Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 31. kapitola

31.12.2011 (08:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 60× • zobrazeno 7425×

Bella:

Swanová, jestli tam nepůjdeš, tak už nikdy nebudeš moct žít sama se sebou, vyhrožovala jsem si v duchu a dál zírala přes čelní sklo náklaďáčku na nemalou restauraci.

Věděla jsem, že tam ještě není. Okolí restaurace jsem projela dvakrát a nikde u krajnice neparkoval. A ani na parkovišti, na kterém jsem teď stála já, žádné stříbrné Volvo ani černej sporťák nebyl.

Už od rána jsem byla nervózní. Bála jsem se právě toho, co se ve mně teď odehrávalo. Panikařila jsem. Sakra, ještě jsem ani nevystoupila z auta a už jsem docela vážně uvažovala nad návratem domů.

Možná jsem se unáhlila. Možná jsem mu neměla slibovat něco, co nejsem schopna dodržet. Bude přece lepší odejít teď, než se sesypat v restauraci plné lidí, kteří uvidí, jak před ním utíkám… Jo. Určitě to bude lepší.

Šáhla jsem na klíček v zapalování a chtěla jím otočit, když jsem se zahlédla ve zpětném zrcátku. Oči mojí mámy na mě koukaly se strachem a špatně skrývanou hysterií.

„Co to děláš, Bello?“ zeptala jsem se sama sebe. Vždyť ani Renée nevypadala tak vyplašeně, když měla podstoupit první chemoterapii. A přitom věděla, že šance na její uzdravení je nulová. A ty? Sedíš tu jak zbabělec a chceš utéct od někoho, kdo tě miluje a kdo tě zachránil před jistou smrtí.

Ne!

Místo toho, abych nastartovala, jsem klíček vytáhla a pevně ho stiskla v dlani. Půjdu tam a setkám se s mužem, kterého miluji. Půjdu tam a pokusím se mu vysvětlit, jak mi je. Půjdu tam a řeknu mu o své noční můře. Ano! Tohle přesně udělám.

S hlubokým nádechem jsem vystoupila a bouchla dveřmi víc, než bylo potřeba. Zamkla jsem a klíče schovala do kapsy bundy. K restauraci to bylo necelých patnáct metrů. Čím blíže jsem byla skleněným dveřím, tím hůř se mi dýchalo. Ale zvládala jsem to. Tohle ještě bylo přijatelné. Snesitelné.

Ale jakmile jsem uviděla svůj odraz ve skleněné výplni dveří, znejistěla jsem. Co to dělám? Co to dělám?! Vždyť vůbec nejsem připravená. Tlačím moc na pilu. Tohleto prostě nepůjde, kroutila jsem hlavou a u toho vypadala jako blázen, který si povídá sám se sebou.

„S dovolením?“ zeptal se nějaký muž dopáleně. Nečekal až uhnu, těsně se protáhl kolem mě a vešel dovnitř. Když se za ním zavřely dveře, opět na mě koukal můj odraz. Vypadala jsem jako tele těsně před porážkou. A přitom já jsem svou vlastní popravu přežila. Co víc bych měla chtít?

„Nebuď zbabělá,“ zamumlala jsem si pod nos a odhodlaně šáhla na kliku.

xxx

Hosteska mě dovedla k malému stolku v rohu restaurace a se slovy, že obsluha dorazí co nejdřív, odešla. Já se mezitím zadívala na dvě židle před sebou. Jedna stála zády ke zdi a zaručovala výhled do celého prostoru. Druhá stála sice zády ke vstupním dveřím, ale na stranu druhou byla blíž k východu než ta první. Byla strategicky naprosto nevýhodná, ale…

„Mám si sednout do rohu?“ Prudce jsem se otočila za tím hlasem. Edward stál kus ode mě a snažil se usmívat. Moje chování ho muselo zraňovat, ale já nedokázala nijak odpovědět. Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe. Ostatní hosté seděli u svých stolků a jedli, nebo si povídali. Nikdo nám nevěnoval pozornost. A mě to strašně znervózňovalo. Co když mi něco udělá? A co když potom budu potřebovat nějakého svědka? Jenže, jak můžu mít něčí svědectví, když nás nikdo nezaregistruje? Prosím, podívejte se někdo na nás! Prosím, zvedněte někdo hlavu!!!

„Nadechni se, Bello!“ přikázal mi. Edward mě sledoval tím stejně bolestným pohledem jako tenkrát v té chodbě.

„Nádech,“ popohnal mě a čekal na mou reakci. Zhluboka jsem nasála vzduch do plic a obezřetně si ho měřila pohledem.

„A výdech.“ Vyfoukla jsem svými ústy a pociťovala jisté uvolnění, které se mi začalo rozlévat po celém těle. Ještě párkrát jsem celou proceduru zopakovala a zírala na jeho slonovinový rolák. Slušel mu.

„Neposadíme se?“ navrhnul a na okamžik zaváhal. Pak ale prošel kolem mě a posadil se do rohu. Věděla jsem, že mi chtěl nejprve galantně odsunout židli, ale takhle to bylo lepší.

Ještě chvíli jsem zůstala stát na místě a snažila se nalézt svůj ztracený dech a duševní rovnováhu. Pak jsem si ale trochu nemotorně odsunula židli a posadila se. Moje mysl na mě křičela, ať se uklidním, protože jsem v naprostém bezpečí. Ale moje tělo čekalo na jakýkoliv útok. Svaly se mi napínaly a oči kmitaly po okolí. Asi jsem se zbláznila.

„Slyšel jsem, že tu mají výborné ravioly.“ Edward se choval, jako by vůbec nebyl svědkem mého skoro nervového zhroucení. Vzal si do rukou jídelní lístek a otevřel ho. Já jeho pohyby neustále kontrolovala a ujišťovala se, že se ke mně nepřiblížil blíž. Když jsem neodpovídala, zvednul svůj zlatý pohled a pohlédl mi přímo do očí.

„Pokud se na to necítíš…“

„Ne!“ Vehementně jsem kroutila hlavou. Copak nechápe, že kdybych teď odešla, už nikdy bych se k tomuto neodhodlala?

„Bello,“ zasténal a odložil menu. „Nebuď tak tvrdohlavá. Tímto si nepomůžeš, bude to pro tebe jenom horší,“ prosil mě svým hlasem i pohledem. Ale ne. Ne, ne a ne! Srdce mi sice prudce uhánělo vpřed a dlaně se mi potily. Ale já tohle prostě musela dokázat. Trošku mě mrzelo, že si Edward myslel, že to nezvládnu, ale nemohl mě přesvědčit. Už jsem se rozhodla.

„Ale…“ pokračoval.

„Zabil jsi mě,“ utnula jsem ho. Zmlknul a vyvalil oči. V duchu jsem se bičovala. Ano, chtěla jsem k němu být co nejvíc upřímná. A ano, chtěla jsem mu říct o své noční můře… Ale rozhodně ne takto…

„C-cože?“ zakoktal se.

„Ve snu,“ odpověděla jsem a otočila se k servírce, která k nám zrovna mířila. Nemohla si vybrat lepší chvilku.

„Máte vybráno?“ Drobná blondýnka s výrazným líčením a bločkem pro zápis objednávky se viditelně pokoušela ignorovat moji osobu. Stála natočená směrem k Edwardovi s vypnutou hrudí, růžové rty zkroucené do koketního úsměvu a nevinně si ho prohlížela zpod svých, jistě umělých, řas.

Nečekala jsem na Edwardovu odpověď. Tohle bylo jasné flirtování, které jsem nemínila jen tak přehlížet. Navíc jsem přece žena, měla bych být obsloužená jako první. A tohle je můj přítel.

„Houbové ravioly,“ vyhrkla jsem. Dotyčná se ke mně velice přeochotně otočila. Její milý výraz kontrastoval s očima, v nichž to nenávistně vzplálo. Naštvala jsem ji. Jupí!

„A na pití si dám colu,“ dodala jsem s přesladkým úsměvem. Její úsměv se postupně měnil ve škleb. Vůbec nebyla hezká. Mou objednávku si zapsala a opět se otočila k Edwardovi. Už zase vypadala jako neviňátko.

„A vy si dáte…“ otázku nechala vyznít do ztracena a třikrát zamrkala. Bože, byla tak průhledná!

„Můj přítel si dá to stejné co já,“ prohlásila jsem pevně a svoje slova stvrdila rukou, kterou jsem položila na tu jeho. Servírka zúžila oči – krávo, křičel na mě její výraz. Teď jsem jako neviňátko vypadala já.

Jenže ona se nevzdávala. S nadějí v očích se podívala po Edwardovi, který jen přikývnul, aby jí odsouhlasil to, co jsem jí řekla. Pak mi teda ještě těma svýma hnusnýma modrýma očima sdělila, co si o mně myslí a konečně odkráčela pryč. Mně v uších zněly vítězné fanfáry.

„Sluší ti to, když se takhle usmíváš.“ Až když promluvil, jsem si uvědomila jeho přítomnost a schopnost rozhodovat se sám za sebe. Co když si chtěl objednat sám? Co když nesnáší houby? Pomalu jsem se na něj podívala. Styděla jsem se, vždyť jsem se zachovala jako ta největší žárlivka pod sluncem.

„Promiň,“ špitla jsem a odvážila se vzhlédnout do jeho očí. Byly zlaté. Šťastné a potěšené. Nebyla v nich jediná stopa po nespokojenosti.

„Za co se omlouváš?“ chtěl vědět. Copak to nebylo jasné?

„Za tu žárlivou scénu.“ Jeho úsměv se ještě víc rozšířil a pohled klesnul na stůl.

„Není za co se omlouvat,“ odpověděl a stále se díval na tu dřevěnou desku. Trošku mě tím rozhodil. Já se mu snažím něco vysvětlit a při tom si trošičku napravit reputaci. A on kouká na jídelní lístek.

„Pověz mi o tom snu,“ ponoukl mě a konečně na mě pohlédl. Než jsem se stihla jen nadechnout, už u nás byla ta servírka zase. Ani se na mě nepodívala. S úsměvem hleděla na Edwarda a mě opět zdařile ignorovala. Na stůl položila dvě skleničky s colou a s ujištěním, že jídlo přinese za chviličku, odešla.

„Tak?“ popohnal mě. Byl zvědavý. Ale já nevěděla jak začít. Jak někomu řeknete, že vás uškrtil vlastníma rukama? A jak mu to sdělíte co nejšetrněji, tak abyste neranili jeho city? Mám mu povědět i tom, že se mi tahle smrt vlastně líbila? Nebude mě mít za blázna?

„Použil jsem revolver?“ začal hádat.

„Ne.“ Zakroutila jsem hlavou a rychle se napila. Možná to byl blbej nápad. Možná jsem s tím snem neměla vůbec začínat. Možná bych si měla najít nějakého jiného psychologa…

„Nůž?“ hádal dál.

„Ne,“ odmítla jsem další jeho návrh. Edward si hlasitě povzdechnul. Vím, že jsem se chovala jako malé dítě. Ale to moje odhodlání najednou tak nějak zmizelo.

„Bello, prosím,“ zašeptal a bezradně na mě koukal. Něco studeného mě pohladilo po hřbetu ruky. Neuvědomila jsem si to. Až v tu chvíli, kdy jsem pohlédla na naše ruce, mi to došlo. Já se ho dotkla. Sama. A bez donucení. To gesto bylo tak přirozené. Ten majetnický pud a snaha ukázat té blonďaté čůze, že on patří ke mně, byly tak automatické a správné, že jsem neměla ani čas myslet na to, že on je mým snovým katem.

Slova mi najednou sama plynula z pusy. Detailně jsem mu popsala celý ten ne/zlý sen. A byla jsem nadšená. Mluvila jsem o své smrti a přitom nedokázala bránit úsměvu, který se mi sám od sebe tvořil ve tváři. Ani ta servírka mě už neštvala. Donesla nám jídlo a já jí ještě srdečně poděkovala. Málem jsem ji samou radostí objala.

Edward se taky usmíval. Pozorně mi naslouchal a pravidelně přikyvoval. Při té části, kdy jsem popisovala způsob, jakým se jeho ruce obmotaly kolem mého krku, starostlivě krčil čelo. Na chvíli se zdál vyděšený. Ale jakmile jsem zpevnila můj stisk kolem jeho dlaně, uvolnil se. Jak moc mi chyběl ten jeho chlad. Měla jsem neustálou snahu mu tu ruku zahřívat, a proto jsem ho nedokázala pustit. Ani ve chvíli, kdy už nebylo co říct a kdy jsem do sebe házela studené těstoviny.

„Ty nebudeš jíst?“ zeptala jsem se a vidličkou ukázala na jeho plný talíř. Napřímil se a uhnul pohledem. Já to věděla – nesnáší houby.

„Bello, pamatuješ si na tu noc, kdy jsi u mě spala?“ zeptal se opatrně. Přikývla jsem. Samozřejmě že jsem si to pamatovala. Tenkrát jsem ještě neměla sklony k bláznovství. Nebo jsem si to alespoň myslela.

„A pamatuješ si, co jsi mi řekla, když jsi ulehla do postele?“ vyzvídal dál. Jeho pohled byl vážný. Naléhavý.

„Abys neponocoval?“ tipovala jsem. Rychle zakroutil hlavou.

„Ještě před tím,“ navigoval mě. Snažila jsem se rozpomenout na náš rozhovor, ale dokázala jsem se soustředit jen na pocity, které jsem při tom pociťovala. Slova a věty, které jsme použily jsem si přesně nevybavovala. Vím, že jsem se bála, aby mě neposlal do pokoje pro hosty. Pak, když jsem ležela v jeho přikrývkách a obklopovala mě jeho vůně, jsem se cítila v bezpečí. A když jsem ho pozorovala, jak pracoval na svém počítači, zasáhl mě pocit viny... Chtěla jsem mu dát naději a -

„Já chci… musím na to přijít sama.“

Edward přesně poznal ten okamžik, kdy jsem si vzpomněla. Horlivě přikyvoval a pohledem mě utvrzoval v tom, že to je odpověď na mou otázku. Jeho „jinakost“ byla klíčem ke všemu.

„Dobrý den. Vás dva bych tady opravdu nečekal.“ Ten výsměšný hlas podbarvený zlobou jsem dokázala jednoduše identifikovat. Děkan Bergman stál u našeho stolku. A s velkým zaujetím sledoval naše propletené prsty.

Já vím, já vím... strašně mi to trvalo. Ale tentokrát mám dobrou výmluvu - Ježíšek se na mě vykašlal a všechno nechal na mě - nákup dárků, jejich zabalení, sehnání stromku a jeho ozdobení, napečení cukroví, vylovení kapra (taky jste si ho pojmenovali po Willym?) a jeho usmrcení (taky jste u toho plakali?). A nakonec bramborovej salát...

Jinak vám přeju všechno nejlepší do nového roku a na Silvestra to moc nepřežeňte, ať vám není druhej den blbě... Víte, jak se to říká - jak na Nový rok...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 31. kapitola: