Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 27. kapitola

03.12.2011 (07:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 64× • zobrazeno 8012×

Bella:

„Samozřejmě, pane děkane,“ asi po padesáté jsem souhlasně přikývla hlavou a snažila se o kajícný a vážný výraz zároveň. Mně to ale bylo všechno k smíchu. Sice k hysterickému a neveselému, ale pořád to měl být smích. Nejdřív mě seřval Heigl, pak štafetu převzal Bergman a na závěr mě ještě čeká úžasná mise na ekonomickou fakultu, kde bych měla podle všeho najít nového finančního manažera.

Normální den. Jako by mohl vůbec být normální, když mi ještě včera naše bývalá manažerka mířila revolverem do obličeje… A nesmím zapomenout na to, že můj partner/milenec vrazil svou exsnoubenku do zdi a vlastní rukou urval umyvadlo. Ne, tohle rozhodně nemohl být normální den.

„A bylo by vhodné, kdybyste jméno našeho nového finančního manažera znala už v pondělí,“ děkan Bergman pokračoval ve svém výčtu, co bych měla a čeho bych se měla rozhodně vyvarovat. Nezapomněl na svůj přísný tón a výraz, kterým by mě kdykoliv předtím přinutil cítit se jako pětileté dítě, které druhému dítěti zničilo výkres a pošlapalo dvacet báboviček.

„A, slečno Swanová, považuji za samozřejmost, že ten dotyčný bude plně seznámen s celým projektem. To znamená s jeho harmonogramem, aktivitami a dobami realizace.“ Pohlédl na mě skrz tlusté brýle a čekal na moji reakci.

„Samozřejmě, pane děkane,“ zopakovala jsem svou frázi a položila si ruce na opěrky křesla, ve kterém jsem seděla. Začalo se mi totiž chtít strašně moc čůrat. Ale on vůbec nevypadal na to, že by už skončil se svým promlouváním do mého svědomí.

Od rána jsem toho moc nesnědla ani nevypila, takže jakmile jsem vylítla z kanceláře profesora Heigla, rozhodla jsem se najít Jessicu, aby mi půjčila pár dolarů. Našla jsem ji těsně před její přednáškou o občanském právu.

„Kdes byla?“ vyjela na mě, sotva mě spatřila. Pak se zarazila a prohlídla si mě kritickým okem.

„A kde jsi vzala ty kalhoty od Cavalliho?“ Protočila jsem oči a sedla si vedle ní.

„Spala jsem u Edwarda a oblečení mi půjčila jeho sestra. Jess, mohla bys mi, prosím, půjčit dvacku?“ Z jejího výrazu jsem usoudila jediné - ne, Bello, z toho se jen tak nevyvlíkneš.

„Spala jsi u Edwarda? Spala, jako spala, nebo… hm, spala?“

„Já spala a on pracoval. Asi si pak ustlal na gauči. Hele, Jess, já vážně spěchám, tak…?“ Významně jsem se na ni podívala. Naštěstí pochopila a natáhla se pro svou kabelku.

„Fajn. Ale slib mi, že mi všechno vysvětlíš a dopodrobna popíšeš, jasný?“ Vytáhla dvacetidolarovou bankovku z peněženky a podala mi ji.

„Slibuju. A díky.“ Rychle jsem vstala a zmizela z posluchárny, protože přednášející si už chystal věci u katedry.

Okamžitě nato jsem se nahrnula do kantýny, kde jsem si koupila obloženou bagetu a dvoulitrovku neperlivé minerálky. No a ta minerálka mě teď nutila stáhnout nohy k sobě a zatnout nehty do polstrovaných opěrek. Hlavně nemyslet na zurčení vody a šumění moře…

„A tu schůzku s radními taky zařídíte sama. Řekněte mé sekretářce, aby vám dala telefonní čísla jednotlivých radních.“ Lokty se opřel o svůj stůl a pohledem alá čím vás ještě vytrestám, slečno Swanová, mě sjel od hlavy až k patě. Já se opět vzmohla jen na přikývnutí a duševní modlitbu k mému močovému ústrojí, aby ještě chvilku vydrželo. Děkan by asi nepochopil moji omluvu, že potřebuji na záchod a že pokračovat v mém kárání může o pět minut později…

„… rozumíte, slečno Swanová?“ Zřejmě jsem se do té modlitby moc obula, protože mi utekla jeho otázka. Tak jaká je správná odpověď? Samozřejmě, pane děkane?

„Já…“ poposedla jsem si a překřížila nohy. Jenže to celou tu situaci ještě zhoršilo, takže jsem nohy opět rozpojila a zavrtěla se. Vydržet. Jenom vydržet.

„Jste v pořádku? Jste nějaká bledá. Nepotřebujete se napít?“ Ježíš, jen to ne…

„Já… já se moc omlouvám, ale já,“ rychle jsem vstala a přesunula se ke dveřím, „já musím.“ Další moje zavrtění a zachycení se dveřní kliky.

„Ale -“

„Pane děkane, všechno zařídím. Domluvím schůzku s radními a seženu finančního manažera a… a prostě všechno napravím. Ale já vážně musím.“ Stiskla jsem kliku a nečekala na jeho odpověď. Rychlým krokem jsem vylítla z kanceláře a mířila na nejbližší toalety. To, že byly pánské, mi bylo vážně jedno. Navíc přednášky byly v plném proudu a chodby zely prázdnotou, a můj močák vážně neřešil, jestli je na dveřích namalovaný kluk, nebo holka.

Po chvilce mi zase bylo dobře a dokázala jsem jakž takž normálně uvažovat. Takže, teď musím zpátky na sekretariát a dostat z té sekretářky ta čísla. Pak musím vlítnout na ekonomickou fakultu a nějakého chudáka přesvědčit, že ten projekt je naprosto boží a že by byla velká chyba, kdyby se nechtěl stát jeho součástí. Jo, to mi určitě půjde, když tam vůbec nikoho neznám.

Sekretářka děkana Bergmana byla docela příjemná postarší paní, která nedala nijak najevo svůj údiv nad mým náhlým úprkem z děkanovy kanceláře. S milým úsměvem mi vyhledala všechna důležitá čísla, která mi vytiskla na papír a ještě mi zvýraznila jména těch nejdůležitějších osob, které by se měly této schůzky rozhodně zúčastnit. Docela mi odlehlo, když mi vysvětlila, že ze všech čtyřiceti radních jsou důležití jen tři.

Nakonec jsem si nechala svoji misi – kdopak se chce stát manažerem. Budova ekonomické fakulty se nijak nelišila od ostatních budov univerzity. Vestibul s výtahy, prosklené dveře, dlouhé chodby s vysokými stropy a schodiště schované za dveřmi s nápisem exit.

Bylo krátce po poledni, takže tu moc lidí nebylo. Což mi můj úkol zrovna dvakrát neusnadňovalo. Na chodbě jsem potkala jen nějaké dva kluky, které jsem si opravdu nedokázala představit v dané pozici. A navíc jsem ani nevěděla, jak s nimi navázat kontakt. Přece k nim nemůžu jen tak přijít a zeptat se:

„Tak pánové, kdo z vás se chce stát manažerem a tím mi zachránit zadek?“

No, to bych tomu dala. Navíc se obávám, že by mi nepomohlo, ani kdybych jim to podala jako nabídku, která se neodmítá. Kdo by se v dnešní době chtěl stát součástí něčeho, u čeho nebyl od začátku? A navíc zadarmo? Nemluvě o té schůzce, na které by měl hovořit o finančních záležitostech s vrchníma papalášema tohoto města. Normální den, Bello. Obyčejný lidský den s obyčejnými lidskými problémy…

„Můžu nějak pomoct?“ Sametový hlas mi rezonoval v uších a chladivý dech mi sklouznul po krku dolů. Věděla jsem, že je to on. A taky jsem tušila, že kdybych se jen slůvkem zmínila, sehnal by mi nového manažera tou svou superrychlostní. Ale to jsem nechtěla. Tohle jsem potřebovala zvládnout sama. Prostě vyhrát nějakou bitvu jen svépomocí.

Zakroutila jsem hlavou a pomalu se k němu otáčela. Zároveň jsem pohledem kontrolovala chodbu, jestli je prázdná a nikdo nás nesleduje.

„Ale kdyby sis to rozmyslela, tak stačí říct, ano?“ řekl tichým polohlasem a čekal, co odpovím. Hlas jsem nepoužila. Přikývnutí muselo stačit. Nevím, proč jsem se bála promluvit. Vlastně ani nevím, proč bych měla mít strach mluvit. Vždyť je to Edward. Můj Edward. Ten Edward, který mi včera zachránil život.

A díky, kterému ses ocitla ve smrtelném nebezpečí, ozvalo se jedno mé já, které se nedokázalo odpoutat od toho, co se stalo.

Díval se na mě těma tmavě hnědýma očima a zkoumal můj výraz. Znervózňoval mě. Ne kvůli tomu pohledu. Ale kvůli tomu, jak daleko ode mě stál. Byl blízko. Nebezpečně a nepříjemně blízko… Sakra, co se to děje?! Včera jsem s ním dobrovolně nastoupila do auta a nechala se odvézt do jeho bytu, ve kterém jsem s ním o samotě strávila celou noc. A teď? Teď doufám, že někdo vyjde zpoza rohu a…

„Neublížím ti,“ prohlásil po chvilce pevným hlasem. Z jeho očí jsem dokázala vyčíst tu úzkost, která ho přepadla. Věděl, co mi je. Poznal, co se mi honí hlavou. Opět jsem dokázala jen přikývnout.

„Bello,“ zašeptal zlomeně a udělal krok ke mně. Já o krok couvla. Ne, tohle nebylo dobrý. Ten jeho bolestný výraz, kterým mi dával najevo, že ví, že mě ztrácí, mi nijak nepomáhal. Ocitla jsem se ve svých myšlenkách a špatných vzpomínkách. Viděla jsem to a zažívala od znova. Ten výstřel, ten náraz, to vrčení…

Edward by jiný. Ale to jsem už věděla. To, co jsem si dosud neuvědomila, bylo to, že byl stejně jiný jako Tanya. A Tanya byla zlá. A chtěla mě zabít…

„Neplakej,“ požádal mě a dal ruce před sebe. Nebylo to obranné gesto, jen mi chtěl ukázat, že nedrží žádnou zbraň. Jenže on přece nepotřeboval nějakou zbraň k tomu, aby mi ublížil. Jeho ruce a síla, které neodolalo ani umyvadlo, ani zeď, by mě mohli zranit. Bolestně a nezvratně.

Jedna slza mi stekla po tváři. Byla horká. Ale mě pálilo celé tělo. Nechtěla jsem plakat. A nechtěla jsem se chovat jako nějaká hysterka, ale jedna moje část se mi vzpouzela a odporovala. Utíkej! Utíkej! Křičela mi do ucha, a tím mě pomalu ale jistě hnala do panického stavu.

Ta druhá část, která věřila Edwardovi, začala prohrávat. Jako bych se přeměnila v přesýpací hodiny. Z jedné baňky, z té, která milovala Edwarda, se veškerý písek nemilosrdně přesouval do té druhé, do té, která se ho bála.

„Já teď odejdu, ano?“ promluvil na mě klidným hlasem. Na důkaz svých slov se ode mě začal vzdalovat. Pomalu a obezřetně. Stále se na mě díval. A stále byla v jeho očích bolest. Ale teď momentálně to nebyl můj Edward. Byl to někdo, kdo mě může zabít a kdo nemůže být zabit. Byl silnější  než já. Byl nebezpečnější než kdokoliv, koho jsem kdy potkala. A nebyl člověk.

Čím dál ode mě byl, tím více jsem se k němu chtěla rozběhnout. Ale taky čím větší vzdálenost mezi námi byla, tím se mi i lehčeji dýchalo. Záchvat paniky odcházel společně s ním. A ve chvíli, kdy zašel za roh, a tím se mi ztratil z dohledu, jsem se dokázala uvolnit.

Ne! Tohle se přece nemohlo stát! Tohle jsem přece neudělala! Neodehnala jsem ho od sebe! Nemůžu ho odehnat!

Nejistými kroky jsem přešla k dřevěným lavicím, které stály podél zdí. Posadila jsem se na jednu z nich a zhluboka se nadechla.

Nemusím studovat psychologii, abych se dozvěděla, co se mi stalo.

Má diagnóza měla jediné jméno.

Posttraumatický stres.

xxx

Věděla jsem naprosto přesně, co musím udělat. Potřebovala jsem se dostat domů a potřebovala jsem se přestěhovat. A zkrátka jsem se musela dostat do bezpečí. Celou cestu ze školy jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Něčí oči mě pálily v zátylku a mrazilo mě po celém těle. Přitom jsem se potila a zrychleně dýchala. Je to jen epinefrin. Jeden blbý hormon, který se mi tvoří v nadledvinách, marně jsem se utěšovala.

Racionálně jsem si dokázala vysvětlit všechny svoje symptomy, ale pořád ve mně bylo jedno velké ale. Co když mě opravdu někdo sleduje? Třeba ten kluk s těmi sluchátky. Co když si ho najala Tanya? Třeba mu zaplatila, aby mě sprovodil ze světa. Nebo ten afroameričan, který si čte noviny. Schovává se za ně a kontroluje, jestli jsem náhodou nevystoupila…

„Burke Ave,“ ozvalo se z reproduktoru nad dveřmi. Moje zastávka. Okamžitě jsem vyběhla a zastavila se až před dveřmi od bytu. Sakra, tohle jsem nedomyslela. Nemám klíče. A nemám ani mobil. A už vůbec jsem se neohlídla, jestli mě někdo sledoval. Marně jsem zaklepala na dveře. Jessica s Mikem byli určitě ještě ve škole. A já tu jsem teď sama.

Edward:

Ksakru!

Jak jsem si toho mohl nevšimnout?!

Posttraumatická stresová porucha.

Jak často se setkávám s klienty, kteří mají tento problém? Jak často se jim snažím pomoct?  A jak často vidím, že psychoterapie je prostě kolikrát k ničemu? Odpověď je jednoduchá – vídám to denně. Každý den zažívám se svými klienty jejich děsy, noční můry, otřesné vzpomínky a představy.

Tak jak je proboha možné, že jsem si na to ani nevzpomněl?! A teď to vidím tak ostře a jasně. Bella byla klidná. Kromě jednoho šoku si neprošla ničím jiným. Nezhroutila se. Neplakala. Jen fungovala dál, jako by to bylo normální vidět mě se pohybovat přirozenou rychlostí, používat svoji přirozenou sílu a přirozené instinkty.

Jenže ono se to muselo někde projevit.

Když tam stála v té chodbě a dívala se na mě strachem rozšířenýma zorničkami, došlo mi to. Nejhorší na tom všem bylo to, že jsem ji chtěl utěšit. Ale tím jsem to jen zhoršil. Ten jediný krok jí rozbušil srdce takovou rychlostí, že jsem se bál, že zkolabuje. Její horkost okamžitě zvedla teplotu vzduchu v místnosti, dech se jí zadrhával v plicích a oči se jí zaplnily slzami. A to vše jen kvůli mně. A kvůli tomu, že jsem si to neuvědomil. Jak jsem si mohl myslet, že to Bella všechno přijme jednoduše a bezproblémově?

A pak, když jsem se pokusil ji uklidnit zvednutím rukou, aby viděla, že nemám žádnou zbraň, sledovala moje ruce s takovou obezřetností a opatrností, že jsem nepotřeboval umět číst její myšlenky, abych věděl, na co myslí.

Nebála se revolveru.

Bála se mě.

„Edwarde, je mi to líto.“ Alice mi zavolala ihned, jakmile jsem vyšel před budovu ekonomické fakulty. Neodešel jsem pryč. Musel jsem se ujistit, že je Bella v relativním pořádku. Když nebyl v její blízkosti stresor, tedy já, zklidňovala se. A proto jsem ji v té chodbě musel nechat.

„Cos viděla Alice?“ Nereagoval jsem na její předchozí slova. Nemohlo jí to být líto víc než mně.

„Jen to, že kdybych Bellu vyzvedla před školou a dala bych jí ten třetí vzkaz, vyděšeně by ode mě utekla.“ Ano, můj třetí dopis, který ještě nečetla. A který zřejmě nikdy už číst ani nebude.

„Trpí PTSD,“ zašeptal jsem. Alice zmlkla a chvíli jsem slyšel jen její pravidelný dech.

„Tak to je dobře, ne?“ zeptala se opatrně. Nemohl jsem na ni vylítnout. Vím, že to nemyslela zle. Vlastně měla svým způsobem pravdu. Je to dobře, protože to znamená, že se Bellin mozek snaží s tím vším srovnat.

„Asi ano,“ odpověděl jsem a sledoval Bellu, jak vychází z budovy. Kam jde? Chtěl jsem se zeptat, ale Alice mě předběhla.

„Jde domů, do bytu. Chce se přestěhovat. Vidím jen nějaký pokoj. Vypadá to jako hotel, nebo ubytovna… Edwarde, musíš jí pomoct. Vidím ji plakat a trápit se.“ Sevřelo se mi hrdlo. Věděl jsem, co to obnáší mít tento typ stresu. Ale dokud jsem byl jen objektivní pozorovatel, dalo se to lehce snést. Ale teď? Nemohl jsem být objektivní a už vůbec jsem jí nemohl pomoct, když se bála mé blízkosti.

„To je ono, Edwarde,“ zavýskla Alice.

„Co je ono?“ zeptal jsem se zmateně.

„Bella se bojí tvé blízkosti.“ Alice! To jsem už pocítil na vlastní kůži…

„Ale no tak, Edwarde, zapoj ten svůj ultrabystrej mozeček,“ popichovala mě. Já se vzmohl jen na vzteklé zasyčení. Osoba, kterou miluji, trpí a moje sestra si ze mě dělá vtípky.

„Ona potřebuje psychologa, se kterým si o tom může popovídat. A ty jsi psycholog, kterému jako jedinému na světě může říct úplně vše,“ naváděla mě.

„Alice,“ vyhrkl jsem naštvaně. „Samozřejmě že bych si s ní o tom klidně popovídal, ale je tu jeden problém, víš?“ drtil jsem mezi zuby.

„Není, Edwarde.“ Ta mrška jasnovidná si stále vedla svou.

„Ona. Se. Mě. Bojí,“ odsekával jsem jednotlivá slova, aby mi rozuměla.

„Ale blbost. Ona se nebojí tebe, ale tvé blízkosti a to je rozdíl, víš?“ Buď jsem natvrdlý já, nebo ona.

„Ach jo, Edwarde. Žijeme ve třetím tisíciletí. V dnešní době můžeš s člověkem mluvit a dokonce ho i vidět, aniž by stál přímo vedle tebe,“ vysvětlila mi.

Jo. Ten natvrdlý jsem rozhodně já.

V prvé řadě musím říct, že tato kapitola měla vypadat úplně jinak. Ale Bella si najednou začala žít svým vlastním životem a stalo se z toho tohle. Když jsem si to pak po sobě přečetla, zjistila jsem, že ta holka hnědooká měla pravdu - ona není jako Bella z knížky. Není nijak výjimečná; je naprosto stejná jako kterýkoliv jiný člověk. A proto se s tím vším musí také vyrovnat jako kterýkoliv jiný člověk. A proto si teď projde krátkým obdobím, kdy se stane Edwardovou pacientkou...

Jinak samozřejmě moc děkuji za komentáře u minulé kapitoly a doufám, že tím, že povídka bude teď trochu vážnější (tak dvě, tři kapitoly),  tak že neztratí své čtenáře...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 27. kapitola: