Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 4. kapitola

26.06.2011 (21:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 72× • zobrazeno 9320×

Se žhnoucími tvářemi a urputným pohledem do jeho očí začal můj mozek pracovat na dvě stě procent. Uvažovala jsem nad tím, jak z této situace co nejelegantněji vybruslit a neztrapnit se ještě víc, než se mi doposud podařilo. Věděla jsem, že se lží daleko nedojdu už jen proto, protože lhát zkrátka neumím. Ale polopravdu bych snad ještě svedla.

„Máš pravdu,“ přiznala jsem se s rukama zvednutýma v obranném gestu. „Hledala jsem tě.“ Jeho výraz se změnil na velice spokojený. Moc se neusmívej. Teď ti srazím hřebínek.

„Chtěla jsem se s tebou domluvit na neděli, ale teď nevím, jestli by to byl nejlepší nápad.“ Přesně, jak jsem si myslela – zamračil se.

„Proč?“ optal se se staženým obočím k sobě.

„Lhal jsi. Nemůžu jet s někým tak dlouhou cestu, když mu nedůvěřuju.“ Dobře, tohle jsem trochu přehnala. I když vlastně ne. Sám policejní náčelník mě přece učil – důvěřuj, ale prověřuj. A v tomhle případě se to osvědčilo.

„V čem přesně jsem ti lhal?“ zeptal se obezřetně.

„Podle všeho se žádný Cullen nežení, ani nevdává.“ Doufala jsem, že by se mi tímto prohlášením ho podařilo chytit na švestkách, ale Edward se k mému šoku vědoucně usmál.

„Ale svatba opravdu bude,“ podíval se na hodinky, „a to už za hodinu,“ dopověděl. „Kněz přijede k nám domů. Tam se svatba totiž odehrává,“ oznámil mi a opět se tvářil jakoby vyhrál v loterii. Jak mi ten úsměv pil krev!

„Aha,“ odpověděla jsem a pohledem vyhledala mé půjčené auto. Tohle byla nejvhodnější chvíle na útěk.

„Proč jsi mi nezavolala?“ optal se. Proč bych mu měla volat? „Dal jsem ti navštívenku,“ vysvětlil mi. Ach tak!

„Někam jsem ji založila, takže mi nezbylo nic jiného, než tě osobně vyhledat.“ Nelhala jsem. Ten lístek jsem opravdu někam položila. Ale byla jsem si jistá, že kdybych chtěla, tak bych ho určitě našla.

„Aha,“ přikývl. Zdálo se mi to, nebo zněl… zklamaně? Dlouhou chvíli mě sledoval a já přemýšlela nad nějakou frází, s kterou bych se s ním mohla rozloučit. Oba jsme rozpačitě přešlápli z jedné nohy na druhou a mě to donutilo se usmát. Pan asistent už nebyl tak suverénní jako vždycky. Spíš působil jako normální kluk, kterej neví, co říct, a přitom by rád něco řekl. Jo, hochu, alespoň víš, jak jsem se kolikrát cítila ve tvé společnosti já.

„No, tak já půjdu,“ vydechla jsem, když se k ničemu neměl. Prošla jsem kolem něj a pomalým krokem odcházela k Jakeovu autu. Sakra, proč chci, aby mě zastavil?!

„Bello,“ zavolal na mě. Jejda, ten nahoře mě musí mít fakt rád. Ihned jsem se zarazila a pomalu, aby to nevypadalo moc nadšeně, jsem se k němu otočila. Ve skutečnosti jsem se musela držet, abych k němu nepřicupitala jako nějakej mopsík.

„Máš se jak dostat zítra do toho Seattlu?“ zeptal se, když ke mně přišel.

„Ještě to nevím jistě. Náklaďáček je v servisu a možná už bude zítra v pořádku, ale i tak jsem chtěla mít záložní plán.“ Další polopravda.

„Dobře. Tak kdyžtak mi zavolej.“ Do ruky mi podal další svoji vizitku. Prohlédla jsem si ji a pak se na něj usmála.

„Dobrá.“

„Hlavně ji neztrať,“ poradil mi a začal se pomalu vzdalovat.

Domů jsem přijela s přiblblým úsměvem na rtech a s úžasnou náladou. Nakonec jsem dostala to, co jsem chtěla. Viděla jsem Edwarda a jako bonus to neskončilo až tak moc trapně, jak to na začátku vypadalo. Spíš jsem měla pocit, že tentokrát jsem vyhrála jednu z mnoha našich slovních roztržek.

Táta ještě nebyl doma, tak jsem se dala do vaření. Nejdřív jsem nachystala večeři na dnešek a pak jsem ukuchtila jídlo pro Charlieho, které jsem zamrazila po jednotlivých porcích. Měli by svatořečit toho, kdo vynalezl mikrovlnku. Nejenže je jídlo ohřátý za pár minut, ale její obsluha je tak jednoduchá, že ji pochopil i táta. Dokonce i ví, který cuplík má zmáčknout, aby se mu jídlo ode mě rozmrazilo a pak ohřálo. Takže si ještě pár dní po mém odjezdu může užívat domácí stravy.

xxx

V neděli ráno mě probudil zvonek u dveří. Sakra, proč Charlie neotvírá?! Celá rozcuchaná, otlačená od polštáře a zabalená ve svém huňatém županu jsem šla otevřít. Venku stál Jacob se zářivým úsměvem a na prstu se mu houpaly klíčky od starouška.

„Řekni – Jaku, jsi ten nejlepší automechanik na světě,“ pozdravil mě a stále se u toho křenil. On vážně naprosto ignoroval fakt, že je neděle a k tomu sedm hodin ráno.

„No tak, Bells. Udělej mi tu radost,“ žádal mě naoko smutně. Ach jo, co bych pro něj neudělala.

„Fajn. Jacobe Blacku, jsi ten nejlepší mechanik na světě,“ zabrblala jsem. Nevypadal moc spokojeně. „Stačí?“ optala jsem se s povytaženým obočím.

„Trochu víc nadšení by tě nezabilo, ale když vezmu v úvahu, jak vypadáš, tak se ničeho lepšího zřejmě nedočkám,“ odpověděl a protlačil se kolem mě do domu. Co to?!

„Můžeš mi to vykompenzovat snídaní. Tak, co mi uvaříš?“ Už se zase zubil, až byl div, že jeho zuby neházely prasátka. Spolkla jsem svoji poznámku a začala dělat kafe. Je pravda, že za to, že mi opravil auto, si zaslouží víc než jen titul mistra automechanika. Rovnou jsem nachystala i toasty. Po chvilce se k nám přidal i táta, kterej ihned začal s Jacobem rozebírat nějaký zápas.

Nevnímala jsem je a věnovala se svému jídlu. Při tom jsem uvažovala nad tím, proč je Jacob tak šikovnej. Kdyby nebyl, mohla jsem jet s Edwardem… Sakryš, o čem to přemýšlím?! Ach jo, Bello. Je na čase, aby sis to přiznala – pan asistent se ti líbí. A nejen to. Přijde ti sympatický, inteligentní, přátelský, a když si sem tam odpustí ty chvilky, kdy tě přivádí do rozpaků, tak přesně splňuje tvoje představy o dokonalém příteli. Ale né. Tohle vůbec není dobrý, Bello. Nemůžeš se zabouchnout do polovičního profesora, vždyť to zavání průšvihem!

„Bello?“ Jake mě vytrhl z mých hloubavých myšlenek.

„Ano?“

„Jen jsem ti chtěl poděkovat za jídlo a říct ti ahoj. Už musím jít,“ vysvětlil mi a u toho se zvedal.

„Jo, jasně. Není zač.“ Zvedla jsem se také a šla ho doprovodit ke dveřím. Předala jsem mu klíčky od jeho auta a s ahoj, zase někdy přijedu, jsme se rozloučili.

Zbytek dne proběhl tak jako vždycky, když jsem měla odjet zpátky do školy. Dopoledne jsem žehlila prádlo, které jsem včera tak pracně naházla do pračky, když mě přepadla šílená nutkavost něco udělat. Dobře. Přiznávám, že se většina mého mozku zabývala vymýšlením tím něčím, co bych mohla udělat, abych mohla mluvit s Edwardem, než aby se věnovala žehličce a prknu. A pak jako by mě osvítilo. Samým nadšením jsem vběhla do pokoje a do ruky vzala obě dvě navštívenky. Nikdo přece neříkal, že mu nemám volat, i když pojedu sama. Prsty roztřesenými od vzrušení jsem vytočila jeho číslo a čekala. Bello, zklidni se, ať nezníš moc natěšeně. První tůt, druhý tůt, třetí, čtvrtý, pátý…

„Dovolali jste se do hlasové schránky…“ No, tak fajn. Alespoň mu nechám vzkaz. Stejně by se dověděl, že jsem mu volala a pak by se zeptal, proč jsem mu nenechala zprávu v hlasovce.

„Ahoj, Edwarde…, tady Bella. Swanová. Chtěla jsem ti jen říct, že nemusíš čekat na můj telefonát.“ Proč si myslíš, že na něj čeká? Ptal se mě kdosi v hlavě.

„Teda, ne, že bych si myslela, že na něj čekáš…“ Bello, řekni to nejdůležitější a zavěs, jinak z toho bude zase trapas, našeptával mi jiný hlásek.

„Auto už mám v pořádku, takže se mám jak dostat do Seattlu. Měj se.“ Rychle jsem zavěsila a svalila se na postel. No, tak to bylo o fous. Ještě chvilku a určitě bych pak vybrebtla nějakou blbost.

Odpoledne jsem si odnesla tašky do auta a pak se šla rozloučit s tátou.

„Kdy zase dojedeš, Bells?“ zeptal se smutně. Vždycky mi naše loučení vehnalo slzy do očí, i když jsem věděla, že se za pár týdnů opět vrátím.

„Tati,“ povzdechla jsem si. Tuto debatu vedeme pokaždé, když odjíždím. Kdyby nebyl Seattle tak daleko a můj nákláďáček nebyl žrout, nikdy bych se z Forks neodstěhovala. Do školy bych pravidelně dojížděla a Charlie by měl každý den teplou večeři.

„Já vím, Bello. Bude se mi stýskat.“ Objal mě a za chvilinku mě pustil.

„Jeď opatrně a nezapomeň zavolat.“ Přikývla jsem a nasedla do auta. Pokaždé, když jsem přijela do Seattlu, musela jsem zavolat tátovi, že jsem dorazila v pořádku. Sice mi je jednadvacet, ale pro tátu budu vždycky jeho malá holčička.

Nejdřív moc děkuju za komenty u minulé kapitoly. Tahle byla trochu vážnější, ale příští už bude zas o něco lepší.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 4. kapitola: