Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Past na rodiče - 1. kapitola

11.02.2010 (14:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2241×

1. kapitola

Isabella Swanová

„Cože jsi udělal?“ zeptala jsem se svého otce, nevěříc, co jsem teď slyšela.

„Přihlásil jsem tě na tábor,“ odpověděl klidně Charlie, který stále klidně seděl na gauči a sledoval baseballový zápas. Těžko by jste teď řekli, že vlastní jednu z největších bank v Americe. Koukla jsem se na tátU.

Ne, určitě byste to neřekli. V odrbaných riflí, bílém triku a špinavé košili nevypadal jako úspěšný podnikatel, ale jako normální průměrný táta.

Dům tomu sice moc nenasvědčoval – malá rodinná vilka na kraji malého městečka, kde všichni znají všechny, sem opravdu moc nezapadala.

Táta se snažil, aby zůstala v podobné podobě, jako měli jeho rodiče, ale rekonstrukce celého domu byla nutná a tak se možná nechal unést. Nebo spíš ta, co nám navrhovala ten dům, nebo spíš tu rekonstrukci.

Poznala jsem styl Esme, už jsem ho dobře znala. Esme je matka mého kluka Edwarda, skvěle navrhuje domy. Tenkrát jsem ji neznala a nevěděla, o koho jde. Znala jsem ji jen z telefonátů, které vedl Charlie s Esme.

Jednou mi Edward řekl, že byla nadšená, že dostala po dlouhé době takhle velkou práci. I když byla velká, Esme po nás chtěla směšné peníze. Tenkrát jsem to nechápala a Charlie taky ne, ale když jsme se přestěhovali do Forks, poznali jsme proč.

Nepochybně byla totiž rodina Cullenových do našeho příjezdu nejbohatší rodina ve městě. O to místo jsme je připravili my – já, táta a naše komornice, pro mě je to spíše teta, Sally.

Sally se o mě starala, když jsem byla menší, postupem času se začala starat o domácnost. Momentálně jsem ji viděla, jak se rychle pakovala z obýváku.

„Ty jsi o tom taky věděla, Sal?“ otočila jsem se na ni, ale odpověď jsem už nedostala, zřejmě už byla v kuchyni a dělala Charliemu ryby na večeři.

„Jak jsi to mohl udělat, tati? Jsem dospělá, nemůžeš mě jen tak někam přihlásit!“ otočila jsem se tedy na svého otce, který měl na tváři spokojený úsměv. Málem jsem se vzteky rozbrečela. Jestli o tomhle Edward a Alice ví, tak uvidí. Oba dva…

Pousmála jsem se, aspoň jeden záchytný bod – Edward mě nepustí… A když jo, tak se rychle přihlásí taky.

„Ale ano, můžu,“ přikývl otec bezstarostně. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se být v klidu. „Já jsem totiž tvůj otec.“

Opět jsem se zhluboka vydechla a nadechla se. Věděla jsem, jak na Charlieho.

„Máma by tohle nikdy neudělala,“ zašeptala jsem dost nahlas, aby to slyšel. Možná to slyšela i Sally, ono to zas nebylo tak úplně šeptem. Charlie se už neusmíval, na jeho tváři měl přísný pohled.

„Odletíš, ať se ti to líbí nebo ne… Možná by ses měla pomalu balit – letadlo ti letí už za dva dny,“ oznámil mi Charlie, i když tvář neměl klidnou, hlas ano. Vykulila jsem oči, nepochopná žádného slova.

A Charlie věděl, jak na mě…

„Za dva dny?“ zeptala jsem se, potřebovala jsem se ujistit, že jsem se přeslechla.

„Ano, za dva dny,“ přikývl Charlie, tvář už opět klidnou a opět se díval na televizi. Edward si bude muset pohnout, aby sehnal místo.

„Já nikam neletím,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Už nechci slyšet ani slovo, Isabello.“ Věděl, že tohle oslovení nemusím. Proklínala jsem jak tátu, tak mámu, kterou jsem nikdy nepoznala, za to, že mi dali takové jméno. Opět jsem zkoušela hluboké dýchání. A já jsem věděla, že mám prohráno.

Rozhodla jsem se tedy přistoupit na jeho hru a vyloudit z něj co nejvíce informací.

„Dobře… Letím za dva dny. A kam to letím?“

„Letíme,“ opravil mě Charlie. Nechápavě jsem se zamračila. „Znám tě, Bello, jsi moje dcera a od té doby, co jsi utekla na tři dny kdoví kam, jsem se rozhodl, že do Kalifornie tě doprovodím osobně.“

Opět jsem vykulila oči nad novými informacemi. Charlie letí se mnou… A do Kalifornie! Ne, ne a ne! Tam Edward nemůže! Tam je sluníčko! Kruci, kruci! Měla jsem takovou chuť do něčeho praštit, ale s mým štěstím bych si ještě ublížila. A pak mi to pomalu docházelo.

„To mám jako trest? Trest za to, že neumím vysvětlit, kde jsem ty tři dny byla?“ zeptala jsem se.

„Já jsem vždycky říkal, že jsi chytrá a bystrá holka,“ usmál se sám pro sebe Charlie. Vztek lomcoval mým tělem.

„Vážně by ses měla jít zabalit nějaké věci, Bello. Osmnáct dní je osmnáct dní,“ pokračoval klidně Charlie, zřejmě spokojen, že nade mnou vyhrál. V ten moment se mi podlomila kolena a já dopadla na svoje oblíbené křeslo.

„Říkal jsi osmnáct dní?“ zeptala jsem se tiše. Těch novinek je na jednu čtvrt hodinu moc.

„Ano… Neboj, bude se ti tam líbit. Tábor je kousek od moře, vážně nádhera,“ uklidňoval mě táta, který zřejmě nechápal, proč tak vyšiluji. Moře a to znamenalo i sluníčko. Normálně bych byla ráda, ale ne teď!

Teď to totiž znamenalo, že se na osmnáct dní mám odloučit od Edwarda! Zrovna teď, když začínají prázdniny! Najednou zazvonil telefon, který mě vytrhl z mého přemýšlení.

„Šéfe, máte tu telefon,“ křikla Sally. Charlie si povzdechl, nebyl rád, když ho někdy vyrušil od sledování sportovních kanálů, a pomalým krokem zamířil na chodbu. I já jsem se zvedla, ale šla jsem do kuchyně. Sal opravdu vařila, jak jsem předpokládala.

„Kdo to volá?“ zeptala jsem se tiše, aby nás Charlie neslyšel.

„Zase ta fuchtle,“ zamumlala Sally. Věděla jsem, koho myslí. Poslední týdny se kolem Charlieho motala mladá atraktivní blondýna, odhadovala jsem, že je tak o pět šest let starší než já a neustále něco Charliemu zařizovala. Povzdechla jsem si. Ještě ta do toho.

„Je mi to líto, Bello. Ale dozvěděla jsem se to před týdnem.“

„V poho,“ pousmála jsem se a popadla jsem bundu, kterou jsem měla přehozenou přes židli.

„Jedeš za Edwardem?“ zeptala se mě Sal. Ještě víc jsem se pousmála a přikývla.

„Ok, nebudu na tebe čekat s večeří.“ Opět jsem jen přikývla. Sally byla zvyklá, že jsem se najedla u Cullenů. Ti to totiž považovali za svátek, když mi mohli uvařit.

Nedivte se, ale oni jinak nevařili. Neměli komu. Ne, ani sobě ne.

Můj kluk Edward a jeho rodina jsou totiž upíři. Fajn, ne? Že jo, taky si říkám.

Aby to nebylo málo, můj bývalý nejlepší přítel Jacob je vlkodlak. Jo, žiji v nádherném světě.

Proběhla jsem kolem táty a vyšla ven. Před garáží na příjezdové cestě stále stálo moje auto. Moje nové auto. Dostala jsem ho od Charlieho k ukončení střední školy. Koupil je i přesto, že věděl, jak reaguji na dárky, obzvlášť na ty drahé a jak reaguji na auta.

Edward se zdál ošizen, protože on mi nemohl koupit nic – respektive, já jsem mu to zakázala. Nic jsem od něj nechtěla, mě stačil on.

Kupodivu zase pršelo. I když jsem měla ráda sluníčko, déšť mi moc nevadil, i když někdy bylo otravné, že tady jen prší a prší. Natáhla jsem si kapuci, aby mi nezmokly vlasy a rychlým krokem se vydala k autu. Otevřela jsem dveře, usedla za místo řidiče, nastartovala, zapnula topení a vyrazila jsem.

Dříve pro mě bylo těžké najít cestu k jejich domu, ale časem jsem se zlepšovala a tak se to obešlo bez velkých problémů. Za chvíli jsem byla před jejich krásným soukromým palácem. Zaparkovala jsem před domem a rychle jsem se vydala k hlavním dveřím, kde už na mě čekal Edward.

Hned, jak jsem ho zahlédla, tak jsem se rozeběhla a aniž bych si to uvědomila, tak mi začaly téct slzy. Pevně jsem ho objala a on mi do ucha šeptal uklidňujícím sametových hlasem uklidňující řeči.

„Já… já nikam… n-nechci,“ zamumlala jsem mu do hrudi. Krátce a krásně se zasmál.

„Já vím, lásko, já vím… Taky tě nikam nechci pustit, ale musíš…,“ šeptal a jeho dlaně mě hladily po zádech, čímž docílil, že jsem se uklidnila a že mi přestaly téct slzy. Zvedla jsem zrak a koukla se do jeho očí, které momentálně měly barvu tekutého zlata.

„Věděl jsi o tom?“ zeptala jsem se svého anděla.

„Alice před týdnem dostala vizi,“ přikývl.

„A to jsi mi nic nemohl říct?“

„Tak by jsi přišla o překvapení, Bello,“ ozvala se za Edwardem zvonkohra.

„Ty pomlč, Alice!“ zasyčela jsem na ni a ona se jen uculila.

„Letíš za dva dny a nemáš nic koupeného!“ pokračovala, jako bych nic neřekla. Zamračila jsem se na ni a ještě víc jsem se na Edwarda nalepila.

„Já nikam na nákupy nejedu!“

„Ale no tak…“ Koukla jsem se na Edwarda a hledala u něj pomoc. Pochopil mě, jen on mě mohl pochopit.

„Alice, my se teď osmnáct dní neuvidíme. Vážně mi chceš tahat Bellu po nákupních centrech?“ zeptal se potichu své malé a otravné sestry. Ta se zamračila a na chvíli se zamyslela.

„No tak jo, no. Řeknu Rosalii. Koupíme ti nějaké plavky, v Kalifornii bude pěkně, pak budou potřeba sluneční brýle a krém na opalování… Rose! Jedeme na nákupy!“ zamyslela se Alice, pak se otočila a zmizela v domě.

„Díky… Neumím si představit, že bez tebe budu osmnáct dní!“ zamumlala jsem a opět se schoulila v Edwardově náruči.

„Pojď dovnitř, ať ti není zima,“ zašeptal a já přikývla. Pozdravila jsem se ze zbytkem rodiny (Emmett vypadal, že má ohromnou radost, že budu tak dlouho pryč) a pak jsme zapluli do pokoje, který patřil Edwardovi.

Lehla jsem si na tu velkou pohodlnou postel, kterou koupil kvůli mně a chvíli se jen dívala do stropu. Edward si lehl vedle mě a já si položila hlavu na jeho mramorovou hruď.

„Vlastně za to můžu já,“ prolomil ticho Edward. Nechápavě jsem se zamračila.

„Co je to za blbost?“

„Kdybych se tenkrát nerozhodl hned, že poletím do Itálie, ale zavolala Alici a zjistil, jak to všechno je… Nezmizela by jsi na tři dny,“ vysvětloval mi tiše, zatímco jedna jeho ruka mě hladila po zádech a druhá si hrála s mými prsty u jedné ruky. Neustále je proplétal a pak zase rozpouštěl. Naštvaně jsem vydechla na jeho úvahou.

„To bychom však možná ani nebyli spolu, víš… A takhle nesmíš uvažovat… To byla moje volba, jestli tě pojedu zachránit, nebo ne… A já si vybrala tu variantu, která pro mě byla lepší. Stále si neumím představit, že by jsi tu nebyl, že by ti někdo něco udělal,“ zašeptala jsem, zvedla jsem se, abych mu viděla do tváře.

„Možná bychom byli spolu… Kdyby mi Alice řekla pravdu, myslím úplnou, nejen to, že jsi živá, ale taky to, v jakém jsi stavu, vrátil bych se a žádal tě, abys mi odpustila.“

„A kdyby neřekla? Kdyby ti Alice řekla jen to, že jsem živá?“

„I tak bych sem přišel a žádal o odpuštění.“ Usmála jsem se a natáhla se pro polibek.

I když ty jeho byli tvrdé a studené, skvěle si rozuměly s těmi mými. Náš polibek nikdy netrval moc dlouho, lépe řečeno, Edward skončil vždy, kdy měl pocit, že už riskuje můj život.

Tentokrát však polibek neukončil, kde byl zvyklý končit, ale naopak, ještě ho prohloubil. Jeho prsty se mi zamotaly do vlasů a moje srdce začalo bít rychleji a dech se zrychlil.

Byla jsem to já, kdo se musel odtrhnout od jeho rtů. On však nepřestával, jeho rty se mi přes čelist dostaly na krk a ještě níž, na klíční kosti. Bylo trapné, ale já jsem musela dýchat a dýchala jsem hodně nahlas. Tak, že mě musel slyšet každý v tomhle domě. Proč mají tak dobrý sluch, proboha?

Byla jsem úplně mimo z jeho doteků a jeho rtů, takže jsem se snažila, abych dýchala normálně a klidně. Po chvíli se mi to přeci jen podařilo, i Edward to poznal a svými dokonalými rty se vrátil na ty moje.

Momentálně jsem si neuměla představit, že budu osmnáct dní bez něj, bez jeho polibků, lehkých a něžných doteků, bez jeho duše, ve kterou on nevěřil…

„Edwarde,“ hlesla jsem, když se naše rty na chvíli odpojily. Zadíval se mi do očí a oddechoval stejně rychle, jako já, i když vzduch vůbec nepotřeboval.

„Myslíš, že by mi vyšel útěk?“ zeptala jsem se tiše a on se krátce zasmál.

„Radši to nezkoušej… Přeci jen chci, aby se mi snoubenka vrátila domů celá.“

Ach, ano.

Snoubenka.

Před týdnem jsem Edwardovi řekla své ano. Charliemu jsem ještě nic neřekla, nebyla odvaha a teď ani nebude čas.

Ne že bych se nějak hrnula do vdávání, ale tady šlo o kompromis. Já si Edwarda vezmu a tak budeme mít dovoleno se spolu milovat. Edward prostě není dnešní a počátek dvacátého století na jeho chování jde jasně vidět.

A pak taky…

Ještě před tím, než mi bude devatenáct mě Edward přemění a pochybuji, že pak budu schopná vnímat něco jiného, než svoji žízeň.

„Slyšíš, jak divně to zní? Jsem zasnoubená a jedu na tábor,“ zašklebila jsem se. Prsten jsem sice nenosila (byl nádherný, ale před Edwardem jsem to nedávala najevo), aby si Charlie nebo Sal nevšimli.

„Možná, kdybych Charliemu řekla, že musím zařizovat vlastní svatbu, tak…“

„Tak by tě stejně poslal a ještě by ti osobně zabalil… Nebo aspoň odhaduji,“ dopověděl za mě a já si povzdechla. Tohle vážně nemělo cenu, boj byl prohraný. Na chvíli jsem zavřela oči a opět si položila hlavu na Edwardovu hruď.

„Už teď se mi stýská,“ zamumlala jsem a zhluboka se nadechla nosem, abych si ještě víc vryla jeho vůni do paměti. Sice si ji pamatuji až moc dobře, ale připomínání neuškodí.

„To mě taky, Bells… Miluji tě,“ odpověděl mi šeptem a cítila jsem, jak mě políbil do vlasů.

„Já tebe přeci taky,“ pousmála jsem se a ještě víc jsem se na něj natiskla. Leželi jsme, v tichosti, a užívali si toho druhého, pocit, že tu ten druhý stále ještě je.

Esme mě po nějaké době zavolala na večeři a já se musela zvednout. Respektive jsem se vůbec nezvedla, Edward mě nesl v náručí.

Posadil mě k velkému stolu, který konečně plnil to, co měl a já se pustila do (opět) skvělého jídla. Esme se ve vaření zlepšovala a stále ji dělalo radost, že mi může uvařit. A Edwardovi zase to, že mě může krmit. Sice nechápal, jak to můžu jíst, ale já zase nechápala jeho jídelníček, takže to bylo vyrovnané.

Dívala jsem se na tu pochoutku, co mi Esme uvařila a přemýšlela jsem. Takhle jsem si letošní prázdniny nepředstavovala, abych pravdu řekla.

Ještě před dvěma týdny bych se smála, kdyby mi někdo řekl, že se o prázdninách budu vdávat. Teď už ne.

Před týdnem bych se smála zase tomu, že mi otec zaplatil osmnáctidenní tábor někde v Kalifornii.

Ach jo.

Proč se to tak komplikuje?