Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 29. kapitola

07.12.2011 (08:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 52× • zobrazeno 8564×

Bella:

Ten pokoj byl přesně to, co jsem potřebovala. Obrat. Změna. Nový směr.

Velikostně byl tak akorát. Jedna postel, jedna skříň, jeden psací stůl s kancelářskou židlí a skleněný konferenční stolek se dvěma taburety. Jediné, co mi chybělo, byla knihovna a noční stolek. Ale co. Knížky nechám v krabici a budík si postavím na zem.

Vrátná můj příchod údajně očekávala už v dopoledních hodinách, a proto měla klíčky nachystané na pultě před sebou. Po vyřízení všech formalit se mi nabídla, že mi pomůže přenést věci z auta do pokoje. Odmítla jsem. Za prvé proto, protože těch krabic vlastně ani moc nebylo. A za druhé proto, protože jsem se necítila na to, aby mi někdo cizí šahal na věci. I když byly zabalené v silné vrstvě kartonu.

Věděla jsem, že je to vysloužilá policistka, a tak nehrozilo, že by něco ukradla. Ale její výraz byl jednoduše lehce čitelný. Lačnila. Po nových tvářích, nových informacích a nových zážitcích. A něco takové jsem zkrátka v tu chvíli nepotřebovala, protože bych se nevyhnula všetečným otázkám a výzvědným dotazům. Chtěla jsem klid. A chtěla jsem mlčet. Prostě jen být a nic neovlivňovat. Nic neřešit.

Můj pokoj byl vymalovaný lehce zelenkavou barvou. Paradoxně mi to připomnělo domov - Forks. Nebyla jsem tam už pět týdnů, což je vlastně naprosto normální, protože, od té doby, co jsem v Seattlu, tak tam jezdím tak jednou za dva měsíce. Ale teď mi ta doba připomínala věčnost. Hlavním důvodem byly všechny ty události, které se staly v tomhle „mezičase“.

Ještě před pětatřiceti dny jsem byla vcelku normální. Možná trošku naivní, ale neměla jsem hlavu obtěžkanou tolika zvraty a posttraumatickým stresem. Teď jsem si naopak připadala unavená. V tuhletu chvíli, kdy mi nikdo a nic nepřipomínalo včerejší den, jsem byla zkrátka zralá na postel. Nebyl tu žádný flek na zdi. Ani křeslo, ve kterém jsem málem přišla o život.

Naopak tu bydlela spousta policistů; lidí, kteří mě obklopovali už od samého dětství a kteří pro mě představovali jakousi ochrannou náruč před zlým a nebezpečným světem. A byla tu ta zelená barva, jakou mají forkské lesy v letním období.

Byla jsem… chráněná.

Když jsem ulehla do postele, nedokázala jsem usnout. Ne. Přesněji řečeno, bála jsem se usnout. Ne kvůli tmě. Venku bylo ještě světlo, protože nebylo ještě ani šest. Měla jsem jen strach, že se mi to všechno vrátí ve snech. Že tam opět uvidím to, co jsem zažila. A že tam tentokrát Edward nedorazí včas. A nebo hůř - že se přidá na stranu Tanyi.

Byla jsem šokovaná sama sebou, že jsem na něco takového vůbec pomyslela. Edward by mi přece nikdy neublížil. A nikdy by mě nechtěl zabít. Teda doufám…

Mé převalování přerušil telefon u dveří. Každý pokoj byl totiž s vrátnicí propojen intercomem.

„Ano?“ zachraptěla jsem.

„Slečno Swanová, máte tu návštěvu,“ oznámila mi suše vrátná a zavěsila. Zřejmě jsem si ji znepřátelila mým odmítavým chováním. Hm, to se mi vážně povedlo…

V domácích kalhotách, volném triku a vlasech svázaných do culíku, jsem seběhla dolů. Byla jsem docela zvědavá, kdo by to mohl být. Napadli mě jen dva lidé – táta nebo Jacob.

Jenže, když jsem se koukla k recepčnímu pultu, spatřila jsem někoho, kdo mi dělal společnost dvakrát denně v posledních čtrnácti dnech. Poslíček. Ten poslíček, co mi nosil kytky od Edwarda. A taky ten, který byl svědkem mého hysterického výstupu a trapného pokusu o podplacení.

Jakmile mě uviděl stát na vrcholu schodiště, zeširoka se usmál. Jo, taky si to pamatoval.

„Dobrý večer,“ pípla jsem nesměle a pohled zavrtala do země. Mojí hanbě nepomáhala ani přítomnost paní recepční.

„Dobrý večer, zásilka pro slečnu Swanovou,“ zahlásil zvesela a já měla co dělat, abych si zachovala vážnou tvář. On si ze mě vážně dělal srandu. A nejhorší na tom všem bylo to, že to vlastně sranda byla. Uchechtla jsem se nad touhle absurdní situací.

„Převezmete si ji?“ zeptal se mě a natáhl ke mně ruku s velkou bílou krabicí. Na chvíli jsem zaváhala. Co když je to bomba, nebo tak něco. Tanya se…

„Nebo ne?“ přerušil mé myšlenky, které se pohybovaly na tenkém ledě. Vzhlédla jsem k němu a koukala do modrých očí, za kterými se skrývala malá provokace. Chtěl mi dokázat, že mě zná… Ale to ne, chlapečku. Tohle ti nedaruju.

„Když ji odmítnu, opět mi ji necháš ležet přede dveřmi?“ Tykala jsem mu. Nemohl být starší jak já. Hraně se zamyslel a pak zakroutil hlavou.

„Ne, ale jestli mi něco připlatíte, tak to klidně panu Cullenovi vrátím,“ navrhnul mi opět s úsměvem.

„Copak? Dneska jsi nedostal… hm, bonus?“ dobírala jsem si ho. Protočil oči jako sedmnáctiletej puberťák a zase zakroutil hlavou.

„Řekněme, že pan Cullen nebyl dneska v rozdavačné náladě,“ odpověděl a mně tím vlastně vyrazil dech. Jediným důvodem, proč dneska nebyl Edward ve své kůži, jsem byla já. A proto si taky tenhle kluk dneska moc nevydělal…

„Dobře. Dej to sem,“ rozhodla jsem a natáhla se po té bedně. Ten kluk ucuknul.

„Prrr,“ zastavil mě. „Nejdřív podpis.“ Strčil mi do ruky papír a propisku. Rychle jsem se podškrábla a tu krabici mu vytrhla z rukou. Ten poslíček se jenom zasmál.

„Bylo mi ctí s vámi obchodovat,“ zatrylkoval zvesela a se spokojeným úsměvem odešel.

xxx

Bello,

vím, že nemám žádné právo po tobě cokoliv žádat. Ale protože jsem až moc velkej sobec na to, abych tě prostě nechal být, dovol mi jednu jedinou věc. Dovol mi ti pomoct. Jsem si jistý, že se necítíš dobře.

V té bedně je notebook s nainstalovaným skypem a headset. Pokud budeš chtít, moc rád si s tebou o čemkoliv promluvím a odpovím ti na všechny otázky.

Miluji tě a nikdy bych ti neublížil. Prosím, nech mě ti to dokázat…

Edward

Tento ručně psaný vzkaz jsem si musela přečíst minimálně pětkrát. Jak to myslel, že nemá právo po mně cokoliv žádat? A jak myslel to, že by mě měl nechat být? Copak mě už nechce?

Jak by taky jo, když jsi před ním couvla, když se tě snažil utěšit. Jak by vůbec mohl chtít někoho, kdo se ho bojí?

Ale proč mi tedy chce pomáhat? Lituje mě? Nebo chce odčinit svou vinu, protože ať se na to dívám z jakékoliv strany, to s Tanyou se mi stalo jen kvůli němu.

Bezmyšlenkovitě jsem vytáhla ten notebook z krabice, zbavila ho ochranných fólií a zapnula. Na ploše byla modrá ikonka skypu. Když jsem na ni klika, automaticky se načetl účet pod přezdívkou Lamb21.

Netrvalo to ani půl minuty a už mi na obrazovce zvonil zelený telefon. Lion26. Musel to být on. Neváhala jsem a hovor přijala.

Edward na mě koukal z monitoru. Byl doma. V šedém triku seděl na posteli a opíral se o její čelo. Já taky seděla na posteli a opírala se o zeď.

Ani jeden jsme nepromluvil. Jen jsme se na  sebe dívali a mlčeli. Jeho výraz byl přesným odrazem toho mého. Rozpačitost, bezmocnost a očekávání. I přesto všechno jsem se kupodivu cítila příjemně. Původně jsem si myslela, že to bude minimálně divný - mluvit spolu takhle. Ale nebylo. Připadala jsem si klidná. V bezpečí. Více chráněná.

„Lion26?“ Prolomila jsem ticho jako první. Nevěděla jsem, jak začít, takže ty nicky se mi vážně hodily. Pousmál se a přikývnul.

„Nic… výstižnějšího… mě nenapadlo.“

„Výstižnějšího?“ Přikývnul a jeho výraz se změnil. Posmutněl.

„Bello…,“ začal tichým bolestným hlasem.

„Ty už mě nechceš,“ přerušila jsem ho a vyhrkla tu větu jako konstatování a ne jako otázku, jak jsem prvně zamýšlela. Vyvalil oči a jeho ústa se otevřela v údivu.

„Cože? Jak jsi na to přišla? Ne! Já… chci tě. Pořád. Navždycky. Jen tebe. Jak tě něco takového mohlo napadnout?“ ptal se překotně a u toho kroutil nevěřícně hlavou.

„Napsal jsi, že bys mě měl nechat být-“

„Na pokoji. Myslel jsem na pokoji. Dopřát ti klid. Čas, aby sis to všechno mohla nechat projít hlavou,“ vysvětlil mi a s hrůzou čekal na mou odpověď jako na smrtící verdikt.

„Aha… dobře,“ vydechla jsem a uvnitř sebe si oddechla. I on si viditelně oddychnul. Vlastně jsem teď ani pořádně nevěděla, jak dál pokračovat. Odpověď na mou jedinou otázku jsem už znala a nic víc jsem nepotřebovala. Ale taky jsem nechtěla zavěsit a vzdát se pohledu na něj.

„Proč Lamb21?“ přešla jsem na bezpečnou půdu. Tentokrát se neusmál.

„Protože jsi v tom všem nevinně… Jako to jehňátko, které se málem stalo nevinnou obětí starého lva.“ Za jeho slovy se skrývalo ještě něco, co mě děsilo. Něco pravdivého a strašidelného.

„A proto mi chceš pomoct?“ Nechtěla jsem, aby ve mně viděl jen chudinku, která si prošla traumatem. Zjihnul a pousmál se.

„Chci ti pomoct, protože jsi pro mě vším. A protože tě v tom nemůžu nechat samotnou,“ vysvětlil mi.

„Takže teď budeš můj psycholog?“ Jenom ta představa mi přišla absurdní. Není to neetické, nebo tak něco?

„Ano i ne… Teda pokud budeš chtít,“ odpověděl. „Vím, co ti je. A taky vím, jak se to projevuje. Ale nemůžu být tvůj doktor. Je to pro mě moc osobní. Navíc, jediné co bych jako psycholog mohl udělat, je to, že bych ti předepsal nějaká antidepresiva a zahájil psychoterapii.“ Mluvil upřímně. A taky profesionálně. Tuhle jeho stránku jsem neznala. A ani jsem ji poznat nechtěla. Já nejsem blázen!

„Tak jak mi chceš pomoct?“

„Chci s tebou jen mluvit. O čemkoliv… Ale pokud chceš, tak ty prášky ti předepíšu,“ navrhnul mi. Uchechtla jsem se. Moc dobře jsem věděla, jaké mají antidepresiva nežádoucí účinky. Jedna z ne/výhod, když studujete biologii.

„Co?“ Nerozuměl mému gestu.

„Jakej typ bys mi předepsal?“

„SSRI,“ odpověděl zmateně.

„Ne, díky,“ odmítla jsem. „Nestojím o bolesti hlavy, nevolnost a ty další věci,“ zakroutila jsem hlavou. Edward se usmál. Věděl, co se skrývá pod heslem „ty ostatní věci“. Živé sny a noční můry jsem už měla i bez pomoci prášků. A o snížení libida jsem nestála. Stejně jsem na sex neměla ani pomyšlení.

„Dobře,“ přikývnul. „Ale povídat by sis se mnou mohla, ne?“

„Jo, to mohla,“ připustila jsem a nedokázala odtrhnout zrak od jeho šťastného výrazu. Líbilo se mi dělat mu radost.

„Takže…“

xxx

Po tom rozpačitém rozhovoru jsem se šla osprchovat. Moje prvotní myšlenka o tom, že tento způsob komunikace je divný, se na konec potvrdila. Po otázkách typu, jak se ti líbí nový pokoj, nevadí ti ta zelená barva, není tam zima a už sis stihla vybalit, nastalo trapný ticho. My jsme takhle neuměli komunikovat. Tohle jsme totiž nebyli my. Pokaždé, když jsme spolu mluvili předtím, tak jsme se nějak dotýkali. Drželi se za ruce, nebo jsme seděli vedle sebe, či v objetí. Ale takhle na dálku to prostě nešlo. Bylo to umělý a moc snaživý. Cítili jsme to oba. A proto jsme to moje první sezení raději ukončili.

Až pak, když jsem zaklapla monitor, jsem si uvědomila jednu věc – odkud se dozvěděl, kde bydlím? Slíbila jsem si, že na tohle se ho příště zeptám.

Sprchy byly docela slušné. Jednotlivé kabinky se daly zamknout a měli něco jako malou předsíňku, ve které jsem se mohla svléknout a kde nehrozilo, že bych si oblečení postříkala vodou. Bylo to sice trochu nepohodlný a na chvilku jsem zalitovala svého odchodu z bytu. Ale ne. Udělala jsem správně. Tam bych byla v pasti.

Do postele jsem se dostala o dvacet minut později. A spánku jsem propadla až po půlnoci.

Kapitola byla kratší, ale nějak jsem začít musela. Příště to bude ještě takový vážnější... A děkuji za komentíky.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 29. kapitola: