Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 37. kapitola

02.02.2012 (12:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 70× • zobrazeno 8512×

Celý den jsem se nacházela v bublině štěstí a radosti. Nezničil mě ani fakt, že v kantýně došly sýrové sandwiche a zbyly jim jen šunkové. Jeden jsem si koupila a rozverně si to odkráčela do přilehlého parčíku. Koukala jsem na rozkvetlé stromy, čichala svěží vzduch a poslouchala pípající ptáčky. Den ještě zkrásněl, když se ke mně přidala Jessica.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě a posadila se na stejnou lavku. Její skener byl v plné polní, tak jsem se pokusila odvést její pozornost.

„Ahoj, Jess. Dneska je pěkně, že?“ Ušklíbla se a pohled stočila ke svým rukám. Chvilku nic neříkala a pak to vyhrkla.

„Tak jo. Dneska brzy ráno mi volal Charlie, že jsi nespala na ubytovně. Pak jsem se dozvěděla, že Cullen odchází ze školy a nakonec najdu tebe, jak se potutelně usmíváš na sandwich. Takže se ptám – má to všechno nějakou souvislost?“ Ach jo. Tomu se fakt říká instinkt. Asi bych se neměla divit Charlieho telefonátu. Vždycky, když mě nemohl sehnat, zavolal Jess nebo Angele. Povzdychla jsem si a zvesela přikývla. Jessičiny oči málem vypadly na zem.

„Takže… to jste jako spolu?“ zeptala se. „Jako zase spolu?“ Opět jsem přikývla a ukousla si kousek z mýho obědu.

„Kdy se to stalo?“ vydechla a otevřela si krabičku salátu.

„Včera. Nebo vlastně o víkendu,“ pohodila jsem rameny. „Mimochodem, měla bys jíst něco výživnějšího,“ poukázala jsem na její směsku zeleniny. Ne, že by to bylo špatné. Ale je těhotná. Kdy jindy se může žena beztrestně nacpat a mít tak skvělou výmluvu?

„Ale jak-“

„Jak co, Jess? Jednoduše jsme si všechno vyříkali a vysvětlili.“ Nechtěla jsem to nějak rozebírat. Tedy chtěla, ale bylo v tom spoustu nadpřirozenejch věcí, které by ji určitě vyděsily. I když mít za skoro tchýni Karen Newtonovou je taky děs…

„A pak jste se celou noc usmiřovali, že?“ Její vědoucí úsměv mi fakt chyběl.

„Je to na mě tak vidět?“ Jessica se rozesmála.

„Bello,“ smála se, „máš takovej ten typickej posexovej výraz.“ Něco takovýho fakt existuje? „A nekoukej na mě jako vyoraná myš. I ti kluci támhle,“ hlavou pohodila směrem k partičce nedaleko od nás, která nás mlčky pozorovala, „to na tobě viděj.“ Zašklebila jsem se a ukousla si další sousto.

„V pátek představím Edwarda tátovi,“ řekla jsem po chvilce. Jessice zaskočilo. Rychle jsem ji bouchla do zad.

„Jsi si jistá?“ zeptala se se skleněnýma očima. Naprosto přesně jsem věděla, kam tím míří. Copak můžu za to, že měl Eric vroubek u dopravní policie? Navíc, Charlieho reakce byla tenkrát vážně přehnaná. Já tou průmyslovou zónou taky jezdím rychleji než je povolená maximální rychlost. Je tam krásná rovinka a nikdo tam moc nejezdí. Nemluvě o tom, že je za ní konec města.

„Edwardův rejstřík je naprosto čistej,“ prohlásila jsem s neochvějnou jistotou. A jestli ne, tak věřím tomu, že si ho do pátku stihne vyčistit.

xxx

Odpoledne jsem strávila v jedné učebně. Připravovala jsem si veškeré dokumenty, které budu potřebovat na té schůzce s radními. Těch papírů bylo fakt požehnaně, ale nechtěla jsem nic zanedbat. Už tak jsem Bergmana naštvala víc, než bylo nutné.

„Pilná jako včelička,“ zašeptal mi sametový hlas do ucha. Zeširoka jsem se usmála. To štěstí jsem musela nějak ventilovat. A tancovat na stole by bylo asi trapný…

„Neříkal jsi, že se uvidíme až večer?“ Otočila jsem se k němu. Jeho oči byly úplně světlé. Lov dopadl zřejmě úspěšně. A co bylo důležité pro mě – proběhl rychle.

„To jo. Ale říkal jsem si, že by nebylo na škodu pomoct ti s tím papírovaním,“ řekl nenuceně a chytil mě za pas. „Navíc, čím rychleji to tady vyřešíme, tím rychleji můžeš začít platit nájem,“ blýskl svým oslnivým úsměvem a políbil mě. Nedokázala jsem to ovládat. V jeho přítomnosti šly všechny zábrany stranou. Co na tom, že jsme ve škole? Každý nájemce si přece většinou nejdřív vyžádá zálohu.

Natiskla jsem se k němu a polibek prohloubila. Jeho dlaně si okamžitě našly cestu pod moje tričko. Papírování nepapírování, natlačila jsem Edwarda ke katedře. Věděla jsem, že kdyby nechtěl, tak mě nenechá. Ale když jsem zatlačila na jeho silná ramena a sám se posadil na profesorskou židli, brala jsem to jako souhlas.

Nestarala jsem se, jestli nás někdo nachytá – rektor o nás už věděl. Nejhorší, co by se ještě mohlo stát, bylo to, že by mě vyrazili taky. Ale když vezmu v úvahu Edwardovy supersmysly, pravděpodobnost, že nás někdo přistihne, byla vážně minimální.

„Slečno Swanová, zahráváte si s ohněm,“ zašeptal mi laškovně do rtů. Samolibě jsem se usmála a posadila se na něj.

„Nebojte se, pane Cullene,“ přistoupila jsem na jeho hru. „Rozhodně vás nijak nezraním.“ Špičkou jazyka jsem ochutnávala pokožku jeho krku, zatímco se srdečně smál. Já to ale myslela vážně. To ráno, kdy jsme se loučili před odjezdem do školy, mě hodně navnadilo. Celej den se to sice moc neprojevovalo, ale to ani nemohlo. Edward tu nebyl. Zato teď jsem ho cítila všude.

Studené ruce mě nadzvedy a posadily na kantorský stůl. Moje prsty si zatím hrály s knoflíčky jeho košile. Edward se tiskl mezi má stehna a pomalu mi vyhrnoval tričko. Jeho oči už byly zase černé. Chvěla jsem se touhou. Ta nejistota, že nás může někdo vidět, mě jen víc vzrušovala. Něco o tom zakázaném ovoci bude asi pravda.

„Bergman,“ vydechl a stáhl mi tričko zase dolů.

„Cože?“

„Děkan tu bude asi za třicet vteřin.“ Odtáhl se a svou rychlostí si ty knoflíčky opět pozapínal. Já se snažila dát dohromady svůj výraz. Jessica říkala, že to je na mně poznat. Tak doufám, že je Bergman slepej.

Když profesor vešel do dveří, už jsme s Edwardem stáli každý na jiné straně stolu a tvářili se, že toho máme opravdu hodně na práci. Ale stejně jsme ho neoblafli. Jeho podezíravě přimhouřené oči mluvily jasně.

„Slečno Swanová, pane Cullene,“ pozdravil nás a vešel dovnitř.

„Dobrý den, pane děkane,“ odpověděla jsem jako slušně vychované děvče. Co na tom, že ještě před chvilkou jsem tady byla skoro do půl těla nahá. Edward jen přikývl.

„Chtěl jsem jen vědět, na kdy budete domlouvat tu schůzku s radními?“ zeptal se mě.

„Už jsem ji domluvila. Bude pozítří.“ Myslela jsem, že to ví. Vždyť jsem to domlouvala s jeho sekretářkou. Bergman zakroutil hlavou.

„Ne, to nepůjde. Ve čtvrtek už mám program plně nabitý. Měla jste se mě nejdřív zeptat, slečno Swanová. Teď budete muset všechny účastníky opět obvolat a vysvětlit jim, že jste to popletla.“ Tady vůbec nešlo o to, jestli má čas. Ten měl, to jsem věděla jistě.

„Ale podle vaší asistentky, máte ve čtvrtek ve dvě hodiny volno. Mluvila jsem s ní.“ Jeho husté obočí se stáhlo k sobě. Tohle ode mě asi nečekal.

„A finančního manažera už máte? Měla jste mi ho představit včera,“ změnil téma. No, tak na tohle jsem zapomněla. Manažera sice mám, ale Bergman ho nezná. Celé pondělí jsem řešila jinou – pro mě důležitější – záležitost.

„Pane děkane, můžu vás ujistit, že finančního manažera jsem obeznámila s celou dokumentací projektu, ale-“

„Ale možná byste se měla více zabývat svými povinnostmi a ne asistenty filozofie,“ přerušil mě a střelil pohledem k Edwardovi. Ten zatínal pěsti a jeho oči postupně tmavly.

„Myslím, že tohle by stačilo, nemyslíte, pane profesore?“ procedil skrz zuby. Bergman se k němu pohoršeně otočil.

„Ano, pane Cullene,“ souhlasil. „Myslím, že už by to stačilo. Pokud v sobě máte trochu cti, tak byste měl školu opustit okamžitě a ne se schovávat za milosrdné rozhodnutí rektora.“ Tohle už bylo moc. Ale vůbec jsem nevěděla co udělat, nebo jakým způsobem zasáhnout.

„Je zvláštní, že to říkáte zrovna vy, pane Bergmane.“ Edward zřejmě věděl víc než já.

„Jak to myslíte?“ Děkan byl zvědavý stejně jako já.

„Tak jak to říkám. Není to zvláštní, že váš syn měl tolik absence a přitom hladce prošel do dalšího ročníku?“ Edwardovy oči probodávaly Bergmana skrz na skrz.

„Jak se opovažujete?“ vykřikl náhle. Edward si odfrkl.

„Myslím, že nejsem jediný, kdo našemu rektorovi něco dluží, že?“ Ten výsměch v jeho hlase by slyšel i hluchý. Profesor zrudl vzteky. Ale neřekl ani slovo. Prostě jen odkráčel pryč. Tehdy jsem poprvé uvěřila tomu, že Edward umí číst myšlenky.

xxx

Stěhování proběhlo ještě týž den. Paní recepční nestíhala zírat, když se kolem ní Edward producíroval s mými ještě nevybalenými věcmi. Ale neřekla ani půl slova. Jen nás pozorovala skrz vrchní stranu novin, kterou používala jako svou skrýš.

Bylo to až směšné, jak ten denní tisk pokaždé zašustil, když mě Edward políbil na schodech, u dveří, nebo přímo před ní. Na okamžik mě napadlo, že bych jí navrhla, aby poslala tátovi písemné hlášení o mém odchodu společně s fotografiemi z bezpečnostních kamer… Ale pak jsem to zavrhla. Stačí to, že se stěhuji, aniž bych o tom tátovi řekla. Ať si důkazy pěkně zajistí sám, když si chce hrát na policajta…

Soužití s Edwardem bylo jednoduché. Vlastně to bylo snadnější než dýchání. Večer jsem usínala v jeho objetí, ráno jsem se probouzela vedle něho, snídali jsme společně u jednoho stolu, i když Edward samozřejmě nikdy nic nesnědl, a pak jsme odcházeli ruku v ruce do školy (bohužel zatím jsme ale jezdili každý svým autem).

Ve škole to tak lehké totiž nebylo. Nikdo se zatím nesměl dozvědět, proč Edward končí. Ale i tak to nezabránilo drbnám, aby si vytvářely své vlastní teorie, které pak prohlašovaly za stoprocentně ověřené. Údajně odchází za svojí snoubenkou na Aljašku. Při tom zjištění, i když jsem věděla, že je to naprostá blbost, jsem skřípala zubama.

„Neposlouchej je.“ Edward mě konejšil ve svém náručí. Leželi jsme na pohovce a sledovali noční Seattle.

„Já vím, ale prostě…“ Povzdychla jsem si. Nemusela jsem tu větu dopovědět. Věděla jsem, že mi rozumí.

„Za pár týdnů se všichni dozví pravdu a pak si budeš přát, aby se ji nikdy nedozvěděli.“ Prudce jsem se k němu otočila. Jeho vážný výraz mě na okamžik zarazil.

„Jak to myslíš?“ Trošku se pousmál a pohladil mě po tváři.

„Tak jak to říkám. Dokážeš si představit ten humbuk, co způsobíme, až tě dovezu před školu ve svým autě?“ zeptal a palcem mi přejel po líci. Jeho zlaté oči vědoucně hleděly do těch mých. „A co teprve až tě políbím?“ šeptnul a přitáhl si mou tvář blíž k sobě. Jeho chladivé rty něžně polaskaly ty mé. Neodpověděla jsem. Měl naprostou pravdu – až se to provalí, nikdo nám nedá pokoj…

Překvapivě jsem si uvědomila, že mi na tom nezáleží. Je mi upřímně jedno, co si budou ostatní šuškat a myslet. Oni nevědí, co mezi námi je. A i kdyby to věděli, tak jim nikdy nedovolím, aby se mezi nás postavili. Už nikdy to nikomu nedovolím. Ani Tanye, ani profesorům, ani Charliemu. Už prostě ne. Nikdy!

„Na co myslíš?“ zeptal se mě tak jako vždycky, když nedokázal rozluštit můj výraz. Díky tomu, kdo má na svědomí tu mou odchylku, která brání Edwardovi vidět mi do hlavy.

„Na to naše odhalení… A na to, že se na něj vlastně těším,“ přiznala jsem barvu. Jen ať to všichni vědí, že jsme spolu. A pokud se to někomu nebude líbit, jeho problém. Lidi jsou zbabělí. Dokud vám můžou šeptat za zády, hrají si na hrdiny. Ale jakmile vám mají něco říct do očí, rychle si to rozmyslí. A pokud ne, klidně si to s nimi vyříkám.

Edward se pousmál a přetočil mě pod sebe. „Takže ti to vážně nebude vadit? Myslím ty drby, narážky a domněnky?“ Zakroutila jsem hlavou a prsty mu vískala vlasy. Byly jiné, než mám já. Pevnější, lesklejší, hebčejší.

„Miluju tě,“ prohlásil a opět mě políbil. Jemně a pomalu. Srdce se mi málem zalklo tím přívalem štěstí a radosti. V tu chvíli na světě neexistovala spokojenější osoba, než jsem byla já.

Edward mě prozíravě dráždil svými ústy a špičkou jazyka, dokud se vroucnost neprobojovala skrz něhu. Jeho prsty se naléhavě vpletly do mých kadeří a dech se zrychlil. Krev mi tepala ve spáncích ve stále rychlejším rytmu, tělo se chvělo pod jeho spalujícím mrazem a myšlenky zanikaly dříve, než stihly vůbec vzniknout.

Jeho triko zmizelo stejně rychle jako to moje. Kamenné paže se obemkly okolo těch mých a ledový dech mě hladil na krku společně se rty. Jeho ramena, pevná a široká, mi nedávaly téměř spát. Zbožňovala jsem jejich strukturu. Bílý mramor, chvějící se pod mým dotykem.

Edwardovy tiché steny se mísily se slastným vrčením a mě to nesmírně vzrušovalo. Ta jeho divoká a nezkrotná stránka, která probouzela moje základní instinkty a pudy, mě dokázala nevědomě ovládat. Ne, že bych snad proti tomu bojovala.

„Ale ne,“ zanaříkal najednou a trochu se nadzvedl. Soustředěně se díval do chodby a pak se zamračil.

„Co se děje?“ Událo se to v tu stejnou chvíli, kdy jsem svoji otázku dopověděla. Nejdříve jsem pocítila vanoucí chlad na své kůži. A pak se najednou nad námi tyčil černovlasý hromotluk s poťouchlým úsměvem na rtech.

Lidičkové, strašně moc děkuji za hlasy v Nej povídce. Opravdu jsem ráda, že se vám povídka pořád líbí, i když je rozepsaná pěkných pár měsíců. Takže ještě jednou moc děkuji. :-)

Příště asi tušíte, co se bude dít...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 37. kapitola: