Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 33. kapitola

06.01.2012 (22:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 66× • zobrazeno 8043×

Bella:

Hloupost. Kravina. Blbost… Nebo, ne?

Proč by jinak Rousseau, ten Rousseau, filozof s velkým F, něco takového říkal? Já vím, žil v době, kdy si lidi chřipku léčili bylinnými zábaly a sirupem z cibule a medu, ale…

Vždyť je to Rousseau, jeden z představitelů osvícenství, tedy doby, kdy věda a lidský intelekt hrály důležitou roli v rozvoji společnosti.

A přece - nic není nemožné, ne?

Podle hlavních znaků – neuvěřitelná rychlost a síla, smrtelná bledost a chlad – by to totiž na Edwarda sedělo. Ale podle těch dalších – špičáky, pití krve, pronásledování lidských panen – jsem byla vážně mimo. Edwardovi zuby jsou hezké. Bílé a rovné. A žádný špičák mu nevyčnívá. Krev jsem ho pít neviděla. A panna nejsem už dlouho.

Takže jo. Určitě je to blbost.

Tak proč pořád pochybuješ, hm?!

Možná proto, protože jsem viděla Tanyu, jak zastavila kulku vlastní rukou?!

Nebo proto, protože Edward jí řekl, že ji stvořil?! Ne zplodil, ale stvořil!!!

To je ono. Stvoření.

Knížku jsem nechala tam, kde byla, a rychle se přesunula do studovny, ve které měli studenti k dispozici pár počítačů s připojením na internet. Google na mě koukal už ode dveří. Ihned jsem do něj napsala to slovo.

Jenomže většina odkazů se motala okolo stvoření světa a pána Boha. Pak to byl taky název jakéhosi divadelního představení a evropského filmu.

Takže následoval druhý pokus. Stvoření upíra.

Tentokrát těch odkazů bylo mnohem, mnohem víc. Většinou na soukromé blogy, nebo stránky o okultismu. Prošla jsem je skoro všechny.

Stvoření upíra měl být velmi náročný a nejistý proces. Upír se nejdřív měl napít ze své oběti. Pak se oběť měla napít z upíra a nakonec byl chudák člověk zabit. Pak se upír s lidskou mrtvolou zahrabal pod zem a nějakou dobu, většinou tři dny, tam spolu strávili. Pak se vyhrabali ven.

Jinde se to obešlo bez toho zahrabání a někde jinde nebyla potřeba ani toho zabití. Jo, šla mi z toho hlava kolem.

Dokonce jsem si našla i pár vědecky doložených důkazů, že lidé na upíry opravdu věřili – pohřbívání za zdmi hřbitova, lámání kostí zesnulých, zapíchávání dřevěných kůlů do srdcí zemřelých jen tak pro jistotu, házení stříbra do hrobů a tak dále…

Jeden z článků dokonce popsal i omyly, které se při honbě na upíry, doopravdy staly. Například ve Francii, kdokoliv vešel na hřbitov po setmění, byl považován za krvesajce. Jistý poručík Bertrand byl takhle zabit, protože kvůli své nekrofilii chodil uprostřed noci vykopávat těla mladých žen.

Ale že by se tyhle informace týkaly Edwarda? Nemožné. Nereálné. Nelogické…

Jenomže…

Bylo by nadmíru nelogické řídit se v životě logikou.

Co se ti zdá nemožné, není nereálné.

Je nemožné být rozumný a milovat.

Jo, takhle to dopadá, když si za volitelný předmět zvolíte filozofii místo chemie. Jak se mám rozhodnout? Mám věřit tomu, co znám ze zkušenosti, nebo tomu, co mi našeptává instinkt? Mám věřit vlastnímu rozumu, nebo srdci? Bože, to zní tak pateticky…

Ale i tak, i Einstein přece řekl, že „to všichni vědí, že je něco nemožné, a pak se objeví nějaký blázen, který neví, že je to nemožné, a udělá vynález.“

Nebo autoři sci-fi. Ti přece netušili, že bude jednoho dne možné cestovat do vesmíru a voilá, Gagarin si tam zaletěl.

„Promiňte, ale už zavíráme,“ řekla mi postarší knihovnice, zatímco vypínala počítače po mé pravici. Když jsem se podívala z okna ven, byla tam tma. To jsem opravdu celej den strávila tady?

„Hm, jo. Už jdu.“ Zavřela jsem okno prohlížeče a zvedla se ze židle. V náklaďáčku jsem seděla o pět minut později. Nikam jsem nejela. Jen jsem zase přemýšlela.

Pokud to je pravda a pokud je Edward upír, tak jak to, že může vycházet ven ve dne? A jak to, že je vidět v zrcadle? A proč má doma postel, když by měl spát v rakvi? A jak to, že ještě nikdo nikdy na jejich existenci nepřišel? Přece nemůžu být jediná, kdo o nich ví. Musí nás být přece víc.

Ale jak to zjistit? To mám zase prosedět hodiny u počítače a hledat jehlu v kupce sena, když stačí jen zvednout telefon a jednoduše se zeptat?

„Volaný účastník je nedo- “ Típla jsem to a nastartovala auto. Fajn, nic jiného mi nezbývá…

Edward:

Z rektorovy kanceláře jsem odešel prakticky ihned poté, co mi slíbil, že to s Bergmanem zařídí. Neměl jsem čas se tím nějak blíž zabývat. Musel jsem si zajistit přestup na Seattleskou a současně s tím odjet za Georgem k soudu. Normálně mě tyhle praxe baví, ale v tuhle chvíli se mi zrovna moc nehodily.

Belle jsem se neozval. Nebyl důvod. To, že budu muset odejít, jsem jí chtěl radši sdělit osobně. Navíc jsem se potřeboval dostat ze školy tak, abych nepotkal Stevansovou, které jsem se už pěkných pár dní vyhýbal. Jenže ona se s tím nehodlala smířit a neustále mi nechávala vzkazy u Harrisona. Já naopak dělal všechno proto, abychom na sebe nenarazili. Takže jsem hodně bystřil svůj mozek, abych co nejrychleji zaznamenal její myšlenky, jakmile by se dostaly do mého doslechu, a já jí tak mohl jít z cesty.

Před soudem jsem si chtěl vypnout mobil, když jsem si všiml hromady nepřijatých hovorů a pár nepřečtených zpráv:

Neposlouchej Jaspera. Stejne to spolu proberem. Alice.

Byt tebou, tak si vypnu mobil. Alice se rozhodla vratit do skolnich lavic, ale nejdriv to chce prodiskutovat s tebou. Jasper.

Nedelej to, Edwarde. Ja a Bella budeme skvele kamaradky.

Nezapomen si ten mobil zapnout, az budes doma. A ne, ze mi to udelas naschval!

Sorry, Alice. Mobil jsem vypnul a nehodlal jsem si ho zapnout dřív než zítra. S Bellou se uvidíme přes Skype.

Bella:

Celá nervózní a rozklepaná jsem se vydala po kamenných schodech domu, ve kterém ne/žije. Nevěděla jsem přesně, jak bych měla začít. Něco ve smyslu – Edwarde, jsi upír – se mi zdálo uhozený… a moc definitivní. Přestože jedna moje část tomu bezmezně věřila. To byla ta iracionální, dětinská a naprosto nelogická Bella, která dlouhou dobu věřila tomu, že je máma v nebi.

Mé druhé já. To hodně přemýšlející, vědecké a rozumné si to nedokázalo připustit. Existence nadpřirozena? Pche, taková blbost. Žádné nebe ani lepší místo, kam člověk odchází po smrti, neexistuje. Poslední místo, kam poputujeme, je jáma vykopaná v zemi, případně kamenná urna. Žádné bílé mráčky, andělíčci a vousatej pán Bůh.

Jenomže…

Na toho recepčního jsem úplně zapomněla. Seděl za tím pultem a zvědavě si mě prohlížel. Když mu došlo, odkud mě zná, široce se usmál.

„Mám panu Cullenovi zavolat, že tu má návštěvu, nebo jde o překvapení?“ zeptal se mě místo pozdravu. Nebyla jsem si jistá, co bude lepší. Šla jsem za Edwardem naprosto nepřipravená a bez toho, abych věděla, jak se mám ptát a na co přesně. Jo, je logický, že se ze mě najednou stalo překvápko.

Ve výtahu jsem se rozklepala ještě víc. Když jsem se na sebe dívala v tom nablýskaném zrcadle, nebyla jsem si jistá, jestli to nemám radši odpískat. Jdu přece sama do bytu upíra. A jdu mu oznámit, že vím, že je upír. Co nejhoršího se mi může asi tak stát? Maximálně se ze mě stane fruko. A bonus navrch – vypije mě Edward. Takže žádný strach, to bude přece krásná smrt.

Už jsem se nerozmýšlela. Prostě a jednoduše jsem přešla k těm tmavým dveřím a zaklepala. Neměla jsem radši zazvonit? napadlo mě o vteřinu později. Ne, neměla, došlo mi, jakmile se dveře otevřely.

Edward tam stál mezi těmi futry s překvapeným výrazem. Kdyby byl člověk, myslela bych si, že jsem ho vyrušila ze spánku - měl na sobě světlé triko a šedé kalhoty od pyžama.

„Ahoj,“ začala jsem nervózně. Neodpověděl. Jen na mě pořád nevěřícně koukal. „Já… jela jsem kolem, tak…“ Cucala jsem si výmluvu z prstu.

„Pojď dál,“ vyhrkl najednou a ustoupil mi ze dveří. Logické – přece mě nezakousne na chodbě, kde mají kamery.

Namířila jsem si to přímo do obýváku. Chtěla jsem se posadit se na ten kožený gauč. Když už, tak ať mám pohodlí.

„Říkala jsi, že jsi jela kolem?“ pokoušel se navázat na náš rozhovor.

„Hm,“ přikývla jsem a konečně si sedla. Žádné pohodlí, ani úleva se nekonala. Teď už jsem byla totálně v pasti a já kráva do ní vlezla sama.

„Jsem rád, že ses zastavila,“ přiznal se se šťastným výrazem. Jestli má hlad, tak se ani nedivím…

„No… jo,“ vypravila jsem ze sebe a pořádně se kolem sebe porozhlédla. Na odkládacím stolku vedle gauče ležela nějaká knížka.

„Doufám, že jsem tě nevyrušila,“ ukázala jsem na ni, „ale jestli jo, tak já…“ Už už jsem se viděla na svobodě.

„Vážně si myslíš, že bych si radši četl, než tě měl tady, u sebe doma, a to úplně dobrovolně?“ Já to věděla – má hlad.

„Asi ne,“ vydechla jsem.

„To si piš, že ne,“ přesvědčil mě a otočil se směrem doprava. „Úplně jsem zapomněl… Dáš si něco k pití, nebo k jídlu?“ Cože? Moment! To on měl být ten, kdo bude jíst, ne?

„Vlastně,“ krátké zaváhání, „jo. Něco bych snědla.“ Celý den jsem přece nechala žaludek trpět hlady. Navíc i v cele smrti mají nárok na poslední jídlo…

„Co by sis dala?“ zeptal se a koukal do lednice. Vypadal tak lidsky.

„Sandwich?“ navrhla jsem a šla za ním. Nedokázala jsem ho mít za zády. Musela jsem na něj neustále vidět.

„S tuňákem?“ Otočil se s konzervou v ruce. Na lince už měl přichystané ostatní suroviny.

„Jo, ráda.“ Posadila jsem se na barovou stoličku k pultu, který odděloval obývací část od té kuchyňské. Pozorně jsem sledovala každý jeho pohyb. To, jak zlehka potřel plátky chleba majonézou. To, jak krájel rajčata na stejně silná kolečka. To, jak jemně očistil listy salátu a jak rychle nastrouhal sýr na hrubé hoblinky. Konzervu otevřel bez jediného zaváhání a pak vše naskládal na sebe a položil přede mě na keramickém talíři.

„Ty nebudeš?“ zeptala jsem se ze zdvořilosti a pak si uvědomila tu blbost, co jsem vypustila z pusy. Jasně, Bello, ještě mu nastav krk; můžete se najíst společně…

„Ne, já,“ zakroutil hlavou a pak si hlasitě povzdechl. „Já nejím,“ vysvětlil mi. Do očí se mi však nepodíval. Sledoval podlahu. Vypadal tak provinile, jako by to, že nejí, byla snad jeho chyba. Poprvé jsem viděla Edwarda se stydět. Vůbec se mi to nelíbilo. On je přec vždycky tak sebevědomý a klidný. Nikdy ho nic nedokáže rozhodit a ze všeho vždy vyjde se vztyčenou hlavou. A teď?

„No, já kromě jídla potřebuju taky pít,“ zamumlala jsem, abych zahnala ten pocit viny,  který mě dostihnul při pohledu na zahanbeného Edwarda. „Teda ne krev, ale třeba čaj, ne-“

„Cože?“ přerušil mě a šokovaně se na mě podíval.

„Nebo džus, vodu, mlíko, colu, někdy si dám i víno…“ žblechtala jsem dál se staženým hrdlem. „Ale ne krev,“ uzavřela jsem to s výrazným přikývnutím.

Edward lapal po vzduchu. Nebo spíš jenom nevěděl co říct, a tak otvíral a zavíral pusu pořád dokola. Nechala jsem mu čas to strávit. Blbě použitý obrat, já vím. A sama jsem se zakousla do toho jídla, co mi přichystal.

„Jak?“ zeptal se nakonec.

„Knihovna.“ Přikývnul.

„Kdy?“

„Dneska.“ Nebyla jsem si jistá, kolik je hodin, takže přesnější informaci jsem mu dát nemohla. Opět přikývnul.

„A to nemáš žádné otázky?“ Mám. Kdy si cucneš?

„No, pár věcí by mě zajímalo.“

„Tak se ptej.“ Vypadal tak rozhozeně a šťastně zároveň. Nerozuměla jsem tomu. Jenže jsem se tím nezabývala. Měla jsem na starosti jiný věci. Například zachránit si krk…

„Kolik...“ Ne, špatná formulace. „Jaké množství…“ Jo, to znělo líp. „Potřebuješ?“ zeptala jsem se docela výstižně a jasně. Edward na mě hleděl s obočím staženým k sobě.

„Ptáš se mě na to, kolik krve potřebuju, abych se necítil žíznivý?“ Dobře, v jeho podání ta otázka zněla srozumitelněji.

„No… jo.“ Jeho pohled se změnil v pobavený. Mně to směšné nepřišlo. Já mám v sobě asi pět litrů krve. A ztráta deseti procent je pro mě ještě zdraví neohrožující, ale pokud on potřebuje víc, tak smůla pro něj – budu jen na jedno použití.

On to moc neřešil. Smál se. Srdečně a nahlas. Iritovalo mě to.

„Jasně jen se směj,“ zasomrovala jsem si pod nos a čekala, kdy ho to přejde. Netrvalo to moc dlouho. Vlastně, jakmile jsem dořekla tu větu, jeho smích ustal.

„Bello,“ něžně mě oslovil. Jeho jemný výraz a laskavé oči se intenzivně opíraly do těch mých, „živím se krví zvířat.“

Doufám, že vám tato absurdní kapitola nevadila, ale nějakým způsobem se prostě musím dostat zpátky k té odlehčené atmosféře, která panovala na začátku povídky...

Příště dořešíme ještě poslední záhady, na které jste už zřejmě zapomněli...

A děkuji za komentáře...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 33. kapitola: