Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 22. kapitola

26.09.2011 (07:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 76× • zobrazeno 9826×

Celej ten den ubíhal tak nějak zpomaleně. Na ty dva jsem už naštěstí nenarazila. Zato Jess se mě držela jako klíště. Stále se mi omlouvala za ten včerejšek a snažila se mi vysvětlit, jak to je mezi ní a Tanyou. Prostě nijak. Tanya se jí svěřila a Jessicu ten její příběh prostě vzal. Jak by taky ne, když Jessicou cloumají hormony a představa, že se jí může stát něco podobného, ji děsí i za bílého dne. Na společný oběd se nedomlouvaly. Jen na sebe náhodou narazily.

A když už jsem věděla, jak se věci mají, včetně té záležitosti ohledně Edwarda a jeho snoubenky, chtěla jsem si odpočinout. Proto jsem se těšila domů. Na horkou sprchu, teplej čaj a farmářskou pizzu, kterou si objednám ještě před mým vstupem do sprchového koutu.

Mike s Jessicou s mým plánem zřejmě počítali, protože se dohodli, že půjdou na večeři někam ven a rozhodně nepřijdou dřív, než v devět. Takže všechno mohlo proběhnout podle plánu – nemyslet a jen prožít po dlouhé době normální večer.

Shodila jsem ze sebe oblečení a vlezla do boxu, když zazvonil zvonek. Že by to byla ta pizza? Ale ta holka říkala, že mi ji dovezou až za hodinu...

Oblíkla jsem si župan a letěla ke dveřím. Nebyla to pizza. Ani sousedka, která by potřebovala půjčit cukr, či mlíko. Zase stál přede mnou. Tak, jako každé ráno a každý večer během minulého týdne.

„Dobrý večer, zásilka pro slečnu Swanovou.“ Kurýr mi podával kytici bílých tulipánů. Byla mnohem větší než ty, které mi nosil v uplynulých dnech. Jen dneska u ní nebyla obálka.

„Opět ji nepřijmete?“ Ten kluk mě snad znal. Už jsem to všechno chtěla mít za sebou. Utěšovala jsem se hloupou představou, že za dva a půl semestru už tady ani on ani ona nebudou.

„Ne. Odvezte ji zpátky.“ Ten kluk zakroutil hlavou a položil tu kytku na zem. Před dveře.

„Je mi líto. Ale v případě vašeho ne mám tu kytku nechat tady,“ ukázal na podlahu a otáčel se k odchodu.

„Tak to teda ne!“ vykřikla jsem a natáhla se po tom kurýrovi, „tu kytku odnesete, a to hned teď!“ řvala jsem jak smyslů zbavená. Kdo si myslí, že je? Já o něm nechci nic vědět. Chci zase fungovat tak, jako v době před ním. Nemá právo mi zasahovat do života a posílat mi kytky!

„Ne. Klient si za to připlatil, takže bohužel.“ Ten kluk se mi snad zdál. Ale fajn. Zřejmě za prachy udělá všechno.

„Dobře. Dám vám patnáct babek, když ji odnesete,“ navrhla jsem už trochu smířlivěji. Pousmál se a zakroutil hlavou.

„Tak dvacet.“ Další zakroucení hlavou.

„Třicet.“

Ne.

„Třicet pět.“

Ne.

„Čtyřicet.“

Ne.

„Tak kolik?“ vyjela jsem na něj. Cítila jsem se trapně a hlavně strašně bezmocně. Málem jsem se rozbrečela. Tohle, že je svobodná Amerika? Tak proč jsem nucena přijmout něco, co nechci?!

„Pan Cullen mi dal tolik peněz, že si za ně můžu koupit ojeté auto,“ prozradil mi a mile se usmál. „Nevím, co vám provedl, ale já bych to na jeho místě už dávno vzdal.“ Tohle orodování si taky zaplatil?!

Už jsem nestihla nic říct. Vlastně jsem nestihla ani nic kloudného vymyslet. Ten kluk zmizel ve výtahu. Zato ta kytka mi ležela u nohou. Zírala jsem na ty bílé květy a přemlouvala se, abych je nechala tam, kde jsou. A pak jsem to zahlédla. Dneska žádná obálka. Jen malý papírek zastrčený ve stoncích. Ruka mě svrběla. Ne! Už žádné lži! Práskla jsem dveřma.

Zachumlaná v županu, s turbanem na hlavě, jsem si zalévala ovocný čaj. Ne, že bych dokázala myslet na něco jiného než na ten lístek, co leží přede dveřmi. Takže jsem se nemohla divit, když jsem ten hrnek přelila. Sáhla jsem po houbičce a rychle se snažila tu vodu setřít dřív, než skape na zem. Stihla jsem to za cenu spařeného prstu.

Celá roztěkaná jsem se posadila na gauč a zapnula televizi. Zprávy. Zprávy. Dokument. Zprávy… Prostě nic, co by mě zajímalo. A pak opět zazvonil zvonek. Pizza! Vyskočila jsem na nohy a hrnula se do chodby, abych otevřela.

Ta holka v ruce neměla žádnou krabici. Jen kabelku, která vypadala na první pohled velmi draze. Mile se usmívala, ale mlčela. Pak její pohled padnul na kytici, uchechtla se a já se málem propadla pod zem. Rozpačitě jsem si odkašlala.

„Hledáte někoho?“ zeptala jsem se a sebrala tu kytku.

„Ano,“ přikývla, „chtěla bych si s tebou promluvit, Bello.“ Odkud mě zná? Jak ví, jak se jmenuju?

„My se známe?“

„Jsem Alice.“ Alice… Alice… Znala jsem jen jednu Alici. A to z jeho vyprávění.

„Promiň, ale vážně si nemyslím…“

„Pozveš mě dál?“ Nečekala na odpověď. Drze kolem mě prošla a zastavila se až v obýváku. To snad nemyslí vážně?! Přiběhla jsem ve chvíli, kdy si odkládala sako na opěrku.

„Alice, my dvě se neznáme, takže bych byla opravdu moc ráda, kdybys odešla.“ Posmutněla, ale přesto se nezvedla.

„Víš, Bello, ty jsi tak tvrdohlavá,“ povzdychla si. Mám jí snad osobně ukázat, kde jsou dveře? Nebo bude stačit výhružka, že zavolám policajty? A najednou se zase zeširoka usmívala. Jakoby zadržovala smích. Je snad blázen?

„Bude z tebe dobrá kamarádka, Bello,“ upozornila mě na něco, co se rozhodně nikdy nestane.

„Nevím, o čem to mluvíš. Takže se laskavě zvedni a jdi pryč!“ požádala jsem ji trochu víc důrazněji, než jsem zamýšlela.

„Ach jo. A já ti chtěla vysvětlit, jak je to ve skutečnosti mezi Edwardem a Tanyou,“ nadhodila a vstala. Zírala jsem na ni jako na zjevení. Mohla by mi opravdu dát odpovědi? Nebude se ho zastávat? Řekne mi to bez okolků? Ale co když ji poslal on? Nejdřív kytku, a pak sestru… Alice ignorovala můj zadumaný výraz a šla do chodby.

„Počkej,“ zašeptala jsem, „Alice, počkej!“ Rozběhla jsem se za ní a málem zakopla sama o sebe. Riziko, že mi bude lhát, bylo sice dost vysoké. Ale byla jsem ochotná to podstoupit. A pokud se rozhodne pro pravdu, bude to pro mě jednodušší. Zjistím, že Edward Tanyu vždycky miloval a já byla jen takové malé povyražení. S tím bych se už holt snad dokázala smířit. Ale potřebovala jsem to slyšet od někoho jiného, než jen sama od sebe.

Alice stála u dveří a mile se usmívala. Čekala snad, že ji zastavím?

„Dobře, ale nejdřív dáme tu kytku do vody, jo?“ navrhla a vzala mi kytici z rukou. V kuchyni ji postavila do vázy, co stála na lednici, a napustila do ní vodu.

Jakmile se Alice posadila vedle mě, spustila jsem sama. Moc dobře jsem znala své otázky. Takže to ostatní mě nezajímalo. A už vůbec jsem nechtěla, aby mi povídala o jeho hrozném dětství v dětském domově a o tom, jak byl šťastný, když si ho Cullenovi vzali k sobě. Vlastně jsem o jeho dětství nevěděla vůbec nic. Jen jsem si jisté věci domýšlela.

A pak jsem taky nechtěla slyšet o jeho charakterových vlastnostech. Poznala jsem Edwarda milého, inteligentního, galantního. Poznala jsem ho jako něžného i vášnivého milence. A hlavně jsem ho poznala jako bezcitného a bezohledného lotra a podvodníka.

„Takže - Edward a Tanya spolu čekali dítě,“ nadhodila jsem. To, že spolu byli už od střední, mi bylo jedno. Jessica s Mikem spolu taky začali chodit v době, kdy jsme byli teenageři.

„Ne,“ odpověděla a já se zarazila, „Tanya byla těhotná, ale to dítě nebylo Edwardovo.“ A čí? Chtěla jsem vědět, ale tu otázku jsem spolkla. Současně s tím jsem pocítila zvláštní radost z toho, že nebyl otcem toho dítěte. A hned na to se ozvalo moje svědomí – co jsi to za člověka?! Tanya přece potratila.

„Ale…“

„Za to, že Tanya přišla o své dítě, může Edward,“ vysvětlila mi. Jak za to mohl on? Co udělal?

„Jak…“

„Byla to nehoda,“ vyhrkla najednou, „prostě něco, co se bohužel stává a Edward to olitoval. Tanye se omluvil snad milionkrát, a když se to stalo, tak se rozhodl o ni postarat a po čase spolu začali chodit, ale on ji nikdy doopravdy nemiloval. Byl s ní jen z pocitu viny, Bello.“ Alice byla najednou celá utrápená.

Odvrátila jsem hlavu a spolkla jedovatou poznámku. Jasně. Byl s ní jen proto, protože měl výčitky. A ten šutr jí koupil, aby sám sobě ulevil. Nejsem blbá. Tohle se děje jen ve filmech. Hodně starých filmech.

„On tě poslal, že?“ obvinila jsem ji. Vytřeštila na mě oči.

„Ne,“ odpověděla rázně.

„Jasně,“ odsekla jsem a vstala. Bylo načase, aby odešla.

„Podívej, Bello, on Edward je vážně…“ Alice moje gesto pochopila moc dobře.

„Dost, Alice! Přestaň mi tu laskavě lhát. Ta pohádka o ctnostném Edwardovi je strašně krásná, ale vůbec není pravdivá. Kdyby to dítě nebylo jeho, jak ty říkáš, tak proč by žádal Tanyu o ruku, hm? A proč by Tanya souhlasila, že si vezme někoho, kdo jí v úvozovkách zabil dítě? Laskavě mu vzkaž, ať mě už neobtěžuje! A ty odejdi!“ Ukázala jsem na dveře a vyprovodila ji - ne moc pěkným pohledem. Povzdechla si a zakroutila hlavou. Pak konečně vypadla.

V kuchyni jsem narazila na tu kytku. Stála jsem u ní a zírala na ten bílej papírek. Tak jo, když si to přečtu, nikdo se to nedozví. Vytáhla jsem ho a otevřela.

Co mám udělat, abys mě vyslechla? Říct promiň zřejmě nestačí…

xxx

Do školy jsem přijela docela pozdě. Večer jsem nemohla usnout. Ta hádka s Alicí mě kdovíproč pořádně vzala. Možná jsem ji měla nechat mluvit a hlavně jsem ji neměla přerušovat. Všechno to bylo tak strašně divný. A únavný.

Ptala jsem se sama sebe, proč se tím vůbec zabývám. Normální holka by se opila, nebo by si pobrečela u romantickýho filmu s kýblem zmrzliny a čtrnáct dní nosila černé oblečení. Jenom já blbec jsem se v tom musela pořád pitvat. A to jsem Charliemu vždycky vyčítala, že se i v soukromí chová jako policajt. Ach jo, jsem prostě po něm. K tomu, abych mohla celej ten „případ“ uzavřít, jsem potřebovala znát pravdu. A bylo úplně jedno, jak moc masochisticky se chovám. Vlastně jsem si za všechnu tu bolest mohla jen a jen sama.

Přednášky jsem procházela jednu za druhou. Ani jsem nevěděla, jaké téma probíráme. Jen jsem tam prostě byla fyzicky. Když jsem procházela chodbami, zírala jsem do země. Takže se nikdo nemohl divit, že jsem do ostatních narážela a nevšímala si okolí. Vnímat jsem začala až ve chvíli, kdy mě něčí ruka zatáhla za roh a pak do nějaké tmavé místnosti.

„Proč věříš Tanye a mě ne?“ zeptal se mě on.

„Cože?“ Jak jsem se sem vůbec dostala?

„Pořád se to snažím pochopit… ale marně. Je v tom snad nějaká ženská sounáležitost?“ ptal se mě dál.

„Cože?“ zopakovala jsem. Jsem vážně v nějakém kumbále s ním a bavíme se o jeho snoubence?!

„Jo. Jinak vážně nevím. Mě znáš dýl, ale jí věříš,“ předkládal mi svoje teorie. A já toho měla dost.

„Nemíním ti tady nic vysvětlovat. Pokud máš nějaký otázky ohledně ženských, zeptej se své snoubenky a mě už laskavě nech na pokoji! Přestaň mi posílat ty kytky! A ani za mnou neposílej svý sourozence!“ Byla jsem rozčílená. Ale naštěstí jsem nahmatala kliku. Vzala jsem za ni, jenže on mě přitáhl k sobě a přirazil na zeď.

„O jakých sourozencích to mluvíš?“ Taky byl vzteklej.

„O Alici.“ To jméno jsem málem vyplivla. Lhářka. Tohle měl být ten ctnostný Edward?!

„Kdy u tebe byla?“ Neomluvil se mi za ni. Jen ho zajímaly takový prkotiny.

„Včera,“ odsekla jsem a vysmýkla se mu. Utekla jsem co nejrychleji do auta. Jela jsem domů.

Zaparkovala jsem na svém obvyklém místě a hrnula se do bytu. Čekala mě tam poslední noc. Zítra jsem se měla stěhovat. Schody jsem brala po dvou. Nejela jsem výtahem, protože jsem potřebovala něco dělat. Hlavně nepřemýšlet. Dva. Čtyři. Šest. Osm. Tři kroky na podestě a znova. Dva. Čtyři. Šest. Osm…

Klíčky jsem si nachystala během pár vteřin. Musela jsem si sbalit ještě poslední věci. Zítra se přestěhuju hned ráno. Vykašlu se na školu a zkrášlím si svůj „nový“ pokoj. Nejlepší na tom všem je to, že tam mě ten kurýr nenajde.

Dveře nebyly zamknuté. Což bylo vlastně divný, protože Jessica s Mikem se měli vrátit až večer. Jess byla objednaná na biochemický screening v prvním trimestru. A ráno jsem odcházela jako poslední a vím stoprocentně, že jsem zamkla na dva západy. Potichu jsem si odložila tašku a vydala se do útrob bytu. Že tu může být nějakej zloděj mě napadlo, až když jsem prošla kolem zrcadla. Pohledem jsem hledala něco, co by se dalo použít jako zbraň. Nic jsem nenašla, tak…

„Je tu někdo?“ Z obýváku se ozval hlas, kterej bych tu nikdy nečekala.

Tahle kapitola se mi psala dost blbě. Takže se předem omlouvám za málo emoční část...

A děkuji za komentíky...

A ještě - příště se to rozsekne...

Jo, a ještě jedna věc - lidičkové, neptejte se, kdy bude další díl. Snažím se přidávat jednu kapitolu týdně. Mám patnáctiměsíčního syna, manžela, domácnost a další mimčo na cestě. Tak snad chápete, že nemůžu stíhat přidávat kapitoly každej den...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 22. kapitola: