Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 13

23.03.2013 (13:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4138×

Vlastně mě docela zajímá ten jeho kamarád, jaký asi bude?

Bude vysoký, nebo naopak bude malého vzrůstu? Bude hubený nebo tlustý? Bude to blonďák, černovlasý nebo hnědovlasý kluk? Běloch nebo černoch? Je vůbec původem Američan? Je to cizinec? Bude mít hrubý mužský hlas, nebo ho bude mít vysoký jako holka?

Teprve teď mi došlo, že vlastně vůbec nevím, koho mi to Danny přivede do domu, s kým se setká moje dcera a já. Teď jsem to docela vymňoukla, ale tak musím doufat, že Danny ví, s kým se to stýká.

Rozhodla jsem se, že pro dnešek už to nebudu řešit, koneckonců už to nemůžu odvolat… a ani nechci, a ještě k tomu všemu se odpověď na všechny mé otázky, ať už se týkají Dannyho nebo jeho přítele, dozvím zítra dopoledne, takže to je vcelku brzy.

Před tím, než jsem se rozhodla se vydat do své postýlky, na kterou jsem se již velmi těšila, jsem dopřála svému tělu rychlou sprchu. Umyla jsem si i vlasy, které jsem lehce vysušila fénem, abych nešla spát s úplně mokrou hlavou. Nakonec jsem si je ještě rozčesala, vyčistila si zuby a konečně se mohla převléct do věcí na spaní. Měla jsem pocit, že se ani nedostanu do té postele a usnu v půli kroku, takže jakmile se má hlava dotkla měkkého polštáře, usnula jsem a v tu ránu nevěděla o sobě ani o okolním světě.

…

Když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že je ještě velmi brzy. Renesmé zajisté ještě spala. Venku bylo opět zataženo, po slunci nebylo ani památky. Spíš to vypadalo na déšť. Smutně jsem si povzdechla a vymotala své tělo z peřiny. Po pravdě se mi vůbec nechtělo vstávat, to ani omylem, ale má lidská část mého já mě volala do koupelny, takže nebylo úniku.

V koupelně jsem se postavila před zrcadlo a pořádně si prohlédla samu sebe. Pane jo, proč každé ráno vypadám, jako bych lítala po lesích? Vlasy rozcuchané, kůže bledá, ospalý pohled. Usmála jsem se na sebe, ale vyšel z toho spíš nějaký škleb. To mě samozřejmě rozesmálo ještě víc. Dál už jsem se ničím nezdržovala a pouze si opláchla obličej vlažnou vodou, abych se trochu probrala.

S mnohem lepším pocitem jsem se vrátila do své ložnice, kde jsem otevřela okno, abych tu vyměnila vzduch. Převlékla jsem se z věcí na spaní do normálního oblečení a sešla dolů. Ulovila jsem si něco k snídani, a než jsem se nadála, uslyšela jsem ze shora šustění peřin a také těžký úder, jak se Renesmé pokouší sama dostat z postele. Pousmála jsem se nad tím a vydala se za ní nahoru. Vešla jsem do jejího pokoje a Renesmé si mě okamžitě všimla. Stála na jedné noze, rukou se přidržovala postele a snažila se nějak dostat o krok blíž ke dveřím.

„Dobré ráno. Ukaž, pomůžu ti,“ řekla jsem jí a přešla k ní. Renesmé protestovala, neboť se nechtěla nechat nosit, ale než by se dostala dolů, potom po snídani zase nahoru a to další přemisťování z místnosti do místnosti, tak by byl zase večer.

„Vlastně to není tak špatný nápad,“ řekla nakonec a natahovala ke mně ruce na znamení toho, že chce, abych ji vzala. V očkách jí hrály jiskřičky a já jen protočila oči v sloup. Vzala jsem ji tedy do náruče a sešla s ní dolů.

Renesmé snědla snídani rychlostí blesku, házela to do sebe tak rychle, že jsem ji několikrát musela napomínat, ať zpomalí. Vzala jsem její talíř od snídaně a společně s tím mým ho umyla.

„Mami, kdy přijede strejda Danny?“ zeptala se mě, když jsem si utírala ruce od vody.

„Až za…“ řekla jsem a podívala se na hodiny, „hodinu a půl,“ odpověděla jsem jí a všimla si zachmuřelého výrazu v její tváři.

„Ach jo, to je až za dlouho,“ posteskla si a dívala se smutně do země. Ušklíbla jsem se a udělala krok k ní.

„Ještě jsme nedodělaly ten obrázek. Dannyho by to potěšilo, nemyslíš?“ zašeptala jsem jí. Renesméina hlava okamžitě vyletěla vzhůru, neboť ji to velmi zaujalo. Ani jsem nečekala na odpověď a došla pro nedodělaný obrázek a barvy. Renesmé si to užívala a já s ní. Za chvilku měla Renesmé tempery i za ušima. Bavila se samozřejmě i tím, že když jsem se nedívala, pár barev mi namatlala na obličej. Když uběhla hodina a my stále neměly hotovo, neboť jsme většinu času strávily malováním jedna po druhé, řekla jsem Renesmé, ať chvilku maluje sama, neboť jsem chtěla začít vařit oběd.

Dnes nás bude o dva více. Rozhodla jsem si, že zapečené těstoviny budou dobrá volba, a tak jsem se pustila do jejich přípravy. Občas jsem od toho musela odeběhnout, protože na mě volala Renesmé, abych jí pomohla s tímhle nebo schválila tohle a tamto. Bylo na ní vidět, že jí záleží na tom, aby se jí to povedlo namalovat co nejlépe.

Když jsem měla jídlo připravené, řekla jsem si, že je ještě brzy na to, abych to dala péct, a tak jsem to jen vložila do trouby a vrátila se k Renesmé.

„Už to skoro mám,“ oznámila mi, když jsem si k ní zase přisedla. Vzala jsem do ruky svůj štětec a pomohla jí vybarvit pár zbylých bílých míst na papíře. Zrovna když jsem domalovávala poslední políčko, ozval se domovní zvonek.

„Danny! Danny! Strejda Danny přijel!“ začala vřískat má dcerka a zkoušela se postavit na nohy. Já jsem následovala jejího příkladu a vstala také. Kdyby Renesmé mohla, už by nejspíš byla u dveří a vítala by se s ním, ale její sádra jí to nedovolovala. Musela jsem jí pomoct se ke dveřím dostat. Renesmé se přidržovala stěny, aby nespadla.

Otevřela jsem dveře a stála tváří v tvář svému dobrému příteli Dannymu Stylesovi. Skoro vůbec se nezměnil. Měl jen o něco kratší své hnědé vlasy, než když tenkrát odjížděl. Postavou se nezměnil, stále je to jedna velká kopa svalů.

Usmála jsem se na něj a podívala se mu do jeho modrých očí. Ty jeho oči byly vždy něco, co mě fascinovalo, ještě jsem snad neviděla žádného muže, který by měl takto světle modré oči.

„Danny!“ vydala jsem ze sebe a ihned jsem se hnala pro objetí. Pevně jsem ho sevřela, ale musela jsem si dávat pozor, abych ho svou poloupíří silou nerozmačkala.

„Bells, Sněhurko, jak se máš?“ vyptával se automaticky a potom sjel pohledem na Renesmé. Nejdřív vyvalil oči, byl naprosto okouzlený mou dcerou, bylo to na něm znát. Měla jsem dokonce pocit, že se snaží přijít na to, jak se mluví.

„Ahoj, princezno! Renesmé, tys tak strašně vyrostla… To snad ani není možný, vždyť to jsou jenom dva roky!“ žasl nad ní a otevřel náruč, aby dal Renesmé najevo, že ji chce také obejmout. Renesmé své ruce taky rozhodila a snažila se udělat krok dopředu. Přímo mu do té náruče spadla. Oba dva se smáli a já se zasmála také.

Teprve teď jsem si všimla druhé postavy, stojící za Dannym. Byl to dospělý muž s krátkými černými vlasy. Měl snědou pleť a byl velmi vysoký. Velmi vysoký. Zřejmě se snažil dělat, že tu vůbec není, neboť se koukal po okolí. Stál k nám zády, takže jsem mu neviděla do obličeje.

Koutkem oka jsem si všimla, že se na mě Danny podíval, a když zjistil, kam, tedy spíš na koho, se koukám, ozval se.

„Bello, rád bych ti představil Jacoba Blacka, mého dobrého přítele. Potkali jsme se v New Yorku asi měsíc po tom, co jsem tam přijel,“ řekl na úvod a jmenovaný se na nás konečně otočil.

V tu chvíli ani nevím, co se to stalo, ale měla jsem pocit, že létám. Měl krásné, ba přímo nádherné tmavé oči. Přímo jsem se v nich topila. Prohlédla jsem si celý jeho obličej… tmavé oči, plné rty, ne moc ostře řezané lícní kosti. Ten pohled mi prostě učaroval…

„Jacobe, Bella. Bello, Jacob,“ řekl Danny a já jako v transu zvedla ruku na pozdrav. On udělal to samé a spojili jsme ruce. Byl neuvěřitelně teplý, skoro horký. Trošku nezvyk pro mou chladnější pokožku.

„Ahoj,“ řekli jsme oba dva ve stejnou chvíli a já se tomu zasmála. On se také usmál a odhalil tím řadu svých bílých zubů. Ten úsměv mě společně s jeho hlasem naprosto odzbrojil.

„Hm, to budeme stát tady venku?“ ozvala se najednou Renesmé a mě tím vytrhla z toho celého očarování, které mi Jacob způsobil. Pustila jsem jeho ruku a otočila se zpátky na Dannyho a mou dcerku. Renesmé držela Dannyho za ruku a snažila se ho vtáhnout dovnitř.

„Jasně, pojďte dovnitř, jen tu musím uklidit. My jsme totiž malovaly, že, zlato?“ řekla jsem jim a nakonec se významně podívala na mou dceru. Tvářila se jako andílek, ale já moc dobře věděla, že to sice je andílek, ale má v těle ďábla. Nechala jsem tedy Dannyho, Jacoba a Renesmé vejít dovnitř a sama šla jako poslední.

„Ach, Bože, dej mi sílu, ať to tu přežiju,“ řekla jsem si jen tak pro sebe a doufala, že to nikdo z nich neslyšel. Jestli přežiji ten dnešek ve společnosti tak krásnýho chlapa, tak to půjdu oslavit.

Vešla jsem tedy dovnitř a zavřela za sebou dveře. Všechny tři jsem našla v kuchyni, obdivujíce náš umělecký výtvor. Renesmé se strašně pyšnila tím, co nakreslila a vybarvila ona, a to málo, co byla má práce, ponechala bez komentáře.

„Tohle jsem vybarvovala já! A tyto stromečky jsem já kreslila! A tohle…“ pokračovala ve svém vychloubání. Renesmé byla z Dannyho úplně hotová, opravdu si ho oblíbila, strašně ji těšilo, že ho znovu vidí. A Danny na tom byl stejně. S potěšením a velkým pocitem štěstí u srdce jsem je pozorovala. Seděli spolu u toho obrázku a Renesmé mu vyprávěla všechno možné. Když jí došla témata k obrázku, tak zmlkla.

„A co jsi dělala, že máš zlomenou nohu?“ zeptal se jí Danny po chvilce ticha. Renesmé neváhala a odpověděla mu, avšak u toho zrudla jako rak.

„Já jsem uklouzla,“ řekla a sklopila pohled k zemi. Danny se zasmál a významně se podíval na mě.

„Co je?“ vykřikla jsem naoko naštvaně. „Nemůžu za to, že mám obě nohy levý!“ odpověděla jsem mu na nevyřčenou otázku a společně jsme se zasmáli. Teprve teď jsem si všimla, že Jacob stojí opodál, skoro mezi dveřmi. Musí si připadat, jako kdyby sem nepatřil.

No tak, Bello, je to jenom normální člověk, nemůžeš ho tam nechat takto stát… dodávala jsem si odvahu a stále kmitala pohledem na něj a na zem, na něj, zem, on, zem, on, zem…

„Dáte si někdo něco? Můžeme si jít sednout vedle do obýváku, myslím, že si máme o čem povídat,“ řekla jsem jen tak do vzduchu a podívala se po svých dvou hostech. S oběma jsem se setkala očima, ale jen do jednoho páru těch očí bych se vydržela dívat nekonečně dlouho.

„Jo, kafe, prosím,“ ozval se Danny a zase se začal věnovat Renesmé. Jen jsem přikývla a podívala se na Jacoba. Setkala jsem se s jeho pohledem a opět měla co dělat, abych se udržela normálně myslet.

„Já taky, prosím,“ odkýval mi to a já se potěšeně usmála. Otočila jsem se k varné konvici a natočila do ní vodu. Potom jsem ji postavila a zapnula.

„Renesmé, chceš čaj?“ oslovila jsem svou dceru mezitím, co jsem vyndávala hrnky a kafe. Ruce se mi klepaly nervozitou, cítila jsem jeho pohled na mých zádech.

„Ano,“ odpověděla mi stroze, a tak jsem vyndala o hrnek navíc. Počkala jsem, až se voda dovaří, a zalila dvě kafe a dva čaje. Místností se ihned rozlila vůně ovoce a kávy, která se mísila a společně vytvářela nádherné aroma.

„Mami, můžu jít ukázat Dannymu můj pokoj?“ ozvala se opět má dcerka a já se na ni otočila. Zamyslela jsem se nad tím, co mi řekla, a přepadly mě lehké obavy.

„A zvládnete to spolu vyjít nahoru a potom dolů?“ zeptala jsem se lehce nervózní kvůli té její noze.

„Neboj se, mamko, my to zvládneme, že jo?“ odpověděl za ni Danny a už si to mířili nahoru. Šli pomalu, Danny ji přidržoval a Renesmé se snažila dojít ke schodům a potom pomalu vyjít nahoru. Šla jsem chvilku za nimi, až ke schodům. Když jsem viděla, že to spolu zvládají, byla jsem klidnější. Vrátila jsem se do kuchyně a všimla si, že Jacob už si sednul. Zřejmě ho nebavilo stát. Jak jsem vešla, opět jsme se na sebe podívali a já se donutila se nervózně usmát.

„Pomůžeš mi ty hrnky odnést vedle? Potřebuju další dvě ruce,“ oslovila jsem ho a šla rovnou ke kuchyňské lince. Jacob ihned vystřelil ze židle, jako by ho píchla vosa, a hnal se pro dva ze čtyř hrnků.

„Jasně, ukaž,“ řekl jen a já se nad tím opět usmála. Šla jsem napřed, aby přesně věděl, kam jít. Došla jsem do obýváku a položila to na stůl. Jacob mě napodobil a položil je také.

„Díky, ušetřil jsi mi jednu cestu,“ řekla jsem se smíchem a otočila se na něj. Jacob se na mě opět usmál a potom pootočil pohled. Zdá se mi to, nebo je nervózní?

„Já rád. Chceš ještě s něčím pomoct?“ V jednu chvíli mě napadlo, že je docela zvláštní, že si tykáme, ale to by potom vypadalo, jako když je nám čtyřicet a my se potkali v ordinaci u doktora. Odhaduji, že mu je tak dvaadvacet let. Víc určitě ne.

„Hm, to přímo ne. Jen zajdu zase na chvilku do kuchyně. Jestli chceš, můžeš tu počkat, hned jsem zpátky. Musím jenom zapnout troubu, doufám, že jíš těstoviny,“ chrlila jsem ze sebe. Byla jsem opravdu ráda, že ta napjatá atmosféra mezi námi už polevila. Nepřipadala jsem si už tolik nervózně a trapně.

„Jasně, jím. Je opravdu málo věcí, které nemusím. Fakt nemůžu ještě s něčím pomoct?“ zeptal se mě ještě na ujištěnou a já se na něj zašklebila.

„Pomůžeš tím, že si tu dřepneš na zadek a budeš čekat,“ řekla jsem mu a snažila se vyznít alespoň trošku vtipně. Hned to všechno šlo mnohem lehčeji, když jsem věděla, co říkat. Jacob už nic nenamítal, jenom si sedl a čekal. Jako by plnil rozkaz či co. Protočila jsem nad tím oči a mířila zpátky do kuchyně. Zapnula jsem troubu s těstovinami a mohla se vrátit zase k Jacobovi.

Jak jsem tak procházela kolem schodů, zaslechla jsem ze shora Renesméin a Dannyho smích. Usmála jsem se nad tím a najednou si vzpomněla, že přesně takto veselá je i s Edwardem…

Ahoj,

tak další kapitola je za námi, snad se vám líbila. :) Co si myslíte o tom, co se tu děje? :) Musím vám říct, že mám předepsanou už jenom jednu kapitolu a asi půlku další, ale po pravdě vůbec nevím, jak dál. :) Musím se nad tím někdy zamyslet, ale vůbec nevím, kdy na to budu mít čas. ;)

Mé velké poděkování patří makulce. ;) Jsi úžasná! :*

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 13: