děje, je skvělé snít. Pak je však horší se smířit s realitou... Zavrtěla jsem hlavou a pomalu se posadila.

Táborem se nesl nepříjemný zvuk, který připomínal zvonění hodně starého budíku. Takovéhle vstávání jsem vážně nečekala a jak jsem se tak dívala na svoje spolubydlící, tak ani ony ne.

Vyhrabala jsem se z postele a jako první jsem zamířila do koupelny. Rychle jsem se trochu zkulturnila a převlékla – z Edwardova trika se mi vůbec nechtělo.

Na snídani jsem šla jen abych si vyslechla dnešní plán pro moji skupinu, nebyla jsem zvyklá snídat. Jako včerejší den, i ten dnešní měl být celkem v pohodě. Jen večer jsme měli jít pomoct do jídelny a kuchyně uklízet.

„To vážně nesnídáš?“ udivila se Rita, když spatřila, že jediná moje snídaně je hrnek čaje.

„V týdnu ne... O víkendu se ráda nasnídám,“ zavrtěla jsem halou. Počkala jsem na holky, až dosnídají, byly jsme tu mezi posledními, ale nám to nevadilo. Měly jsme v plánu, že bychom si dneska zašly zaplavat do oceánu a to hned po snídani.

„Čau Bello!“ ozval se za mnou chlapecký hlas a když jsem se otočila, spatřila jsem Kevina, kluka, který mě sem vezl.

„Ahoj!“ pozdravila jsem ho. Vypadalo to, že je překvapený, že mě vidí tady v jídelně, jednou rukou ukazoval ke dveřím.

„Děje se něco?“

„Jen jsem měl pocit, že jsem tě už dnes viděl... To víš, než si zvyknu,“ zavrtěl hlavou a znovu se usmál.

„Chápu,“ uklidnila jsem ho a za mými zády se ozvalo odkašlaní. Když jsem se otočila teď, spatřila jsem Clare, která rentgenovala pohledem Kevina. Tiše jsem si povzdechla.

„Kevine, tohle je moje spolubydlící Clare, Rita, Mary a Karin... Holky, tohle je Kevin, dělá tady instruktora.“

Schválně jsem je představila takhle naráz. Ani nevím proč, ale prostě se mi to zdálo lepší. Možná proto, že se mi nelíbilo, jak si Clare dělá nároky na Kevina.

Chvíli jsme si ještě povídali (Clare se nebezpečně lepila na Kevina), pak jsme Kevina opustily a vydaly se směr naši chatku. Šly jsme cestou, kterou jsem včera k večeru šla já, tedy novu kolem basketbalového hřiště a opět na něm byla ta pětice holek.

„A co kdybychom se přidaly k nim, místo plavání a válení u vody?“ navrhla Karin. Rita hned nadšeně souhlasila, Clare naopak nejevila žádné známky nadšení. Mary po váhání taky souhlasila a tak bylo na mě, abych o tom rozhodla. I když jsem byla levá na sporty, nechtěla jsem udělat Clare radost a tak jsem se přidala ke skupince, kteří souhlasili.

„A nebude jim to vadit?“ zeptala se Mary.

„Prosím tě, proč by jim to mělo vadit? Počkejte, jdu se jich zeptat...“ zavrtěla nevěřícně hlavou Karin a rychle od nás odběhla k holkách, kteří opět hrály basket, tentokrát se zapojily všechny.

„Jsem levá na sporty,“ přiznala jsem tiše Ritě.

„Tak proč jsi souhlasila?“ zeptala se Clare, která nebyla nadšená z toho, že se má honit za míčem...

„Nikdo tě přeci nenutí hrát, Clare,“ namítla na moji obhajobu Mary, která zřejmě svým argumentem naši pyšnou spolubydlící naštvala a aniž by nám něco řekla, odešla.

„Hej holky, pojďte!“ křikla na nás jedna z těch holek – ta větší, která se včera prala o míč. Nad činem Clary jsme buď pokrčily rameny, nebo pozvedly obočí nebo mávly rukou a vydaly se k nim. Karin nám šla naproti a vypadala docela překvapeně a zaskočeně.

„Tak tohle bude něco,“ vydechla, když k nám došla.

„A to jako proč?“ zeptala jsem se, nechápala jsem, co se děje. Karin se na mě podívala a pak se začala smát.

„Co je tu k smíchu?“ zeptala se ta veliká.

„Jo, taky to chceme vědět,“ přidala se jiná dívka a já ztuhla – měla sice podivný přízvuk, ale jinak její hlas zněl stejně jako ten můj.

Karin se mezitím díky smíchu dostala až na zem, momentálně klečela a smála se tak, až ji tekly slzy. Ta velká černoška si k ní klekla a zeptala se, jestli je v pořádku. Karin zavrtěla hlavou a pak kývla směrem ke mě.

Podívala se na mě a na chvíli ztuhla, pak se však stejně jako Karin rozesmála. Podívala jsem se na Mary a Ritu, ale i ony byly ztuhlé, možná překvapením nebo reakcí těch dvou.

Naštvala jsem se – proč se krucinál smějí, když se na mě podívají?

„Hele... Možná že mám jiný smysl pro humor než vy, ale já to nechápu,“ přiznala se ta holka za mnou, ta která měla stejný hlas jako já.

Chtěla jsem ji ujistit, že já taky ne a tak jsem se otočila...

A myslela jsem si, že půjdu do mdlob...