Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 24. kapitola

29.10.2011 (13:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 70× • zobrazeno 8920×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

V prvé řadě velká omluva za tak šíleně dlouhou časovou prodlevu. Ale zkrátka vůbec nestíhám...

Za druhé, pokud budete mít z této kapitoly smíšené pocity, tak to je přesně to, čeho jsem chtěla dosáhnout...

Za třetí, nečekejte žádnou hysterii. Ona si to neuvědomuje, ale je v šoku...

Byl tady…

I ona tu byla…

A všechno se… Vysvětlilo? Vyřešilo? Ne! Všechno se zkomplikovalo!

Pamatovala jsem si totiž naprosto všechno. Tanyu, revolver, Edwarda… výstřel. A hlavně živou Tanyu.

Bylo to špatně. Všechno se podělalo. A já s tím nemohla nic dělat. Nemohla jsem to ani trošku ovlivnit. Šlo to mimo mě a přesto jsem se ocitla přímo uprostřed dění něčeho, o čem jsem ani nechtěla přemýšlet.

K tomu všemu mě neprobudil ani žádný sen ani noční můra ani žádný hlasitý zvuk. Vzbudila jsem se sama tím, že už se mi prostě spát nechtělo. Což bylo v tu chvíli… divné. Rozhodně zneklidňující, protože jsem si na ten pot a hlasité dunění mého srdce už zvykla. A teď mi to chybělo. Navíc to znamenalo, že je vše opravdu jinak.

V rukách jsem mačkala deku a zírala na hromádku oblečení poskládanou na mé židli. Jasný důkaz toho, že tu opravdu byl. Já bych si nikdy neposkládala kalhoty do úhledného komínku. Jen bych je přehodila přes opěradlo, tak jako bundu. A boty bych si z nohou skopla a nechala je válet tam, kam by dopadly. Určitě bych je nepostavila jednu vedle druhé a nestrčila je pod židli.

„Panebože, do čeho jsem se to zamotala?“ zašeptala jsem do ztichlého pokoje. To, co se stalo, to přece nebylo normální. Hysterická exsnoubenka. Revolver v obličeji. Jejich roztržka, která se podobala burácení hromů a dlaní zastavená kulka… Ne! Dost! Tohle je naprosto iracionální. Nemožné…

„Už jsi vzhůru?“ Jessica stála mezi dveřmi a nevypadala moc nadšeně. Svým postojem a výrazem mě dokázala vytrhnout z mých skoro panických myšlenek. Přikývla jsem. Na mluvení jsem se ještě necítila.

„Mohla bys mi teda, prosím, vysvětlit, jak se ti povedlo urvat umyvadlo?“ Ajaj. Rozhodně to je lepší, než kdyby se mě zeptala, jak se mi podařilo sundat ze zdi omítku. Ale i tak jsem nedokázala vymyslet nějakou kloudnou odpověď. Tak jsem se jen provinile usmála a pohodila rameny. Vykulila oči. Dobře tohle jí jako vysvětlení nestačí.

„Prostě spadlo,“ vydechla jsem s pohledem upřeným za její záda.

„Spadlo? Samo?“ ptala se s povytaženým obočím. „A o tu zeď se jen opřel průvan a jen tak sám poškodil potrubí.“ Skoro si u toho klepala na čelo. Díkybohu, že nečeká na moje vysvětlení.

„Jak vám to dopadlo na tom screeningu?“ změnila jsem téma. Co jsem jí měla povídat? Že Edward mrsknul Tanyu na zeď takovou silou, že odpadla omítka, a jí se nic nestalo? Že jsem na ni vystřelila a ona tu kulku zastavila rukou? Nejsem blázen… Nebo asi jsem, ale Jessice to říkat nebudu.

„Všechno je v pořádku. Máme osmdesát tři milimetrů a dostali jsme i fotku.“ Na rozmlácenej byt si už ani nevzpomněla.

„Tak to je krásný.“ Donutila jsem se k úsměvu.

„Počkej chvilku. Donesu ti ji ukázat. Jsou tam vidět ručičky a- “ Zbytek jsem neposlouchala. Rychle jsem vstala a natáhla na sebe župan. Pomalu jsem klopýtala do chodby. Příčka už byla opravená. Vypadala jako nová. Ještě ale chybělo víc času, aby omítka oschla. Na komodě u dveří ležela faktura nějakého instalatérství a doklad o zaplacení. Fajn. Takže Edward byl velmi důkladný…

„Bello, kde jsi?“ Jessica křičela z mého pokoje.

„Už jdu,“ zavolala jsem zpátky a rychle nakoukla do koupelny. Nové umyvadlo. Super.

„Vidíš a tady má hlavičku a trochu jde vidět i obličejíček.“ Jess se rozplývala a já zmateně koukala na černobílej obrázek. Takže ta velká koule je hlava a ten zbytek tělo.

„Jess, je to vážně krásný,“ pochválila jsem jí tu fotečku ještě jednou a doufala, že to je naposled. Rychle jsem se otočila a mašírovala do kuchyně.

xxx

Bylo to jednoduchý – nemyslet na to, co se stalo. Hlavně mi v tom pomáhaly ty dvě hrdličky, které se k sobě tiskly, jakoby jim byla zima. Místo toho, aby sledovaly televizi, kterou si po krátké slovní přestřelce, zapnuly, štěbětaly a rozplývaly se nad tou černo-bílou fotkou. Já si chystala sandwich, kterej jsem snědla ve stoje opřená o kuchyňskou linku. Byl to šílenej paradox tenhle poklidný večer. Přes den jsem se ocitla na divokým západě a teď je všechno tak. jak bylo. Bývalo. Kdysi. Před ním.

A pak se to stalo.

Prásk!

Ihned na to rozčísl tmavou oblohu velký blesk. A pak se už ozvaly první kapky, které dopadaly na okenní parapety. Bouřka. Pro Seattle naprosto normální věc. Tak jako pro Saharu písek. Jenže teď to bylo jiný. Lidský podvědomí je proradná věc. Stačí povědomý zvuk, nebo vůně, a vybaví se vám vzpomínky, na které jste už dávno zapomněli. V mém případě vzpomínky, na které jsem nechtěla myslet.

Tanya.

Edward.

Revolver.

Hromy.

„Dobrou, Bello.“ Mike na mě mávnul a nechal se táhnout Jessicou k nim do ložnice. Kdy vypnuli tu televizi? A kdy se zvedli z toho gauče? A kdy se jim podařilo zhasnout lustr?

Najednou jsem stála uprostřed prázdného a tichého obýváku. Celý pokoj osvětlovala jen malá zářivka v kuchyňském koutě. Rozestavěný nábytek vrhal tmavé stíny na bílé stěny. V povzdálí byl slyšet déšť a já se snažila uklidnit. O nic nejde. Je to jen bouřka. Takových jsem zažila stovky. A ty stíny se vůbec nehýbou. A Tanya tady nikde není a nečeká na mě.

„Vzpamatuj se!“ okřikla jsem se a rázným krokem se rozešla do svého pokoje. Zářivku jsem nechala zapnutou. A poslední tři metry jsem běžela. Tolik k mojí odvaze.

Můj pokoj, plně ozářený lustrem a stolní lampou, mě neuklidnil. A už vůbec mi nepomohl další hrom.

„Sakra.“ Leknutím jsem nadskočila a znovu se rozhlédla po pokoji. Asi trpím schizofrenií – měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Po třech hlubokých nádecích jsem otevřela skříň. Byla samozřejmě prázdná, pokud nepočítám svůj vlastní odraz v zrcadle.

„Tos to dopracovala,“ zašeptala jsem sama sobě a lehla do postele. Nechala jsem rozsvěceno. To byl taky důvod, proč jsem nedokázala usnout. Byla jsem po uši zachumlaná v dece a křečovitě jsem držela víčka zavřené. Jenomže tak jsem viděla jen tmu. Takže jsem ty oči zase otevřela.

A pak udeřil další hrom. Ne, tak na tohle nemám. Ale já nutně potřebovala spát. Připadala jsem si jako blázen. V tom malém pokoji plném krabic, ve kterých ležely moje sbalené věci, jsem si uvědomila jednu věc – je to definitivní. Odcházím z bytu, v kterým jsem strávila docela dlouhou dobu. Jessica je těhotná a bude mít miminko. Já se stěhuji na policejní ubytovnu. A to nejlepší na konec – Edward je… Nevím kdo.

A dost! Naštvala jsem se sama na sebe. Tohle není normální. Je skoro půlnoc. V tuto dobu už normálně spím. S hlasitým dupáním jsem doběhla k vypínači a zhasla světlo. Já nejsem žádnej magor! Ani schizofrenik! Vzchop se, Swanová! Tvůj otec je policajt, nasazuje svůj život každej den a ty se bojíš tmy jak malé děcko. Pokoj osvěcovala jen lampička na nočním stolku. Taky jsem ji zhasnula. A najednou byla tma. No… tak spi, Bello! Zavři oči a spi!

Prásk!

Bum… bum… bum…  prásk, bum,bum,bum… Ježíši, to snad ne! Kolikrát jsem říkala Jessice, aby si tu postel trochu od té zdi odsunuly.

Bum, prásk, bumbumbum… píp, píp… bum, prásk, bumbumbum… Jessičino sténání bylo slyšet i přes tu bouřku. Do teď jsem se snažila nebýt magor. Ale teď? Vždyť to je úplně jedno. Ráno na mě míří zbraní a bourají zdi. Večer mi ukazují fotku a bourají zdi taky. Tohle je přece na jednoho člověka dost.

Píp píp.

Mobil. A dvě přijaté zprávy. Jedna od operátora s nabídkou výhodnějšího volání. Druhá od něho.

Klidne spi. Nemusis se bat. Tanya tu není. Hlidam te. E.

Najednou jsem stála u okna a koukala na jeho auto. Silné děšťové kapky dopadaly na střechu stříbrného Volva. Copak je blázen? Vždyť je noc. To tu chce být celou tu dobu? Vždyť nastydne a…

Dveře. Chodba. Dveře. Schody.

Ovál mě studený vzduch. Byl čistý, což bylo na Seattle docela neobvyklé. Zastavila jsem se pod malou stříškou u vchodu do domu. Edward vystoupil z auta a obešel ho. Déšť mu smáčel košili, kterou měl na sobě i ráno. Ty bílý fleky od prachu už na ní neměl. Nepřišel až ke mně a nepolíbil mě. Zůstal stát u patníku. Byl celý mokrý, kapky mu stékaly z vlasů do obličeje, ale on se ani nepohnul. Jen mě sledoval. Nic neříkal. Nemusel.

Nejsi blázen, Bello! Svět není takový, jaký sis myslela, že je. Jeho pohled, intenzivnější než kdy jindy, mě v těchto věcech utvrzoval. Nevěděla jsem, co dělat. Ani jsem to nechtěla nijak řešit. Teda zatím.

Prošla jsem kolem něj a zastavila se u dveří spolujezdce. Edward mi je otevřel a já nasedla. Vždycky jsme to tak dělali. Pomalu obešel auto a posadil se za volant.

„Bello…“ začal.

„Mlč,“ přerušila jsem ho. Ztrápeně se na mě podíval. „Jen mě odvez pryč.“ Přikývl a nastartoval.

xxx

Jeho byt byl takový, jak jsem si ho pamatovala. Prostorný, s několika kusy nábytku a pianem u francouzského okna. Venku byla tma a po skle sklouzávaly malé dešťové kapky. Bouřka ustávala.

Edward si ode mě držel odstup. Vadilo mi to… a nevadilo.

„Měla by ses převléknout do něčeho suchého,“ navrnul mi a prošel kolem mě ke schodišti. Šel nahoru a já ho pomalu následovala. Nevěděla jsem, co dělám a proč to dělám. Ale prostě jsem to dělala.

Zůstala jsem stát na posledním schodu. Jeho postel byla na levé straně rozestlaná. Už zase. A mě se chtělo brečet. Taky už zase.

„Nikdy na ní ani neležela.“ Edward stál vlevo ode mě. Věděla jsem, o kom mluví, ale…

„Tanya. Bydlela v pokoji pro hosty. V přízemí,“ vysvětlil mi. Pomalu jsem přikývla a nervozně přešlápla z jedné nohy na druhou. Dívala jsem se na něj a nevěděla co říct. On byl na tom stejně. Sledoval mě tím zlatým pohledem a mlčel. Edwarde, co jsi zač? Nahlas jsem se nezeptala. Nechtěla jsem znát odpověď. Ta by mě totiž v tu chvíli dokázala jen zlomit a smést z povrchu zemského. Nejsem na to dost silná. Nejsem na tu pravdu připravená. Ještě ne.

„Můžu se osprchovat?“ Ta otázka ze mě vylítla, ani nevím jak. Edwarda jsem tím zaskočila. Přikývnul a ustoupil mi z cesty.

„Ty dveře vlevo.“ Do ruky mi dal šedé tričko. Bylo bavlněné a bylo jeho. „Osušku najdeš ve skříňce pod umyvadlem.“

„Díky,“ rychle jsem odpověděla a prošla kolem něj.

Koupelna byla zařízená ve stejném stylu jako celý byt. Tmavé obklady a dlažba. Umyvadlo a sprchový kout z přírodního kamene. Skleněná zástěna a celý prostor osvětlovaly bodovky zapuštěné ve stropě. Dle Edwardových instrukcí jsem si vytáhla osušku a rychle se vysvlékla. Potřebovala jsem cítit teplo. A horká voda se jevila jako nejlepší řešení.

Prohřátá na kost a převlečená v pánském triku, které mi končilo v polovině stehen, jsem se vrátila zpátky do pokoje. Svoje věci jsem nechala v koupelně v koši na špinavé prádlo. Edward seděl v křesle u psacího stolu. Měl před sebou otevřený notebook, ale jakmile jsem vyšla ze dveří, zaklapnul ho. Díval se na mě a já se najednou styděla. Prakticky jsem se mu vnutila. Vlezla jsem mu do auta a nenechala ho mluvit. A teď jsem tam stála před ním v jeho triku a očekávala, že mě nechá spát ve své posteli. Nenáviděla jsem tu reakci svého těla. Na stud, pocit trapnosti a pokusy o lhaní se moje tváře vžycky zbarvily do sytě rudé, takže každému bylo jasné, co se mi honí hlavou.

„Nejsi unavená?“ zeptal se po chvilce, kdy jsem se v duchu snažila vymyslet něco, čím bych začala konverzaci.

„Jsem,“ vydechla jsem a čekala na jeho reakci. Prosím, neposílej mě do pokoje pro hosty…

„Tak si lehni.“ Ukázal na svou postel a já se málem samou radostí rozplakala. Nutně jsem ho potřebovala cítit. Potřebovala jsem vědět, že je se mnou a že mu moje přítomnost nevadí. Nedokázala bych spát v pokoji - v posteli - ve které spala i ona. Kdyby mě chtěl „ubytovat“ v přízemí, zřejmě bych utekla pryč.

Přikrytá až po krk v poloze na boku smotaná v klubíčku jsem ho pozorovala. Byla jsem unavená a chtělo se mi spát. Věděla jsem, že kdybych zavřela oči, okamžitě bych usnula, ale já mu musela dát nějakou naději. Něco, co by ho přesvědčilo, že si ode mě nemusí držet odstup. Když si to všechno shrnu, tak mi vlastně zachránil život. A já mu ani nepoděkovala. Pak mě odvezl k sobě a nenutil mě s ním o čemkoliv mluvit. Byl rozhodnutý mě hlídat a chránit celou noc. A já? Jsem nevděčnej sobec, kterej jen bere a nic nedává. A to se musí změnit. Musí to vědět.

„Edwarde?“ Vzhlédl ke mně od pracovního stolu. Naděje a očekávání v očích.

„Já chci… musím na to přijít sama.“ Aby mě to nezabilo, dodala jsem v duchu. Přikývnul a nepatrně se usmál. Ulevilo  se mu.

Pokud jste vážně dočetli až sem, tak jsem moc ráda. Příště by to mělo být už lepší. Ti dva si promluví, přestěhují Belliny věci a začnou spolu žít. Teda alespoň se o to pokusí...

A děkuji za vaši trpělivost... a samozřejmě za minulý komentíky. :-)

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 24. kapitola: