Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Past na rodiče - 4. kapitola

24.05.2010 (21:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1743×

4. kapitola

Lily Jamesová

Nemám ráda balení a ani vybalování. Což je u mě trochu problém, když pořád někam lítám a jezdím. Tentokrát mi to však nějak moc nevadilo. S radostí jsem balila. Trochu jsem se nechala unést a nakonec jsem měla dva velké kufry. Ale co, budu tam docela dlouho, tak to bude potřeba.

Nehorázně jsem se těšila na bruslení po dlouhé rovné silnici při západu slunce, jen v šortkách a v tílku… Ne že by mi zima a mokro Anglie vadilo, ale sluníčko je sluníčko…

„Je to všechno?“ zeptal se řidič limuzíny, kterou jsem se měla dostat na letiště.

„Ano, je,“ přikývla jsem a otočila se na mamku a dědu. „Tak za osmnáct dní,“ vydechla jsem a objala jsem mámu.

„Užij si to, holčičko,“ usmál se na mě děda.

„Užiji, to se neboj,“ mrkla jsem na něj, úsměv mu oplatila a taky jsme ho objala.

„Měli bychom vyjet, nebo vám to uletí, slečno Jamesová,“ ozval se řidič. Naposled jsem tedy objala mámu a nastoupila do auta. Řidič za mnou zavřel dveře a netrvalo dlouho a byl za volantem.

Měla jsem letět do New Yorku, odtud pak malým letadlem do malého města Marina, které bylo kousek od tábora. Čekala mě dlouhá cesta, ale já jsem byla zvyklá.

Tmavým okénkem jsem sledovala Londýn, který teď pár dní neuvidím. I přes to, že byl provoz hustý a pomalý, mi cesta na letiště uběhla rychle.

Své kufry jsem naskládala na letištní vozík a šla si vyzvednout svoji letenku. Letadlo mi mělo letět za hodinku, proto jsem se rozhodla využít služeb, které mi letiště nabízelo, protože jsem byla jejich častým a uznávaným zákazníkem.

Jedna z těch mnoha možností byla ta, že si půjdu sednou do VIP salónku, kde byly pohodlné sedačky, mini bar, televize, videohry a mnoho dalších věcí. Ženu za pultem jsem požádala o klíče k salónku (už jsem moc dobře věděla, kde je, takže doprovod nebo něco podobného jsem nepotřebovala), aby se mi postarali o kufry a aby mi dali vědět, až se bude chystat moje letadlo k odletu.

V salónku nikdo nebyl, jen já. Žádný bohatý cestující. Byla jsem zvyklá, že tu sedí třeba tak pět osob, někdy i více. Sedla jsem si na černou pohodlnou sedačku a zapnula televizi, kde jsem naladila sportovní kanál, abych se koukla, jestli náhodou nedávají krasobruslení, ale nic takového nedávali. Ani hokej. Měla jsem hokej ráda jen z jednoho důvodu – hráči byli na bruslích. Brutalita tohoto sportu se mi už tolik nelíbila. Ale když jsem byla v New Yorku na závodech a já měla volný čas a měla jsem štěstí, že tam se mnou byla Stella a tak jsme zašli na zápas NHL. New York Rangers byl můj oblíbený hokejový tým.

Minimálně deset minut jsem přepínala kanály, žádný pořad ani film se mi nelíbil, tak jsem tedy vypnula televizi a porozhlédla se po pokoji. Povzdechla jsem si. Neměla jsem co dělat, bála jsem se, že se unudím k smrti, což jsem vážně nechtěla. Strašně jsem se těšila na svůj první a zřejmě i poslední tábor.

Můj pohled se zasekl na klavíru, v rohu pokoje. Zamračila jsem se. Před půl rokem tu ještě nebyl, pokud si tedy dobře pamatuji. Jako malá jsem mívala hodiny klavíru, máma mě přihlásila (ona sama byla skvělá hráčka na piáno a klavír), dokonce mě to bavilo, jeden čas jsem si říkala, že bych se tím i živila, jako hráčka v nějakém orchestru, pak jsem však poznala bruslení a hraní šlo bokem. Tu a tam jsem si zahrála, nebyla jsem však už tak dobrá a už vůbec jsem se nemohla měřit s mámou.

Celá moje rodina byla hudebně nadaná. Děda byl vynikající houslista, když jsem byla mladší, hrával mi, abych se uklidnila. Babička, kterou jsem nikdy nepoznala, protože umřela ještě dřív, než jsem se narodila, prý skvěle hrála na příčnou flétnu. Důkaz toho, že je vážně dobrá, byl ten, že hrála v jednom velmi významném anglickém orchestru. Mámu jsem již zmiňovala, sebe taky. U otce nevím, jak to je.

Pomalu jsem se zvedla a zamířila ke klavíru, sedla si k němu a začala hrát první skladbu, která mě napadla. Noty jsem si pořádně nepamatovala, k tomu všemu jsem už vážně vyšla z cviku, takže jsem toho radši nechala.

„Slečno? Je čas,“ oznámila mi mladá žena, která se tu náhle objevila. Přikývla jsem, popadla jsem svoje věci a zamířila za ženou, která mě doprovodila téměř až do letadla. O pár minut později jsem seděla v pohodlné sedačce v první třídě a zapínala si bezpečnostní pás.

...

Let proběhl bez potíží, takže jsem o pár hodin později byla v New Yorku přesně, jak to bylo naplánované, a tak jsem v pohodě stihla svůj další let. Na letišti v New Yorku jsem čekala asi tak půl hodiny, pak mi letuška oznámila, že letadlo je připraveno k odletu a tak jsme společně zamířily k menšímu letadlu.

Když jsme byli ve vzduchu, poprosila jsem zmiňovanou letušku o polštářek, abych si na chvíli mohla zdřímnout. Padla na mě únava, hlavně z předešlého letu. Vzala jsem si ještě nabízená sluchátka, do kterých pouštěli Mozartovy skladby. Po několika minutách jsem usnula.

...

Díky tomu, že jsem spala, mi let utekl rychle. Na letišti v malém městě Marina na mě měla čekat limuzína i s řidičem, který mi měl pomoct se zavazadly. Jak řidič, tak limuzína, tu byli. Musela jsem uznat, že moje milovaná matinka a můj milovaný děda vše skvěle zařídili.

Reakce místních lidí okolo jasně říkaly, že takové auto tu dlouho nebo možná vůbec neviděli, takže se všichni dívali na mě, aby viděli toho neznámého, který si mohl dovolit takový luxus. Snažila jsem se tyto pohledy ignorovat, proto jsem si nasadila sluneční brýle, které jsem našla ve své kabelce a které mi dávaly pocit trocha soukromí.

Když mi řidič otevřel zadní dveře u auta, neváhala jsem a rychle si nasedla. Prve jsem mu chtěla pomoct, ale přešlo mě to, když jsem na sobě cítila ty pohledy. Určitě si říkáte, že jako krasobruslařka bych měla být zvyklá, že se na mě lidé dívají, ale tohle bylo něco úplně jiného…

Povzdechla jsem si a dívala se ven přes tmavé okénko. Slunce bylo vysoko na obloze, bylo tu teplo, takže jsem si musela sundat kabátek, který jsem měla.

Jak jsem se dívala, tak se můj pohled zasekl na jednom klukovi. Mohl být tak o dva roky starší, vysoká opálená postava a zřejmě světlé vlasy (nemohla jsem to říci s přesností, to černé sklo mi kazilo výhled). Opíral se o auto, které toho taky musela hodně zažít, a pořád se díval na hodinky. Ten kluk musel být samý sval, o tom nasvědčovaly ty vypracované ruce, které všem ukazoval, protože měl tílko a k tomu kraťase. Vypadal skvěle a hned se mi zalíbil.

Tak nějak jsem doufala, že ho ještě potkám…

„Je to všechno, slečno?“ ozval se řidič, který už seděl za volantem. Trhla jsem sebou.

„Ano, je, děkuji…“

„Můžeme tedy vyrazit?“

„Jistě,“ přikývla jsem a usmála jsem se. Motor tiše naskočil, řidič sešlápl plyn a já se ještě víc usmála…

Moje shrnutí

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Past na rodiče - 4. kapitola: